Únor 2011

23. kapitola - Noční můra

28. února 2011 v 18:27 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Další kapča je na světě. Omlouvám se za chyby a překlepy, nečetla jsem to po sobě a psala to narychlo. Snad se vám bude líbit a necháte koment.. :))
Zírala jsem přímo do jeho rudých očí, které žhnuly nenávistí a touhou zabít. bez hůlky a spoutaná jsem byla úplně bezmocná. Mohla jsem jen čekat, co se bude dít a doufat. Doufat, že se odtamtud dostanu. Doufat v nemožné.
"Přeci jen k něčemu jsi, Luciusi. Cením si tvých služeb!" zasyčel. Jeho hlas se majestátně rozléhal po obrovské kamenné místnosti, ve které jsem se ocitla. Byla mi matně povědomá.
"Můj Pán ví, že se na mě může kdykoliv spolehnout!" prohlásila postava pod kápí a poklonila se až k zemi. Nevěřila jsem, že by se mohl Malfoy takhle ponižovat. Ale nejspíš ano.
"Jistě. A teď...co s tebou, Trudie Haroldová? Lucius mi tvojí odpověď přetlumočil. Nejsem z ní ale nijak nadšený...! Dostala jsi hned několik šancí, všechny jsi promarnila...! A víš co jsem ti za to slíbil? Pán Zla sliby plní!" zaskřehotal Voldemort. Pár Smrtijedů, kteří nhlídkovali u dveí se posměšně zasmáli. Viděla jsem mezi nimi a blonďatou hlavu staršího Malfoye. Vraha mého bratra.
Nejspíš čekali na moji odpověď. Nechtěla jsem ale situaci zhoršovat a tak jsem zarytě mlčela.
"Zrovna od tebe bych mlčení nečekal, ale jak chceš. Teď ti názorně předvedu, jak špatně sis zvolila!" řekl a kývl na ty u dveří. Ti se okamžitě ztratili.
Za moment ale byli zpátky. Křik, který rázem naplnil místnost byl...jako studená sprcha. Bohužel jsem hned věděla, komu ten křik patří.
Do zorného pole mi předvedli hned několik lidí. Přesněji řečeno pět. Pět, za které bych dala život.
"Takže...kohopak to tu máme? Tak třčeba...Lilian Evansová. Mudlovská šmejdka. Neumíš si vybírat přátele, Trudie!" uchechtl se Pán Zla a s posměšným úšklebkem odstranil Lily vlasy z obličeje. Její uslzený obličej mě mučil.Voldemort na ni zamířil hůlkou.
"Crucio!" zasyčel a posměšně sledoval, jak se Lils svíjí v křečích bolesti.
"Lily!" vykřikla jsem nastejno s Jamesem. Oba jsme teď bojovali se svými pouty. Bylo to ale víc než marné.
"Ale! Trudie nám konečně předvedla, že umí mluvit! Toho kluka umlčte. Přijde na řadu za chvilku!" sykl a zašklebil se. james potom dostal nejspíš velice bolestivou ránu do obličeje od Smrtijeda, který ho hlídal. Vyděšeně jsem na to všechno zírala. Nenáviděla jsem se za to, do jaké situace jsem svoje nejdražší přivedla.
Voldemort se zašklebil a kopnul do Lily, která ležela vyčerpaně na zemi, vzlykala a plivala krev.
"Avada Kedavra!" pronesl téměř nezaujatě a mávl hůlkou směrem k Lilyině těle. Moje nejlepší kamarádka v tu chvíli znehybněla. Panenky se jí protočily vzhůru přímo děsivým způsobem.
"NEEE!" tentokrát jsem křičeli všichni. Z očí se mi řinuly horké slzy a začala jsem znovu bojovat s pouty.
"Taak. Kdopak je tu dál? Hmmm, James Potter. Další z kamarádíčků. Rodina největších krvezrádců!" usmál se na Jamese, který jen bez dechu sledoval Lilyino mrtvé tělo. Ničeho jiného si nevšímal. Ani Voldemorta, který mířil hůlkou i na něj. Z hůlky Pána Zla vyletěl jedovatě zelený paprsek a narazil do jeho těla. Skácel se na zem a nejevil známky života. Už jsem se ani nesnažila křičet.
"Janine Haroldová. Jaké překvapení - mudlovská šmejdka. Půjde teď za manžílkem a synkem...!" uchechtl se Voldemort a znovu pozvedl hůlku. Tak zemřela i moje matka. Pohled na tři mrtvá těla, která ležela zlověstně vedle sebe byl k nesnesení. Tolik jsem si přála, aby to neprotahovali a zabili mě rovnou. Už jsem nemohla žít s takovou příšernou vinou ani pět minut.
"A konečně...zlatý hřeb dnešního večera! Remus Lupin a Sirius Black. Chudáček Lupin...udělal by pro Trudie naprosto cokoliv, nemám pravdu? Jak smutné! Řekla už jsi svému chapci o románku tady s Cassanovou? Pověděla jsi někomu o svojí minulosti, Trudie? Jaký politováníhodný osud potkal tatínka a bratříčka?" chcechtal se Voldemort. přímo si užíval bolest v Remově tváři a překvapení v Siriově.
"Je mi to tak líto, já..." začala jsem koktat a další a další slzy se mi kutálely po tvářích. A to já jsem byla ta poslední, kdo by měl v tu chvíli brečet. Všem jsem zničila život. Tolik lidí kvůli mě zemřelo...
"Ta vaše láska. Z každého udělá jen slabocha!" odfrkl si Voldemort a namířil nejdříve hůlku na Remuse, který na mě pořád bolestně zíral. Kletba ho zasáhla plnou silou a on padl na zem k ostatním mrtvým. Potom Sirius. Naše pohledy se střetly. Po tváři mu stekla jedinná slza.
"Miluju tě, Trudie!" zašeptal těsně předtím, než se do něj vpil zelený paprsek.
"NEEE! SIRIUSI!" kičela jsem a křičela. Cítila jsem, jak padám, ale nevnímala jsem to. Před očima mi pořád hrál obraz všech těch mrtvol. To já je v podstatě zabila.
"Trudie? Proboha, vnímej!" třásla se mnou moje nejlepší kámoška. Vyděšeně jsem se jí zahleděla do očí. Byl to jen sen. Noční můra. V tu chvíli se mi ulevilo tak, jako nikdy předtím.
"M-Měla jsem jen noční můru!" koktala jsem a opřela se o nohu své postele. namáhavě jsem vydechla a zavřela oči. Sotva jsem to ale udělala, viděla jsem to všechno znovu. Ta bolest v Remových očích...
"Budeš v pořádku? Potřebuješ napít?" starala se má kámoška a cítila jksem, jak mi sahá na čelo.
"Budu. Jen se musím projít..." špitla jsem a postavila se na rozklepané nohy.
Uplynul týden od doby, kdy se vrátila Lily a ostatní z Vánočních prázdnin. Sirius se dál snažil se mnou mluvit, ale nikdy jsem mu nedala příležitost. S remusem to bylo zmé strany ze začátku trošičku rozpačité, ale nakonec se všechno srovnalo. Je to, jak to má být. James teď zářil štěstím. Hlavně protože se dali s Lily o prázdninách oficiálně dohromady. Byli pátŕ. A strašně jim to spolu slušelo. A v Bradavicích vzniknul vlastně ještě jedne pár. Máma a Kevin Carter, učitel Létání. Strašně jsem to mace přála.

Sešla jsem pomalu schody do spoelčenky ještě následovaná Lilyiným ustaraným pohledem. Navlékla jsem si během cesty teplou bundu. I když bylo dávno po večerce, potřebovala jsem se projít. trochu vychladnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ani jsem se neotočila a prošla otvorem v portrétu na chladné chodby nočních Bradavic...

22. kapitola - Štedrý večer a dárky

27. února 2011 v 11:47 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Jsem tu s další kapitolou. Omlouvám se všem, kdo čekali novou kapču včera, ale získala jsem znovu závyslost na Sims 3 a nemohla jsem se od toho odstrhnout.
Jinak prázdniny končí. Přidávat kapitoly tedy budu až večer, ale myslím, že by mohly být každý den. Vaše komentáře mě strašlivě těší. Díky nim jsem se na to nevykašlala :D Díky Radce a Emily <3
*MiNiE*
Jít na slavností večeři byla nutnost, takže jsem se zvedla a vydala se do Velké síně.
Byli tam už všichni. Seděli tiše u stolu a asi čekali na mě. Prakticky ihned mi pohled padl na Blacka a píchnul ve mně provinilý pocit. Jak jsem se po tom všem mohla Removi podívat do očí?!
Kedla jsem si vedle mamky a Siriuse. Sirius se na mě otočil a nadechoval se, že něco řekne, ale já už nepotřebovala slyšet nic. Rychle jsem se otočila na mamku, která se stále culila na Cartera.
"Takže...jak budeš trávit Štědrý večer?" vyhrkla jsem rychle.
"Chtěli jsme se sejít s Kevinem. Proč?" usmála se mamka a stiskla učitelovu ruku. Proč? Ona se ještě ptá proč?! Vždycky jsme slavili Vánoce jako rodina. Ale teď...?!
"Jenom se ptám!" řekla jsem a snažila se potlačit v hlase zklamání. Máma je zase šťastná. Nemůžu být tak sobecká, abych jí v tom štěstí bránila...
"Takže, když už je přítomna i slečna Haroldová, můžeme se pustit do jídla!" usmál se Brumbál a dvakrát krátce tlesknul. Před námi všemi se objevily přeplněné talíře krocanem a brambory. Vykulila jsem oči. Jak to jenom dělá?!

Po večeři jsem od stolu vstala jako první. Rychle jsem se zdekovala. Běžela jsem snad celou cestu k Buclaté dámě. Společenku jsem přeběhla neuvěřitelnou rychlostí a svalila se na postel. Jen jsem tupě zírala do stropu a přemýšlela.
Najednou...mnou projel pocit samoty a sebelítosti. Všechno se to na mě nahrnulo. Měla jsem strach z Voldemorta, Malfoye a Smrtijedů. Pořád jsem oplakávala bratra a jeho přítelkyni. Z Přeměňování mi hrozilo propadnutí. Nevěděla jsem, co si mám myslet o Blackovi a přitom mě trápil provinilý pocit vůči Removi. Byla jsem na dně? Slabé slovo.
Sáhla jsem pod postel a vytáhla zpod ní kufr. Chvilku jsem v něm hrabala a potom vytáhla plnou láhev Ohnivé whisky. Odstranit zátku byla jen otázka několika vteřin.
"Na zdraví!" špitla jsem a potom do sebe hodila první doušek...

Rozlepila jsem oči a rozhlédla se kolem. Seděla jsem úplně v rohu místnosti a svírala prázdou láhev od Ohnivé whisky. Každý pohyb mě bolel a hlava se mi málem rozskočila. jak jsem v tu chvíli vypadala jsem si vážně vědět nepřála a cítila jsem, jak mi páchne z pusy.Matně jsem si vzpomínala na předešlý večer. V tu chvíli jsem si přála opít se znovu.
Místo toho jsem se ale ještě jednou rozhlédla po místnosti. na mojí posteli ležela hromádka barevných balíčků. Na nočním stolku stála malá flaštička s jasně modrou tekutinou uvnitř. Poznala jsem to okamžitě. Byl to lektvar proti kocovině. Zdejší skřítkové jsou...dokonalí.
Pomaličku jsem vstala a na jeden lok láhvičku vyprázdnila. Účinek se dostavil okamžitě. Hlava bolet přestala a takovou únavu už jsem také necítila.
Zavřela jsem se do koupelny a napustila si plnou vodu. Musela jsem toho opilce ze sebe smýt.
Po koupelně jsem se přesunula k dárkům. Přitáhla si první z nich. Byl malý a těžký. Když jsem ho otevřela, nemohla jsem věřit vlastním očím. Ležela tam celá jedna z těch upířích mudlovských ság. Vampýrská akademie. Pod tím byl lístek s přáním veselých vánoc. Mamka se tentokrát plácla přes kapsu. I v druhém dárku bylo přání a sada barevných triček od Lily. Třetí dárek byla velká čokoláda od Petera a čtvrtý balíček pro údržbu koštěte od Jamese. Středně velká usmolená krabice obsahovala malou dřevěnou šperkovnici, která se dala otevřít jen na otisk mých prstů. V ní ležela celá mísa grilliášových hrudek a přání podepsané hagridovým jménem.
Předposlední dárek byl obrovský a měkký. Zatáhla jsem za mašli a v ten moment spadl na zem i několik kilometrů balícího papíru. Na svět vykoukl bílý plyšový medvěd měřící asi stopadesát centimetrů. Usmála jsem se a pohladila ho. Byl stejný jako Remus, který mi ho poslal. Jemný, hezký a neskutečně roztomilý.
Sáhla jsem po poslední krabici. Nebyla nijak úhledně zabalená, spíš naopak. Papír na něm byl na několika místech přichycen spoustou izolepy, aby vůbec držel tam, kde měl. Když jsem otevřela víko, zalapala jsem po dechu. V rohu bylo stočené malé černé koťátko a upíralo na mě svoje nádherné obrovské, ale momentálně vyděšené oči. Jméno odesilatele chybělo, ale věděla jsem hned, kdo to poslal, stejně jako to, že ho musím vrátit. Jenže...když jsem se zahleděla na ten malinký balíček...
Vytáhla jsem ho z krabice a položila ho opatrně na postel. Kotě zamňoukalo a přikrčilo se do klubka. Opatrně jsem natáhla ruku a pohladila ho. Začal příst. Slastně přivíral očička. Výraz v tom maličkém obličejíku byl tak upřímný a nádherný...
Vzala jsem kotě do náruče a nepřestávala ho jemně hladit. Zjistila jsem, že je to kocourek.
"Budeš se jmenovat Brian!" špitla jsem a spokojeně se usmála.
"Asi budeš mít hlad, viď?" napadlo mě potom. Na parapetu jsem našla bílou mističku, do které si Lily dává ovoce. Potom jsem si nechala přinést od jednoho ze skřítků krabici mléka a trošku nalila do misky. Přistrčila jsem to ke kotěti. To namočilo čumáček do bílého mléka a začalo hltavě pít.
"No, už tě asi nevrátím!" prohlásila jsem tiše a pohladila Briana po černočerné srsti.

21. kapitola - Den plný překvapení

25. února 2011 v 9:02 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Málokdy se mi stane, že se probudím svěží, odpočatá a tak píšerně pozdě. Bylo totiž přesně půl dvanácté, když jsem se následujícího dne konečně vyhrabala z teploučké a měkkoučké bradavické postele. Cestou za ranní sprchou jsem ještě stačila vyhlédnout ven - a nestačila jsem se divit. Na pozemcích ležela slaboučká vrstva sněhu a další várka z té bílé nadílky se po malinkých vločkách také snášela k zemi. Překvapeně jsem vyjekla a rychle zaplula do koupelny. Po koupelně jsem ještě otevřela trojici dopisů, která mi ležela na nočnm stolku. Od Lily, Remuse a Jamese. S potěšeným úsměvem jsem všem třem odepsala.
Ihned potom jsem běžela na oběd - pro mě ještě snídani. Všichni už seděli za stolem a o něčem mluvili. Byli do toho tak zažraní, že si ani nevšimli, že jsem přišla.
Usadila jsem se tedy ke stolu, a přitom jsem se rozhlédla kolem. Brumbál čapku nevyměnil. Ale i ostatní byli oblečení... slavnostněji. Druhé překvapení za ten den. Protože to vlastně nebyl ani obyčejný den. Bylo 24. prosince! Zapomněla jsem na Vánoce!
Vzpamatovala jsem se ze šoku celkem rychle. Jednak, protože se na mě začínali otáčet ostatní a jednak, protože si můj žaludek začínal dělat nároky na hromady jídla, které na stole ležely. Takže jsem uchopila příbor a začala do sebe rychle házet oběd.
Nacpaná k prasknutí jsem se potácela do ložnic. Chtěla jsem se převlíknout a vyrazit ven. Pořádně si tu bílou nadílku užít.
Pobíhala jsem venku a smála se jako blázen. Zimu jsem milovala. Sníh a všechno ostatní. Cítila jsem se vážně krásně. Jako doma v Bulharsku. Tam bývaly tuhé zimy. A my s Brianem jsme byli venku při každé volné chvilce.
Zvolnila jsem krok. Už jsem se jen procházela a užívala si pohled na můj zasněžený domov. Ani jsem si nechtěla připustit, že budu nucena to všechno opustit. Ale nemohla jsem na té škole strávit celý život...
Nohy mě nesly k jezeru. Pohled na tu zamrzlou plochu byl snad ještě krásnější než pohled na hrad. A potom jsem si ho všimla. Seděl na jednom velkém kameni a zamyšleně civěl před sebe.
Chtěla jsem se stratit dřív, než si mě všimne. Ale potom mě zarazilo, jak vypadal. Tak...smutně... Vzedmula se ve mně nějaká vlna, která mi zabráínila udělat krok jinam, než směrem k němu.
"Ahoj!" špitla jsem a sesunula se na šutr vedle něj.
"Ahoj!" prohlásil takovým tím svým ležérním způsobem. Snažil se všechen ten smutek skrýt. A kdybych ho nezahlédla chvilku předtím, ani já bych nevěděla, že prochází něčím těžkým.
"Co ty tady?" načrtla jsem.
"Je to tu krásné. Úžasně se tu přemýšlí!" vysvětlil rozpačitě.
"To jo. A o čem přemýšlíš?" usmála jsem se nevinně.
Hodil po mně pohledem, který mi dal jasně najevo, že se ptám až moc. Rozpačitě jsem se usmála.
"No a...psal už ti James?" načrtla jsem nervózně.
"Ano. I Remus..." ušklíbl se. Usmála jsem se.
Potom jsme se zase zahleděli na ledovou plochu a mlčeli. To mlčení nás ubíjelo. Oba.
Začala mi být zima. Svetr a bunda, které jsem měla na sobě rychle prochladli. Přitáhla jsem si tedy nohy víc k tělu a snažila se zahřát.
"Je ti zima?" ani se nemusel ptát. myslím, že to by bylo jasné každému.
"Trošičku!" špitla jsem.
Potom se stalo něco, co jsem rozhodně nečekala. Překvapení číslo tři.
Něžně mě k sobě přivinul. Objal mě kolem pasu a druhou rukou mě lehce hladil po celé délce paže. Chtěla jsem se bránit, udělat NĚCO. Ale potom...bylo mi tak krásně... Cítila jsem ho celým tělem. Proto jsem se poddala. Položila jsem mu hlavu na hruď a zavřela oči.
"Už je ti tepleji?" špitl mi do ucha. Omámeně jsem přikývla.
Takhle jsme seděli snad dvě hodiny. Potom už asi začala být zima i jemu a tak jsme se pomalu zvedli.
"Koukej, Siriusi...tohle nikdy nemůže vyjít. Nemohla bych to Removi udělat! Navíc nemáš zrovna pochvalnou pověst, co se tohohle týče!" koktala jsem.
"Lidé se kvůli lásce mění, Trudie!" namítl.
"To-" zarazila jsem se a bez dechu na něj zírala. Zdálo se mi to, nebo právě řekl to, co řekl?!
"A-le....!" nedopověděla jsem. Nebo vlastně odpověděla, ale zbytek slov zanikl v jeho rtech, které přitlačil na moje. Stop. Jakoby se ve mně všechno zastavilo. Myšlenky, pocity, tlukot srdce,...všechno. Žila jsem jen pro ten jeden okamžik. Jak moc jiné to bylo s ním než s Remusem?
Rukou jsem mu zajela do vlasů a stoupla si na špičky, abych k němu mohla blíž. On mě pevně držel za pas a jemně hladil po zádech.
Ani nevím, jak douho jsme tam tam stáli a užívali si přítomnost toho druhého. Potom se jemně odtáhnul. Nechala jsem oči zavřené a užívala si ten doznívající pocit. Cítila jsem, jak mě hladí po tváři.
"Já tě mám rád, Trudie!" hlesl tiše. Byla jsem jako zdrogovaná. Potom jsem si ale vzpomněla na Rema. Taky mi řekl tahle slova. Před očima se mi samovolně míhaly jeho vńešťastné običeje. Vyděsila jsem se na nejvyšší možnou míru. Jsem grázl. Ublížila jsem jedinnému člověku, který mě měl rád. Tedy...jestli Black mluvil pravdu... Ale on nebyl schopný mít někoho rád. Všechny holky jen využíval. proč bych zrovna já měla znamenat změnu? Byla jsem obyčejná, nijak chytrá a ani z poloviny hezká tak, jako většina jeho obdivovatelek.
Vyděšeně jsem se mu vytrhla a naposledy pohlédla do jeho smutných a zklamaných očí.
"Promiň. Nemůžu mu takhle ublížit. Mám ho ráda!" zašeptala jsem zlomeně a otočila se. Měla jsem v hlavě zmatek. Nevěděla jsem, co mám dělat, co mám říkat,... Ale hlavně co si mám o něm myslet. Co si mám myslet o tom všem.
V ložnici jsem se svalila na postel a rozplakala se. Byla jsem zaražená a bolelo mě to všechno. Nechtěla jsem Remuse zklamat, ale nemohla jsem přestat myslet na Siriuse. Pomoooc!

20. kapitola - Brumbálova čapka

24. února 2011 v 7:14 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Me and marauders
Bradavice byly studené a prázdné. Jen tak nazdařbůh jsem se procházela po chodbách i po pozemcích a nevěděla, co mám dělat. Mamka byla na nějakém pohovoru s Brumbále a Hagrid v lese za tou obří akromantulí. Aragog. Věděla jsem o ní jen já, Lily a Pobertové. Díky ní jsem se vlastně už do Zapovězeného lesa neodvážila.
Do Společenské místnosti jsem se vrátila krátce před večeří. Nikdo tam nebyl, takže jsem pokračovala až do ložnice, kterou jsem měla jen sama pro sebe. Toho jsem si hodlala v následujících dnech pořádně užít. Naložila jsem se tedy do vany a zavřela jsem oči. Nechala jsem teplou vodu, aby uklidňovala moje tělo. Nechala jsem starosti a myšlenky za dveřmi koupelny. Na chvilku jsem zapomněla na zuřícího Malfoye i Pána Zla. Nemyslela jsem na smrt mého bratra. Nemyslela jsem na Blacka. Na nic, co by mě mohlo trápit.
Ale po hodině začala být voda studená a tak jsem se neochotně vyškrábala ven a převlékla se do bílých džínsů a tmavě modrého trička s nápisem. Potom jsem se rozhodla sejít na večeři.
Z Velké síně zmizely kolejní stoly a nahradil ho jen jeden velký, kde měli nejspíš sedět učitelé se studenty. Brumbál byl usazen přímo v čele. Na hlavě měl legrační santovskou čepičku a usmívl se na všechny strany. Mamka seděla mezi McGonagallkou a Carterem (učitel Létání) a tvářila se až podivně vesele. Pak že Vánoce s lidmi nedělají zázraky.
Studentů vážně moc nezbylo. Z každé koleje asi jen čtyři nebo pět.
Moje místo bylo vedle Blacka a jednoho vykuleného druháka z mrzimoru. S povzdechem jsem se usadila. Všechny starosti a myšlenky, co mě opustily v koupelně, se vrátily. Když jsem ucítila Blackovu vůni... Ale snažila jsem se ovládat jak to šlo. Co jsem k němu vlastně cítila? Byla jsem zamilovaná do remuse, nebo ne? měl Black na tom plesu pravdu? Vážně by se mohlo stát, že jsem zabouchlá do Blacka? Ale co chudák Remus?
'Ne. Black je jenom kamarád, nic víc!' okřikla jsem se. Právě včas, abych si všimla, že na mě mluví ředitel.
"Ještě jsem neměl tu možnost si s vámi popovídat, slečno haroldová! Jak se vám vlastně líbí tady u nás v Bradavicích?" usmíval se stařík a bambule od čapky se mu pohupovala vedle obličeje. Podařilo se mi skrýt úšklebek.
"Je to tu skvělé, pane profesore, děkuji za optání! Cítím se tu mnohem lépe než v Kruvalu!" ujistila jsem ředitele s nadšeným úsměvem na rtech.
"Ano, Janine mi říkala, že vám ta změna prospěla, slečno!" zahlaholil a zavdal si ze svého poháru. Vypadalo to na medovinu.
Dál už se večeřelo v tichosti.
Po jídle jsem se vypařila ze síně jako první. Jako další útočiště jsem zvolila společenskou místnost. Posunula jsem si jedno z křesel ke krbu a došla si do ložnic pro knížku. Byla to moje oblíbená. Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Doporučila mi ji máma, když mi bylo patnáct a od té doby jsem ji četla pořád dokola.
Byla jsem tak začtená, že mě nevyrušil ani Black, který se posadil do křesla vedle mě.
"Myslel jsem, že nečteš!" rozhodl se rozbít ticho a vyrušit mě z mého soustředění. V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, kdo vedle mě sedí, polilo mě horko. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce a žaludek mi dělal kotrmelce. Byla jsem tak nervózní! Ale proč? Byl to jen jeden z mých přátel! proč se tohle nestávalo, když jsem mluvila s Jamesem?!
"Čtu. Jak jsme se už několikrát mohli přesvědčit, tvoje domněnky bývají správné málokdy!" prohlásila jsem jízlivě. Zarazil se a vyčítavě se na mě zahleděl. Začínala jsem svých slov litovat. On nepřišel ve zlém. A já jsem byla hned hnusná.
"Promiň, nechtěla jsem..." hlesla jsem.
"To je v pořádku!" usmál se. Ulevilo se mi, když jsem viděla, jak rychle zapomněl. Nebo alespoň vypadalo, že zapomněl.
"Takže...proč vlastně nejedeš nikam na prázdniny?" ačal konverzovat. Já bych si raději četla, ale říct to nahlas by bylo vážně neslušné.
"Moje máma tady učí, takže můj domov jsou Bradavice. Nemáme kam jinam jít!" vysvětlila jsem. Chápavě přikývl a znovu se oslnivě usmál.
"A co ty? Proč ty nejsi na prázdninách doma? Nebo u Jamese?" optala jsem se já, když se mlčelo dlouho. Po téhle otázce mu ale úsměv z tváře zmizel. Až jsem se toho lekla.
"Ehmm..rodinné problémy. A James jede tyhle prázdniny s rodiči za babičkou a já se nechtěl plést!" vykoktal nakonec. Naprosto jasně jsem pochopila, že o tomhle se bavit nebude. Takže jsem uhnula od tématu.
"Jak se těšíš na Vánoce?" naprosto hloupá a zbytečná otázka. Ale jiná mě v tu chvíli nenapadla.
"Celkem těším. Vánoce v Bradavicích jsou vždycky super. Zasněžené Bradavice jsou strašně krásné!" vyhrkl hned.
"Jestli letos vůbec bude sněžit!" pronesla jsem trpce. Úsměv mu trošku povadl a přikývl.
Podobně jsme se bavili celý večer. Nervozita ze mě rychle opadla a dokázala jsem se s ním bavit jako s kýmkoliv jiným. Naštěstí.
Spát jsem šla naprosto spokojená. Takže první den jsem zdá se přežila ve zdraví.

19. kapitola - Odjezd

23. února 2011 v 11:10 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Me and marauders
Ve Vstupní síni jsem se posadila na schody, opřela se bokem o stěnu a zavřela oči. Dobrá, tak tenhle ples se nevydařil. Něco jako ta párty u Křiklana..?
"Tady jsi, Haroldová!" no bezva. Další příkladný blb na scéně. Pomalu jsem začínala litovat, že jsem nezůstala se Siriusem.
"Řekni, jak se líbilo Evansové na ošetřovně?" usmíval se Malfoy od ucha k uchu. Překvapeně jsem zamrkala. On se USMÍVAL!
"Omdlela v knihovně, že? Předpokládám, že vyčerpáním..." poškleboval se mi dál. To už jsem nemohla vydržet. Vařila se ve mně krev. Vyskočila jsem na nohy a probodla ho nenávistným pohledem. Víc jsem si nedovolila. Crabbe a Goyle mu stáli zase za zády a mnuli si klouby v zápěstí.
"No, příště by to taky nemusela přežít!" pokračoval Malfoy. Zarazila jsem se. Zastavilo se mi srdce, přestala jsem vnímat. Chtějí Lil zabít?! To nemohli!!!
"No, na tvém místě bych všechno ještě promyslel, Haroldová. Pán Zla o tebe bůh ví proč stojí... A tvůj děda by tě taky rád viděl!" usmál se.
"V životě bych se k němu nepřidala! Neřekla jsem to poprvé dost jasně?! A Lily už se ani nedotkneš!" sykla jsem, širokým obloukem jsem ho obešla a rychle se vrátila zpátky do Velké síně, kde probíhal ples naplno.
Došla jsem k našemu stolu. Tam byl jen Remus. Seděl a rozpačitě si pohrával s lžičkou, kterou tam nechala Nicol.
"Ahoj, Remusi. Moc se omlouvám, udělalo se mi špatně, musela jsem se nadechnout..." vykoktala jsem a skácela se na židli vedle něj.
"To je v pohodě!" usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě. Opřela jsem mu hlavu o rameno.
"Kde jsou vlastně ostatní?" napadlo mě.
"Peter pořád u jídla, Nicol jsem neviděl od doby, kdy ji odváděl ze síně Henry Boot z mrzimoru, Lily a James zase tancují, Livie odešla spát a Sirius se od doby co jsi odešla nehnul od baru!" vysvětlil Remus. Otočila jsem se na zmíněné Siriovo stanoviště. Vážně. Seděl tam a lil do sebe jednu skleničku Whisky za druhou.
"Nazdar lidi!" pozdravil jeden z dvojice nově příchozích. James. Lily se bez řečí usadila vedle mě.
"Ahoj. Koukám, že si to tu užíváte!" usmál se Remus.
"Jo, je to tu skvělé!" zahlaholila Lily a nadšeně se usmála na Jamese, který jí úsměv oplatil.
"Půjdeš si zatancovat?" špitl mi Remus do ucha. Ani jsem si nevšimla, že začali hrát znovu pomalou.
"Samozřejmě!" zvedla jsem se a nechala se odvést Remusem na parket. Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela oči. Pomaličku jsme se kolébali.
"Lily je s Jamesem šťastná!" pronesl po chvilce Remus.
"Ano. Jsou perfektní pár!" odpověděla jsem nadšeně. Dál už jsme neříkali nic. Jen tančili.

Nakonec jsem byla na parketu ještě s Jamesem a Peterem, který se také odhodlal na chvilku opustit jídlo. A ještě asi tisíckrát s Remusem. Sirius se nehl od baru. A pořád pil.
Ples se pomalu chýlil ke konci, takže jsme se pomaličku vydali zpět do Společenské místnosti. Šla jsem s Lily, protože James a Remus museli jít vyzvednout na mol opitého Siriuse.
"Tak povídej, Lil!" vyzvala jsem kamarádku, protože vypadala dychtivá mi všechno říct. A já byla dychtivá všechno si poslechnout.
"Bylo to úžasné, Trudie! On byl úžasný! Vůbec jsem netušila, že je takový skvělý tanečník. A tak zábavný!" když mluvila, její oči se tak zvláštně radostně leskly.. Byla jsem moc ráda, že je šťastná.
"Jak jsi se měla ty?" napadlo ji. Taky konečně.
"Fajn. S Remusem to bylo super!" usmála jsem se. Nechtěla jsem jí říct nic o Malfoyovi. Bylo pro ni lepší, když nic nevěděla.
"Strašně vám to spolu sluší!" ujistila mě Lily.
"Tobě s Jamesem taky, Lil!" prohlásila jsem a usmála se na ni. Ten její šťastný úsměv, se který se na mě otočila... V tu chvíli jsem ji toužila chránit. Udržet ten úsměv. Ale jedinný způsob, jak ji chránit, by bylo přidat se k nim. Kývnout Malfoyovi. Ale...byla bych toho schopná? Ne. Nemohla jsem se k nim přidat. Proto budu bojovat. Aby na mě mohla být máma pyšná. A nejen máma. Ale i táta. A Brian...

Hilary ani Lindsey v ložnici nebyly, ale to bylo spíš dobře. Alespoň jsem se mohla vyhnout štiplavým komentářům na moji a Lilyinu adresu.
Svlékla jsem si šaty a zalezla do postele.
"Trudie?" už jsem usínala, ale probudil mě Lilyin hlas.
"Ano?" zamrmlala jsem v polospánku.
"Dal mi pusu. James...!" prohlásila po chvilce tiše.
"To je dobře, Lily. Vážně vám to spolu sluší!" odpověděla jsem a přetočila se na druhý bok.
"Jsem moc ráda, že jsi moje kamarádka!" řekla ještě Lily.
"Já taky!" odpověděla jsem a potom padla za vlast. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Ráno mě probudilo bouchnutí a hlasité nadávání. Zmateně jsem vyskočila z postele a zamžourala. Hilary a Lidsey se právě kdákavě smály Lily, která byla povalená svým těžkým kufrem k zemi. Hlasitě klela a nadávala a snažila se zpod nákladu vyprostit.
Okamžitě jsem byla u ní a kufr nadzvedla tak, aby Lily mohla vylést.
"Sakra Lil, kolik toho s sebou taháš?" zafuněla jsem a s bouchnutím nechala kufr dopadnout na zem.
"Tolik, kolik toho s sebou potřebuju!" prohlásila naoko uraženě. Jen jsem pokrčila rameny a oblékla se, abych mohla na snídani. Domů na prázdniny jsem totiž neodjížděla. Neměla jsem kam jet. Zůstávala jsem v Bradavicích, stejně jako Sirius. Ani jeden z nás neměl trvalý domov.
Na snídani byli přítomni jen Peter, James a Remus. Nemohla jsem si nevšimnout obrovského monokla, který se rýsoval Removi pod okem.
"Panebože, co se ti stalo?" vykoktala jsem a jemně pohladila monokla prstem. Remus přesto zasyčel bolestí.
"Sirius se včera vážně ošklivě opil. Pořád něco křičel. Asi třikrát jsem zaznamenal tvoje jméno. Potom mě praštil a usnul..." vysvětloval mi Remus. Vykulila jsem oči. Můj bože.
"Ale to je v pořádku. Už dělal opilý i horší věci!" zašklebil se Remus. Nemohla jsem věřit vlastním očím. On Rema praštil!!!
"Zašel jsi za madame Pomfreyovou?" otázala jsem se.
"Ne, nechodím tam moc rád. To se spraví, vážně!" usmál se Remus. Zakroutila jsem hlavou a vytáhla hůlku. Remus rozpačitě poposednul.
"Trudie, myslíš, že je to bezpečné?" otázal se s trochou strachu v hlase.
"Jo. To kouzlo už jsem několikrát dělala. Vážně!" ujistila jsem ho. Přikývnul a nechal se, abych na něj namířila hůlkou. Pomyslela jsem na zaklínadlo.
Během chvilky začala modřina mizet. Spokojeně jsem se usmála.
"Hotovo!" prohlásila jsem. Spokojeně se usmál a přejel palcem místo, kde měl ještě před chvilkou modřinu jako vrata.
"Děkuji!" zašeptal mi do ucha a potom mi vtisknul lehký polibek do vlasů. Spokojeně jsem se usmála.

Doprovodila jsem všechny až k vlaku. S Lily a Jamesem jsem se rozloučila obejmutím, Petera jsem jen poplácala po zádech. Remus si mě k sobě přivinul a políbil.
"Budeš mi chybět, Trudie! Moc!" prohlásil.
"Ty mě taky, Remusi. Každý den ti budu psát!" usmála jsem se.
"Já tobě taky!" špitl a znovu mě políbil. Potom nastoupil do vlaku. Sotva tak učinil, dveře se zabouchly a vlak se rozjel. Mávala jsem, dokud nezmizeli za zatáčkou. Potom jsem se s povzdechem vydala zpátky k hradu.
Rozhodně jsem věděla, že to budou zvláštní Vánoce. V celém nebelvíru jsme totiž zbyli jen my se Siriusem a párek prvňáků. Jedinné plus bylo, že Malfoy s jeho zmijozelskou partou odjel také. Strašně se mi ulevilo.
Vzpomněla jsem si na minulé Vánoce. Byli jsme ještě v Bulharsku. Doma. Celý dům voněl po cukroví, mamka pekla vánočku a zdobili jsme malý smrček. Já a Brian. Už nikdy takové Vánoce nezažiju...

Řetězák 0.20

22. února 2011 v 20:56 | *MiNiE* |  Řetězáčky
 PRVNÍ SLOVO, KTERÉ SE TI VYBAVÍ...
Škola - známky
Moře - pláž
Marťan - vesmír
Proužky - sukně
Nebe - mraky
Peníze - trezor
Cizí země - moře
Horoskop - časopisy
KDYBYCH BYLA...
Princezna - musela bych nosit šaty :D
Milionářka - dala bych nějaký peníze na charitu a konečně tak byla užitečná :D
Nesmrtelná - všichni ostatní by umírali
Slavná - každech by mě znal :D
Prezidentka USA - mohla bych konečně něco říct a někdo by mě POSLOUCHAL
Kluk - šla bych skořit z mostu
Učitelka - mohla bych někomu předat vědomosti (kdybych je měla)... :)
Popelářka - tahala bych se s popelnicema... :D
image

18. kapitola - Nesnáším plesy!

22. února 2011 v 20:26 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Me and marauders
Vánoční ples se stále blížil. Málem jsem se zbláznila. Ostatní nejspíš trpěli nějakou nemocí, která je nutila mluvit pořád jenom o tom proklatém plesu. Dívky kolem mě donekonečna probíraly šaty, boty, doplňky, kluky,... Chlapci mezi sebou hráli hlavně hru: kdo ukořistí největší úlovek. Chudák Lily musela odmítat někdy až dvanáct pozvánek denně. Mě kromě Rema pozvali ještě dva kluci z mrzimoru a jeden z havraspáru, ale pochopitelně jsem už byla zadaná.
Bohužel, na plesovou nemoc začala trpět i Lily. Někdy dokázala pět ódy na své šaty i dvě hodiny v kuse. Zdálo se, že jedinní, kdo tomuhle šílenství nepodlehli, byli Poberti. Peter nejspíš proto, že nedokázal myslet na nic, než na jídlo. James se zdál být klidný, protože Lily zatím partnera neměla a jak prohlašovala, ani mít nehodlá. Sirius byl za vodou, mohl si ukázat na jakou holku chtěl. A Remus tam šel se mnou a stejně neměl zapotřebí věčně se bavit o něčem jako Vánoční ples. Naštěstí. Jinak by mi vážně praskla hlava.
Učitelé taky polevili, co se učení týče. Místo úmorného opakování jsme se učili spoustu užitečných kouzel ohledně účesů a podobně. Oddechla jsem si. Vlastně jsem zažila první hodinu Přeměňování bez ponížení.

A ples byl tady. Hilary a Lindsey se připravovaly už od rána. Já si v klidu zašla do knihovny a zvládla udělat víc jak polovinu všech domácích úloh a ještě si vyzkoušet pár kouzel na Přeměňování. Byla jsem na sebe pyšná.
Do pokoje jsem přišla hodinu před začátkem plesu. Lily a anorektičky už byly téměř připravené. Lily vypadala...báječně. Vážně úžasně. James bude koukat. Jenže James by koukal, i kdyby přišla v pytli na brambory.
Mezitím co jsem o tom všem uvažovala jsem se pokoušela nacpat do svých šatů, což se mi nakonec podařilo. Nalíčila jsem se podle svých schopností a potom si mě vzala do parády Lily a její umění vlasové kosmetiky. Ten pletenec, co mi na hlavě utvořila vypadal elegantně, kouzelně a roztomile a...líbil se mi.
Nakonec mi to celkem slušelo. Rozhodně jsem vypadala lépe, než normálně. To ovšem není nic světoborného, i když mě Lily ujišťovala o opaku.

Snažila jsem se sejít schody z ložnic do společenky, aniž bych zakopla, spadla a místo ve Velké síni strávila ten večer na ošetřovně. Světe div se, povedlo se mi to.
Remus, James i Peter už tam na nás čekali. James měl ke schodům nejlepší výhled. Když spatřil Lily, málem to s ním seklo. Vypadal, jako by upadl do kómatu.
Remusovy oči padly na mě. Kouzelně se usmál a vykročil mi naproti.
"Vypadáš nádherně, Trudie!" usmál se a lehce mě políbil na líce. Zrudla jsem jako krocan.
"Díky. Ty vypadáš úžasně!" vyhrkla jsem. Usmál se a taky poděkoval.
Peter se rozhodl odejít najít svoji partnerku. Popravdě...byla jsem překvapená, že vůbec sehnal nějakou, která byla ochotná jít. Ale podle toho, co si mezi sebou povídaly Lindsey a Hilary, ta holka s ním šla jen aby se dostala blíž k Siriusovi. To bylo vůči Peterovi dost nefér.
"Bando, co se to..."
Sirius vešel do společenky s Livií Scottovou. To co měla na sobě vypadalo spíš jak delší, ovšem pořádně úzké tričko s výstřihem až do pasu. Celý model byl posetý flitry. Začala se ve mně znovu vařit krev.
Sirius tam pořád jen stál. Stál a koukal na mě. Téměř jsem ten jeho rentgenový pohled cítila. Znervózňoval mě, ale zároveň...
"Můžeme jít?" usmála se rozpačitě Lily, když jsme tam stáli hodnou chvilku. V podstatě mluvili jen Remus a Livie, o čem jsem nebyla schopná zaregistrovat.
"Samozřejmě!" zatřepal hlavou James a nabídl jí rámě. Všichni v místnosti vykulili oči, když Lily s úsměvem přijala a společně se odebrali do Velké síně. Musím se přiznat, že jsem byla mezi těmi, co překvapeně zírali.

Ze začátku jsem se celkem bavila. Velká síň vypadala nádherně. Ta výzdoba musela trvat věčnost.
Zabrali jsme jeden větší stůl a všichni jsme si posedali. Tedy...já, Remus, James, Lily, Sirius, Livie, Peter a Nicol (Peterova partnerka). Začal první tanec a Remus mě pochopitelně vyzval k tanci. I když tancovat neumím a ani mě to nijak zvlášť nebere (což v překladu znamená, že nenávidím tanec), jsem souhlasila. James vyzval k tanci Lily. Sirius zůstal sedět a neřekl směrem k Liv ani slovo. Té se to očividně dotklo. Peter byl nakonec také ochuzen o první tanec, ale nebylo by to tím, že by nepožádal svoji partnerku o tanec. Požádal, ale ona ho dost krutě odmítla. Bylo mi ho chudáka příšerně líto.
Nicméně tancovat s Remusem bylo skvělé. Statečně přetrpěl všechny kopance a i to vypadalo, že se nezlobí. Dost se mi ulevilo.
Nakonec jsme ještě zůstali na parketu na jednu písničku. Byla pomalá a tak to ode mě nevyžadovalo přílišnou pohybovou aktivitu. Naštěstí. Jinak by Remus mohl taky skončit na ošetřovně.
Zatímco jsem tancovala, všimla jsem si i páru Lily a James. Byli k sobě téměř přilepení a usmívali se na sebe. Ani jsem je nepoznávala. Kousek od nich jsem zaznamenala Luciuse Malfoye a Narcissu Blackovou. Při pohledu na toho blonďatého slizáka mi naskočila husí kůže. proto jsem se pohledem vrátila zpátky na mého Remuse. Pohled do těch jeho pomněnkových očí byl neskutečně uklidňující.
Třetí písnička v pořadí byla opět rychlá a tak jsme se pro větší bezpečí všech přítomných klidili z taneční plochy. Sirius měl za sebou již několik skleniček Ohnivé Whisky. Jeho partnerka se snažila něco mu říct, ale neposlouchal ji. Peter okupoval stůl s občerstvením a Nicol Tarnerová se plazila po Zabinim ze zmijozelu.
"Ahoj, Siriusi!" usmála jsem se, když jsme si s Remem přisedli. Upřel na mě sklený pohled plný bolesti. Až mě to vyděsilo. Proto jsem se okamžitě odvrátila a začala zkoumat ostatní v síni. Očima jsem našla mamku. Právě tancovala s učitelem Létání. I ona vypadala perfektně, bílé šaty jí strašně slušely.
Další, koho jsem si všimla byl Brumbál a McGonagallka. I oni si užívali kouzlo hudby a nevnímali okolí. Hagrid bavil menší studenty nějakými anekdotami. Filch stál s tím vypelichaným koštětem kousek od dveří Velké síně a mračil se jako tisíc čertů. Křiklan a Kratiknot byli očividně uprostřed nějakého rozhovoru. Křiklan se zaujatě mračil a já jsem měla co dělat, abych z toho nevybuchla smíchy.
Vrátila jsem se k našemu stolu. Sirius a Remus se o čemsi bavili a Livie jen nezaujetě seděla a klepala lžičkou do stolu. Když jsem viděla výraz jejího obličeje, ani jsem se nasnažila zapříst s ní rozhovor.
Začali hrát jinou písničku. Pomalou. Až příliš. Znala jsem ten hloupý popěvek od Celine Dion. A nesnášela ho. Bohužel, máti si song My Heart Will Go On oblíbila, takže jsem ho byla většinou nucena poslouchat téměř pokaždé, když jsem matku navštívila v jejím bytě.
"Půjdeš si zatančit, Trudie?" usmál se na mě Sirius. Zarazila jsem se. S tím jsem vůbec nepočítala. Když jsem se mu ale podívala do očí, ani mě nenapadlo nesouhlasit.
"Proč ne?" úsměv jsem oplatila a energicky vstala. Sirius mě pomalu dovedl na parket a přitiskl k sobě. Byla jsem nucena dívat se jen na něj. Tak moc mu to slušelo. Víc, než jsem byla schopná si připustit. Začali jsme se pohupovat do melodie.
"Sluší ti to!" usmál se. Znovu ten večer jsem se začervenala.
"Díky!" pípla jsem. Potom se mlčelo. Dlouho.
Cítila jsem, jak si mě přivinul blíž k sobě. Byl tak blízko.. Zatřásla jsem hlavou a snažila se soustředit se. Tak nádherně voněl...
"Tahle písnička je o nás, nemyslíš?" poznamenal po chvilce. Vykulila jsem oči a nasucho polkla. CO?! Asi toho vypil víc, než se zdálo.
"Cože...?" zamračila jsem se.
"Tahle písnička. Je to, jako by zpívali o nás dvou!" řekl znovu a urputněse snažil o oční kontakt. Já schválně těkala očima po místnosti a snažila se nedávat příliš znát tu nervozitu, která mnou prostupovala.
"To bychom museli být zamilovaní!" dostala jsem ze sebe. Zasmál se.
"Ale no tak, Trudie! Toho, co je mezi námi si musí všimout každý!" šklebil se. Můj bože. Měli by ho zavřít do portialkoholní léčebny.
"Nechápu, čeho by si měl všimnout. Chceš vědět proč? Vůbec do tebe nejsem zamilovaná. Je mi horko, jdu na vzduch!" pronesla jsem už hlasitěji, aby mě pochopil. Potom jsem se otočila a upalovala ze síně pryč následovaná několika nechápavými pohledy.
Grrrr, jak já nesnáším plesy!

Love Is a Weakness

22. února 2011 v 10:00 | *MiNiE*
Jméno: Love Is a Weakness (Láska je slabost)
Autor: *MiNiE*
Stav: jednorázovka
Postavy: Bellatrix Black-Lestrangeová, Remus Lupin, Lanna, Smrtijedi, Pobertové, Řád,...
Moje spokojenost: 49%
Věnováno: všem návštěvníkům tohohletoho cvokhausu, kterému s radostí říkám blog

Předstírat čtení není vůbec snadné. Tedy...neobnáší to nic jiného, než držení učebnice a zírání na stránku, ale toho jsem zrovna schopná nebyla. Musela jsem sledovat poněkud nesourodý pár na jednom stolku nedaleko mě. Rozzuřila jsem se do běla pokaždé, když jsem si všimla, jak se ti dva baví. Jak se ta dívka na něj tak dívá... Doučování? Pche! To mohla říkat komu chce.. A on byl tak hloupý a naivní, že jí na to skočil. Ale nikdo nemá právo mi ho přebrat! Zvlášť ne ona. Až moc vyhublá, splihlé špinavě blonďaté vlasy, obrovský nos, nezajímavé zelené oči... Ona na mě nemá. Taková holka mi nesahá ani po kotníky. A on je můj!
"Jsi tak chytrý, Remie! Dokázal jsi mě to naučit...!" hihňala se hloupě a usmívala se tak, div jí rovnátka na zubech nevyskočily z pusy. Jen jsem zavrčela a drtila desky knihy v rukou.
"Ne, to ty se rychle učíš, Lanno!" usmál se zdvořile Remus. Srdce se mi rozbouchalo. On byl takový slušný a milý...
"Víš...chtěla jsem se zeptat, jestli se mnou nepůjdeš do Prasinek, Remusi!" zamrkala ta holka. Cukla mi ruka ke kapse s hůlkou, ale statečně jsem se držela. Místo toho jsem sevřela učebnici ještě pevněji a sledovala Removu reakci.
"Promiň, ale už jdu s klukama, domluvili jsme se!" usmál se rozpačitě a raději se zadíval jinam. On s ní prostě ven jít nechtěl, to by poznal každý. Ta holka nejspíš taky, protože se zvedla a s brekem vyběhla z knihovny. Remus si povzdechl a promnul si spánky. Poté se zvedl, sbalil si věci a odešel také. Rozhodla jsem jít také.
Když jsem vycházela z knihovny, viděla jsem ho ještě, jak zachází za roh. Do nebelvírské společenské místnosti rozhodně nešel. Po chvilkovém uvažování jsem vyběhla za ním.
Sledovala jsem ho snad celou věčnost. Vždycky se jen na chvilku zastavil, aby něco našel v tašce nebo si zavázal tkaničku. Uprostřed jedné zapadlé a opuštěné chodby se ale přeci jen zastavil a otočil.
"Vím, že mě sleduješ, Lanno! Ale je to zbytečné, vážně!" promluvil tiše. Zachvěla jsem se strachem. Jak mohl vědět, že ho někdo sleduje?!
"Kde bereš tu jistotu, že jsem Lanna?" ozvala jsem se. Už ne rozechvěle, ale přimo a hrdě. Někdo jako já nemůže mluvit s někým jako je on jako podřízený.
"Bellatrix Blacková...!" hlesl tiše, ale velice překvapeně. Poulil na mě oči, jako by se divil, jestli je to pravda.
"Osobně!" zašklebila jsem se a ležérně opřela o stěnu za mnou.
"Proč...?" zamračil se. Vůbec nic nechápal. Začínalo mě to bavit. Přeci jen jsem ale na ěj nechtěla být zlá.
"Ze stejného důvodu, proč jsi před chvilkou doučoval tu zrůdičku. Až na to, že jsem originálnější!" prohlásila jsem nezaujatě, ale doopravdy jsem měla z vnitřností želé.
Pochopil to, ale stejně tomu nedokázal uvěřit. Nebo si ani nepřipusti, že je to pravda...?
"Nechápu!" poznamenal tiše.
"Já myslím, že chápeš. Až moc!" oznámila jsem mu s kapkou pobavení v hlase.
"Ale..." když zjistil, že jsem se pohnula a pomalým krokem sunula směrem k němu, zmlkl a jen mě pozoroval.
Přistoupila jsem až úplně k němu a pomalu ho obcházela.
"Jsi tak chytrý, Remie!" šeptla jsem mu do ucha a ušklíbla se. Zmateně se na mě otočil.
V tu chvíli jsem se odhodlala a přitlačila svoje rty na jeho. Nejdrřív něžně a jemně, ale postupně docházelo na polibek se vším vžudy. Zvlášť, když mi prsty zajel do vlasů a přitáhl blíž k sobě. Všechny moje tajné sny se stávaly skutečností. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Jestli už jsem v tu chvíli věděla, že si nejsme souzeni? Ano. A právě proto jsem si chtěla užít každou vteřinu.
Odtáhla jsem se a zadívala se mu do jeho milých, dobrosrdečných, ale také velice naivních očí. Pohledem neuhnul.
"Zítra zase tady!" špitla jsem a rychle odešla pryč. Chtěla jsem si o tom všem popřemýšlet v klidu.

Vešla jsem do zmijozelské společenky. Celá smrtijedská partička, do které jsem jen tak mimochodem také patřila, seděla u krbu a o něčem debatovali.
"Sakra Bello, kde jsi byla?!" utrhl se na mě svým ledovým hlasem Lucius Malfoy.
"Na rande s Remusem Lupinem!" oznámila jsem přímo. Toužila jsem vidět jejich reakce..
Sestra Narcissa a pár dalších lidí se tlumeně rozesmálo, ale Malfoy mě spražil ledovým pohledem.
"Takové vtípky se nevyplácí, Bellatrix!" syčel na mě.
"Moje vtípky se mi vždycky vyplatí!" oznámila jsem mu stejně ledově a odešla nahoru do ložnice. Bylo mi jedno, že se nejspíš domlouvají na něčem důležitém. Ve společnosti toho blonďatého imbecila jsem nechtěla zůstat ani minutu.
V ložnici jsem si lehla na postel a zatáhla za sebou závěsy, aby nenapadlo Lestrangeovou, Mulciberovou nebo Zabiniovou na mě nějakým způsobem mluvit a upřela jsem pohled na bílý, ale přesto temný strop nad sebou. Neustále jsem přitom musela myslet na něj i na ten polibek...

Druhý den jsem tam byla znovu, přesně na čas. Velice mě překvapilo, že on už tam také stál. Rozpačitě přešlapoval a ohlížel se na všechny strany.
"Přišel jsi!" hlesla jsem a usmála se.
"Jo!" usmál se i on.
"Proč?" bavilo mě ho trápit.
"Vlastně...ani...nevím...!" zamumlal a upřel pohled na podlahu.
Pobaveně jsem se ušklíbla. Neví?
"Nevíš?" zasmála jsem se a přistoupila až úplně k němu. Potom jsem ho políbila. Znovu. A znovu nekladl odpor. A znovu to bylo nádherné.

V naší chodbě jsme se scházeli každý den. Každý den, až do konce školy. Tehdy jsme si museli dát sbohem. Nebyli jsme pro sebe stvořeni. Nebyli jsme si souzeni. Milovala jsem ho a on nejspíš mě. A právě proto už jsme se nemohli scházet dál. On patřil k Řádu a já ke Smrtijedům. Dva věční rivalové. Prostě jsme nemohli být spolu. A jestli mě někdy napadlo přejít k nim? Ano. Ale...to už bych potom nebyla já. Stratila bych sebe sama. Nikdy jsem si nehrála na dobrou duši. Bavilo mě mučení, zabíjení,... Milovala jsem ho, ale nedokázala jsem se vzdát sebe sama.
Dva roky po ukončení školy jsem se musela vdát za Rodolfuse Lestrange. Nenáviděla jsem ho. Ale na to se mě nikdo neptal. Já byla jen loutka. Loutka, která musela dělat jen to, co se jí řekne. A mně řekli, abych si toho hrubiána vzala...

***o patnáct let později - konec HP5***
Být znovu povolána do služeb Pána Zla pro mě bylo víc než omamující. Znovu jsem začala mučit a zabíjet a vydírat...
Momentálně jsem bojovala na Ministerstvu Kouzel o tu věštbu. Náš Pán bude tak rozezlený, když mu ji nepřineseme...! Bála jsem se jeho hněvu tak moc!
Stanula jsem tváří v tvář Harrymu Potterovi.
"Dej mi tu věštbu, Pottere, a ani tě nezabiju!" zasyčela jsem na něj a vyslala na něj kletbu Cruciatus. Vyhnul se a oplatil mi kletbou úplného spoutání.
"Nikdy! Stejně ji ani nemám! Rozbila se!" odfrkl si Potter pobaveně. Zachvátil mě neuvěřitelný strach.
"Lžeš!" vřískla jsem a k němu putovala další Cruciatus.
Už neodpověděl, jen bojoval. A já dvakrát tolik. Přitom jsem si představovala, jak budu odměněna, až zabiju samotného Harryho Pottera.
V tom Harryho někdo odstrčil stranou. Na chviličku jsem zkameněla a jen překvapeně hleděla na toho, kdo mi skřížil cestu.
"Proč, Bells?" špitl zničeně. Ty jeho oči...bylo v nich ještě víc trápení, než jsem ho viděla naposledy.
"Jsem Smrtijedka..." pokrčila jsem ležérně rameny. Ani jeden z nás ovšem ještě nevypálil.
"Myslel jsem, že tě láska napravila, Bells! Miloval jsem tě. Pořád miluju!" poznamenal tiše.
"Nemůžu si to dovolit! Můj pán...!" vyhrkla jsem a ucouvla dva kroky od něj.
"Tvůj pán je ten, kdo lásku nikdy nepoznal, Bells!" řekl a zadíval se mi vzpříma do očí. Pálily mě. Přímo vypalovaly díru.
"Nemůžeš se jí bránit! Nemůžeš se bránit mně!" řekl stále tím svým tichým hlasem.
"Zatím se mi to daří!" ušklíbla jsem se.
Zasmál se. Dopálilo mě to. Nikdo se mi nikdy takhle otevřeně nevysmíval!!!
"Miluješ mě, Bells! Cítím to. A to je v tobě to dobré!" poznamenal a přistoupil krok ke mně. Ne. Nemohla jsem si to dovolit.
"Ne. Láska není to dobré!" poznamenala jsem a namířila na něj hůlkou. Moje kletba do něj narazila. Znehybněl, spadl na zem a odkutálel se dál, z mého dosahu.
"Láska je slabost!" zašeptala jsem zlomeně. V očích mě ještě stále pálily slzy, stejně jsem se ale pustila do boje s bratránkem Siriusem.
To heslo mi vydrželo navěky. Nikdy jsem Remuse Lupina nedokázala zabít. Ale toho hesla jsem se držela. Láska je slabost...

Řetězák 0.19

21. února 2011 v 13:50 | *MiNiE* |  Řetězáčky

 Tvoje nej. barva - zelená
   Barva očí - olivově zelená
   Barva vlasů - světle hnědé
   Barva mobilu - černý, ale nosím bílý kryt :))
   Barva zubního kartáčku - tmavě zelená :D
   Barva propisky - černá (jinejma než černejma totiž nepíšu :P)
   Barva myši - na notebooku nepoužívám myš :D
   Barva plyšáka - oranžovožlutozelená, moje kravička :D
   Barva koberce - oranžová, modrá a bílá (nějaký proužky sou to či co :D)
   Barva židle - černáá
   Nejneoblíbenější barva - růžová
   Barva kola - bílá
   Barva lyží - nelyžuju :D
   Barva vánoč. stromku - nejsou Vánoce :D
   Černá vs. bílá - bílá
   Bílá vs. modrá - modrá
   Modrá vs. zelená - zelená
   Zelená vs. růžová - zelená
   Růžová vs. fialová - fialová


Black Soul

21. února 2011 v 13:40 | *MiNiE*
Tohle snad ani není povídka. Jen takové myšlenkové pochody o dobru, zlu a šílenství... Není to dlouhé.

Jméno: Black Soul (Černá duše)
Autor: *MiNiE*
Stav: jednorázovka
Postavy: neurčité
Moje spokojenost: 54%
Věnování: Emily, díky za všechny komentáře :)

Odmalička mi vštěpovali do hlavy, že šílenství pramení z nenávisti, nenávist z lásky a láska z přátelství. Jak jsem na vlastní kůži mohla tohle všechno ověřit praxí, když jsem ani nevěděla, co to láska je? Když jsem nikdy nedokázala nikoho nenávidět? A přesto jsem šílenec. Tak proč?!
Moje máma vždycky říkala, že život bez lásky a přátelství je jako poušť. Bez přátel jsou lidé slabí. A umírají. Ona měla spousty přátel, poznala, co je to láska... A přesto zemřela. Odešla z tohoto světa šťastná? Myslím, že ne. Že pohled na mě ji zlomil. Nedokázala bojovat. Ne se mnou. A já to musela udělat. Nevěděla jsem, co je to láska. Byla nepřítel. Zlomený nepřítel, který stratil vůli a důvod bojovat. Příležitost. Nejlepší příležitost zvítězit. Zbaběle a nečestně, ale přeci...
Kolik bolesti musela stát její smrt? Kolik jejích přátel plakalo nad jejím hrobem? Pláč. Znak slabosti. Podněcuje v nás lidskost. Ale je člověk ten, kdo mučí svoji matku, která ho tolik miluje? Ten, který ji potom chladnokrevně zavraždí? To je šílenec.
Nedokážu cítit lásku, přátelství nebo nenávist, ale jednoho...pocitu...nebo stavu...schopná jsem. Šílenství. Ale to nedělá z lídí lidi.A já ani člověk nejsem. Jsem bestie. Vím to. A jsem na to pyšná.
Několikrát jsem slyšela, že šílenci cítí tolik citů a pocitů najednou, až se z toho zhroutí. Nemůžou uvažovat o ničem, ztratí sebe sama, svoji identitu, všechno... Ale já necítila nic ještě předtím. Ani teď. Možná jen...touhu po odpuštění.
Odpouštěj a bude ti odpuštěno. Ale kdo mi má odpustit? Má matka je mrtvá. To já ji zabila. Nikoho jiného nemám. Nemám lásku, nemám přátele. Neznám nenávist. Vlastně ani lítost. Jen jsem chtěla před smrtí dojít odpuštění. Ale nikdo mi odpustit nemůže.
A vede mě to k dalším otázkám. Odpustila by mi matka? A proč by vlastně měla? A proč po tom tolik toužím? Jsem netvor, Smrtijed... Mně nemá záležet na odpuštění jiných. A nikdo mi nemá co odpouštět.
Proč to všechno? Byl na mě život nespravedlivý? Nebyl. Měla jsem možnost být "dobrá". Ale já nechtěla. Chci být na špatné straně. Zastánce Zla. Líbí se mi to.
Je tohle prokletí? Určitě ano. Mám litovat toho, čím jsem se stala? Nemůžu. Nechci litovat něčeho, čeho nelituji. Lítosti vlastně ani schopná nejsem. Proto musím tenhle...trest...přijmout.
Je to můj osud. Nedokážu ho obejít, nedokážu mu utéct. Už ho nedokážu ani změnit. Mohla jsem. Ale nechtěla. A nechci ani teď. I když už znám následky svého rozhodnutí. Byla jsem předurčena k zabíjení. Byla jsem předurčena být sama. Budu sama až do brzkého konce. Není tu nikdo. Jen já. A tak to také zůstane. Už nemůžu dělat nic. Ani nechci.
Co mě vlastně hnalo k tomu, přidat se ke zlu? Touha po moci? Slávě? Penězích? Nebo prostá radost z mučení a zabíjení? Ne. Je to šílenství. Protože jsem nikdy neměla přátele ani lásku. Proto jsem šílenec. Proto jsem Smrtijed.
Bellatrix Blacková mi jednou řekla, že že všechno, co jsme kdy provedli, nás uvrhne do nejtemnějšího pekla. Věřím tomu. I když jsem blázen, musím něčemu věřit. Nevěřím v boha ani nebe. Ale v peklo. Toužím být věčně zatracena. Nikdy nenajít klid, bloudit v neskutečných bolestech mezi těmi, kteří mají duši stejně čistou, jako mám já. Vím, co si asi budete myslet. Podobný osud by si nepřál nikdo. Ale jáano. Jsem šílená. Moje mysl už dlouho není tak čistá. Stejně jako duše.
Takže...i když si někdo za chvíli připíše na seznam těch, které porazil, přemoct mě nemůže. Věřím. V peklo. Nikdy nenajdu klid. A proč? Protože jsem blázen, co věří...


17. kapitola - Pocit viny a šaty

21. února 2011 v 12:21 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Me and marauders
Vyučování proběhlo následující den až nepřirozeně rychle. Lektvary, Obrana, Péče, Létání,... Čekala nás večer ještě Astronomie, ale zatím jsme měli volno.
Strávila jsem ho tak, že jsem pobíhala venku s Poberty.
K večeru jsme se rozesmátí vrátili do hradu. Ve dveřích Vstupní síně jsme se málem srazili s mou matkou, která šla zahrabaná v nějakých spisech.
"True, hledala jsem tě snad všude! Lily asi před hodinou odnesli na ošetřovnu. Omdlela v knihovně..." vyhrkla matka. Zbledla jsem. Vzpomněla jsem si na Malfoye a jeho slova.
'Budou trpět všichni, které máš ráda...!' a Lily byla první na řadě. Možná jsem si v tu hvíli jen něco namlouvala, ale věřila jsem tomu. Proč by Lily omdlívala?!
Rychle jsem se rozeběhla k ošetřovně a nevnímala nic a nikoho. Ani mamku, která za mnou něco nesrozumitelně křičela. A dupání za mnou nasvědčovalo tomu, že kluci běží za mnou.

Na ošetřovnu jsem vrazila o chviličku později. Madame Pomfreyová se mi v tom snažila zabránit - marně. Musela jsem ji vidět. Ujistit se, že je v pořádku. Protože bych si nikdy neodpustila, kdyby nebyla. V tom mě nikdo nemohl zastavit. Ani madame Pomfreyová.
Lily ležela na posteli a bedlivě sledovala protější "bílou" stěnu.
"Lily!" vypískla jsem a málem se přerazila, abych byla u její postele co nejdřív.
"Trudie?" usmála se zmateně.
Vypadala hrozně. Byla šíleně bledá, obrovské kruhy pod očima by nezakryla ani tuna make-upu a splihlé vlasy, které jí visely vedle obličeje snad ani nebyly její.
"Co se stalo, panebože? Jsi v pořádku?" chrlila jsem otázky, zatímco jsem ji pevně objímala.
"Už je mi fajn, vážně. Byla jsem v knihovně a potom...já nevím. Nedokážu si vzpomenout! Ale bolelo to a..." koktala. Její sípavý hlas mě děsil.
Znovu jsem zavzlykala a přitiskla si ji ještě blíž. Slyšela jsem, jak si Pobertové vzadu rozpačitě povídají, ale nevnímala jsem to.
"Odpusť mi to, Lily, prosím!" plakala jsem.
"Ale co? To s tou hádkou? Vždyť to byla moje vina, True! Já se omlouvám!" usmála se zmateně.
Už jsem odpovědět nedokázala. Jen jsem ji objímala. Naštěstí se jí nestalo nic vážného. Stejně za to ale Malfoy musel zaplatit. Přísahala jsem si to.

V následujících dnech jsem Lily nespouštěla z očí. Mamce jsem posílala sovy třikrát denně, abych se ujistila, že se nestalo něco jí. Měla jsem strach o své blízké. Napadlo mě zajít za Brumbálem, ale zavrhla jsem to. Možná, že by mi mohl pomoct, ale nadruhou stranu.. Nechtěla jsem ho zatěžovat se svými stupidními problémy. Ale...počítá se jako stupidní problém, když chce jeden blonďatý psychopat ublížit vašim blízkým?! Nicméně jsem Brumbála nenavštívila a tak jsem trnula hrůzou dál.
Pro Lily to znamenalo trávit víc času ve společnosti Pobertů. Můj plán James/Lily tedy probíhal dál. A slavil úspěch. James a Lily už spolu vydrželi v místnosti a dokázali se dost dobře bavit.
A blížily se Vánoce. Lil odjížděla domů, stejně jako Remus, James a Peter. V Bradavicích jsem pochopitelně zůstávala, protože jsem neměla místo, kam bych mohla jet. Mým domovem byly Bradavice.

Vracela jsem se s Lily od mamky a přemýšlela o plese, který se měl konat. Neměla jsem šaty. Zase. Tentokrát mi ale dala mamka peníze na moje vlastní. A nadcházející den se mělo jít do Prasinek. Protože jsem si měla koupit oblečení, šla jsem s Lily a Remus s klukama.
"Jsi úžasná, Livie!"
Zarazila jsem se a s vytřeštěnýma očima jsem koukala na výtvor před sebou. Lily se na mě překvapeně otočila s jasnou otázkou vepsanou ve tváři. Proč nejdeme dál?
Sirius oblizoval...Livii Scottovou. Jednu z Lilyiných kamarádek. Naštvalo mě to. Všechno. Ani jsem nevěděla proč. Viděla jsem nejméně padesátkrát, jak se po Siriovi plazí nějaká husa a to že je to Lilyina kamrádka mi taky mohlo být jedno. Ale prostě...najednou jsem měla chuť řvát a rozbíjet. I Lil se zatvářila překvapeně, když tam viděla zrovna ji.
"Ahoj Livie!" usmála jsem se, když jsme kolem nich procházely. Sirius okamžitě přestal a zmateně se na mě zadíval. Jeho oči se rozšířily. Setkala jsem se s jeho šedým pohledem a chvilku jen bez dechu sledovala jeho obličej.
Najednou jsem se ale vzpamatovala. Zatřásla hlavou, abych si vyhnala dotěrné myšlenky z hlavy a otočila se znovu na Livii, která se moc přívětivě netvářila. Sladce jsem se usmála a klidila se pryč v závěsu s Lily, která nejspíš nemohla uvěřit vlastním očím.
Později jsem nedokázala pochopit, kde se ve mně ta zloba vzala. Proč jsem byla tak naštvaná? Neměla jsem ani v nejmenším důvod. Přestávala jsem chápat sama sebe.

Druhý den ráno jsem už stála připravená ve vratech Vstupní síně a čekala, až Filch provede pravidelnou prohlídku a pustí nás ven. přitom jsem s Lily probíhala všechno, co se týče předstv o šatech, které jsem si chtěla pořídit. Toužila jsem vypadat...krásně. Na ples jsem šla pochopitelně s Remem, takže jsem chtěla vypadat kouzelně. Lily ještě partnera neměla. Nechtěla opakovat tu chybu s tím havraspárským klukem a Křiklanovým večírkem.

O pár desítek minut později jsme otevírali dveře obchodu s oděvy. Až příliš milá paní za pultem si to k nám okamžitě přihasila a začala nám nabízet šaty. Málem jsem se z ní zbláznila, byla schopná mi za pár minut vykecat díru do hlavy.
"My se tu porozhlédneme sami, děkujeme!" zarazila jsem ji i to její brebentění. Uraženě se stáhla a vrátila se na svoje stanoviště k pokladně. Já a Lily jsme se konečně mohly pustit do výběru šatů.
Lily si vybrala nakonec troje. Jedny dlouhé černé, druhé žluté krátké a třetí zelené s růžemi. Všechny se jí příšerně líbily, takže si každé z nich zkoušela několikrát, ale nakonec vyhrály zelené. Úžasně jí ladily k očím.
Já se nemohla rozhodnout. Žádné mi nepřipadaly dobré. A když byly alespoň z části takové, jako jsem si představovala, byly moc drahé.
"Co tyhle, True? Nejsou špatné...a ani moc nestojí" prohlásila najednou Lily. Otočila jsem se a musela jsem zatleskat, když jsem viděla tu nádheru v jejích rukou. Světle růžová jemná látka a korzet vypadaly andělsky a střapatá sukně zase rebelsky. Vážně dokonalé. A cena byla taktéž skvělá, ještě jsem si mohla koupit boty a doplňky a nějaké peníze mi zbyly.
Po návštěvě kabinek bylo jasno: ty šaty musím mít. Po několika minitách už jsem se stala jejich hrdým vlastníkem.
Potom jsme s Lil navštívily ještě obuvnictví a bižuterii. Nakonec jsme celý výlet završily Máslovým ležákem u Tři košťat, kde jsme se potkaly s Jamesem a Remem.
Lily okamžitě zčervenala, když James pochválil její vzhled. Já si v Remově náruči taky nemohla stěžovat. Nakonec přišel ještě Peter, který celé ty tři hodiny okupoval Medový Ráj a Sirius, který se vrátil z rande se třemi holkami. Znovu jsem pocítila ten vztek, ale zahnal ho Remus, který mě zčistajasna políbil. Když jsem se odtáhla, Sirius stál u madame Rosmerty a objednával si Ohnivou Whisky. James a Lily se spolu bavili o plesu a Peter vyžíral sladkosti, které předtím koupil.
"Co takhle ještě procházka?" usmál se Remus.
"Nejsem proti!" usmála jsem se. Remus mi pomohl vstát, vzal mi tašky a společně jsme se vydali projít se po zamrzlých Prasinkách...


Řetězák 0.17 a 0.18

20. února 2011 v 15:35 | *MiNiE* |  Řetězáčky
728Džus x CocaCola? Džus
pixelICQ x Chat? Chat (Facebook)
728Růžová x Modrá? Modrá
pixelČokoláda x Lízátko? Nic, snažím se jíst zdravě... :P
728Chladno x Teplo? Teplo
pixelBeyoncé x Rihanna? Nevim, já je obě nesnášim :D
728Pastelka x obyčka? Pastelka. Zelenááá <3
pixelWebkamera x Foťák???? Foťák
728Pes x Kočka? Pes. Kočky škrábou!
pixelTemno x Světlo? Tma
728Nokia x Siemens? Nokia
pixelAdio x Respect.me? Adio to druhý neznám :D
728R'n'B x Hip-Hop? Hip-Hop
pixel.New York x Los Angeles? New York
728Blogy, které mají pokračovat: Kdo má chuť....

- Máš nejlepší kámošku?: Jasně :D
- Jaká je tvoje oblíbená barva?: Zelená, ale mám ráda všechny kromě růžový
- Na jakou školu chodíš?: základka
- Jaký je tvůj oblíbený předmět?: čeština a dějepis
- Děláš nějaký sport?: nn, já sem na sporty levá
- Máš icq?: Ne-e. Měla jsem ho, ale nějak mi zmizel... :D
- Jaký máš právě teď desing?: Dcl pěknej modrej, ale už by to chtělo změnu... :-/
- Baví tě tento řetězák?: Celkem jj
- Jsi zamilovaný/á?: JOOOO
- Kdo má pokračovat stímto řetězákem?: Kdo má chuť :D


5. kapitola - Někoho milovat

20. února 2011 v 14:43 | *MiNiE* |  °°°Related Souls°°°
Hrozně mě těší zájem o tuhle povídku. Ani jsem nečekala, že by to někdo mohl číst :D Ale čte a děkuji všem za ty krásné komentáře, zvlášť Emily a Radce. Mám radost, že se ty nesmysly někomu líbí :)
Jo a s tím písmem jsem bojovala jak jsem uměla, ale stejně je nějaké divné...
Tady je kapča.
related souls
Ráno jsem se probudila rozlámaná, rozbolavělá a zakrvácená. Snažila jsem se o ničem nepřemýšlet. Vlastně...když má člověk takový hlad, jako jsem měla já, těžko jsem se mohla soustředit na něco dalšího.
"Tinky?!" křikla jsem na moji domácí skřítku.
Nečekala jsem ani dvě vteřiny a už přede mnou stála Tinky doprovázena hlasitým 'PRÁSK'.
"Paní si přeje?" uklonila se snad až k zemi. Tolikrát jsem jí říkala, aby to nedělala... Teď mi to bylo ale jedno. Chtěla jsem jíst. Měla jsem hlad.
"Snídani. Rychle!" štěkla jsem na ni. Potom mě ale píchlo svědomí. Ta skřítka za nic nemohla. Ona se ale přesto uklonila a zmizela.
Posadila jsem se tak, abych se zády opírala o stěnu. Potom jsem složila hlavu do dlaní a promnula si spánky. Bolelo mě celé tělo. Ale mohla jsem si za to sama. Příště budu muset najít něco jiného na odreagivání se, než ničení svého majetku...
Nasnídala jsem se celkem v klidu. Už jsem dojídala, když mě vyrušila Tinky.
"Paní má hosta!" zamumlala a poklonila se až k zemi. Vykulila jsem oči. Kdo by to mohl být? Black? Nebo Lily? Nebo...začala jsem se bát. Co kdyby mě našli rodiče?!
"Jestli to není Black, pusť ho dál!" rozhodla jsem se po chvilce. Skřítka vyběhla z pokoje.
Za chvilku stál ve dveřích někdo jiný.
"Severusi...?" vyhrkla jsem. Božínku, vůbec jsem ho tam nečekala!
Severus se s hrůzou rozhlédl po pokoji. Popravdě...ani jedinný kus nábytku nezůstal pohromadě. Potom pohledem zavadil o mě. Asi na mě nebyl moc povzbudivý pohled...
"Alex! On...ti ublížil?" vykřikl a vmžiku seděl v podřepu vedle mě a hladil mě po zvadlých vlasech.
"Ne. To...já. Měla jsem trošičku...vztek!" hlesla jsem.
"Nechtěl jsem ti říkat takové věci! Nenávidím se za to! Omlouvám se!" šeptal a dál mě hladil ve vlasech.
Rozplakala jsem se a vrhla se mu do náruče. Za nic nemohl a ještě se mi omluvil.
"Prosím, neplač! Omlouvám se!" zazoufal si a přitáhl si mě těsněji k sobě. Ten strach a lítost v jeho tváři...!
"Za nic nemůžeš! To já!" špitla jsem a sktz slzy se usmála. Úsměv mi váhavě oplatil a setřel mi palcem slzy, které mi stékaly po tvářích.
A najednou...naše tváře se ocitly milimetry od sebe. Severus vůbec nezaváhal tak, jako Black. Přidržel mi temeno hlavy a políbil mě. Bylo to úplně jiné než s tím děvkařem. Úplně. Nedokázala jsem dost dobře určit proč, ale... Nachytala jsem se, jak si přeju, aby tam místo Severuse seděl Black. Ale nebylo by to správné! Ani se Severusem t není správné!
Severus mě ale dál líbal. Tak...tvrdě, ale něžně zároveň...nelíbilo se mi to. Bylo příjemné snad jen to hlazení po tváři.
Odtáhla jsem se, co nejdříve jsem mohla.
"Miluju tě, Alex! A kdybych věděl, že se něco změnilo, tak..." vyhrkl tiše. V jeho očích byla naděje... Neněviděla jsem se za to, co jsem řekla...!
"Nezlob se, Severusi! Omlouvám se, ale já...cítím jenom přátelství...!" vyhrkla jsem a upřela pohled na podlahu. V očích mi začaly znovu štípat slzy.
Severus mlčel. Dlouho.
"Pomůžeš mi prosím do koupelny?" špitla jsem po chvilce a znovu se na něj podívala. Bolest. Nic jiného jsem v jeho tváři neviděla.
"Samozřejmě!" bylo to takové...bez emocí a bez pocitů. Řekl to úplně ledově, netečně,... Šíleně mě to mrzelo.
Nicméně...pomohl mi na nohy a pomalu vedl ke koupelně.
Ve dveřích pokoje jsme načapali Blacka. Poslouchal. Kolik toho slyšel? A…viděl…?!
"Šmíráku!" zavrčela jsem a probodla ho nenávistným pohledem. Severus okamžitě uhnul pohledem.
Cestu ke koupelně jsem nějak přežila a celkem jsem si oddechla. Trápilo mě, že Severuse trápím.
Ještě než jsem za sebou zavřela dveře, viděla jsem, jak se Severus zničeně opřel o stěnu a sípavě se nadechl. Moje svědomí dostávalo pořádnou lekci. Zničila jsem, co se dalo. Bylo to špatné. Všechno. Nenáviděla jsem Blacka, protože tohle všechno svým způsobem způsobil. Milovala jsem Severuse, ale jen jako nejlepšího přítele. A tomu jsem ublížila. Nechtěla jsem. Jenže čas se vrátit nedá…
Když jsem pohlédla do zrcadla, málem jsem omdlela. Osoba tam byla až nepřirozeně bledá. Krvané šrámy se jí táhly po celém těle a oblečení nenasvědčovalo tomu, že bylo jen nedávno koupeno v jednom z předních značkových obchodů v Londýně. Byla to troska.

Umytá, převlečená a celkem vyléčená jsem vyšla z koupelny, ale nikdo už na chodbě nebyl. Když jsem sešla do obrovské kuchyně, našla jsem tam Blacka. Rozpačitě seděl za stolem a civěl do prázdna.
"Kde je Severus?" vytrhla jsem jeho myšlenkové pochody. Trhl sebou a provinile se mi podíval do očí. To, co jsem v nich spatřila… Starost a strach… O mě…?!
"Odešel!" prohlásil po chvíli úzkostlivě. Přikývla jsem a rychle se odvrátila, protože se mi do očí znovu začínaly hrnout slzy.
"Alex..." než stihl dopovědět, už jsem byla znovu zavřená ve svém pokoji. Ani už jsem nebrečela. Prostě jen stála a zírala na stěnu. Můj život se pomalu začínal hroutit...

Stála jsem tam vlastně ještě když mi na dveře klepal Black a oznamoval, že jde na nějaký pracovní pohovor. Ani neotevřel. Ale co je mi po tom? Mohl si jít kam chtěl...

Řetězák 0.16

19. února 2011 v 10:44 | *MiNiE* |  Řetězáčky
1. Celé jméno: Monika
2. Přezdívky: Míďa nebo taky Míďoska, kámoška mi říka i Pinďa :D
3. Narozeniny: 16.6.1997
4. Místo narození: Kladno
5. Znak zvěrokruhu: blíženci
6. Třída: osmá
7. Škola: základka
8. Město: Kladno
9. Celé nick jméno: *MiNiE*
10. Barva vlasů: světle hnědá
11. Délka vlasů: polodlouhé
12. Barva Očí: oříšková
13. Hlavní rys: netuším
14. Výška: 164 cm
15. Jizvy? nikde
16. Brýle? na čtení, počítač a TV
17. Pravák nebo levák: pravák !!



Because You Loved Me

19. února 2011 v 10:26 | *MiNiE*
Jméno: Because You Loved Me
Autor: *MiNiE*
Stav: songfic
Song: Because You Loved Me - Celine Dione
Postavy: Augusta Longbottomová, Tom Raddle (lord Voldemort), Joseph Longbottom
Moje spokojenost: 55%
Věnování: všem

Protože jsi pokaždé stál při mne
Protože jsi mi ukázal pravdu
Protože jsi přinesl do mého života radost
Protože jsi špatné změnil v dobré
Pro každý sen, který jsi uskutečnil
Pro všechnu lásku, kterou jsem v Tobě našla
Budu Ti navždy vděčná, miláčku
Jsi jediný, kdo mě podpoří
Nenech mne nikdy spadnout
Jsi jediný, kdo mě převede
Převede přes všechno...

Odhodila jsem noviny na zem. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Ne. To nemůže být možné. To nemůže být on!
Ale byl. A vlastně nebyl. Můj Tom to být nemohl. Můj Tom byl romantický blázínek, co mě vždycky dokázal rozesmát. Jeho úsměv byl jako slunce. Ten samý člověk nemohl zabít tolik lidí. Ruce, které mi hladily vlasy nemohly držet hůlku připravenou zabít. Rty, které líbaly ty mé nemohly za žádných okolností vyřknout smrtící kletbu. Ten Tom, který mi byl vždycky oporou nemohl být vrahem tolika lidí...

Byl jsi mou silou, když jsem byla slabá
Byl jsi mým hlasem, když jsem nemohla mluvit
Byl jsi mýma očima, když jsem nemohla vidět
Viděl jsi to nejlepší, co ve mně bylo
Zvedl jsi mě tam, kam jsem nemohla dosáhnout
Dal jsi mi víru, protože jsi věřil
Jsem tím, čím jsem
Protože jsi mne miloval...

Sliboval mi lásku navždycky. Sliboval, že mě nikdy neopustí. Ale udělal to. Nakonec to udělal. Nenáviděla jsem ho za to. Ale i milovala. Milovat ho bych nikdy nepřestala. I když si to přál. Naléhal, abych na něj zapomněla. Žila si svůj vlastní šťastný život. Říkal, že nám není souzeno být spolu. Hloupé. A ještě horší a hloupější bylo, že on tomu vážně věřil. 

Dal jsi mi křídla a přiměl mne létat
Dotkl ses mé ruky a já se mohla dotknout nebe
Ztratila jsem víru, Ty jsi mi ji vrátil
Řekl jsi, že žádná hvězda není nedosažitelná
Stál jsi při mě a já stála výš
Měla jsem Tvou lásku, měla jsem všechno
Jsem vděčná za každý den, který jsi mi dal
Možná toho hodně nevím
Ale vím, že tohle hodně je pravda
Byla jsem požehnaná,
protože jsem byla Tebou milovaná...

Když vzpomenu na naše setkání i odloučení... Milovala jsem ho od první chvíle. A do té poslední ho budu milovat. I když vím, co všechno provedl. I když vím, že on už nikdy nebude takový, jako byl. A že už nikdy nebudeme spolu. A právě proto...je mi hrozně...a zároveň...jako by mi spadl kámen ze srdce. Ten balvan, který mě tak dlouho utlačoval...zabíjel...

Byl jsi mou silou, když jsem byla slabá
Byl jsi mým hlasem, když jsem nemohla mluvit
Byl jsi mýma očima, když jsem nemohla vidět
Viděl jsi to nejlepší, co ve mně bylo
Zvedl jsi mě tam, kam jsem nemohla dosáhnout
Dal jsi mi víru, protože jsi věřil
Jsem tím, čím jsem
Protože jsi mne miloval...

Měla bych zapomenout. Navždy. Měla bych si zase začít užívat života. Se svým manželem a nenarozeným Frankiem. Ale nemohla jsem. Bolelo mě srdce, když jsem viděla, co všechno napáchala ještě hodlá napáchat. Kolik lidí zabil. Kolik párů zničil...a bolí mě pomyšlení, že ten náš se mezi ně řadí taky. To on mě opustil, ne já jeho. "Ve jménu většího dobra". Pche.

Byl jsi tady vždycky pro mne
Něžný vítr, který mne nesl
Světlo, zářící v temnotách
Tvá láska v mém životě
Byl jsi mou inspirací
Skrz lži jsi byl pravdou
Můj svět je lepším místem díky Tobě...

"Augie? Pročpak pláčeš, zlato?" můj manžel. Tolik jsem se snažila už dřív...zapomenout... Myslela jsem... Vlastně jsem Josepha sprostě využila. Byla jsem jako on...? Rozhodně. Vlastně se k sobě celkem hodíme. A já se nehodím k Josephovi.
"Eveline Pinceová. Moje kamarádka!" snažila jsem se všechno zamluvit a ukázala jsem na jeden z novinových článků, který hlásal o úmrtí Eveline.
Joseph mě objal. Necítila jsem se tak v bezpečí, jako v bezpečí toho, kvůli kterému tohle všechno je...

Byl jsi mou silou, když jsem byla slabá
Byl jsi mým hlasem, když jsem nemohla mluvit
Byl jsi mýma očima, když jsem nemohla vidět
Viděl jsi to nejlepší, co ve mně bylo
Zvedl jsi mě tam, kam jsem nemohla dosáhnout
Dal jsi mi víru, protože jsi věřil
Jsem tím, čím jsem
Protože jsi mne miloval...

Hlasité prásk vylomilo dveře z pantů. Oba jsme se šíleně lekli. Vykřikla jsem. A znovu, když jsem spatřila toho, kdo ten výbuch zavinil. Stál v rozpadlých dveřích a měřil si Josepha znechuceným pohledem. Ten pohled plný nenávisti..
Byl úplně jiný, než jsem si ho pamatovala. Jeho oči už nebyly jako černé studánky, do kterých jsem se s takovou pravidelností propadávala. Byly rudé. Žhnuly touhou zabíjet. A byl nesmírně vyhublý. Jako by to ani nebyl on. A přesto...
Zvedl hůlku a namířil ji na Josepha. Ošklivě se zašklebil. A potom...nikdy bych nevěřila, že by byl schopný vyřknout ta dvě slova. Zelený paprsek jako ve spomaleném filmu narazil do mého manžela, který se sesypal na podlahu a nejevil známky života. Vykřikla jsem potřetí.

Byl jsi mou silou, když jsem byla slabá
Byl jsi mým hlasem, když jsem nemohla mluvit
Byl jsi mýma očima, když jsem nemohla vidět
Viděl jsi to nejlepší, co ve mně bylo
Zvedl jsi mě tam, kam jsem nemohla dosáhnout
Dal jsi mi víru, protože jsi věřil
Jsem tím, čím jsem
Protože jsi mne miloval...

Zaměřil svůj pohled na mě. Bála jsem se jen pohnout. A přesto jsem se toužila zvednout, běžet k němu a schovat se mu v náručí...
"Dal jsi mi slib!" vydechla jsem a popadla ruku mého mrtvého manžela.
Neodpověděl. Ošklivý škleb mu stekl z tváře a už mě jen propaloval ohnivýma očima.
"Myslela jsem, že mě miluješ. Sliboval jsi, že mi nikdy neublížíš. Srdce mi krvácí. Bolí to, Tome!" pokračovala jsem šeptem.
"Já vím. Chtěl jsem ublížit. Zradilas mě, Augie!" sykl na mě. Jeho maska byla ledová a neproniknutelná.
"Říkal jsi, že mám žít dál, Tome. Nemohla jsem být sama!" šeptala jsem zničeně.
Znovu jsem se nedočkala odpovědi.
Ticho se protahovalo a my si stále jen koukali do očí.
"Nikdy tě nepřestanu milovat. Ale...vlastně tě i nenávidím!" hlesla jsem po chvilce. Mlčel. On pořád mlčel. Už mě to začínalo štvát.
"Zabiješ mě?" napadlo mě. Znovu jen koukal. Zavřela jsem oči a připravila se zemřít. Odejít. Stejně jako Joseph. Muž, kterého jsem milovala až příliš málo.
Slyšela jsem zašustění a ucítila pohyb. Ale nebrala jsem na to zřetel. Čekala jsem zelený paprsek, který se mi vpije do hrudi a já zemřu.
Místo toho jsem ucítila jeho sametové rty, které se jemně dotýkaly mých. Tohle mi chybělo ze všeho nejvíc.
Přitiskla jsem se k němu a prohloubila polibek. Bylo mi v tu chvíli nádherně. Co na tom, že je stvůra? Co na tom, že před chvílí zabil mého manžela?
Pomaličku se odtáhl. Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy pomalu vstal a znovu se mi zadíval do očí.
"Už tě nemůžu dál milovat, Augie. Ale nezapomeň na mě!" prohlásil hlasem, který jsem si pamatovala a který jsem milovala. Otočil se a odešel. Už jsem neměla sílu na nic. Ani ho zastavit.

Jsem tím, čím jsem
Protože jsi mne miloval...

16. kapitola - Pobertové znovu na scéně

18. února 2011 v 13:58 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Me and marauders
Jen jsem tam stála a zírala dutě do země. Přitom jsem uvažovala, jak to odmítnout tak, aby mě nezabili hned. Chodit tam byl vážně hloupý nápad. Jeden z nejhloupějších za celý můj život. "Pořád čekám na odpověď, Haroldová!" prohlásil Malfoy. Začala jsem se vážně bát.
"J-Já...Musím se...starat o matku...nemůžu..." začala jsem koktat a pomalu couvat ke dveřím.
"Dost chabá výmluva, zlato. Tvoje matka nevypadala, že se o sebe nedokáže postarat sama, když mi dneska dala školní trest na celý měsíc!" odfrkl si pohrdavě Malfoy.
Zašklebila jsem se.
"Jen ti to prospěje!" pronesla jsem jízlivě, než jsem si stačila uvědomit, co jsem řekla. Nemohla jsem být takhle drzá, zvlášť, když jsem stála v místnosti plné zmijozeláků, kteří jsou schopni všeho.
Malfoyova tvář skameněla. Všimla jsem si, jak rukou cuknul směrem ke kapse, která ukrývala jeho hůlku. Ale dokázal se dost dobře krotit. Zatím.
"Dost řečí, Haroldová. Chci odpověď!" vyštěkl na mě zčistajasna. Trhla jsem sebou a nervózně se ošila. Cítila jsem, jak se mi pomalu zavařuje mozek.
"Ne! Prostě se nechci stát Smrtijedkou, Malfoyi. A nikdy nestanu!" prohlásila jsem po chvíli rozhodně. Bože, jakou já jsem měla odvahu! Ale radši bych umřela, než bych se vědomě přidala k těm monstrům.
"Proč jsem takovou odpověď čekal? Říkal jsem Pánovi, že zrovna ona... Zvládl bych ten úkol mnohem líp!" zasyčel a sevřel ruce v pěst. Ovládat se mu činilo čím dál větší potíže.
Cítila jsem, jak ke mně zezadu přistoupili Crabbe a Goyle a výhružně vrčeli. Přejel mi mráz po zádech.
"Jsme ochotný ještě předstírat, že jsem to neslyšel a přijmout jinou odpověď, Haroldová! uď rozumná! Bude to náš Pán, kdo za chvilku ovládne svět!" křičel Malfoy. Napadlo mě, že třída bude jistě zabezpečena proti odposlouchávání, protože jinak už by tu byl Filch s tím opelichaným smetákem. panebože, kéž by...! Jak já bych brala školní trest!
Sebrala jsem všechno své odhodlání a zlobu proti tomu slizounovi.
"Nechci se přidat na stranu krutých zabijáků, Malfoyi! Radši mě nechte rozčtvrtit nebo něco podobného!" prohlásila jsem pevně.
Malfoyova tvář krvavě zrudla již nepotlačovanou zlostí. Vmžiku měl vytasenou hůlku.
"Vybrala sis sama, holubičko. Nebudu tě přemlouvat. Jsi stejně jenom poloviční...!" nestačil to doříct, protože prudce bouchly dveře. Když jsem viděla, kdo to je, málem jsem se rozesmála úlevou.
"Ani to nezkoušej doříct, Malfoyi!" slyšela jsem hlas Jamese Pottera.
"Nechápu, proč bych neměl a vlastně ani...kdo by mi v tom měl zabránit!" ušklíbl se drze Malfoy.
Všichni zmijozelští se přitom postavili za jeho záda jako jeho tělesná stráž.
I já jsem vytáhla hůlku a stoupla jsem si k Jamesovi a Removi. Byli v přesile, ale alespoň jsem nebyla sama.
Mlčelo se.
"Pošlapala jsi náš návrh, Haroldová! Ale pamatuj si, zaplatí za to všichni. Všichni, koho máš ráda!" zasyčel naposledy nenávistně Malfoy a všichni zmijozelští opustili místnost. Byla jsem jim vděčná za život. Zase. Moji strážní andělé.
Ale to s tou pomstou mi leželo v hlavě. Bála jsem se, že ublíží mamce. Nebo klukům, hlavně Removi. Nebo Lily. Moc mi na ní záleželo, i když se mnou nemluvila. Malfoy už jednou dokázal, že jen planě nevyhrožuje. Nemohla jsem vědět, jestli to tentokrát bude stejné. Ale tentokrát nebudu trpět já. Tedy...alespoň ne fyzicky. Tentokrát budou trpět všichni, na kterých mi záleží...
Otočila jsem obličej plný vděku na své tři zachránce.
"Díky. Zahránili jste mi život. Zase!" usmála jsem se na ně.
"Nemusíš děkovat. To je samozřejmost!" zašklebil se James.
"Jak jste věděli, kde jsem?" napadlo mě. Pomalu jsme odcházeli do společenky. Nechtěla jsem v té učebně být déle, než bylo nezbytně nutné.
"Remus přišel, že jsi se chovala divně. A potom jsme tě našli na plánku u Malfoye a té jeho party a správně si domysleli, že asi budeš potřebovat pomoc!" vyprávěl dál James. Remus mě sjížděl pohledem a nejspíš hledal na mém těle nějaké zranění nebo něco. Sirius tam jen stál a s nic neříkajícím kamenným výrazem mě sledoval.
"Plánek?" nakrčila jsem obočí.
"To neřeš!" mávl rychle rukou James a prohrábl si svoje rozčepýřené vlasy.
"Proč jsi tam proboha chodila?" vyhrkl konečně Remus. Pokrčila jsem rameny a kajícně se zadívala na podlahu.
"Prostě jsem jen chtěla vědět, co po mně chtějí!" špitla jsem. Byla jsem hloupá. Co jsem mohla od někoho jako je Malfoy čekat?!
"A co chtěli?" zeptal se James. Znovu jsem upřela pohled na podlahu. Nevěděla jsem, jestli jim to smím říct nebo ne. Uvažovala jsem, jak by asi vyváděli. Ale oni mě zachránili. Musela jsem k nim být upřímná.
"Chtěli, abych se přidala ke Smrtijedům!" řekla jsem rozpačitě. Všichni tři se zastavili a šokovaně na mě vyvalili oči.
"Panebože! A co jsi jim řekla?!" vykřikl James.
"Že radši umřu, přirozeně. Ale to je právě naštvalo. Díky, že jste tam přišli!" vydechla jsem a znovu se na všechny usmála.
"Nemusíš děkovat, zlato! To byla maličkost!" zašeptal Remus a přitáhl si mě k sobě. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho. Na nic nečekal a polibek opětoval. Každá pusa od něj byla krásná.
Po několika vteřinách jsem se odtáhla. Sirius už nestál na svém místě. Vlastně nebyl k nalezení nikde poblíž.
"Kde je Sirius?" nakrčila jsem obočí.
"Jde prý udělat úkol z Přeměňování!" hlesl překvapeně James. Sirius šel dělat úkol?! Blbost! Udělala jsem mu něco? Nebo jsem něco řekla?! Nedokázala jsem si dost dobře vzpomenout.
Nejen, že se mi stranila moje nejlepší kamarádka, ale teď už i Sirius. Super!

Když jsem vešla do ložnice, Lily už ležela ve své posteli a vypadalo to, že spí. Anorektičky také ležely a i ony asi spaly, ale to se nedalo přes brčálový blaf kašovitého skupenství, který na sobě měly napatlaný, poznat.
Co nejtišeji jsem se převlékla do spacího úboru a uložila se ke spánku.

Proč...?

18. února 2011 v 7:01 | *MiNiE*
Můj názor na tohle téma je jasné.
Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, když se někdo povyšuje nad ostatní. Když si myslí, že některá...rasa je lepší, než jiná, když to vůbec není pravda. Všichni jsme stejní. Uvnitř. Možná, že máme každý jinou barvu kůže, mluvíme jinou řečí... Ale srdce máme stejná. Tak proč? Co ostatní vede k tomu, odsoudit někoho jen na základě vzhledu. Co ostatní vede k tomu, aby ostatního vykopnul ze společnosti jen proto, že není "bílý"? Nesnáším to. Nesnáším předsudky a odsuzování. Oni by nám třeba šanci dali. A jak my vlastně můžeme říct, že ten někdo je horší než my? Vždyť to ostatní mu podepsali rozsudek, aniž by zjistili, jaký člověk je. O co menší jsou to darebáci?!
Jakou šanci mají ti lidé na život? Když nedokáží kvůli barvě své pleti dostat práci. Nemůžou vydělat peníze a pořídit si bydlení. Nemůžou. Jen kvůli nám. Rasistům.
V americe se s tím vypořádali úžasně. Všichni jsou tam a dokážou spolu mluvit. Dokážou spolu žít. Tak proč my evropané to nedokážeme? Proč...? To je na světě vážně tolik nenávisti? Znám spoustu těch, kteří by si takové chování z naší strany nezasloužili. A stejně...jsou odsouzeni stejně. Vždyť i mezi býlými je spousta zlodějů, podvodníků, vrahů,...
Není to tak dávno, co jsem četla, že Lindsey Lohan čelí obvinění z krádeže nějakého šperku přibližně za 40 tisíc. Je to lepší, než nějaký "nežádaný", který vezme v potravinách tabulku čokolády?! Někdo už by s tím měl něco dělat. Jenže kdo...? A jak...?

Návrat

18. února 2011 v 6:37 | *MiNiE* |  Info about WEB
Takže po asi týdení mezeře se vracím zase zpátky. Tedy...ne že bych měla nějakou úchvatnou návštěvnost, ale přeci jenom...kdyby se někdo rozhodnul nudit se tim, že čte moje povídky..
Ve škole to nebylo nejrůžovější a za to se moc omlouvám, ale snad už to bude OK. Svůj návrat každopádně oslavim tim, že napíšu kapitoly k M&M, RS a ještě jednou takovou depresivní jednorázovkou. Jo a napíšu téma týdne. Takže...jdeme na to ;)
*MiNiE*


Řetězák 0.15

9. února 2011 v 14:57 | *MiNiE* |  Řetězáčky
  1. Co jsi jedl/a naposledy? Jablko
  2. Kolik je teď hodin? 14:47
  3. Co teďka posloucháš za písničku? Don't Let Me Get Me - Pink
  4. Jaký máš mobil? iPhone 3G
  5. Nejoblíbenější kočkovitá šelma? Gepard
  6. Naposledy jsi viděl/a jaký film? Mezi námi děvčaty
  7. Který druh filmů máš nejraději? Komedie, Romantické, někdy Akční a Horory
  8. Barvil/a sis někdy vlasy? Jenom jednou melíry :)
  9. Co uděláš jako první až tento řetězák dopíšeš? Začnu psát další kapitolu k M&M
  10. Jak často si stříhás nehty na nohou? Nevim, ale často :D
  11. Na který nejbližší den se nejvíce těšíš? Na sobotu
  12. Na čem teď sedíš? Na posteli :)
  13. Ukradla jsi někdy něco? Ne-e a ani se nechystám
  14. Těšíš se do školy? Kdo by se těšil...?!

Pro co žít...? A proč...?

8. února 2011 v 20:55 | *MiNiE*
Konečně téma, na které se nebudu moct tolik rozepisovat, protože nevím, co bych vůbec psát měla. A hlavně: VŠECHNO JSOU TO ŽVÁSTY! TAKŽE VÁŽNĚ NEDOPORUČUJU ČÍST!

Já sama ani vlastně nevím, co to smysl života je. Jaký já mám teď smysl života? Pro co žiju? Pro rodinu? Přátele? Školu? Možná. Ale...není to málo? Je. Cítím, že to tak je. Že vlastně ani pro nic moc nežiju. Jasně, moji rodiče, kamarádi,...to je pro mě všechno. Ale neměla by už tak stará holka jako já mít...trochu širší obzory? Nějaké...koníčky? Proč já je nemám? Tedy...když opomenu ten fakt, že u ničeho nevydržím déle než dva týdny. A že jsem toho zkoušela hodně.
Smysl života je prý láska nebo štěstí. Můžu souhlasit? Láska je zvláštní věc. I já jsem zažila tolik případů, kdy láska přerostla v nenávist. A ta rozhodně není smyslem života. Nebo štěstí. To je také...poněkud mlhavý bod. Rozhodně.
A co když se stane z lásky nenávist? Co když štěstí zmizí? Pro co žijeme pak? Co je tedy potom smyslem života?
A co z toho všeho tedy plyne...? Že to nevím. Že nemám tušení, co to ten smysl života je. Cítím se prázdná, když celý můj svět je jen rodina, přátelé, škola... Chtěla bych, aby ve mně bylo něco víc. Ale co by to mělo být...? A proč?
Když se vlastně zamyslím nad životy mých rodičů.. Prožili a stále si žijí šťastný život. Kolik toho prožili a to ještě zase tak staří nejsou. A proč já jsem tedy takhle "pozadu"? Moje mamka v mém věku zpívala ve sboru. A tancovala. Byla dobrá. A já nejsem. Já kromě rodiny a kamarádů nemám pro co žít. Je to až moc málo. Chtěla bych mít nějaké pevnější cíle. Aby představy o své vlastní budoucnosti dostaly pevnějších a barvitějších rozměrů...
Změní se to? Kdy? Měla bych něco dělat nebo jen čekat? A jak bych si mohla pomoct? A změním se v tu chvíli já? Můj náhled na život...?










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!