Say goodbye and walk away...

1. října 2011 v 7:22 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Už je to tady. Každému bylo jasné, že tohle muselo přijít. Loučím se. Nevím, co přesně se stalo. Nechci tu opakovat takové ty fráze, které už kdysi dávno ztratily svůj význam. Takže řeknu pravdu. Nejsem si jistá, jestli chci dál pokračovat v psaní povídek. Už mě to nejspíš nebaví tak, jak mě to bavilo kdysi. Nechápu přesně, jak se to mohlo stát, ani kdy ve mně ten oheň zhasl, ale prostě představa, že budu dál otrocky přidávat nové kapitoly mi připadá hrůzostrašná. Protože blogování jako takové mě baví neuvěřitelně a nechtěla bych se od toho odradit. Takže s blogováním jako takovým rozhodně nekončím.
Víte...vystřídala jsem spoustu blogů. Některé byly vážně úspěšné (www.rosalie--hale.blog.cz nebo www.bradavice-prasinky.blog.cz) a se všemi jsem se už definitivně rozloučila. Ale článek "nashledanou" jsem napsala jen tady. Proč? Protože tenhle blog... Dal mi toho tolik. Přátele, kteří mě chápali a měli rádi. Zábavu, která mě odváděla od ohavností okolního světa. Ten blog mi pomohl částečně zapomenout na všechna temná místa v mém životě (samozřejmě, že ne natrvalo). Děkuji všem, kdo se na tom podíleli. Všichni víme, o kom je řeč, že jo, holky? :)
Nakousla jsem to, tak to taky dokončím. Chtěla jsem to sice udělat v soukromí chatu na skypu, ale co... Musím poděkovat třem kouzelným lidem. Zasněné*, Penny a v neposlední řadě Jasmínce. Holky, nebýt vás, asi bych se zhroutila. Většinu mých starostí jste dokázaly vysát jako jed z hadího kousnutí a za to vám nepřestanu být nikdy vděčná. Nikdy. Poznala jsem díky vám, že přátelství není jen o intrikách a pomluvách. Že je hlavně o důvěře a pochopení a vlastně i lásce. Děkuji.

Jsem vlastně moc ráda, že jsem ten článek napsala, i když se mi do toho nechtělo. Nechtělo se mi uzavírat jednu tak důležitou etapu mého života. Ale prostě jsem to udělat musela. Tolikrát jsem se vytratila jako pára nad hrncem a tížilo mě svědomí ještě dlouhou dobu. Takhle budu moct spát klidně. Rozloučila jsem se důstojně - tak, jak si to vy všichni a stejně tak tenhle blog, zasloužíte.
Z blog.cz ovšem nemizím na trvalo, jak už jsem výš uvedla. Jenom jsem se přesunula jinam. Můj nový domov najdete na adrese: http://www.margharette.blog.cz/. Vystupuji tam sice pod jiným jménem, ale v jádru nejspíš zůstanu vždycky ta stará Chloe :D Udělá mi radost, když si mě některá SB budou chtít nechat :) Ale to je jen na vás, nenutím nikoho.

Tak jo. Poslední slova. Chtěla bych skončit jedním krásným citátem od Josepha Addisona: Vědomí, že milujemea jsme milováni, zmírňuje těžké chvíle loučení. Poslední sbohem dokonce ztrácí všechnu hořkost, když je v něm ještě slyšet ozvěnu lásky.

Sbohem, přátelé.
Chloe M. Raddle, která na vás nikdy nezapomene :)
 

Kapitola 2 - Bermudy, Srpen 1971

18. září 2011 v 7:28 | Chloe M. Raddle |  ***Ebb and Flow***

Přináším další kapitolu k Odlivu, jak jsem slíbila. Tahle kapitola se mi nelíbí. Je dlouhá a nezáživná. Skoro jsem při překládání usínala (taky ale bylo pěkně pozdě). Další kapitoly by měly být lepší..
Tuhle kapču bych ráda věnovala Penny. Díky za ten pokec na skypu. Bylo strašně milé si po dlouhé době povídat s někým tak milým :)
Chloe


Ze začátku se zdálo, že ji čeká úplně obyčejný večer. Ovšem stalo se toho tolik…


Stalo se to znovu.



Tiché a rytmické kvákání žab přerušil proud vody, který jí Mary přelila přes hlavu. Ta voda byla studená. Althea zavřela oči a přála si, aby jí bublinky jednou provždy vymazaly vzpomínky na ten den. Otevřela oči a zhluboka nasála tu omamující vůni růžových a levandulových lístků, nasypané ve vaně, kde seděla. Mary se pohybovala tiše, když zapalovala aromatické svíčky rozmístěné po celé místnosti. Jakoby se to stalo včera. Jak mladá dívka zapálila poslední knot, otočila se na dívku ve vaně a setkala se s jejím pohledem.



"Nemysli na to, co se stalo," špitla Mary a pohladila Altheu konejšivě po hlavě. "Prostě se soustřeď na tu koupel."



Její slova Altheu vždycky uklidnila. Něco v ní bylo. Něco, díky čemuž působila její řeč jako uklidňující balzám. Mary na člověku viděla vždy jen to dobré. Šptné vlastnosti úplně přehlížela. Znovu oči zavřela a soustředila se na vůni v místnosti. Toužila ze sebe smýt strach a pocit viny.



Po koupeli doprovodila Altheu dívka do postele. Sotva ulehla, měkkoučké a nadýchané peřiny ji objaly do svého teplého náručí. Mary se na chvilku posadila na okraj její postele a snažila se ji přimět k naprostému klidu. Pro holčičku by panika a stres nebyly vůbec dobré.



"Dobrou noc," řekla po chvíli Mary.



"Dobrou noc." Odpověděla Althea a vydala ze sebe mohutné zívnutí. Potom si vytáhla přikrývku až po bradu.



Mary tiše vstala a pomalu se vydala ke dveřím. Althea zatím pomalu usínala. Althea i její osud jí nesmírně trápil. Sotva se Mary dotkla kliky, napadlo Altheu něco, co chtěla vědět už dřív. Potřebovala vědět, že je v bezepečí.



"Mary?" Vyhrkla, než Mary stihla zavřít dveře.



Mary se otočila a usmála se. "Měla byste spát, Altheo!" Odpověděla tichým a konejšivým hlasem.



"Já vím, ale mám ještě otázku!" Řekla žena a posadila se.



Marie se zastavila a vyčkávala.



Althea se nervózně nadechla a pokračovala: "Co se se mnou předtím dělo?"



Mary se usmála, než promluvila. "Máte dar Jste neobyčejné dítě."



"Dárek…? Neobyčejné…?" Zeptala se lehce zmateným hlasem. To samé zračil její obličej - absolutní nechápavost.



"Brzy se to dozvíte," řekla a zavřela za sebou dveře.



Althea vzdychla a zklamaně se svezla zpátky na přikrývku. Vůbec se necítila dobře. Čekala, že jí to Mary poví. Ale ona ne. Thea tedy zavřela oči a snažila se naslouchat tichému chorálu žab a jiné havěti kolem. Ale ačkoliv dřív ji tohle všechno předtím uspávalo, teď se to nepodařilo. Zničehonic se její mysl zatoulala na tu noc tehdy před lety. Po výtečné večeři s ní otec mluvil. Jako vždycky. Rozhovor začal celkem příjemně. Thea mu líčila svoje denní zážitky a on ty své. Byla nadšená, když slyšela, že konečně dokončil svoji knihu a slíbil jí, že první vydání dostane ona. Ovšem milé povídání najednou nabral podivný obrat. Otec zničehonic prohlásil, že odchází z domova. Moc divné to nebylo. Nikdy na žádném místě nestrávil víc času, než dva roky. Nečekala, že by na Bermudách pobyl déle. Nejspíš pojede do Egypta, takže se Althea bude muset vrátit do Anglie za babičkou, než se všechno uklidní.



Althea se tenkrát hodně naštvala. Často byla rozzlobená, ale nikdy ne takhle. Jakoby najednou explodovala žárovka. Neměla daleko k tomu, aby svému otci ublížila. Nesnášela to. Připadala si nechtěná a odstrčená… Dostala nervový záchvat. Zhroutila se. Její babička ji totiž nenáviděla. Proč by k ní tedy měla Althea jezdit? Cítila, jak ji někdo zdvyhl ze země a někam nesl. Křičela. Slyšela otce, jak na ni konejšivě, ale zároveň i zoufale mluví…a potom nic.



Althea užasle zavrtěla hlavou a tím definitivně odehnala vzpomínky. Není čeho se bát, nebo ne? Znovu pocítila tu úzkost. Bylo to její prokletí. Jako by na ni někdo uvrhl zlou kletbu, nad kterou nemá kontrolu. Babička měla pravdu. Ona byla zlá. Otec ji měl poslechnout a poslat ji pryč hned poté, co matka zemřela. Někdo jiný by mohl vědět, jak se o ni postarat. Babička byla věřící. Byla přesvědčená, že existuje zlo a peklo a že přesně tohle zlo ovládlo Altheinu mysl. Možná proto jela k ní. Otec možná doufal, že ji babička zachrání před věčným zatracením. Ale Althea sama na takové hlouposti nevěřila. Byla jen nemocná.



Althea v sobě také našla vlohy do bylinkářství. Všechny rostliny milovala a vážila si jich. Ani tohle se babičce nelíbilo. Byla přesvědčená, že je mladá dívka čarodějnice.

Althea si uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Hrubě si promnula oči, aby si je setřela. Ony ale i nadále proudily z očí po celém obličeji a zanechávaly za sebou vlhké stopy. Najednou uslyšela, že někdo tevírá dveře. Rychle si cípem přikrývky setřela zbytek mokrého obličeje a předstírala, že spí.



"Altheo?" Uslyšela milý hlas.



Otevřela oči a ve dveřích spatřila svého otce, jak stojí ve dveřích. Byl to vysoký a pohledný muž. Světle hnědé vlasy měl protkané stříbřitými prameny. Althea vždycky se smíchem říkala, že vypadá spíš jako herec z telenovely než antropolog. Posadil se vedle ní na postel a než se nadál, mladá žena se mu vrhla do náruče a mohutně zavzlykala. Jemně ji houpal, aby se uklidnila. Vzpomněla si, že ji tak často choval, když byla úplně malá. Tenkrát ho tolik zbožňovala…



"Všechno dopadne dobře, dceruško. Přísahám!" Zašeptal tiše a nepřestal ji houpat.



Althea hlasitě popotáhla a nedůvěřivě se na otce zahleděla.



Pan Morrigan políbil svoji dceru na temeno hlavy. "Věř mi, řekl bych ti to dřív." Zašeptal jen.



"Řekl mi co?" Zeptala se a okamžitě se od něj odtáhla. Už jako malá nesnášela, když jí lhal.



Otec si odkašlal a položil dceři své ruce na ramena. Viděla ten výraz jen jednou a to tenkrát, když jí řekl, že matka zemřela. Althea měla podezření, že ani tato zpráva nebude nic příjemného. Dívala se na něj téměř bez mrknutí a očekávala to, co se jí snažil říct celou dobu.



"Nejsem si jistý, jak bych ti to měl správně vysvětlit." Začal a přitom se lehce mračil. Jako vždycky, když nevěděl, jak dál. "Altheo…tvá matka byla…zvláštní."



"Zvláštní." Zopakovala tiše a nepřestávala ho bedlivě sledovat.



Otec přikývl a pokračoval: "Ona byla…čarodějnice. A já…kouzelník."



Althea natočila hlavu na stranu a přemýšlivě se zamračila. To nebylo vůbec to, co čekala.



"To, co pořád dělám…jsou to kouzla. Takže se vůbec nemusíš bát." Zašeptal otec a pohladil mě po mokrých vlasech.



Althea se na něj zadívala téměř zoufale. "To přeci nemůžeš myslet vážně!"



"Ale myslím." Odvětil a zadíval se jí do očí. "Nikdy jsem ti to neřekl, ale…"



"Nikdy jsem nic nepoznala!" Přerušila ho s chvějícím se spodním rtem. "Co jsem dnes večer udělala?"



Svraštil obočí. "Jednoho dne," odpověděl a položil jí ruku na rameno, "budeš vědět všechno."



"Takže jsem blázen, nemám pravdu?" Zašeptala a jasně cítila horké slzy, které jí stékaly po tvářích.



Otec ji neutěšoval tak, jak by měl. On si stejně vymýšlí! pomyslela si a zaryla nehty do polštáře. Proč by mi to jinak neřekl dřív?Malé holky přeci jen tak nelétají. Jsem…špatná…



Muž se na ni usmál. "Nejsi blázen. Každý kouzelník by ti mohl závidět."



Althea nad otcovým výrokem silně pochybovala. Její babička byla silně křesťansky založená. Čáry odsuzovala. A on ji teď chtěl tvrdit, že je…čarodějnice?! Každý v okolí o ní mluvil jako o roztomilém děvčátku. A její maminka…byla krásná. A čarodějnice jsou ošklivé. Kouzelníci nosí špičaté klobouky a plnovousy. Takový tatínek nebyl. Nemohlo to tak být. Oni nemohli být…tím…tamtím.



Dívka přemýšlela nad svojí matkou. Milovala, když se mohla třeba celý den jen dívat na její fotografie. Na nočním stolku stála jedna z nich. Byli na ní oba její rodiče. Ji ale momentálně zajímala jen matka. Taky byla…čarodějnice… Zacítila palčivý pocit zklamání. Sklonila hlavu a zakousla se do rtu.



"Proč jsi mě tedy posílal k babičce?" Zeptala se Althea a tázavě se na otce zadívala. "Myslela jsem, že jsem…špatná…! Slyšela jsem ji to říkat!"



Morrigan objal svoji dcerku kolem ramen. "Ona to nechápe. Je to jen mudla - tak říkáme v kouzelnickém světě těm bez magie. Bylo to pro ní strašné překvapení, když zjistila, že je její syn čaroděj." Řekl a usmál se ve snaze ji potěšit. "A potom jsem si vzal tvoji matku, místo jiné obyčejné dívky. Ona to nikdy nepřekousla." Dodal a povzdychl si.



Althea překvapeně zamrkala. "Nebyla jako vy? Proč?"



Byla si jistá, že nikdo nemůže být jako její otec. V jejích očích to byl nejskvělejší člověk, jaký kdy chodil po zemi. Byl krásný a okouzlující, velmi inteligentní a respektovaný všemi lidmi z okolí.



"Pamatuješ si na matčiny příbuzné?"



Althea přikývla.



Když jí bylo šest let, navštívila na jeden den matčinu rodinu. Byli z ní nadšení a nechtěli, aby se vracela za otcem. Nepustili ji. Nakonec si pro ni tatínek přijel, ale ona už tam jezdim nechtěla. Jen jednou jednu svoji tetu.



"Oni si mysleli, že bych neměla být takhle malá celé dny sama. Ale mně to nevadí." Vysvětlila a hořce si povzdechla.



"Tati, je to vážně hloupost. Jsi ten nejskvělejší člověk, jakého znám. Jsi skvělý otec!" Řekla zapáleně dívenka a stále nemohla uvěřit, že si matčini příbuzní mysleli, že jí není dobrým tátou.



"Vážně jsem?" Zeptal se s potěšeným úsměvem.



"Samozřejmě že jsi. Ale tati, proč mě chceš znovu poslat k babičce? Bude to strašné?"



Otec si znovu povzdychl. "Musím, Altheo. Nemůžu tě vzít s sebou do Egypta. Tentokrát to prostě nejde-"



"Ale - Ale vždyť už jsem žila na Haiti, v Indii, Mexiku, Maroku a teď na Bermudách. Anglie bude tak nudná…a…studená!" Zatvářila se ublíženě a trucovně zkřížila ruce na prsou.



"Podívej, tentokrát tě vzít s sebou doopravdy nemůžu. Na podzim musíš přeci do školy!"



Althea zalapala po dechu a zamračila se. "Škola? Ale tati, není to přeci klášter! Mohla bych chodit do nějaké v Egyptě!"



Její otec se na ni na chvilku zadíval s pobavením v očích. "Bradavice jsou nejlepší škola. A bude to poslední místo, kam tě pošlu. Slibuju." Odvětil a stiskl ji nos, aby trošku odlehčil atmosféru.



Althea vykouzlila na tváři malý úsměv. Otec věděl, že tohle nesnášela.



"Včera pro tebe přišel dopis." Vzpomněl si najednou postarší muž a vytáhl z kapsy tlustou obálku.



Ona obálka byla vyrobena ze zažloutlého pergamenu. Althea povytáhla obočí. Jaká škola ještě používá pergamen? Otevřela obálku a nakrčila nos. Starý pergamen totiž moc vábně nevoní. Rozevřela dopis a zalapala po dechu. Zářivým zeleným ingoustem tam stálo: Škola Čar a Kouzel v Bradavicích. Přestala číst a podívala se na otce. Usmíval se. Pokývl směrem k dopisu, aby ve čtení pokračovala. Když skončila, psaní složila a schovala jej zpátky do obálky.



"Gratuluji, zlato!" Usmíval se otec a pevně ji objal.



Althea na otcovo objetí nereagovala. Seděla bez hnutí a stále byla ještě z toho všeho v šoku. Jeden jedinný den a celý život se jí převrátil vzhůru nohama. Zjistila, že je čarodějka a že bude chodit do čarodějnické školy. Nevěděla, jestli tomu má věřit nebo ne. Lámala si hlavu nad tím, proč není tatínek povoláním čaroděj. Vážně chtěl být antropolog?



Althea se zamračila. "Co když nechci být čarodějka? Co když se chci stát doktorkou?"



"Miláčku, můžeš být doktor. Léčitel. Přemýšlel jsem o tomtéž. Ale kouzlení jako takové není přeci naše profese. Nabízí se spoustu kouzelnických zaměstnání. Navíc nejsou moc rozdílná od těch mudlovských." Uklidňoval ji tatínek.



Althea se zamračila a sklopila hlavu.



Otec se usmál a objal ji kolem ramen. "Když jsem já studoval v Bradavicích, pořád jsem chtěl být antopolog."



"Budu si to pamatovat. Díky, tati!" Povzdechla si dívenka a zalezla zpátky pod peřinu.



"Altheo Rosemary Morriganová, kdy jste mě naposledy poslechla?" Otázal se otec s pobavením v hlase.



Althea nakrčila čelo a zamyslela se. Byla tvrdohlavé dítě. Všechno dělala jen podle sebe.



Tatínek se usmál. "Teď běž spát. Zítra máme hodně práce s balením." Řekl a zlehka ji políbil na čelo. "Už o tom nepřemýšlej. Bude to paráda, uvidíš!" Zašeptal. "Dobrou noc."



"Doborou." Zašeptala a přitáhla si přikrývku až pod bradu.


Tatínek vstal z postele, zhasl světlo a zavřel za sebou dveře. Althea se na posteli chvilku mlela, než se pořádně uvelebila. V hlavě jí ještě pořád zněla tátova slova. Vůbec se jí to nelíbilo.

Blog pokračuje...

17. září 2011 v 7:37 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Ahoj :) Takže jsem zase tady. Chci se vám moc omluvit. Za to, že jste museli čekat takovou dobu a vůbec. Zítra uveřejním další kapitolu k Přílivu a pokusím se hnout z místa.
Ta doba, co jsem tu nebyla, byla...těžká. A pořád je. Nechci vás ale otravovat s mými problémy, když sami jich máte jistě nad hlavu. Udělala jsem to jednou a budu si to vyčítat ještě hodně dlouho. Bylo to na hlavu. Navíc...to se nedělá.
No, ale o tom jsem mluvit nechtěla :) S novým elánem přichází nová múza a tím pádem se vracím. Abych byla upřímná, už tak nějak vím, jak bude pokračovat Related Souls, ale nejdrřív se pokusím utřídit si všechny myšlenky v hlavě a sepsat to. Nerada bych vás zklamala. Co se týče OF, zatím ještě nevím. Mám tu kapitolu rozepsanou a i vím, jak by to mělo pokračovat, ale... Nevím, pokusím se to dokončit co nejdřív.
Závěrem bych chtěla poděkovat všem AFFs, kteří se mnou měli trpělivost a vydrželi tu dlouhou odmlku - nejdelší, co na tomhle webu kdy byla. Začátek školy vážně nebyl peříčko, omlouvám se. Strašně moc jste mi chyběli, všichni. Mám vás tolik ráda... A omlouvám se ještě mým "internetovým sestrám" Penn, Jasmínce a Zasněnce*, že jsem si s nimi nemohla psát a podporovat je. Mrzí mě to.
Toť zatím vše. Vaše Chloe :)*

P.S. Nový layout snad mluví za všechno. I'm so sorry!
 


omluva s velkým O

9. září 2011 v 17:35 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Chci se vám omluvit. Dlouho jsem tady nebyla. Důvod je asi každému z vás jasný - škola. Je mi to moc líto, ale prostě to nezvládám všechno zkloubit. Myslím tím učení, úkoly, přípravu, internet a čas s kamarádkami.. Moje snažení ale naštěstí nějaké výsledky přineslo - dostala jsem vynikající z dějepisu a angličtiny :) A fyziku mám za dvě. Takže jsem zatím celkem spokojená, uvidím jak to bude dál... Bojím se přijímaček jako čert kříže, takže ve volném čase se snažím připravovat i na to... Prosím, držte mi palce a snažte se to všechno pochopit. Prostě nemám tolik času... :(
Vaše Chloe

Kapitola 1 - Bermudy, Srpen 1993

6. září 2011 v 18:29 | Chloe M. Raddle |  ***Ebb and Flow***
Takže jsem se rozhodla přidat další kapitolu. Je to všechno hektické... Škola a tak...takže se předem omlouvám za svou roztěkanost a zvláštní chování :D
No a tady je ta kapitola. Jo, já vím, je k uzoufání krátká :D
Chloe M. Raddle

Když se člověk postaví své minulosti, většinou nikdy nejde nic podle plánu...


Láska není něco, co jezdí na motorce.
- Soho

****

"Napsala mi dneska ta stará žena?" Zeptala se mumlavě Athea a poklepala na stůl svými dlouhými prsty, tak, až jí zašustil dlouhý bílý plášť, do kterého byla navlečená.

Althea Morriganová seděla sama na lavičce z obyčejného šedého kamene přímo uprostřed růžové zahrady, obklopená červenými, růžovými a oranžovými květy. Sluneční teplo a ranní vláha ještě podtrhovaly silnou vůni, kterou květiny kolem vydávaly. Okolní aroma nasála plnými doušky a rozhlédla se po obloze, očekávajíc babiččin dopis. Konečně. Zahoukala sova a snesla velká tlustá obálka. Althea se zamračila a zaryla do ní nehty. Očekávala banální dopis, který obsahoval podrobné líčení vesnické slavnosti nebo skandální chování jejích mudlovských přátel. Prostě nic, co by ji mělo zajímat. Otevřela obálku a nakrčila nos. Proč jí posílala starý výstřižek z novin? Vzala tisk opatrně do rukou a zahleděla se na přední stranu:
SIRIUS BLACK UTEKL Z AZKABANU!

Musela se zády opřít o opěradlo lavice. Ruse se jí třásly a ona se je chabými pokusy pokoušela uklidnit.

"Do prdele!" Zašeptala si sama pro sebe a olízla vysušené rty. "Jak se mu to povedlo?"

Uchytila noviny pevně do rukou a zrak jí padl z titulku na nedávno pořízenou vězeňskou fotografii. Polkla kyselost v ústech. Ohromeně na ten obrázek zírala a snažila se uvěřit tomu, že ten, kdo na ni tak nenávistně hledí, je vážně Sirius. Myslela si, žev Azkabanu dlouho nepřežije. Ale on to dokázal. A utekl. Dívala se na zapadlé prázdné oči, skryté za dlouhými a rozcuchanými vlasy a v tu chvíli si uvědomila, že je to vážně on. Vypadal mnohem straší, než když ho viděla naposledy. Jeho rysy vypadaly skoro až groteskně. Vypadal, jako by byl mnoho let mrtvý a potom najednou vstal z hrobu. Chátral. Azkaban ho úplně zlomil. Její tělo se instinktivně přikrčilo, když přes to všechno rozpoznala v jeho na první pohled prázdných očích tu aroganci, která pro něj dřív bývala tak typická. Skoro jí připadalo, jakoby věděl, že se na něj dívá zrovna ona. Sledovala, jak se fotografie pohnula. Jak se samolibě usmál a odhalil tak zažloutlé zuby. Už se na to dál nemohla dívat. Potřásla hlavou, složila noviny a vložila je zpátky do obálky. V tom si všimla, že je v ní ještě jeden papír. Ležel tam úhledně srovnaný a mladé ženě okamžitě docvaklo, co je to zač. Navíc to písmo mluvilo za vše. Bylo babiččino. Napsáno tam bylo jen několik málo slov:
Nevracej se domů.

Ještě předtím, než mohla začít přemýšlet o tom, že se do Anglie vážně nevrátí, jí do klína spadnul další lístek. Bála se, že jí Sirius na ostrově našel a ten dopis poslal on a tak pomalu rozevřela obálku. Oddychla si, když spatřila bradavický vodotisk. Pomyslela si, že by asi nebylo těžké nechat se najmout do Bradavic jako profesorka Teorie Mudlů. Spěšně rozevřela papír. Zamračila se na text, který tam byl napsaný Brumbálovým písmem:
Vraťte se okamžitě do Anglie.

Ať chtěla nebo ne, Brumbálův rozkaz jen tak ignorovat nemohla. Byl to ten okamžik, kdy si v životě nejvíc přála, aby měla na výběr…










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!