Oracles

14. ledna 2011 v 21:09 | *MiNiE*
Tahle jednorázovka je divná a i celkem stará.. Napsala jsem ji před půlrokem na dějáku...

Jméno: Oracles (Věštby)
Autor: *MiNiE* (me)
Stav: jednorázovka
Postavy: Elizabeth, Sirius, Lily, James, Remus, Peter
Moje spokojenost: 39%
Věnování: všem

Vánoce. Milovala jsem ten svátek. Atmosféra všude kolem...
Seděla jsem se svými přáteli u krbu v Nebelvírské společenské místnosti a rozdávali jsme si dárky. Já, Lily Evansová, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew. Nejnádhernější Štědrý večer v celém mém životě. Lily a James seděli přitisknutí k sobě a něco si špitali s prsty propletenými. Chodili spolu přibližně dva měsíce.
Zatmělo se mi před očima. Znovu ta samá vize, co mě sužovala už od doby, co jsem nastoupila do sedmého ročníku. Ohavná budoucnost. Trosky domu, dvě mrtvá těla, kvílící dítě, krutý smích,... Dvě mrtvoly ženy a muže. Oba bezvládní na zemi. Krásná žena s rezavými vlasy a mrtvýma očima, které už se nikdy nebudou tak lesknout... A vysoký pohledný muž s rozčepýřenými černými vlasy a protočenýma oříškovýma očima, do kterých se už nevrátí šibalské jiskřičky, pro něj tak typické. Hnus. Běhal mi mráz po zádech.
Prudce jsem otevřela oči. "Elizabeth? Co se stalo?" zašeptala Lily.
"Znovu ta vize?" ozval se až příliš starostlivě Sirius Black. To bylo zvláštní. Nikdy mi moc sympatií neprokazoval. Přesto jsem přikývla a váhavě se na něj usmála.
"Umíš číst z lidských tváří, Elizabeth...co čeká mě?" tahle otázka už jí pálila na jazyku...dlouho. Povzdechla jsem si.
"Nečtu z lidských tváří, ale duší, Lil!" špitla jsem. 
"A můžeš mi to říct?" optala se znovu tiše Lily. Nikdo z nich ani nedýchal. Usmála jsem se a zadívala se na svoji nejlepší kamarádku.
"Štěstí, Lily. Po boku toho, kterého tolik miluješ. Za rok a půl bude vaše štěstí úplné. Potom... zemřete ve stejný den, ve stejný čas, ale to, čeho si tu budete cenit nejvíc bude žít...!" prohlásila jsem.
"Jak bude vypadat to dítě?" optal se James. Usmála jsem se. "To víte oba!" nepřestávala jsem se culit. Lily sevřela Jamesovu ruku ještě pevněji.
O všem, co jsem řekla, jsem věděla, že je to pravda. Našeptával mi to vnitřní hlas v hlavě. Ten jediný mě ještě nezradil.
"A co já?" zeptal se dychtivě Sirius. Zadívala jsem se mu do obličeje. Naše pohledy se zaklesly do sebe. Nevěděla jsem, co si mám o tom, co jsem viděla, myslet. Osud měl propletený s osobou, kterou jsem až moc důvěrně znala... Nechtěla jsem říct pravdu. Nemohla jsem.
"Nic moc zvláštního. Nevidím nic...neobvyklého...vlastně...skoro nic!" vykoktala jsem. Jen Peter věřil, že mám pravdu.
"Elizabeth...?" váhavě se na mě usmál Remus.
"Staneš se důležitým článkem jedné...nezákonné, utajené a velice důležité organizace. Lásku poznáš později, ale čistou a silnou. Dosáhneš svého vytouženého cíle jen krátce před smrtí. Zemřete spolu v jeden den, jeden čas... Ale tvoje největší životní štěstí zůstane..." usmívala jsem se. Remus mi úsměvy oplácel.
"A já?" vypískl Peter. Nikdy jsem ho neměla ráda. Cítila jsem z něj...něco...podivného...
"Zklameš všechny, co ti jako jediní věřili. Zemřeš nepochopený, svoji rukou - pocítíš lítost a výčitky svědomí...!" ledově jsem na něj zírala. To, co jsem viděla bylo...hrozné. Peter se uražen zvedl a odešel do kuchyně.
"Jaký osud čeká tebe, Elis?!" vyhrkla Lily. Zasmála jsem se. Proč jsem tu otázku čekala...?!
"Zažiju žár té nejsilnější lásky. Plod té lásky bude obdařen stejnými schopnostmi, jako mám já sama. Onen muž bude obviněn ze zrady..odsouzen. Odcestuji pryč s dírou v srdci. Moje nadání selže. Patnáctý rok od narození mého nejvyššího štěstí se vrátí muž mého srdce. V ten samý rok zemřeme. Ve stejný den, stejný čas... I naše dvojice zanechá na světě to jedinné, pro co byla schopná zemřít.. Prosím...na osud Siria Blacka se mě neptejte...!" mluvila jsem tiše a afektovaně. Nikdo se mě nesnažil zastavit. Bylo hrobové ticho. Cítila jsem na sobě pohledy všech svých přátel. Nejvíc mě ovšem pálily ty bouřkově šedé... 
Každý se snažil vstřebat nově nabyté informace. Byla jsem vyždímaná. Zavřela jsem oči a položila hlavu na opěrku křesla. Potom...na svých rukou jsem zacítila něčí prsty. Stiskla jsem je. Když jsem oči otevřela, střetla jsem se se Siriovýma. Oplatila jsem mu úsměv.
Nad žádnou ze svých věšteb jsem v tu chvíli nepřemýšlela. Ovšem...věděla jsem, že jsou naprosto pravdivé....
 


Komentáře

1 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 9. dubna 2011 v 11:36 | Reagovat

Moc hezké!

2 Emily Emily | Web | 21. dubna 2011 v 11:45 | Reagovat

Tak to je trochu drsný ne... ale dost me udivuje, s jakym klidem vsichni berou to, ze umrou..

3 Cissy Cissy | Web | 29. července 2011 v 19:39 | Reagovat

krásná=) ale asik by mě děsilo, kdybych tohle všechno věděla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!