I'm werewolf...!

12. ledna 2011 v 18:29 | *MiNiE*
Jméno: I'm werewolf...! (překlad: Jsem vlkodlak...!)
Autor: *MiNiE*
Stav: jednorázovka
Postavy: Remus Lupin, Sirius Black, James Potter, Remusova matka,...
Moje spokojenost: 63%
Věnování: všem..

*=-=Remus Lupin=-=*
Červená lokomotiva dvakrát zahoukala a vyfoukla páru. Stovky lidí běhalo po nástupišti. Byli tady různě staří studenti, odjíždějící do školy, úplně malé děti, žárlící na své starší sourozence, kteří nastupovali do vlaku, starostliví rodiče, kárající svoje děti, nespočet zvířat, přešlapující nervózně po svých klecích nebo teráriích...
Očarovaně jsem na to všechno zíral. Stokrát jsem o tom četl a ještě vícekrát jsem si všechno snažil představit. Ovšem...skutečnosti se nemohlo rovnat absolutně nic. Připadal jsem si jako v tom nejkrásnějším snu, jako Alenka v říši divů...! Nemohl jsem ani uvěřit, že se tohohle můžu stát svědkem. Po všech těch ústrcích, které jsem si zažil jsem se najednou ocitl tady. Nebýt profesora Brumbála..málem jsem tu nebyl. A ani ne mojí vinou. Byl jsem prostě prokletý. Nenáviděl jsem toho, co mi to způsobil. Nadruhou stranu ale..litoval jsem ho. A chápal. Já sám jsem se v tu chvíli nedokázal ovládnout. Nedokázal jsem se vzepřít instinktům nestvůry. Nešlo to. Bál jsem se. Pokaždé. O svoji matku, o sousedy,... Ty všechny bych mohl...zabít. Stačila by chvilka. Mohl bych z nich udělat to, co jsem sám...
Tolikrát jsem přemýšlel...všechno skončit. Je tolik způsobů... Smrt by byla taková úleva.. Ale nemohl jsem to udělat. Od smrti mého otce jsem byl tím jediným, co mé matce zůstalo. Nemohl jsem ji tu nechat jenom tak. Byla slabá a potřebovala mě. Částečně i tohle mě také odrazovalo od toho, nasednout na vlak a odjet za lepším životem.. Ale ona si přála, abych jel.
Najednou vzpomínky zahalily moji mysl..

Malý, asi čtyřletý chlapec si hrál u lesa jejich domu. Maličké modely autíček projížděly za jeho pomoci silnice a tunely, které chlapec vybudoval. Matka i otec seděli na verandě jejich domu. Objímali se a usmívali. Všichni byli šťastní.
Setmělo se a nastal večer. "Remusi, pojď už dovnitř!" zaslechl hošík hlas své matky. Ale jemu se domů ještě nechtělo.
"Ještě chvilku, mami!" zaprosil úpěnlivě chlapec a upřel na matku prosebné oči.
"Za chviličku ať jsi vevnitř!" povzdechla si matka a odešla za svým manželem do malého domku. Chlapec spokojeně zatleskal a dál tlačil angličáky po silnici z jehličí. Když v tom...uslyšel zašustění v nedalekém keři. Pohltila ho zvědavost.. odhodil autíčko na stranu a vyskočil na nohy. Naposledy se ohlédl k domku a pomalu vešel do lesa k místu, kde uslyšel šustění.
Oněměl a zkameněl hrůzou. Z keře na něj hleděly dvě jasně žluté oči. Hořely zlobou, zuřivostí, nenávidtí, hladem, touhou... Chlapeček se hrůzou nemohl pohnout, ani křičet...
Zvíře zavrčelo a vrhlo se na něj. Povalila ho hromada špinavých a páchnoucích chlupů. Na chlapcovu tvář dopadly kapky slin. Hošík zahlédl žluté a jako břitva ostré zuby. S mohutným vrčením zahryzlo zuby do Remusova těla. Chlapec se rozkřičel. Příliš pozdě. A vlkodlak kousal a kousal... A bolelo to a bolelo... Clapečkovi tekly slzy po tvářích. Bolelo to téměř nepředstavitelně. Chtěl zemřít, chtěl nebýt.. Dal by cokoliv, aby to skončilo...
A opravdu to skončilo. Vlkodlak mu naposledy zavrčel do uší a utekl lesem pryč. Chlapec ztrácel vědomí. Slyšel zvuk běhu a poté se nad již téměř bezvládné tělo sklonili oba bledí a nešťastní rodiče. Matka propukla v pláč. "Panebože Josephe! On ho pokousal! Pokousal mého chlapečka!" křičela jako smyslů zbavená. "Musíme okamžitě zavolat pomoc, Petronello!" slyšel i otce. Potom ztratil vědomí...

Vrátil jsem se do reality. I když ta vzpomínka byla sedm let stará, cítil jsem n a tváři a za krkem pot. Hnusila se mi. Všechno z té noci bych nejraději zapomněl. Ale bohužel to nešlo.. Nemohl jsem jen tak vymazat druhou polovinu svého já. I když velice odpornou. A najednou přišla další vzpomínka. Snad ještě horší, než ta první..

"Vůbec nic to nebude. Nemusíš se bát, miláčku. Maminka bude za těmi dveřmi. Budu s tebou, zlatíčko!" maminka plakala a objímala o několik týdnů později toho samého, avšak velice zjizveného čtyřletého kluka.
"Ano mami!" pípl chlapec ustrašeně. Ze zkušenosti by už matku nikdy nedokázal neposlechnout. Protože to udělal jednou...a zkazilo mu to celý život...
"Petronello, musíme jít! Slunce za chvilku zapadne!" muž nekompromisně vyhnal uplakanou Petronellu ven.
"Drž se synku. Budeme s tebou!" zašeptal, krátce syna objal a vyšel ze dveří. Byly silné a hlavně nedobitné. Po chvilce se zabouchly a chlapeček zůstal v místnosti docela sám. Maličko popotáhl. Chtělo se mu brečet... Ale musel být silný. Musel. Nesměl matce působit bolest. To věděl i takhle malý. Nechtěl, aby si dál vyčítala to, co se mu stalo..
Rozhlédl se kolem. Nikde nic. Jen holé špinavé stěny a ty dveře. Malá a bezpečná místnost. Místnost vhodná pro nebezpečnou a nevyzpytatelnou stvůru, jakou chlapec byl.
Zacítil na těle škubnutí. A další. Třas přecházel pomalu po páteři do celého těla. Padl na všechny čtyři a prhnul se v zádech. Zatím vydržel nekřičet... K chvění a přeměně těla se přidalo i silné bodání v mozku. Schoval hlavu do dlaně a zakřičel. Bolelo to tak, že by si raději sám vyrval všechny vlasy. Znovu křičel a znovu. Málem si vykřičel plíce. Křik a vzlyky jeho matky za dveřmi ho ale přiměly ztichnout. Prožíval bolestnou agonii mlčky.
Poslední a nejsilnější vlna bolesti. Naposledy vykřikl. Potom se rozhostilo ticho. Ze tmy sklepa svítily jen jedny jasně žluté oči. Vlkodlak zaklonil hlavu a zavyl...

Vyděšeně jsem sebou trhl. Ne. Už jsem na to nemohl myslet. Nemohl bych potom odjet. Měl jsem hrozný strach.
"Jsi v pořádku, boučku?" má už mnohem starší, vrásčitější a ustaranější matka se sehnula, aby mě utěšila. Nemohl už jsem se dívat na to, jaké trápení jsem jí působil. Hlavně kvůli tomu jsem musel jet. Musel jsem jí dopřát klid..
"Absolutně!" pokusil jsem se o něco jako úsměv, ale příliš dobře se mi nepovedl. Má matka se s tím ale spokojila a vykročila k zářivě červené lokomotivě. Rozechvěle jsem ji následoval.
Neustále jsem se rozhlížel kolem. Zaujala mě skupinka čtyř lidí, která stála v ústraní od toho všeho. Obtloustlá paní s bradavicemi a velice pohledný postarší muž právě hrozili jedenáctiletému klukovi, jako jsem byl já sám. Černovlasý chlapec se tvářil vzdorovitě. Když jsme kolem procházeli, zaslechl jsem část z rozhovoru: "...ty zrádče krve! Ještě jednou vypustíš to slovo z úst a strestám tě!" ta paní mluvila celkem vyrovnaným hlasem, ale i mě přejel mráz po zádech.
"Nechápu, co jsem provedl!" prohlásil chlapec trucovitě.
"Naše rodina chodila do zijozelu už po staletí. Nedopustím, aby můj syn páchl do odporného mulovského nebelvíru. Ani mluvit o tom nebudeš!" pokračovala žena ve vyhrožování.
"Můžu..." víc jsem nezaslechl. Jednak proto, že jsem byl už relativně daleko a jednak, protože do mě strčil jiný kluk, také černovlasý. Ovšem tomuhle trčely vlasy snad do všech světových stran a na nosu mu trůnily kulaté brýle.
"Promiň. Nechtěl jsem do tebe narazit!" prohlásil hned a pomohl mi vstát.
"To je v pohodě!" usmál jsem se na znamení, že mi to vážně nevadí.
"To jsem rád. Jsem James Potter. Ty jdeš asi taky do prváku, co?" začal konverzovat a přitom si mě bedlivě prohlížel. Jizvy na tváři a rukou mu neušly.
"Remus Lupin. A jo, jdu do prváku!" odpověděl jsem.
"Nechceš si sednout ke mně do kupé? Nikoho tu neznám..." váhavě se na mě usmál. Zasvítily mi oči. Moc jsem chtěl...
"Dobře. Moc rád!" usmál jsem se, než jsem si všechno stačil rozmyslet.
"Jdu se ještě rozloučit z našima. Je to třetí kupé od konce. Zatím..." napsledy se na mě zašklebil, rozcuchal si vlasy snad ještě víc, než je měl předtím a odběhl. Vrátil jsem se k matce.
"Neměl by ses moc přátelit s dětmi, Remusi!" zašeptala smutně matka.
"Já vím!" zamumlal jsem a uhl pohledem.
"Už to pojede. Měj se hezky, Remusi. Stačí napsat a přijedu si pro tebe. Můžeš okamžitě odtamtud pryč. Opatruj se, zlato!" usmála se matka a políbila mě na čelo.
"Měj se!" usmál jsem se a naposledy ji sevřel v náručí.
Nastoupil jsem do vlaku a dveře se za mnou zavřely. Vyklonil jsem se z okýnka a mával, dokud jsme nazajeli do zatáčky. Otočil jsem se čelem do vlaku a vydal se hledat třetí kupé od konce. Přitom jsem vzpomínal na další úryvky z mého dětství a ani jeden nebyl z nejšťastnějších. A najednou bylo docela dobře, že jsem jel. Potřeboval jsem pryč. Pryč. Do nového domova. Za novým životem. A toužebně jsem si přál, aby byl lepší než ten, který jsem žil doposud...

 


Komentáře

1 domminyka domminyka | Web | 12. ledna 2011 v 18:35 | Reagovat

Ahoj,je to moc důležité.Možná díky tomu nebude umírat tolik lidí.Klikni na odkaz.!!!--->        http://domminyka.blog.cz/1101/mrtvy-zivy

2 nel-ly nel-ly | Web | 10. srpna 2011 v 0:24 | Reagovat

tak tohle se mi taky líbilo, je to zajímavý námět a přitom jsem ho mockrát nečetla, většinou se všichni věnují ostaním a chudinku chlupáče vynechávají... až se mi zastesklo po pobertovských povídkách :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!