Březen 2011

Nedostatek nápadů...!!!

29. března 2011 v 20:54 | *MiNiE* |  Info about ME
Píšerně se všem, kdo čekají novou kapitolu k PiH nebo M&M omlouvám, ale poslední dobou mám období, kdy mě nic nebaví a nic mi nejde. A to včetně psaní. Když píšu, musím mít do toho chuť a musí mě to bavit. Musí to lést samo. A to teď nejde. Takže si dávám těď na chviličku pauzičku. Vrátím se, jen co dostanu zase chuť a nápad, a to bude brzy, slibuju :))
K AFFs budu samozřejmě chodit dál :))
*MiNiE*

Five White Roses

27. března 2011 v 7:21 | *MiNiE*
Takže mě napadlo tohle. Všichni se asi ze začátku budete divit, protože ta povídka moc depresivně nevypadá, ale nenechtě se klamat. Už jsem ji napsala dřív a z oroginálu trošku poupravila, takže to není nic moc, ale ta původní verze byl pěknej doják :DD No nic, posuďte sami...
Jméno: Five White Roses (Pět bílých růží)
Autor: MiNiE
Stav: jednorázovka
Postavy: Sirius Black, Jasie Brownová, Walburga Blacková, Regulus Black
Moje spokojenost: 49%
Věnováno: Betce, děkuju za tolik povzbudivých komentářů :))

Jak rád jsem vždycky utekl od toho všeho. Jak rád jsem se vždycky sebral, prásknul těmi starými a prolezlými dveřmi a bloudit po ulicích Londýna. Matka pokaždé vyváděla, ale za ty tři hodiny klidu a relativní samoty mi to stálo.
Prošel jsem snad celý Londýn. Miloval jsem potulování se tím úchvatným a obrovským městem. Pozorování všech těch lidí, zvířat,.. To město jsem znal jako svoje boty, ale pokaždé mě dokázalo něčím překvapit, zaujmout, ohromit,... Nikdy se mi nechtělo vracet se domů. Za vřískající a pomstychtivou matkou, tupým otcem a zlomyslným bratříčkem. Nesnášel jsem všechny. Ty dva měsíce byly peklo. Až na moje procházky Londýnem.
Byl začátek srpna. Tenkrát jsem měl asi třináct let. Znovu jsem za sebou zabouchl dveře a vyběhl do rušných ulic našeho hlavního města. Jako vždy jsem procházel svou oblíbenou trasu. Kolem několika obchodů s oblečením, dva s nábytkem, čtyři restaurace, hospoda, dvě hračkářství, zlatnoctví a úplně na konci maličkého náměstí se krčilo pekařství. Tam jsem zapadl jako vždycky. Nikdy tam nebylo moc lidí a to byla nejspíš jedna z věcí, proč jsem to místo miloval. Koupil jsem si hned dva velké tvarohové koláčky polévané čokoládou a usadil se ke svému oblíbenému stolu do rohu.
Postupně zmizely oba koláčky a já se zvedl k odchodu. Rozhodl jsem se ten den zajít dál, než jsem se kdy odvážil. Ulice dál byly snad ještě krásnější. Vpravo jsem uviděl park a rozhodl se jít tam.
A bylo to, jako bych vešel do jiného světa. Světa fantazie. Lavičky byly většinou obsazené. Ať už starými nebo mladými. A všichni byli mudlové. To mi v tu chvíli ovšem vadilo ze všeho nejméně. Kolem jakoby tančily hejna motýlů. Květiny všech barev a druhů rostly snad všude, kam jen oko dohlédlo. Nad jezírkem, kteé bylo umístěno jakoby ve středu všeho dění kroužila šídla a jiný hmyz. Rákosí kolem bylo upravené a slabě v něm kuňkaly žabky. S očima navrch hlavy jsem se otáčel a snažil se, aby mi neuniklo nic z té nádhery kolem. Kdyby mě viděl James, rozplývat se nad parkem, dobíral by si mě snad do konce života.
Na druhém konci parčíku stála malá bíle natřená lavička. Obklopovaly ji růžové keře. Všechny zrovna kvetly nádhernými bílými květy a voněly tak moc, až se mi zatočila hlava. Omámeně jsem usedl na lavičku a zavřel oči. Nechal jsem se unášet těmi svěžími pocity a vůněmi. A bylo mi krásně. V duchu jsem si slíbil, že na tohle místo budu chodit tak často, jak jen to půjde. Kdykoliv se jen matka otočí zády. Slíbil jsem si, že to místo nikdy neopustím...

Táhlo mi na patnáct. A znovu tu byly prázdniny. Začínal už jsem být unavený z těch věčných večírků, kam mě matinka zatáhla a nutila se usmívat. Sotva mě nechala doma osamotě, vyrazil jsem pryč. Prošel jsem pletenicí ulic až na maličké náměstí. Koupil jsem si jako obvykle dva tvarohové koláčky, tentokrát s sebou. Protáhl jsem se mezerou mezi dvěma domy a pokračoval důvěrně známou ulicí až na náměstí, kde stačilo jen zahnout doprava.
Nádherná vůně květin mě omráčila jako vždy, když jsem vešel dovnitř. Prošel jsem pomalým krokem celý park a už se těšil na svoji lavičku. Krátce poté, co jsem ji nalezl, jsem do ní vyryl své jméno. Na znamení toho, jak moc mi to místo učarovalo.
Sotva jsem se ale na ono místo zahleděl, polilo mě horko. Obsazeno. Ještě nikdy se nestalo, aby tam někdo seděl. Vždycky jsem byl zvyklý jen na samotu. Vždycky jsem žil v domněnce, že to místo patří je mně a nikomu jinému. A teď tam seděla ONA, cpala se zeleným jablkem a pročítala nějakou bichli. Chviličku jsem ji pozoroval. Měla delší rovné vlasy. Takovou barvu jsem snad v životě neviděl. Byla to hnědá, ale jakoby nebyla. Na slunci navíc vrhala odlesky, ze kterých se mi zatočila hlava. Oči neměla nijak velké, ale zajímavé a krásné. Jakoby zelené, ale nějak jinak, tak...olivově. Kmitaly po řádcích a hltaly text natisknutý v knize, kterou držela v útlých prstech. Nevýrazné rty měla skroucené v ironickém úsměvu, takže jsem usoudil, že ta kniha musela být zábavná. Šaty, které měla na sobě měly jasně bílou barvu, stejně jako lavička a květy růží, které ji celou obklopovaly. Zalapal jsem po dechu. Nikdy jsem neviděl krásnější děvče. Ani Evansová by se s ní nemohla rovnat. A přesto působila křehkým a až nevýrazným dojmem.
Zarazila se, vycítila můj pohled. Když vzhlédla a narazila na mě, nadzdvihla obočí a zadívala se mi vzpříma do očí. Chviličku jsme na sebe jen němě zírali. Hráli jsme hru, kdo dřív ucukne. Ale nikdo nechtěl prohrát.
Po chvilce jsem si dodal odvahy a váhavě vykročil jejím směrem. Na její tváři se rozlil šokovaný, ale potěšený úsměv.
"Ahoj. Chodím sem často, ale ještě jsem tě tu nikdy neviděl. Tedy...na tuhle lavičku vždycky sedávám...!" rozhodl jsem se začít s konverzací. Ona to ale pochopila úplně špatně.
"Promiň, nevěděla jsem to. Jsem v tomhle městě nová a tak... Jen se mi tu líbilo a... Ale nevadí, půjdu jinam...!" začala koktat a urychleně se zvedla. Tak rychle, až jí vypadla kniha i nedojezené jablko na zem. Zrudla jako rajče, sehnula se a začala knihu sbírat.
Usmál jsem se a pomohl jí.
"Ne, takhle jsem to nemyslel. Ta lavička ostatně není moje, podělím se, jestli chceš... A taky s tímhle, když jsem tě připravil o svačinu!" usmál jsem se, vybalil koláčky a jeden jí nabídl. Pomaličku se usadila a narovnala si šaty. Ještě pořád byla v obličeji maličko červená. Potom si s tichým poděkováním vzala jeden z nich a zakousla se do něj. Já zabral místo vedle ní a zhltl ten svůj.
"Jsem Sirius Black!" představil jsem se a nabídl jí ruku k potřesení.
"Jasie Brownová!" chopila se mé ruky a jednou ji lehce stiskla.
Začali jsme se bavit. A bavili jsme se do té doby, než si všimla, že se ostré slunce začalo schovávat za obzorem. Podíval jsem se na hodinky a překvapeně zjistil, že je půl sedmé večer.
"Musím tě ještě vidět. Slib mi, že zítra zase přijdeš!" vyhrkl jsem, když se pomalu vydala opačným směrem, než jsem musel jít já. Jemně zrůžověla, ale přikývla. Usmál jsem se. Potom mě něco napadlo. utrhl jsem jeden květ z keře a jemně jsem jí ho zaplet do vlasů. Usmála se. Potom se postavila na špičky a jemně přitiskla svoje rty na moje. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažil.

Druhý den jsem tam čekal půl hodiny předem. V jedné ruce papírový pytlík s koláčky, v druhé jednu z těch okouzlujících bílých růží.
Když přišla, byla snad ještě krásnější, než den předtím. Až se mi tajil dech. Usmála se a přisedla si ke mně. Automaticky jsem jí podal růži. Znovu poděkovala.
Snadli jsme koláčky a povídali si jako den předtím. Bylo mi s ní nádherně. Ona představovala všechno, co podle mě holka mít měla. Byla chytrá, krásná, milá, nebyla nafoukaná a měla smysl pro humor. Nechápal jsem, jak o mudlech mohla matka mluvit tak, jak mluvila. Ona byla důkaz toho, že mudlové jsou v mnohém tisíckrát lepší než kouzelníci.
A znovu byl večer. Znovu jsme se museli rozloučit. A znovu mi slíbila, že přijde. Znovu mě políbila. A znovu se mnou zatočil svět.

Tak to bylo ještě třikrát. Ještě tři dny jsme se tam sešli. Povídali jsme si, líbali se, objímali se. Byl jsem z ní paf. Miloval jsem ji.
Políbil jsem ji na rozloučenou.
"Zase zítra tady?" usmála se a zapletla si bílou růži ode mně do vlasů tak, jak jsem to udělal poprvé já. Pátá růže.
"M-hm! Mám tě rád!" špitl jsem a vtiskl jsem jí polibek na čelo. Její úsměv se prohloubil.
"Já tebe taky...!" odpověděla a já byl tolik šťastný...

Cestou domů jsem to vzal oklikou. Domů se mi ještě nechtělo, chtěl jsem jen tak myslet na ni a na to, že mu doopravdy řekla, že ho má ráda. A on měl rád ji. Nejupřímněji, jak jen by to šlo.
Vešel jsem domů. Bylo tam až podivně ticho. Nakoukl jsem do salonu. Matka seděla na jednom z velkých křesel, které mi vždycky připomínaly trůn a tvářila se jako bůh pomsty. Regulus stál za ní a snažil se skrýt smích.
Sotva jsem vešel do místnosti, matka promluvila tím děsným nadřazeným hlasem.
"Dnes tě Regulus na můj rozkaz sledoval. Nikdy jsem se za tebe tak nestyděla, jako právě v tu chvíli. Nevím, co jsi si myslel...! Udržovat vztah s mudlovskou holkou...! Ještě jednou něco takového a budu to řešit radikálnějším způsobem. Nicméně...tu dívku jsem zabila. A máš domácí vězení!" oznámila matka příkře. Regulus mi posměšně hodil cár z jejích květinových šatů. Polilo mě horko a chlad najednou. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, jestli jim mám věřit. Ale matka nikdy nelhala. Nikdy jsem ji neslyšel zalhat. Lhaní bylo jednoduše pod její úroveň.
Vyběhl jsem schody do své ložnice a nezapomněl jsem za sebou hlasitě prásknout dveřmi. Cestou jsem kopal do všeho, co mi přišlo do cesty. Kdybych mohl, rozbrečel bych se jako želva. Ale já jsem nemohl. Matka by z toho měla až moc velkou radost. A to jsem nechtěl.

Druhý den jsem se tam vydal zase. Nechtěl jsem uvěřit že je mrtvá. To nemohla být pravda.
Usadil jsem se klasicky na lavičku. A čekal jsem. A ona nepřicházela. V parku bylo ten den rušněji než obvykle, ale ona nikde. Koláčky zatím pomalu stydnuly.
Seděl jsem tam až do večera. Asi někde kolem poledne jsem vážně přestal doufat, že se objeví. Jen jsem tam chtěl zůstat a vzpomínat na těch pár krásných chvil, které jsem na tom místě zažil.
Znovu jsem zabořil tvář do dlaně a trhavě se nadechl. Bránil jsem pláči, jak jen to bylo možné. Cítil jsem, jak se něco jemně dotklo mých vlasů. Zavadilo to o ně, ale dál to pomaličku padalo k zemi. Zvedl jsem hlavu a podíval se na to něco.
Byla to růže. Černá.


Volejte sláva... :DD

26. března 2011 v 13:09 | *MiNiE* |  Info about WEB

OK, takže volejte sláva a tři dni se radujte :DD Konečně jsem ten lay nastavila. A řeknu vám, bylo to to nejtěžší, co jsem kdy dělala :D Stáhla jsem si jeden naprosto úžasný a nepřeháním, když napíšu, že jsem se ho sem pokoušela dát tři hodiny. Nakonec mě to naštvalo a stáhla jsem si jiný. Autorka ovšem asi moc nemyslela na zabedněnce, kteří nepochopí návod nastavení a tak jsem nepořídila ani tam. No a nakonec jsem tedy skončila při tomhle, až směšně jednoduchém. Nevím proč, ale i přes to všechno se mi moc líbí. Říkejte si co chcete, ale zelená je prostě zelená, nehledě na to, že je prý zdravá a uklidňující pro oči. Kde jsem tu pitominu četla už si ale nevzpomenu :DD
Snad nevadí ani vám, že je tu třikrát za sebou zelená... Ale je to moje oblíbená barva... :))
Unavená, naštvaná a přeci jen šťastná *MiNiE*

Prosba

26. března 2011 v 8:29 | *MiNiE* |  Info about WEB
Prosím všechny, aby se nelekali, během dneška tu budu nastavovat nový dess :)) :DD

3. kapitola - Domov

23. března 2011 v 7:21 | *MiNiE* |  °°°Pain In Heart°°°
Tuhle kapitolu jsem psala na několikrát a je taková celá podivná, tak se nelekejte. Omlouvám se, slibuju vám jí už strašně dlouho, ale mám teď zaracha, takže mi přidávání bude trvat pomaleji :((
Vážně se moc omlouvám :((
*MiNiE*

Dopadla jsem na špinavou zemi, ale o to jsem se starala ze všeho nejméně. Zajímalo mě jen jedno. Sirius ale ležel a nevykazoval žádné známky života.
"Siriusi, prober se! Prosím!" začala jsem s ním třást. Snažila jsem se ho přivést k vědomí. Skontrolovala jsem puls. Matný, ale byl. Slzy, ktré mi tekly po tvářích jsem ani nevnímala.
"Pomoooc!" vykřikla jsem, co nejhlasitěji jsem mohla. A zabralo to. V domě, který stál nedaleko jsem slyšela několik udivených hlasů. Po chvilce vykoukla ven baculatá ženuška a běžela k nám nejvyšší rychlostí, kterou její krátké nohy dovolovaly. Hned krok za ní byl její manžel, vysoký a až nezvykle hubený.
"Emily? Panebože, co je se Siriusem?" vyjekla ta žena. Muž bezeslova začal mého bratra ošetřovat. Potom z domu vyběhl ještě jeden a to poslední obyvatel. Kluk, kterého bych poznala vždycky a všude.
"Mami, mám ty deky! Co je s ním?" vydechl uříceným hlasem a poklekl k otci. Všechno to jsem ale vnímala jen okrajově. Zajímal mě jen můj bratr, který stále ležel bez hnutí na zemi. Mojí vinou. Všechno, co se mu kdy stalo, bylo jen kvůli mně. Styděla jsem se a moc mě to trápilo.
Dívala jsem se, jak se snaží přivést Siria k vědomí, ale pořád jen ležel.
"To přemístění mu neudělalo dobře, Luku! Potřebuje se ohřát!" pištěla paní Potterová a zabalila bráchu do jedné z dek, který přinesl moment předtím její syn.
Pan Potter jen stroze přikývl a vytáhl hůlku. Následně Siria odlevitoval do domu. A já jen seděla a s vykulenýma očima to všechno pozorovala. Už jsem ani nebrečela, věděla jsem, že je to zbytečné. Musela jsem doufat, že se z toho Sirius dostane bez následků.
James běžel za otcem a Siriusem, zatímco paní Potterová se sehnula ke mně a pomohla mi vstát.
"Tak pojď, zlato! Udělám ti horkou čokoládu, platí?" usmála se na mě paní Potterová svým dokonalým mateřským úsměvem. Takovým, jaký jsem se u své matky snažila nalést do svých deseti let. Potom jsem takovým nějakým způsobem vystřízlivěla a uvědomila si, že je to jen ledová mrcha. A potom jsem poznala paní Potterovou. Pokud měl být někdo moje maminka, pak ona. Přijala jsem její nabídku a nechala se odvést do domu za bráchou, Jamesem a panem Potterem.

"Co se vlastně stalo, Emily?" špitla paní Potterová, když přede mě postavila hrnek s horkým nápojem. Neodpověděla jsem hned. Místo toho jsem čapla čokoládu do rukou a ucucla si. Byla horká tak, až jsem si málem spálila jazyk.
"Já ani přesně nevím, paní Potterová. Prostě...matka mi na snídani oznámila, že si vezmu Luciuse Malfoye. A já...už jsem to nemohla unést. Začala jsem na ni křičet, ať se jde vycpat ona i Lucius Malfoy. Asi ji to hodně naštvalo, protože vytáhla hůlku. A použila na Siriuse kletbu Cruciatus. Rychle jsem nás tedy přemístila sem. Paní Potterová, já už se tam nechci vrátit!" špitla jsem a zabořila svůj nešťastný obličej do dlaní.
"Nemusíš, zlato. Tady budete mít dveře vždycky otevřené. Oba. Vy JSTE jako mé děti, Emily!" usmála se paní Potterová a stiskla mě v náručí. Na tohle jsem nebyla zvyklá a tak jsem tam chvilku jsen rozpačitě seděla. Potom jsem ji ale také objala. Zabořila jsem obličej do jejího ramene a nechala slzy, aby dopadaly na její zástěru.
V tu chvíli vešli do pokoje James a pan Potter. Naposledy jsem vzlykla a upřela na ně svůj slzami rozmazaný pohled.
"Podařilo se nám ho probrat, Melindo. Je jenom trošičku potlučený, ale hlavně je v šoku. Před chvilkou usnul!" špitl pan Potter a posadil se za stůl vedle své ženy. James tam jen rozpačitě postával. V obličeji byl bledý jako stěna. V očích mu vyhasly jeho okouzlující jiskřičky a vlasy jakoby splihly. Stejně mu to ale slušelo.
"M-Mohla bych ho vidět?" vykoktala jsem nesměle.
"Samozřejmě, zlatíčko. Dali ho do Jamesova pokoje...!" usmála se na mě. Věnovala jsem jí nejvděčnější úsměv, jakého jsem byla schopná a zvedla se. Vyběhla jsem z kuchyně a vydala se po schodech nahoru do Jamesovy ložnice. Trasu bych byla schopná běžet i se zavřenýma očima.

Vpadla jsem dovnitř. Sirius ležel na posteli a pravidelně oddechoval. Vypadal až moc klidně na to, co všechno se předtím stalo. Vlastně když jsem na něj pohlédla, neviděla jsem žádné známky toho, že by se vůbec něco stalo. Jen pár menších šrámů na tváři a na rukou. Ale i ty se pomaličku zacelovaly, jak ho pan Potter ošetřil.
Pomaličku jsem k němu došla a sedla si k posteli na zem. Vzala jsem jeho ruku do své a stiskla ji. Ve spánku se usmál tím úsměvem. Milovala jsem ho. Měl ho vyhrazený jen pro mě. Takhle se neusmíval na nikoho jiného, jen na mě. Byla jsem na to šíleně pyšná. Už jen to, že jsem mohla být jeho sestrou...
Cítila jsem, jak lehce opětoval můj stisk. Ulevilo se mi na nejyšší možnou míru. Byl v pořádku.
Co netišeji a nejopatrněji co jsem mohla, jsem si lehla vedle něj. Přitulila jsem se k jeho teplému tělu a položila svoji hlavu k té jeho. Přemýšlela jsem o tom všem. O tom, co jsem k němu cítila. Byl můj bratr. Co víc, byl moje dvojče. Věděl o mně všechno. Úplně všechno. Vždycky jsem se mu svěřila a se vším. A to samé platilo o něm. Doplňoval mě, byl moje druhá čás, moje druhé já. Bez něj bych byla nic. Mohla jsem děkovat Bohu, že mi ho dal.
Pomaličku se mi začínaly zavírat oči. Víčka už byla pomalu tak těžká, že bylo jednodušší nechat je zavřené. Slyšela jsem ještě šeptání Potterových ode dveří, ale krátce na to jsem se propadla do říše snů...

Probudila mě vůně výtečných toastů paní Potterové. A také to, že můj bratr sebou cuknul a nejspíš se probral. Okamžitě jsem byla vzhůru také. A vážně - Sirius ležel na posteli a s úsměvem mě pozoroval.
"Dobré ráno! Tak jak ti je?" váhavě jsem se usmála. Sirius mi oplatil širokým úsměvem.
"Ještě pořád to trošku pobolívá, ale bude to v pořádku. Páni...Emily...my utekli!" zavýskl a rozesmál se. Můj pohled byl snad ještě kajícnější.
"Omlouvám se, Siriusi. Kdybych souhlasila, že si Malfoye vezmu, nemuseli bychom utíkat. A hlavně by se ti nic nestalo!" špitla jsem. Nemohla jsem se mu ani podívat do tváře. Každému by muselo být jasné, že je to jen a jen moje vina.
Sirius se ale rozesmál. Vyděšeně jsem vzhlédla. On se vážně smál a to tak, až mu tekly slzy.
"Ale no tak, Emily! Já bych udělal to samé. A už bude všechno v pořádku, uvidíš! Vždyť se mi nic nestalo!" usmál se a objal mě. Oplatila jsem mu úsměv.
"Tak mládeži, snídaně je na stole! Siriusi, zvládneš to do kuchyně, nebo ti to mám přinést?" vešla do pokoje paní Potterová a prude roztáhla závěsy v pokoji.
"Já to zvládnu, paní Potterová! Nedělejte si se mnou žádné starosti!" mávl rukou můj bratr a pokoušel se vstát. Něco uvnitř ho ale zradilo a on se s bolestným syčením svalil zpět na postel.
"Tak na to zapomeň, brácho. Tu snídani ti přinesu!" zašklebila jsem se a vyšla z pokoje. Snažila jsem se nevnímat Siriovy protesty, ale když jsem došla ke dveřím, ještě jsem se otočila.
"A opovaž se vstávat!" vyhrkla jsem ještě a vážně mu zmizela z dohledu.

Když jsem tak procházela tím nádherným domem, přemýšlela jsem. Znovu. O tom, jak moc se ta stavba lišila od Grimmuldova náměstí. Domek Potterových nebyl ani polovinou tak velký, jako ten, ve kterém jsme vyrůstali. Vůbec nevypadal bohatě, ani nijak moc kouzelně a přesto svým způsobem kouzelný byl. Jak jsem mohla dřív tomu peklu říkat domov? Domov jsem měla tady.
Vešla jsem do kuchyně, která nádherně voněla. Paní Potterová stála za sporákem a zpívala si písničku "Kotlík plný horké silné lásky". Pan Potter seděl za stolem a listoval výtiskem Denního Věštce. A James do sebe házel jeden toast za druhým. Když jsem je tak všechny viděla, uvědomila jsem si, že i rodinu mám tady. A nakonec jsem se zahleděla na Jamese. K tomu kouzelnému domku patřila i moje láska...

On the border

21. března 2011 v 7:20 | *MiNiE*
Jméno: On the border (Na hranici)
Autor: *MiNiE*
Stav: Drabble
Počet slov: 100 (ve skutečnosti 102, ale ani na to bych nesázela, matika není moje silná stránka :DD)
Postavy: Lucius Malfoy
Moje spokojenost: 11%
Věnování: všem :))

Proč tak bezpečně znám ten pocit, že nikam nepatřím? Stojím na hranici mezi dobrem a zlem. Rozhodnutí jsem učinil už dávno. Vlastně jsem se ani nerozhodl já. To můj otec. Ještě dřív, než jsem se narodil. A já tu teď musím stát. Hrdě a vzpřímeně, jako bych snad na to byl pyšný. Ale považte...mám být pyšný na to, že se dobrovolně zabazuji k vraždění a mučení?! Ale čeká se to ode mě. A já jsem zvyklý dělat to, co se ode mně očekává. Proto jsem si vzal Narcissu. Proto jsem musel zapomenout na... Nemůžu ale vzpomínat. Musím jít dál. Jako vrah...

Škola noci - POKOUŠENÁ

20. března 2011 v 19:29 | *MiNiE* |  Co mě zaujalo
Zdárek! :))
Zase jsem tu dlouho nebyla. Ale tentokrát je to tím, že jsem si pořídila nově vyšlé pokračování Školi Noci. Bylo to skvělé jako vždycky, ale kdybych věděla, jak skončí, spálila bych jí a hodila do řeky. Přečetla jsem si to jedním dechem až dokonce, ale potom... Panebože, jak ho mohli zabít?!!! Heath byl moje platonická láska už od začátku prázdnin a oni ho zabijou!!! Nesnáším toho pitomýho padlýho anděla nebo co to je! Vždycky jsem byla TEAM HEATH! A oni mi ho zabijou!!! Prostě...obrečela jsem to. A je mi to příšerně líto ještě teď. Vlastně si další díl koupím jenom protože doufám, že ho třeba oživí :D
No nic, pustím se teď do psaní další kapčy k PiH a zítra tu určitě bude :))
*MiNiE*

Nádherné video <3

17. března 2011 v 14:04 | *MiNiE* |  Co mě zaujalo
Na youtube.com mě napadlo zadat slovo Marauders. Vypadlo mi strašně moc výsledků a mezi nimi i tohle video. Je nádherné. I když je tam hlavně o Lily a Jamesovi, jsou tam taky mí oblíbenci Sirius a Remus :)) Doporučuju se mrknout, je vážně božííí!

Tohle video jsem si dala taky do Volitelného dolního boxu :))

30. kapitola - Hádka, varování a vyznání

16. března 2011 v 16:07 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°

Další den uběhl naprosto podivným způsobem. Malfoy ve škole chyběl. Ne, že bych si stěžovala nebo tak, ale stejně... Regulus i Sirius ze mě celou dobu nespustili oči. A když jsem jen koutkem oka zavadila o Rema, všimla jsem si, že i on mě propaluje pohledem. Nejhorší ale bylo, že si Sirius všiml, jak na mě zírá jeho bratr a to samé Regulus. Potom se tedy jen usilovně mračili na sebe navzájem. Byla jsem z toho na prášky.
Máma se taky chovala nějak divně. Po chodbách div netančila, zpívala si a vůbec... Záviděla jsem jí ten její bezstarostný život, ale stejně jse si začínala myslet, že za tím něco (nebo někdo) je.
Lily a James se usmířili. Už byli jako dřív. Částečně také proto mi spadl obrovský kámen ze srdce. Oni byli prostě souzeni k tomu, aby byli spolu.
Ten večer jsem šla znovu na setkání s Regulusem. Přeci jen si vyhádal, abychom se tam do té jeskyně jeli podívat. I když to bylo celkem zbytečné, plánovali jsme to všechno do nejmenších detailů. Ale stejně jsme oba měli hrozný strach. Věděli jsme, že by nás tam klidně mohla čekat smrt. Regulus se jí nebál. Bylo až zvláštní, s jakou lhostejností mi připomínal, že tam můžeme být oba zabiti. Bylo mi ho šíleně moc líto. Nikdy nepoznal nic jako láska. Tak proč by tu chtěl zůstávat...?
Když jsem otevřela dveře, prosmíkl se mi kolem nohou Brian. Maličko do mě strčil. Tedy...maličko z jeho pohledu. Já málem odletěla na druhý konec chodby. Už to byla vážně puma se vším všudy.
"Ahoj chlapče!" Regulus objal ten kolos a začal hladit mezi ušima. Nesmírně si Briana oblíbil. A kocour si oblíbil jeho. Bylo až groteskní, jak se velká kočka k tomu "ledovému" zmijozelákovi tulila. A když přitiskl tvář do sametového kožichu, najednou mi neuvěřitelně připomněl Siriuse. Až mě zamrazilo.
"Fajn, takže se pustíme do práce!" zatleskala jsem. Oba se lekli a popuzeně se na mě zadívali. Regulus se ale nakonec stejně usadil naproti mě a zadíval se na mě smutnýma očima. Lekla jsem se. Co se děje?!
"Už máme všechno, Trudie. Zbývá jen...naplánovat...datum..." prohlásil tiše. Jakoby se bál mé reakce. Mě to rozhodně zaskočilo. Nevěděla jsem, že to přijde tak brzy.
"Teď?!" vyjekla jsem překvapeně.
"Čím dřív ho budeme mít, tím líp!" namítl a povzbudivě se na mě usmál. Ten jeho úsměv byl...opravdový.
"Dobrá. Takže...zítra večer. Vykrademe se ven, platí? Já...sejdeme se ve Vstupní Síni. Co mám vzít s sebou?" začala jsem koktat. Ruce se mi třásly. Uvědomila jsem si, jak moc to bude nebezpečné.
"Nemusíš tam chodit, Trudie. Rozhodně tě nebudu nutit!" prohlásil tiše. Zakroutila jsem hlavou.
"Jednou jsme v tom společně. Jako tým!" usmála jsem se. Jak moc neupřímný byl ten úsměv? Hodně.
"Tak platí. Zítra o půlnoci ve Vstupní síni!" rozhodl a vstal. Než ale odešel úplně, otočil se a zahleděl se mi vzpříma do očí. Z tváře mi přímo stekl úsměv. Jeho pohled byl vážný. Plný strachu a bolesti. Až jsem se toho lekla.
"Sirius nedokáže milovat, Trudie! Dávej si na něj pozor!" hlesl a zmizel. Zamrkala jsem. Skoro až mi to připadalo jako bujná fantazie.

"Slečno Haroldová, právě jste si vysloužila školní trest! Hlaste se u mě zítra v šest večer! To vás možná odnaučí spát v mých hodinách!" ječák profesorky McGonagallové mě probudil ze spánku. Celou noc jsem nemohla spát. Jen jsem přemýšlela o tom "malém výletu", který jsme se chystali s Regulem podniknout.
"Omlouvám se, paní profesorko!" moje omluva by jistě vyzněla líp, kdybych uprostřed nezívla. McGonagallka se zatvářila neuvěřitelně naštvaně a odkráčela pryč.
"Trudie! Co se to s tebou děje?" zabědovala vedle mě tiše Lily. Omluvně jsem na ni zamrkala.
"Promiň, Lils, ale tohle ti nemůžu říct. Nikomu to nemůžu říct!" zašeptala jsem a otočila se směrem k tabuli, odkud mě profesorka ještě pořád zachmuřeně pozorovala.
Lily už za celou hodinu nepromluvila, jen mě probodávala pohledem a já se snažila znovu neusnout a alespoň z části pochopit výklad.

Zazvonilo. Vyhrnuli jsme se ze třídy Formulí. Všichni mí spolužáci se ještě vzpamatovávali z deště, který se mi podařilo bůh ví jak vykouzlit.
Pádila jsem na oběd. Měla jsem šílený hlad, protože jsem zaspala a nestihla snídani. Lily mi byla v patách, stejně jako James, který byl v patách Lily. Jamese následoval Sirius a Siriuse Remus. Peter znovu chyběl.
Ani jsem nedosedla na lavici a zastavila se u našeho stolu máma. Pořád na ní bylo vidět, jak moc je šťastná, ale její výraz byl momentálně zamračený a bojácný.
"True, pojď si na chvilku promluvit!" prohlásila a váhavě se na mě usmála.
"Ale..." snažila jsem se odmítnout, ale ona už mě táhla pryč.
Strčila mě do jedné z učeben. Pamatovala jsem si, že jsem jí jednou musela čistit za trest.
"Mluvila jsem s Minervou, Trudie. Prý jsi spala o hodině. A taky s Lily a Siriusem. Mají o tebe strašný strach. Lily říkala, že někam chodíš a do ložnic se vracíš až pozdě večer. Prý míváš ošklivé noční můry a nikomu nechceš nic říct. Vlastně je to od té doby, co jsi dostala ten dopis. Chci vědět, co se děje!" vybuchla. Ona nebyla nikdy ten typ, co chodí kolem horké kaše.
"Nemůžu to říct. Nikomu. Brian psal, že je moc důležité, abych to nikomu neříkala!" bránila jsem se. Mamka se zamračila ještě víc.
"Trudie, důležité je, že se trápíš. Chci vědět proč, přirozeně! Jsem tvoje matka!" pokračovala dál. Jakoby neslyšela. Ani se nesnažila pochopit...!
"Ne, to rozhodně není důležité! Trápím a co na tom...? Nevíš o co jde, tak jak můžeš vědět, co je důležité?" pozvolna jsem začala zvyšovat hlas. Ale mamka byla tak rozčilená, že mě zapomněla okřiknout, abych nebyla drzá.
"Co na tom?! Trpíš nejen ty, ale i tví přátelé! I tvá matka! Proč prostě neulevit...?! Můžeme ti pomoct!" pomalu se ke mně přibližovala. A křičela.
"Nikdo mi nemůže pomoct! A nechápu, co se staráš! Nikdy ses o mě pořádně nestarala! S kým jsi trávila Vánoce? Užila sis je?! To je celkem fajn, protože já byla SAMA! Tehdy jsem tě potřebovala, ne teď! Tak si prosím nehraj na starostlivou maminku!" v tom momentě jsem nedokázala zadržet nic. Jen jsem ze sebe všechno vykřičela. Mamka po tom zůstala stát a nevěřícně na mě zírala. Oči se jí leskly potlačovanými slzami.
"To není fér, Trudie!" hlesla po chvíli.
"Napadá mě víc věcí, které nejsou fér!" křikla jsem, otočila se na patě a s prásknutím dveří vypochodovala ven. Viděla jsem rudě. A měla jsem hrozný hlad.
Cestu do Velké síně mi zastoupily dvě gorily jménem Crabbe a Goyle. Za nimi stál Malfoy a provrtával mě ledovýma očima.
"Haroldová! Pán Zla chce to, co patří jemu. A nabídka stále platí. Máš si to rychle rozmyslet a vzpomenout si na ten sen!" zasyčel a vyzívavě se na mě usmál. Naštval mě ještě víc. Nevěděla jsem, co mluvím, vlastně jsem skoro nedokázala vstřebat ani to, co mi řekl.
"Jdi se vycpat, Malfoyi! Ty i ty tvoje gorily!" štěkla jsem, prosmýkla se mezi nimi a konečně se dostala do Velké síně.

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Tak. Ty hodiny mě přiváděly k šílenství, ale zároveň jsem z nich nemohla odtrhnout pohled. Byla jsem v celé společence sama a nedočkavě čekala, až nastane ten správný čas.
Třičtvrtě. Povzdechla jsem si a zvedla se. Měla jsem příšerný strach. Každým krokem jsem se vzdalovala bezpečí.
V otvoru v portrétu jsem se srazila s Poberty. Právě se odněkud vrátili a byli na mol. Všichni čtyři. Peter se svalil na nejbližší gauč a začal mohutně chrápat. Remus se opilecky rozesmál a začal do chudáka tlouštíka šťouchat. Asi se tím skvěle bavil. James tančil po místnosti a zpíval přisprostlou verzi dětské písničky Prší, prší.
Sirius se smál. Svalil se do křesla a jen zíral. Povzdechla jsem si. Naposledy jsem se na něj podívala. Ani alkohol ho nedokázal zohavit, Vypadal dokonale jako vždycky. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že už ho nemusím nikdy vidět.
Došla jsem k jeho křeslu a sklonila se k němu. Opatrně jsem přitiskla svoje rty na jeho. V tu chvíli jsem si uvědomila jednu skutečnost. Miluju ho. Zamilovala jsem se do něj. Bláznivě, nenávratně.
Odtáhla jsem se. Bylo až směšné, jak byl zmatený.
"Sbohem, Siriusi. Miluju tě!" špitla jsem.
"Trudie?" hlesl a jeho skelné oči se snažily zaostřit. Usmála jsem se a překročila dvěma kroky společenku. Vyšla jsem na chodbu a dál až do Vstupní síně, kde na mě čekal Regulus.

It's All Coming Back To Me Now

15. března 2011 v 19:34 | *MiNiE*
Nepsala jsem to najednou, takže mi musíte odpustit, když to nebude dávat smysl. Už se mi to prostě nechtělo číst, tohle je hrozná jednorázovka :D Zítra přidám M&M, dneska už to fakt nedám. Jdu se mrknout na "On je fakt boží!" :D

Jméno: It's All Coming Back To Me Now
Autor: *MiNiE*
Stav: songfic
Song: It's All Coming Back To Me Now - Celine Dion
Postavy: Ellie Zabini, Lucius Malfoy, Voldemort, Smrtijedi
Moje spokojenost: 86%
Věnování: Emily a Radce, děkuju za všechno <3

Byly noci, kdy byl vítr takový chladný
Že moje tělo mrzla v posteli
Pokud jsem se do něj zaposlouchala
Bylo to z druhé strany okna

Chodby na Malfoy Mannor byly tak ledové a nepřívětivé, jak to jen šlo a jak jen jsem si to dokázala představit. Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak někdo něco takového, jako byla ta stavba, kde jsem se nacházela, může nazývat domovem. Znala jsem ho lépe, než kohokoliv jiného. O tomhle on nikdy nesnil. A přesto...byl šťastný? Vypadalo to tak.

Byly dny, kdy bylo slunce takové kruté
Že všechny slzy padali do prachu
A tehdy jsem věděla, že mé oči
Vyschly už navždy

Moje rychlé kroky se rozléhaly po celé délce místnosti. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. A znovu jsem zahnula špatně. Jak snadno se člověk dokáže ztratit. A čas ubíhal. Znamení na ruce bolestivě a jakoby nedočkavě pálilo. Pán začínal být netrpělivý. Šla jsem pozdě, už si začínal myslet, že nepřijdu. Trest mě nemine, to mi bylo jasné.

Přestala jsem plakat ve chvíli
Když jsi odešel
A nepamatuji si kde, kdy nebo jak
Zaháním každou vzpomínku
Jakou jsme kdy měli

Konečně se přede mnou zjevily velké a mohutné dubové dveře. Nejistě jse vzala za kliku a otevřela. Místnost byla snad ještě chladnější, než chodby. Uprostřed stál jedinný tmavý stůl, za kterým bylo rozsazeno nespočet lidí. I když...dalo by se je nazvat coby LIDI? Ne. Byly to stvůry. Patřila jsem mezi ně. Jako on.

Ale když se mě dotkneš takto
A budeš mě držet jako tehdy
Musím pouze připustit
Že je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Když se tě dotknu takto
A budu držet jako tehdy
Je tak těžké tomu uvěřit, ale
Je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Je to vše, co se vrací, je to všechno, co se mi vrací nyní zpět

"Nemusím doufám podotýkat, že jdeš pozdě, Ellie!" zasyčel Pán a posměšně se uchechtnul. Přejel mi mráz po zádech, ten škleb nikdy nevěstil nic dobrého, nebolestivého.
"Prosím o prominutí, Pane. Ty chodby...ztratila jsem se!" poklonila jsem se až k zemi a přitom se modlila, ať to alespoň nebolí. On ale neudělal nic. Jen otráveně pokynul na jednu z židlí, která byla volná. Vedle seděli Dolohov a Macnair. Znechuceně jsem se posadila, ale snažila jsem se co nejdál od obou z nich.

Byly momenty zlata
A byly záblesky světla
Byly věci, které bych nikdy znovu neudělala
Ale pak to vždy vypadalo správně
Byly noci nekonečné rozkoše
Bylo to víc, než nějaké zákony dovolují

Vzhlédla jsem od desky stolu a setkala se přímo s pohledem ledových očí. Neustále mě pozoroval, cítila jsem se skoro jako pod rentgenem. Pozoroval mě tak nějak podobně jako Pán a podobně mi přecházelo po zádech mravenčení. Ale tohle bylo...příjemné. Pamatovala jsem si přesně jeho pohledy. I když to je dlouho, co jsem si ho mohla užívat naposledy.

Pokud tě políbím takto
A pokud šeptnu jako tehdy
Ztratilo se to dávno předtím
Ale je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Pokud mě chceš takto
A pokud mě potřebuješ jako tehdy
Zemřelo to dávno předtím
Ale i tak je to vše, co se mi vrací nyní zpět
Je tak těžké odolávat
A je to všechno, co se vrací zpět ke mně
Mohu znovu bídně volat
Ale i tak je to vše, co se mi vrací nyní zpět

Na chviličku jsem vypnula a vzpomínala, aniž bych opustila jeho pohled. Vzpomínala jsem na všechny chvíle v Bradavicích, kde jsme byli jen my dva. V opuštěných chodbách, učebnách... Jenže už je to všechno pryč. A já nemůžu žít vzpomínkami a až příliš bujnou fantazií. Už ne.

Byl si historie se zabouchnutými dveřmi
A já jsem se opět vzchopila
A nikdy od té doby jsem již nemrhala svůj čas na tebe

To, co jsem udělala, bylo víc než správné. Zapomněla jsem na to. Na všechno. Našla si někoho jiného a předstírala štěstí Vážně jsem se snažila cítit se...spokojeně. A vážně se mi to podařilo. Nemohla jsem dovolit, abych do toho spadla znovu. Nemohla jsem se do něj zamilovat.

Ale pokud se tě dotknu takto
A ty mě políbíš jako tehdy
Ztratilo se to už dávno předtím
Ale je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Když se mě dotkneš takto
A když tě políbím jako tehdy
Odvál to vítr
Ale je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Všechno to přichází zpět, je to všechno, se mi nyní vrací zpět

"Potřebujeme dva dobrovolníky. Na ministerstvu to vře. Potřebujeme další spojence..." syčel Pán Zla a bedlivě si prohlížel každého, kdo seděl za stolem. Když se zastavil na mně, spokojeně se ušklíbnul. Zachvěla jsem se strachem. Ani jsem si nepřála vědět, co všechno budu muset udělat, abych splnila úkol.
Snažila jsem se tedy přenést myšlenky na něco jiného. Potřebovala jsem nějaké rozptýlení. Něco, po čem budu silnější a dokážu lépe vzdorovat Nitrozpitu samotného lorda Voldemorta. Jediná myšlenka, která ve mně vzbuzovala sílu byla ale zároveň myšlenka, která by byla schopná uvrhnout mě do pekel.

Byly momenty zlata ...

"Navrhuji Ellie Zabiniovou. Nyní jsi dostala perfektní příležitost smazat ten pozdní příchod. A kdo ještě...?" usmál se úlisně Voldemort. Téměř neslyšitelně jsem si povzdechla a na chviličku zavřela oči. Snažila jsem si představit se na úplně jiném místě. Někde hodně daleko od všech lidí. Bez Voldemorta, násilí a vraždění.
Překvapeně jsem zvedla víčka až v okamžiku, kdy se ozval druhý, snad stejně chladný hlas, jako ten vy-víte-koho.
"Rád si vezmu ten úkol s madame Zabiniovou!" prohlásil Lucius Malfoy a opřel se na opěradle židle. NEEE! To ne. Nemohla už jsem s ním trávit čas!!! Ale bohužel, Voldemort spokojeně přikývl.

Když se mě dotkneš takto
A budeš mě držet jako tehdy
Vítr to odvál
Ale je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Když se na mě podíváš takto
A když se já podívám na tebe jako tehdy
Poté uvidíme, co chceme vidět
Vše se vrací zpět ke mně
Záblesk a fantazie
Vše se vrací zpět ke mně
Mohu znovu bídně volat
Ale je to stejně všechno, co se mi vrací nyní zpět

Znovu jsem se podívala do jeho nekonečných ledových očí. Svět se se mnou začal točit. Téměř jsem cítila, jak se propadám a padám a padám... Přes to všechno...dokázala jsem, jak jsem slabá a bezmocná. Nula. Postřehla jsem na jeho tváři úsměv. Vřelý a opravdový úsměv. Zahřál mě na srdci. Rozechvěl mě. A zahnal všechny obavy z budoucnosti. Hlavní byla přítomnost. Byla jsem sice v místnosti plné vrahů a jiných, ale byl tam i on. A to mi ke štěstí stačilo. A bude stačit navěky.

Pokud mi vše tohle odpustíš
Pokud já tobě odpustím všechno
Odpustíme a zapomeneme
A je to všechno, co se mi vrací nyní zpět
Je to vše, co přichází ke mně zpět
A když se tě dotknu takto
Když to uděláš jako tehdy
A pokud my ...

Kapitola 2 - Útěk

13. března 2011 v 12:18 | *MiNiE* |  °°°Pain In Heart°°°

"...nemůžeme brát vážně fakt, že..."
Bylo tam vedro. Neuvěřitelné vedro až k zalknutí. Korzetové šaty mi také moc kyslíku nedodávaly. Přešlapovala jsem nervózně na místě a čekala, až Abraxas Malfoy skončí se svým dlouhým, nudným a naprosto pitomým proslovem. Ale nevypadalo, že by se chystal zmlknout. Přešlápla jsem a ohlédla se na Siriuse. Tvářil se jako vždycky na takovýc snobských akcích - znuděně a nezúčastněně. Sotva ale zachytil můj pohled, usmál se a stiskl mi ruku. Cítila jsem z něj klid a jakoby mi doával sílu. Sílu nezdrhnout, ale poslechnout si tu hrůzu do konce.
Konečně. Všichni začali nadšeně tleskat, i když to nezajímalo naprosto nikoho. Dostali jsme pokyn k tanci. Já a Sirius jsme se okamžitě stratili co nejdál od parketu. Tam jsme se posadili a tiše si povídali. Strašně se mi nechtělo hrát si na ledovou královnu. Jenže v té společnosti se to prostě jinak nedalo. Tak jsem se jen mohla modlit, aby mě tam nechali sedět ještě dlouho.
"Tady jsi, Emilio! Myslíš, že na stará kolena tu budu běhat a shánět tě Bůh ví kde?! To si vyřídíme doma!" přikvačila moje roztomilá maminka. Moje přání se jako obvykle nevyplnila.
"Co se děje, matko?" snažila jsem se zuby nehty udržet slušný a kamenný výraz. Sirius tiskl ve své kapse rukojeť hůlky. Usmála jsem se. Byl ten nejlepší bráška na světě. I přes to všechno byl připravený mě chránit. Udělala bych to samé? Ano. Já bych za něj položila život.
"Lucius Malfoy projevil neobvyklý zájem o tanec právě s tebou. A ty se tu místo toho schováváš a děláš přesný opak toho, co jsem ti nařídila!" matka začala zvyšovat hlas a ostatní se po nás pohoršeně ohlíželi. Ona si to nejspíš uvědomila, protože přešla zpět do nenávistného syčení.
"Takže se koukej zvednout a jdi za Luciusem!" a s těmito slovy zmizela v davu. Nešťastně jsem zaúpěla a vymněnila si se Siriusem pohled plný úzkosti.
Proplétala jsem se davem lidí. Bylo to zvláštní. Většina z nich byla mladých a... Jakobych procházela mezi figurínami. Suchami. Ledovými, bez emocí, snad téměř bez pohybu. Nikdo se s nikým ani pořádně nebavil. Pořád bylo slyšet to samé. Slušné fráze, které nepolichotí ani nenaštvou. Až mi běhal mráz po zádech.
Najít Luciuse Malfoye nebylo nijak těžké. Jeho dlouhá blonďatá hříva se v davu hledala skoro sama. Jenže já ji hledat nechtěla!!!
"Chtěl jsi se mnou mluvit, Luciusi?" nahodila jsem neproniknutelnou masku. Nikdo se nemá dozvědět, jak moc se mi příčí už jenom s tím slizounem mluvit. A to bych to všem ukázala tak ráda. Tak moc ráda bych vytáhla hůlku a přičarovala bych mu alespoň oslí uši.
"Samozřejmě, Emilio! Chtěl jsem tě požádat o tanec!" usmál se a nabídl mi ruku. Všechno to ve mně začalo křičet a vřískat. Moje druhé já by se nejradši otočilo a zdrhalo. Ale to první, které mě nutilo uvažovat racionálně vědělo, že kdybych Malfoyovu ruku nepřijala, odskáču si to. Nebo...a to by bylo ještě horší, by to odnesl Sirius. Matka znala všechny moje slabiny. Věděla, že mi na bráchovi záleží tak, jako na ničem na celém světě.
"Ani nedokážu vylíčit slovy, jak jsem polichocená!" pípla jsem, když jsem zahlédla matčin pohled, který mi spoza Malfoyových zad věnovala a vložila mu ruku do dlaně.
Bylo to peklo. Hudba hrála snad pět minut. Bylo to nejhorších pět minut v mém životě. Ihned, co jsme došli k parketu mě k sobě pevně přitiskl a začali jsme se pohybovat do rytmu. Tu písničku jsem začínala krutě nenávidět.
"Jak se ti u nás líbí, Emilio" snažil se zapříst rozhovor.
"Větší dům jsem neviděla!" odpověděla jsem přiškrceně. Nedokázala bych lhát a tak jsem zvolila...pravdivou odpověď.
"Ano, já vím. Naše rodina si to vážně může dovolit!" protáhnul sladce a víc už jsem nebyla ochotná říct, ani kdyby se dělo bůh ví co. Takže se mlčelo až do konce.

Vrátila jsem se domů celá zničená a rozlámaná. Zoufale jsem toužila po kyslíku a samozřejmě vyzout ty podpatky, díky kterým jsem se málem přizabila.
"To byla katastrofa! Emilio, Siriusi, dnes jsem unavená. Ale zítra dostanete svůj trest za to nespolečenské chování! Musela jsem se za vás tolik stydět! Tobě samozřejmě nic nevyčítám! Regulusi, zlatíčko, děláš rodu čest!" poté, co nás sjela opovržlivými pohledy se obrátila na Regula. Nikdy jsem nepochopila, v čem je lepší, než my se Siriem, ale bylo mi to v postatě jedno. Poslední, co jsem chtěla, bylo zavděčit se hnusné ježibabě.

Druhý den ráno jsme se se Siriusem došourali na snídani. Měli jsme štěstí, Regulus tam ještě neseděl, což znamenalo, že jsme přišli včas. Máti jedla podle všeho už asi čtvrtou dávku lívanců a listovala přitom novinami.
Sedla jsem si vedle Siriuse a prázdného místa pro Regula. Krátura se ke mně s nechutí přišoural a hodil přede mě talíř s lívanci. Nehodlala jsem to jíst ani omylem. Jak jsem tu sesušenou obludu znala, přinejmenším mi do toho naplival. Ani Sirius se netvářil svojí snídaní nijak nadšeně, nicméně jsme museli alespoň předstírat...
"Tyhle noviny mě naplňují optimismem. Když se dočítám, kolik špinavých mudlů zabili...! Pán Zla má úroveň!" poznamenala máti, zatímco odkládala noviny a luskla si prsty pro další haldu hnědých placek bohatě zalitou sirupem.
Už už jsem chtěla namítnout, jakáže úroveň je zabíjení těch, kteří se nedokážou bránit a navíc nic neprovedli, ale včas jsem se zadržela. Sirius zatnul zuby a málem rozmačkal vidličku.
Do místnosti nakráčel Regulus. Posadil se na místo vedle mě a usmál se na všechny přítomné falešným úsměvem, který máti tolik milovala a ke kterému bychom se já ani Sirius v životě nesnížili.
"Dobré ráno, synu! Doufám, že jsi si dostatečně odpočinul!" usmála se matka na Reguluse. I když byl ten úsměv falešný a ne moc upřímný, alespoň byl. Mně by ho věnovala pouze tehdy, válela-li bych se na zemi v kaluži krve.
"Samozřejmě, matko!" odpověděl a začal jíst svoji snídani.
"Mimochodem, Emilio... Včera jsem mluvila s paní Malfoyovou. Shání pro svého syna ženu a velice jsi se jí zalíbila. Tak jsme se dohodli následovně: začátkem srpna se bude konat zásnubní ples. A svatba ihned poté, co vyjdete školu!" prohlásila matka a strčila si do úst další várku.
Seděla jsem jako opařená a snažila se všechno vstřebat. Ne, ne, ne, ne, ne! Skoro jako bych čekala, že odněkud někdo vyskočí a vykřikne 'apríl' nebo se probudím spocená, ale šťastná, že to všechno byl jen zlý sen... Ale nic. Jen ticho.
Cítila jsem, jak se Regulus otřásá tlumeným a velice dobře krytým smíchem. Sirius tu "úžasnou" novinu také nemohl rozdýchat.
Najednou se ve mně hnula vlna nenávisti. Nikdy jsem prostě nemohla připustit, abych si takovým způsobem skazila život.
"NE! JE TO MŮJ ŽIVOT, MOJE ROZHODNUTÍ! TOHO ULÍZANCE BYCH SI VZALA JEN V PŘÍPADĚ, ŽE BYCH BYLA DUŠEVNĚ I FYZICKY CHORÁ!NEMŮŽEŠ MĚ PŘINUTIT DO NĚČEHO TAKOVÉHO! NECHCI SI HO VZÍT A ANI SI HO NEVEZMU!" ta zlost ze mě musela ven.
Poté bylo ticho. Regulus i matka jen zaraženě seděli a vstřebávali to. Sirius se šklebil a povzbuzoval mě pohledem.
Poté se stalo něco příšerného. Máti vytáhla během několika vteřin hůlku. V dalších pár vteřinách ležel Sirius na zemi a svíjel se v bolestných křečích. Walburga Blacková nad ním stála a posměšně se šklebila.
"Jsou věci, které se nahlas neříkají, Emilio!" uchichtla se matka a dál mučila moje ubohé dvojče.
Musela jsem něco udělat! Trvalo to příšerně dlouho. Začal i křičet. Trhalo mi to vnitřnosti. Nemohla jsem se na to dívat, ale kdybych otočila hlavu, byl by v tom sám...
Po tváři mu sjela slza a dopadla na umazanou zem. V tu chvíli jsem se rzohodla. I já jsem vytáhla hůlku. Než stačil Regulus něco udělat, odzbrojila jsem ho. Poté jsem namířila hůlku na matku. Chviličku mi na jazyku pálila kletba Cruciatus, ale nakonec jsem ji jen omráčila. Sirius nevypadal vůbec dobře. Chytila jsem ho pevně za ruku a přemístila se pryč. Jedno plus jsem ale zaznamenala, a to: nemusela jsem dojídat poplivané lívance.

Omluva...!!!

13. března 2011 v 11:02 | *MiNiE* |  Info about WEB
Chtěla bych se všem moc moc moc omluvit. Tak strašně dlouho už tu nepřibyla žádná kapitola! Vlastně čtyři dny! Vím, že moc lidí moje díla stejně nečte, ale...
Takže ještě dneska by měla být kapča k PiH a možná i M&M... :))
Ještě jednou se všem omlouvám, teď mě zase začala bavit SIMS, ležím u toho skoro pořád a ne a ne se od toho odlepit :D
Takže du psát :))
*MiNiE*

Citátové povídky

9. března 2011 v 15:26 | *MiNiE* |  °°°POVÍDKY°°°
Na jednom blogu (http://susansullivan396.blog.cz/) jsem narazila na takovýhle zajímavý druh jednorázovek a rozhodla jsem se to zkusit také. Budou tu povídky bez pokračování, napsané podle mých nebo vašich oblíbených citátů. Kdyby se tedy někomu nějaký obvzlášť líbil, napište :))

comming soon..

29. kapitola - Trable s Blackovými

9. března 2011 v 15:10 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°

Pravidelně jsem se scházela s Regulusem v KNP (komnata nejvyšší potřeby) a snažili se tam zničit ten deník spolu. Bohužel, bezvýsledně. Baziliščí jed jsme neměli ani náhodou a použít Zložár jsme rozhodně nechtěli. Nedokázali bychom ho udržet pod kontrolou. To věděl i Regulus. Na to, že byl Siriusův bratr, nesmírně se od něj lišil. Nejen očima, ale i chováním, vystupováním,... Někdy měl dobrou náladu a byl až příliš hodný. Někdy a bohužel až moc často měl náladu špatnou. To byl drzý, nerudný a naštvaný. Vadilo mu všechno, co dělám, vadila jsem mu já.
Do nebelvírské spolky jsem docházela pozdě v noci a skoro s nikým se nebavila. Lily už dávno spala a kluků jsem si kvůli Remusovi nevšímala. Pořád mě to příšerně bolelo.
Malfoy znovu začal s mým naháněním. Počkal si na mě už dvakrát v jedné s chodeb. Problém byl v tom, že já tam byla sama a on s celou bandou zmijozelských. Ale vždycky mě zachránil Regulus. Byla jsem mu strašlivě vděčná.

Pospíchala jsem na další schůzku s Regulem. Šla jsem pozdě kvůli Lily, která se ze mě snažila vymáčknout, co dělám po nocích. Ale dost ošklivě jsem ji odbila. Strašlivě mě to mrzelo, ale jinak bych se jí nezbavila..
"Kampak, Haroldová?" Malfoy se za mnou vynořil jako sup.
"To tě nemusí zajímat!" odbila jsem ho a přidala do kroku. Vůbec se mi nelíbilo, že tentokrát tam nebyl žádný Regulus.
"Je po večerce!" zasyčel a jedním trhnutím ruky mě zastavil a otočil k sobě.¨
"Možná. Ale v tom případě nevím, co tu děláš ty! Tak mě koukej pustit!" okřikla jsem ho a snažila se vykroutit z jeho pevného sevření.
"Já jsem primus. Hlídkuju na chodbách. Tak...to vypadá na školní trest!" zašklebil se na mě posměšně.
Byla jsem zticha a jen ho sledovala. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct.
"A ještě odečítám nebelvíru 50 bodů, samozřejmě!" prohlásil spokojeně a zamnul si ruce.
"V tom případě budeš muset odečíst body i zmijozelu, Luciusi. S trestem počítám...!" ze stínu vyšel Regulus a sjel Malfoye znechuceným pohledem. Vydechla jsem úlevou.
Malfoy mě pustil, zamračil se a rychlým krokem odešel. Usmála jsem se na Reguluse.
"Díky!" pronesla jsem s největší vděčností, jakou jsem byla schopná.
"To nestojí za řeč!" brouknul a pozvolna odcházel ke Komnatě nejvyšší potřeby. Povzdechla jsem si. Už měl zase špatnou náladu.

To ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Nedokázala mě vzbudit ani Lily a to už je co říct. Za tu dobu, co jsem studovala v Bradavicích, získala slušnou praxi. Nakonec jsem vstala díky Brianovi. Ten vyskočil na postel a snažil se mi olíznout obličej. Málem mě zalehl. Už vážně příšerně vyrostl. Nebyla to kočka, ale puma. Mluvila jsem o tom se Siriusem a málem jsem ho zabila, když to přiznal. Ale pryč už jsem ho dát nedokázala. Byl můj.
Den probíhal chaoticky, ale přesto pravidelně. Snídaně, škola, oběd, škola, úkoly, schůzka s Regulem.

Do spolky jsem se vrácela až neobvykle pozdě. Reguluse napadlo další místo s viteálem. Ale bylo to tak nepravděpodobné! Nějaká jeskyně ještě v mudlovském světě... Tam že by si sám Lord Voldemort uložil kousek své duše?!
Protože už bylo něco kolem jedné hodiny ráno, vůbec nikoho jsem tam nečekala. Ale seděl tam Sirius a zamyšleně zíral do ohně.
Snažila jsem se projít tak, aby mě nezahlédnul, ale bohužel se mi to nepodařilo.
"Kde jsi byla, Trudie?" broukl zamyšleně. Mlčela jsem a jen tam stála. Nemohla jsem mu nic říct. Nikomu jsem nemohla nic říct. Už jsem se kvůli tomu pohádala i s Lily.
"Aha, ty to vlastně nikomu nechceš říkat, co?" prohlásil stále tím zvláštním dutým a zamyšleným hlasem. A já mlčela pořád.
"Mohl bych ti pomoct, kdybys chtěla. S čímkoliv. Máš nějaké trápení? Fajn. Vyřešíme to. Spolu!" tentokrát už mluvil zaujatěji. Postavil se a stoupnul si těsně ke mně.
"S tím mi nikdo pomoct nemůže. Musím to udělat já!" špitla jsem. Stejně to ale nebyla tak docela pravda. Regulus mi pomáhal. Ale to jsem Siriovi rozhodně vykládat nechtěla.
"Trápíš se. A mě to ničí!" špitl po chvilce ticha. Vyděšeně jsem mu pohlédla do očí. Plála v nich starost, lítost, prosba,... láska... Ale myslela jsem, že i to ho už přešlo.
Znovu jsem neměla slov. Nemohla jsem mu na to nic říct. A tak bylo ticho. Znovu.
"Kdybys mi dovolila... True, ať je to co chce, sama na to nestačíš. Vidím, že tě to trápí. A mě to tím pádem trápí taky. Dovol mi ti pomoct!" naléhal znovu. Drtil mi rameno a nakláněl se tak moc, až se naše nosy málem dotýkaly.
"Nemůžu. Promiň, Siriusi!" špitla jsem tiše. Zavřela jsem oči. Už jsem nechtěla vidět ten jeho smutný a lítostivý výraz.
Vzal mi bličej do dlaní. Ten dotyk...vybuchlo ve mně hned několik pocitů. A všechny byly...neuvěřitelně příjemné. Najednou jsem se cítila v bezpečí jako nikdy předtím.
Začal mě jemně hladit palci na tvářích. Mohla jsem se blahem zbláznit. Otevřela jsem oči. Jeho výraz byl...jakoby s něčím bojoval. Nebo spíš...sváděl vnitřní boj.
"Proč, Siriusi...?" špitla jsem tiše. Tahle otázka mě trápila několik měsíců.
"Není to všechno jasné? Mám tě rád, True. Moc rád. Já..." zradil ho hlas. Jen na mě koukal a snažil se něco mi vyčíst z tváře.
"No...my...teda...já..." marně jsem se snažila utvořit smysluplnou větu. Vlastně jsem se marně snažila uspořádat si všechno v hlavě. Měla jsem v ní jen dokonalý zmatek.
"Nechci, abys mi něco říkala. Prostě jen..." zamumlal. Schválně nechal větu vyznít do ztracena.
Než jsem stačila zeptat se ho, co tím myslí, udělal tu nejbláznivější, ale zároveň i nejpředpokládanější věc na světě. Přitlačil svoje rty na moje. Jen tak lehce a něžně, až se mi z toho zatočila hlava. Pomaličku se odtáhnul a čekal na moji reakci. Byla jsem překvapená. Víc než to. Ale velice příjemně.
Ani jsem vlastně pořádně nevěděla, co dělám. Jen jsem si stoupla na špičky a políbila ho doopravdy. Viděla jsem, jak se spokojeně usmál a přitáhl mě blíž k sobě. Divila jsem se, že mě neudusil, jak pevně mě držel. Ale přesto to bylo něžné a krásné. Byla jsem jako ve snu.
Můj sen přerušilo bouchnutí obrazověho portrétu. Ve spolce stál Remus a díval se na nás prázdným pohledem. Rozešel se se mnou. Neměl důvod se takhle dívat. Ale přesto jsem se cítila neuvěřitelně provinile. Jako darebák, který ostatním jen ubližuje.
Vytrhla jsem se ze Siriova sevření a vyběhla do ložnice. Práskla jsem sebou na postel. Jedinný pokrok byl, že tentokrát jsem nebrečela. Jen jsem asi hodinu civěla do stropu a přemýšlela. A že bylo o čem...!

Kapitola 1 - Návrat domů? Jen to ne!

8. března 2011 v 20:36 | *MiNiE* |  °°°Pain In Heart°°°
První kapitolka k nové povídce. Ještě jsem chtěla varovat všechny, kdo nějakým způsobem lpíte na postavě Lily Evansové...tady to bude parádní mrcha. To snad ani nečtěte! :D
Jinak kapču věnuju Emily a Radce, jako obvykle. Moc díky za komenty <3

"Dvanácteráku, chytej!" smál se brácha a hodil svému nejlepšímu kamarádovi moji tašku, kterou mi moment předtím vzal.
"Ne! Remusi! No tak, dělej přeci něco! Braň mě!" naoko jsem naříkala a hnala se za Dvanácterákem. Náměsíčník jen bezmocně pokrčil rameny a usadil se do trávy k Peterovi. Ten jen seděl, cpal do sebe Bertíkovy fazolky, které mu ještě zbyly od narozenin a všechno to s nesmírným pobavením sledoval. Ano, není nic humornějšího, než když vám váš duševně narušený bratr zabaví školní tašku a hodí ji do jezera!
"Siriusi, ty .....!" nešťastně jsem se zastavila a zírala na chudák aktovku válející se téměř uprostřed vodní plochy. Začala se zvolna potápět. Super! Budu muset mamince napsat o novou. A to jsem se zařekla, že té čarodějnici už v životě nenapíšu ani řádek.
"Accio Emilyina taška!" mávla rukou právě přicházející Madison. Aktovka jí v mžiku přistála v ruce. Spokojeně se usmála a podala mi jí.
"Díky, díky, díky! Mad, já tě nemít!" usmála jsem se a objala ji.
"To je v pohodě, Em!" usmála se velkoryse. Kayla jen protočila oči a posadila se k Remusovi.
"Nazdárek, Remusi!" prohlásila a pohodlně se položila do trávy.
"Ahoj, Remusi!" pípla Madison a zabrala místo vedle zubící se Kay. Remus se na ni usmál a Mad zčervenala.
"Ahoj! Tak...co je nového?" poslední z holek, Alice Chawerlottová se také skácela ke skupince u stromu, stejně jako Dvanácterák s bráchou. Ti se ještě smáli.
Vysušila jsem tašku a přidala se k nim také.
"...měsíční školní trest. Chudák, zapomněl, že už tu budeme jen týden!" ušklíbl se James a ostatní se hlasitě rozesmáli. Mohla jsem na něm oči nechat. Byl tak úžasný, když se usmíval! Černé vlasy se mu nádherně leskly, stejně jako nezbedné oči..
Tedy...aby tomu všichni rozuměli, od poloviny prvního ročníku jsem silně zamilovaná do jednoho z mých nejlepších přátel, do Jamese Pottera. O to víc mě trápilo, že se James neustále točil kolem Evansové. Bylo jasné, že ji má opravdu rád. To mě trápilo ze všeho nejvíc.
Madison by ten fakt nikdy nepřiznala, ale bylo to na ní vidět. Měla slabost pro Remuse Lupina. Jak se na něj usmívala a on na ni...
Alice se ve čtvrťáku zamilovala do mrzimorského odrážeče, Franka Longbottoma. Jenže je stejná jako Mad. Tedy...ne, že by to nepřiznala, ale prostě se ho nesmírně bojí oslovit. Tolikrát jsme jí všechny nabízely pomoc, ale ona...
Kayla mi připomínala bráchu. Kluky kolem sebe jen využívala a potom jim dala sbohem. Ale nikdy bych se na ni za to nemohla zlobit, stejně jako ostatní. Její hádky s bráchou byly také známé po celé škole. Někdy se vyhrotily do takových rozměrů, že byli oba "odměnění" školními tresty.

Po dlouhé době jsme byli takhle všichni spolu. Parádně jsme si ten den užili, i když jsem Siriusovi ještě úplně neodpustila tu tašku. Nebýt Madison...
Do společenky jsme se vrátili až pozdě večer. Už neměla být škola, takže jsme ponocovali. Hráli jsme různé hry, smáli se... Remus se neustále usmíval na Madison, která pod jeho pohledem pravidelně červenala. Kayla se snažila nevnímat bráchu a brácha ji. Alice byla pořád duchem v mrzimorské věži. James pro změnu na druhé straně místnosti, kde se Evansová a Donnovanová na něčem dohadovali. Strašně mě to bolelo. Jak moc jsem si přála, aby se takhle usmál na mě...

"Všichni do vlaku! No tak! Ne, že tu někoho načapám! Zalezte do vlaku!" Hagrid stál na nádraží a kontroloval, jak žáci nastupují do Bradavického expresu, který je měl odvést domů. Já a Sirius jsme se domů nevraceli. Doma jsme totiž byli jedině v Bradavicích.
Neochotně jsem se nasoukala do jednoho kupé a holky za mnou. Pobertové se k nám nevešli, ale zabrali hned to další. Celou cestu jsem se skvěle bavila. Bylo mi hrozně líto, že jsem musela vystoupit. Nejradši bych jela zpátky...
James, Kayla a Alice okamžitě běželi za rodiči a Mad za babičkou. Rodiče už bohužel neměla. Byli to bystrozorové a zabili je při jedné z akcí. Remus se pomalým krokem vydal vstříc své věčně ustarané a strhané matce. I přes to všechno byla ale paní Lupinová velice milá. I Peter odešel za svojí matkou. Zbyla jsem tam jen já a Sirius.
Rozhlíželi jsme se po nástupišti a upřímně doufali, že se ta čarodějnice neobtěžovala dorazit. Ale bohužel. Stála úplně v rohu, mluvila s Regulem a nenávistně zírala na Evansovou a její rodinu, která byla rozložena nedaleko. Znechuceně sleduju Evansovou taky, ale vůbec ne proto, že je mudlovská šmejdka. Nikdy jsem nedokázala odsuzovat ostatní kvůli původu. Ale Evansovou jsem prostě nesnášela!
"Mám jí podpálit hábit?" sykl mi do ucha Sirius a namířil hůlku na matinku. Chytila jsem ho za tu ruku s hůlkou a tak ho zastavila.
"Siriusi, ne! Neprovokuj ji, prosííím!" zavyla jsem nešťastně. Zadíval se mi do úzkostí vytřeštěných očí. Potom přikývl a zbraň zase schoval. Vděčně jsem se na něj usmála.
V ten moment nás matka zmerčila.
"Emilio! Siriusi! Jak dlouho tu mám ještě stát vedle té mudlovské špíny,než se konečně uráčíte jít sem?!" vykřikla přes celé nástupiště. To stichlo a zaměřilo se na nás. Zrudla jsem až na konečky prstů u nohou. Sirius jen naštvaně přešlápl. Evansová zatím vytáhla hůlku a nervózně těkala pohledem mezi námi a matkou. V davu jsem zahlédla i Remuse, Jamese, Kaylu, Madison a Alici. Madison, Alice a Remus mi věnovali soucitný pohled, Kayla nenávistně zírala na tu čarodějnici, která si říká má matka a James...ten mě propálil zuřivým pohledem. Tak opovržlivě, rozezleně... Chtělo se mi brečet. Cítila jsem v krku knedlík a podlamovaly nohy.
Sirius vedle se už už nadechoval k nějaké pořádně peprné odpovědi, ale i tentokrát jsem ho zarazila. Přišlápnula jsem mu nohu a on vážně vydechnul, ale v obličeji jsem mu viděla, kolik sebeovládání ho to stálo.
"Už jdeme, matko!" hlesla jsem a ještě s žekatinovýma nohama jsem táhla kufr za Walburgou Blackovou a naprosto zničenými prázdninami.

28. kapitola - Spojenectví s Blackem

7. března 2011 v 19:12 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°

Další měsíc byl za námi. Nastal duben. Pro mně to byl až příliš chaotický měsíc. Prioritou číslo jedna bylo zničení viteálu. A to se mi nedařilo. Snažila jsem se, ale prostě to nešlo. A samozřejmě jsem po celých Bradavicích pátrala ještě po tom dalším. I tady jsem se shledávala s úspěchem.
Tohle všechno moje snažení mělo jedno významné plus: nemusela jsem trávit čas s ostatními, to znamená s Remusem. Tomu jsem se stále vyhýbala, jak jsem jen mohla. Stejně tak Siriusovi, který už se zase začínal chovat...divně. Malfoy už zase začal s tím zastrašováním mě. Měla jsem z něj docela nahnáno. A neustále se zmiňoval o bráchovi. O tom, jak skončil, protože JEHO odmítl. Nahánělo mi to strach.
Další věci, co mi dělaly starosti? Lily a James se začali maličko hádat. Většinou se rychle usmířili, ale u Lily člověk nikdy neví... A potom Brian. Ten kocour začal růst. A růst neznamená tak, jak normální kočky rostou. On vážně rostl. Byl už větší, než normální dospělá kočka a to byl ještě kotě. Takovou sílu, kterou měl. Rozhodla jsem se, že si promluvím se Siriusem, cože mi to vlastně věnoval.

"Bombardo!" protrhla jsem ticho v Komnatě Nejvyšší Potřeby a vyslala kouzlo proti deníku, který se na mě šklebil ze stolku naproti. Jenže tohle kouzlo jsem už zkoušela snad desetitisíckrát. A nikdy se to nepovedlo. Proto jsem nechápala, jaký význam bude mít, když to budu dělat pořád dokola. Ale už jsem z toho začínala bláznit. Napadlo mě několikrát prostě to nechat plavat. Ale Brian mi věřil. Spoléhal na to, že se mi to podaří. A já jsem ho nechtěla zklamat. I když už nevěděl o ničem...
Nicméně...deník zůstal ležet tak, jak byl, než ho ničivé kouzlo zasáhlo. Vyčerpaně jsem se svezla k zemi a promnula si spánky. Co mám dělat? Jak?!
Byla jsem tam ještě hodinu. Začala jsem přemýšlet o tom, že si prostě vykouzlím postel a vyspím se tam. Do ložnic bych asi nebyla schopná dojít. Byla jsem unavená na nejvyšší míru. A potom mě to napadlo. Knihy. Mohla jsem hledat odpovědi v knihách! V obyčejné knihovně? O tom jsem dost pochybovala. Ale v knihovně s omezeným přístupem...

Hned druhý den jsem běžela tam. Knih tam bylo požehnaně a mě napadlo jedinné - čekalo mě velice zajímavé odpoledne. Začala jsem v hned první polici u dveří. Studovala tituly jednotlivých bichlí, listovala jimi a hledala. A hledala. Strávila jsem tam celý den a už se začínalo stmívat. A já neměla vůbec nic. Nikde ani zmínka, ani návod, kde mám hledat dál...
Vrzla podlaha. Lekla jsem se, kdo to může být. Protože v tom oddělení jsem byla samozřejmě na černo. Povolení od učitele bych nikdy neměla šanci získat.
Strach mě přešel, když jsem si všimla návštěvníka. Byl to můj přerostlý kocour. Mňouknul a stočil se vedle mě, přičemž se mi otíral o nohy. Usmála jsem se, sehnula se a přejela rukou po jeho černočerném hřbetu. Brian spokojeně brounknul a vypadalo to, že usnul.
Zvedla jsem se a šla vrátit knihu, ktrou jsem měla v ruce. byla odporná. takové kletby jsem ani neměla ponětí, že existují. A přesto ani zmínka o viteálech. Bylo to k zbláznění.
Prošla jsem další uličku a zamířila do jiné. Zaujala mě jedna velká, tlustá a černá kniha bez popisu. Sáhla jsem po ní a už ji chtěla vytáhnout, když mě předběhl někdo jiný. Na maličký okamžik jsem na něj zírala. Uhlově černé vlasy, ležérně padající do obličeje, vysportovaná postava, blátivě hnědé oči,... Moment. To nebyl Sirius. Ale jeho bratr. A co ten tu pohledává?!
"Dej mi to! Viděla jsem jí první!" poručila jsem mu a sáhla po "Magii nejčernější", kterou stále držel v rukou.
"Ne. Mám ji já, tak co. Nehledě na to, že ji fakt potřebuju!" okřikl mě a odnesl si knihu na stolek.
"Jak můžeš vědět, že já ji nepotřebuju?" nenechala jsem se odbít a stále se dožadovala vrácení knihy. Byla jsem si totiž víc než jistá, že odpovědi na moje otázky najdu právě tam.
Brian se pohotově zvednul a s prskáním a VRČENÍM se postavil vedle mě. Bojovně vycenil zuby a nenávistě na Regula zíral. Musela jsem se ušklíbnout. Vypadal v ten moment jako tygr nebo puma... PUMA?! To ne! Brian tedy není kočka, ale...
Dobrá, takže jsem si dala předsevzetí, že místo Reguluse zabiju jeho bratra.
"Nemáš ani ponětí...!" sykl a sedl si ke knize.
"Snažíš se zničit viteál?" napadlo mě. Sice jsem riskovala, že to všechno zjistí, ale na druhou stranu... Pokud ví alespoň něco...
Podle toho, jak sebou cuknul jsem nejspíš uhodila hřebík na hlavičku. Ohlédl se a sledoval mě přivřenýma očima.
"Jak...to víš...?" prskl na mě. Z jeho hlasu byl kromě nenávisti cítit i vztek.
Mám mu to říct? Ale co když patřil k NĚMU?! Pak bych to všechno prozradila a podepsala si rozsudek smrti.
"Ty víš o Ty-víš-kom?" tentokrát to byl on, kdo uhodl. Vykuleně jsem na něj zíral.
"Snažím se o to samé co ty. Jen nemám ponětí, kde je hledat!" vysvětlil a prudce zalistoval knihou. Zalapala jsem po dechu. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říkat, nebo ne. Hlava mi radila při první příležitosti čapnout tu knihu a utíkat a nezastavit se. Ale moje druhé já...nebo jakoby v hloubi duše...věděla jsem, že mu můžu důvěřovat. A vlastně jsem i potřebovala to všechno konečně někomu říct.
"Já jeden mám. Ale...nemůžu ho zničit!" prohlásila jsem tiše. Vykulil na mě oči ještě víc.
"Pomoz mi! A já pomůžu tobě hledat další!" nabídla jsem mu celkem velkorysou nabídku. Klidně jsem si mohlas tu knížku vzít násilím.
"Jak mám vědět, že mě nepodrazíš?" nakrčil obočí. Po tomhle jsem se musela rozesmát. A smát se a smát.
"Regulus Black, král zmijozelu někoho obviňuje z podrazu!" to prostě nešlo zarazit. Musela jsem se řehnit.
"Fajn. Tak až se přestaneš smát, mohli by jsme začít...!" prohlásil trošku nepříjemně a založil si ruce na prsou. Sedla jsem si tedy vedle něho a začali jsme pročítat bichli spolu.

"Počkej, tady je to!" okřikla jsem ho po chvilce a ukázala na jeden řádek, který přehlédl.

Viteál, coby nejčernější magii vůbec není snadné zničit. Jeden ze způsobů je použít Zložár - nebezpečný oheň, schopný spálit cokoliv v dosahu několika desítek metrů nebo značně jedovaté, nebezpečné a zhoubné látky. Mezi jinými je to např. baziliškův jed. Sehnat ho, je ovšem téměř nemožné.
Oba jsme dočetli v jeden moment a vymněnili si pohled. Potřebovali jsme jed baziliška.

Prolog

6. března 2011 v 14:53 | *MiNiE* |  °°°Pain In Heart°°°

"Už bude všechno dobré, Em. Slibuju!" usmíval se na mě bráška, zatímco se vlak pomaličko rozjížděl. Doufala jsem v to. Doufala jsem, že všechno, co mi řekl, co nasliboval...že bude pravda. Ale nebude. Matka nás nikdy nenechá. Odmalička nás oba mučila těmi nejhoršími způsoby. Nejen fyzicky, ale i psychicky. My se nikdy nedokázali dost dobře bránit. Braňte se před vlastní matkou... Takže jsme trpěli. A teď jsme měli mít konečně alespoň částečný klid. Mohli jsme začít žít. Mohli jsme si najít přátele a vést normálnější život. Tedy...život bez cruciatusů a sekání hlav domácím skřítkům.
"Doufám, Siriusi!" pípla jsem a schoulila se na svém sedadle ještě víc.
"Myslím, že..." co si Sirius myslel jsem se už ten den nedozvěděla, protože někdo velice hlučně otevřel dveře našeho kupé. Ten "někdo" byli dva kluci. První z nich byl takový rozklepaný a nejistý. Neušly mi jizvy na jeho tváři i na rukou a ostatních odkrytých částech jeho těla. V jeho očích byl vepsaný strach a bolest. Zato ten druhý byl živý až příliš. Navíc byl... Měl černé rozčepýřené vlasy, oříškově hnědé oči s šibalskými jiskřičkami schované za kulatými brýlemi a naprosto úžasný úsměv.
"Ahoj. Hele, nemůžeme nikde najít místo a koukám, že tady u vás je ho dost, takže... Můžem si sednout?" zeptal se ten kluk a aniž by čekal na odpověď, fláknul kufr k tomu Siriusovu na horní přihrádku pro zavazadla. Ten druhý způsobně postával u dveří.
"Jasně!" odpověděl brácha a trochu se zamračil na toho s brýlemi. I ten druhý tedy odložil kufr a posadil se.
"Jmenuju se Sirius Black a tohle je moje dvojče Emily. Jedeme letos do prváku!"představil se i mě Sirius.
"Já jsem James Potter. Taky prvák!" prohlásil kluk s rozcuchem a na své sedačce se uvelebil ještě víc.
"Remus Lupin. I já jedu letos do Bradavoc poprvé!" pípl ten zjizvený.
"Do jaké koleje se chcete dostat?" napadlo Jamese Pottera po chvíli.
"Já nejspíš do nebelvíru, i když bych uvažoval i o havraspáru. Záleží to ale na Moudrém Klobouku, samozřejmě!" odpověděl Remus Lupin.
"Nebelvír!" odpověděl brácha téměř okamžitě.
"Taky jsem moc chtěla do nebelvíru. Ale nejsem si jistá, jestli se tam dostanu!" sklopila jsem zrak. Samozřejmě, že jsem neměla naději se dostat se do nebelvíru. Naše místo bylo ve zmojozelu. Stejně jako zbytek naší rodiny, jsme tam prostě patřili. Byli jsme Blackovi.
"Ahoj. Vedle mě nechtěli. Můžu si sednout k vám?" hlas dalšího kluka nás vyrušil z debaty. Byl tlustý a ještě se cpal dýňovou paštičkou. Mastné hnědé vlasy vypadaly s jeho baculatým obličejem téměř komicky a prohnaná krysí očka se mu leskla něčím...zvláštním.
"Jo, proč ne?" reagoval brácha. Kluk tedy pracně vyzvedl kufr do zavazadlového prostoru a posadil se na jednu z posledních volných sedaček.
"Jmenuju se Peter Pettigrew!" představil se pisklavým hláskem a znovu si ukousl z paštičky.
"Já James Potter. Tohle jsou Sirius a Emily Blackovi a Remus Lupin!" představil nás všechny James.
"Kam by ses chtěl dostat do koleje?" zeptal se ho bráška.
"Nevím. Já jsem o tom ještě nepřemýšlel. Vlastně je to i celkem jedno!" prohlásil mezi jednotlivými sousty.
"A co ty, Jamesi?" zeptala jsem se toho posledního, kdo ještě neřekl svůj názor.
"No přeci do Nebelvíru. Kam míří všechna statečná srdce. Jako táta!" chlapec se celý rozzářil.
Skvěle jsem se bavila celou cestu. Všichni byli neuvěřitelně milí, i když ten mrňavý mi přišel takový...divný...

"Blacková Emilia!" hlas té ježibaby se rozléhal po celé Velké síni. Všichni stihli, ale zvlášť ti ze zmijozelu. Očekávali, že se připojím k nim. Že se stanu jednou z těch ledových... Nikdy jsem si nic nepřála víc, jako v tu chvíli to, abych nemusela do zmijozelu.
V krku jsem měla pořádný knedlík a nohy se podobaly želatině, když jsem stoupala po těch třech schodech za profesorkou a kloboukem, který měl za několik málo vteřin rozhodnout o mém osudu. Bála jsem se. Rychle jsem se otočila a vyhledala v davu prváku stejné oči, jako byly ty moje. Sirius se na mě povzbudivě usmál a mně to dodalo odvahu.
Posadila jsem se na stoličku a McGonagallka mi na hlavu narazila ten zablešený kus látky.
'No ne, Emilia Blacková! Tak co s tebou? Za rodinou?' bzučel mi v hlavě hlas klobouku.
NEEEE! Zmijozel neeee!
'Vlastně máš pravdu. Patříš tam míň, než kdokoliv jiný. Ale tvoje matka z toho asi nadšená nebude!' mluvil klobouk dál. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Z čeho bude mít matka radost a z čeho ne mi bylo v tu cvhíli úplně jedno. Nepůjdu do zmijozelu. To byla nejlepší zpráva za celý můj život.
'Takže co dál? Havraspár? Ne. Mrzimor? Ne. Pak už tedy zbývá jen jedna kolej...' broukal mi kloboukův hlas v hlavě. Nemohla jsem tomu uvěřit...
"NEBELVÍR!" výkřik klobouku protrhl špitání v celé síni. Nastalo ticho. Až nebezpečné ticho. Potom se od nebelvírského stolu ozval jásot, zatímco od zmijozelského bručivý nesouhlas. Všimla jsem si, jaký pohled mi věnovala sestřenka Bellatrix. Moc příjemný nebyl.
Následně do nebelvíru k mé i radosti všech ostatních zamířili i Black Sirius, Lupin Remus, Pettigrew Peter a Potter James.

Po výtečné hostině jsem odešla do ložnice. Měla jsem ji sdílet s Kaylou Roseovou, Madison Bennettovou, Alicí Chawerlottovou, Lily Evansovou a Reese Donnovanovou.
Vešla jsem do pokoje, kde už byly tři holky. Začala jsem si vybalovat kufr.
"Tahle postel je moje!" ozvalo se za mnou nepřátelsky. Ohlédla jsem se. Stála tam jedna vysoká, až nezdravě hubená blondýna a měřila si mě nepřátelským pohledem.
"Promiň, já..." začala jsem koktat a nevěděla, co dělat.
"Neomlouvej se a radši sypej! Reese spí totiž vedle mě!" na scénu si to napachodovala další nepřátelská holka. I tahle byla vysoká a hubená. Měla ryšavé vlasy a veliké smaragdové oči.
"Nech jim tu postel, když o ní tak stojí! Vedle mě je ještě místo!" usmála se na mě třetí holka. Ta měla hnědé krátké vlasy, čokoládové přátelské oči a kulatý milý obličej.
"Díky!" pípla jsem a pestěhovala si zavazadlo na volné lůžko.
"Jsem Alice Chawerlottová. Holky za chvilku přijdou. Těhle hus si nevšímej!" usmívala se.
"Já jsem..." vyhrkla jsem, ale nestačila jsem to doříct, Alice mě předběhla.
"Emilia Blacková, já vím. Na večeři to bylo docela haló. Nikdo z Blackových ještě do nebelvíru nešel!" šklebila se. Váhavě jsem se usmála.
"Taky patřím do kouzelnické rodiny. Není sice tak významná, jako tvoje, ale bude s toho taky pěkná nepříjemnost!" mluvila dál.
"Jsme tady!" do ložnice vešly další dvě holky. Jedna byla maličká a baculatější. Blonďaté vlasy měla zapletené do úžasného copu. Ta druhá pocházela nejspíš z Japonska, Číny nebo jiného podobného státu. Měla totiž hnědé šikmé oči, nažloutlou pleť a dlouhé uhlově černé vlasy.
"No sláva!" reagovala na jejich výrok ironicky ta Reese a dál se věnovala vybalování. Černovláska na ni hodila znechucený pohled a víc si jí taky nevšímala. Praštila sebou na postel naproti. Blondýnka se posadila k Alici.
"Tohle jsou Madison Bennetová a Kayla Roseová. Holky, Emilia Blacková!" představila nás Alice.
"Radši mi ale říkejte Emily!" pípla jsem nesměle. Chtěla jsem, aby mě vzaly mezi sebe. A bála jsem se stejné reakce, jaké jsem se dočkala ze strany Lily a Reese.
"Jasně. Páni, už jsme tady, co? Tak jsem se těšila a zatím nic moc!" ozvala se mile Kayla a nadzvedla se na loktech.
"Mně se tu celkem líbí. Je to tu lepší, než doma!" řekla jsem. Zapomněla jsem, že je vlastně ani neznám a bavila se s nimi normálně jako s kluky ve vlaku.

První den ve škole proběhl jako v mlze. Ale získala jsem toho ten den spoustu. Přátele. James Potter, Remus Lupin, Peter Pettigrew, Alice Chawerlottová, Kayla Roseová a Madison Bennettová. Cítila jsem z nich přátelství. Poprvé za celý svůj život jsem měla dobrý pocit. Poprvé za celý svůj život jsem se těšila na to, co bude příští den...

27. kapitola - Dopis od mrtvého

5. března 2011 v 13:49 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°

"Trudie? Panebože! Co se stalo?!" vyjekla Lils, když vyběhla nahoru a odemkla dveře ložnice. Pořád jsem ještě plakala a ze všeho se vzpamatovávala.
"Lily!" kníkla jsem zoufale. Lily ke mně přiběhla a pevně mě objala. Zabořila jsem jí tvář do ramene.
"Ššššššš! True, co se stalo?" špitla Lily znovu.
"R-Remus! O-n se se mnou roz-rozeš-rozešel!" další vzlyky a další slzy. Divila jsem se, kolik vody v sobě mám. Lily už se na nic dalšího neptala. Ani se mě už nesnažila tišit. Jen byla se mnou a mně bylo najednou o tošičku líp. Alespoň mi zůstala ona. A James. A Sirius. Přátelé.

Další dny jsem nevylézala z pokoje. Nedokázala jsem jen tak jít a dívat se na něj, aniž bych nezačala znovu brečet. V posledních měsících mi připadalo, jako bych nedělala nic jiného, jen brečela a brečela a brečela. A mnohdy jsem ani neměla důvod...
Po dalších pár dnech jsem se za pomoci Lily přeci jen vydala na večeři a neuplynul ani týden a život v Bradavicích pro mě plynul jako obvykle. Pořád jsem se nedokázala na Remuse ani podívat a bývala jsem strašně smutná a zamlklá, ale jinak bylo všechno tak, jako na začátku roku. Tedy s vyjímkou, že Lily teď tvořila pár s Jamesem a mamka s Carterem.
Malfoy taky umlkl. Už se nesnažil se mnou mluvit a ani nikdo jiný ze zmijozelu. Jen občas po mně házel pohledy, při kterých mi přecházel mráz po zádech. Siriuse pustili také brzy z ošetřovny. Měl od té doby strašně dobrou náladu. Každý si toho všiml, ale mohli jsme jen hádat, co tu změnu způsobilo. Já osobně neměla tušení.
Peter začínal být divný. Neustále se někam ztrácel a pořádně už nepromluvil ani s nikým s Pobertů. Pokusila jsem se mu nabídnout pomoc, zeptat se, co se děje... Ale neřekl nic.
Zrovna jsem v knihovně zahrabaná do Přeměňování dělala úkol, který mi mimochodem vůbec nešel, když mě vyrušila jedna mrzimorská druhačka.
"Ty jsi Trudie Haroldová, že? Máš okamžitě přijít do pracovny profesora Brumbála! Heslo je Máslový ležák!" pípla ta holčička. Překvapeně jsem zamrkala. Co mi mohl Brumbál chtít?!
"Nevíš, co mi může chtít?" zeptala jsem se.
"To nevím, ale volal si ještě profesorku Haroldovou!" pokrčila rameny, mávla a zmizela. A proč volal taky mamku?!

"Máslový ležák!" řekla jsem, sotva jsem stanula před chrličem vedoucím do kabinetu ředitele. Ten uskočil stranou a objevily se točité schody. Pomalu jsem je vyšla nahoru a zaklepala na dveře na jejich konci.
"Dále!" ozvalo se zevnitř. Otevřela jsem a vešla dovnitř. Profesor seděl za svým stolem a naproti němu mamka, která se tvářila nejistě a překvapeně.
"Konečně. Posaďte se, slečno Haroldová!" usmál se Brumbál a ukázal na místo vedle mamky. Sesunula jsem se do pohodlného křesla, které mii nabídl a zahleděla se na něj.
"Pozval jsem si vás kvůli závěti, která se nedávno našla. Je to...závěť Briana Dimitrije Harolda!" po téhle Brumbálově větě jsem zůstala zírat jako opařená. Brian se nikdy o ničem takovém nezmínil...!
"Proč...? Po tak dlouhé době...?" vykoktala mamka.
"Jak jsem již řekl, závěť se našla relativně nedávno. Navíc všechno muselo prozkoumat Bulharské ministerstvo kouzel a kvůli vašemu přestěhování i to Britské," vysvětlil nám. Mamka smířlivě přikývla.
"Takže...všechen svůj majetek pan Harold rozdělil mezi dva lidi. Monicu Elenu Morissovou a Janine Haroldovou. Vzhledem k tomu, že je slečna Morissová také po smrti, zdědila jste veškerý majetek vy, Janine. Tedy...až na tenhle dopis... Popletal uznal, že jsem dostatečně důvěryhodný, abych vám ho předal, slečno Haroldová. Nikdo z ministerstva ho nečetl, ale byl zkontrolován a žádná známka Černé magie se nenašla..." mluvil Brumbál, zatímco mi do ruky přistrčil normální zažloutlou a ne moc těžkou obálku nadepsanou mým jménem. To písmo jsem znala. Bylo bratrovo. Stoprocentně.
"Děkuji!" pípla jsem a strčila dopis do kapsy u kalhot. Mamka i Brumbál se zatvářili maličko zklamaně, ale já si ho chtěla přečíst sama. V klidu.
"To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Přeji příjemný zbytek dne!" usmál se Brumbál. Mamka zůstala sedět a nejspíš ještě chtěla mluvit s Brumbym o samotě. Já se zvedla a odešla.

V ložnicích jsem si vzala do náručí Briana a sešla do společenky. Byla téměř vyprázdněná, protože byl až neobyčejně krásný den a všichni byli venku.
Pomaličku a opatrně jsem rozlomila pečeť a otevřela obálku. Vypadl na mě neobyčejně obyčejný kus pergamenu hustě popsaný bratrovým písmem. Rozložila jsem ho a začala číst...
Zůstala jsem sedět a konsternovaně na ty řádky zírala. Co je to viteál jsem samozřejmě věděla. Učili jsme se to v Kruvalu v pátém ročníku. Podle všeho je ohromná ohavnost udělat jeden. A sedm?!
Najednou mi všechno začalo zapadat do sebe. Proč mi připadal brácha poslední měsíce tak divný. Věděl, že po něm šli. A snažil se zničit tu věc, co v klidu v ten moment ležela na dně mého kufru. Voldemort se o tom dozvěděl a nechal jednoduše brášku odstranit. A Monicu přirozeně s ním.
Už jsem věděla, proč zrovna Bradavice. Musel to mamce poradit Brian. Proč? Ta škola znamenala pro Pána Zla všechno. Je víc než pravděpodobné, že některý kus duše ukryl zrovna tam.
Ale hlavně mi začalo být jasné, proč jsem pro Malfoye a osatní tak zajímavá. Chtějí svůj viteál zpět.
Rychle jsem vstala a vyběhla nahoru do ložnic. Kocourek za mnou, ale toho jsem si nevšímala.
Sáhla jsem pro kufr a vytáhla odtamtud velký tlustý sešit. Až teď jsem si všimla, že byl v rohu podempsaný iniciály TMR. S bráchou jsme o NĚM už dřív mluvili. Ještě jako člověk se jmenoval Tom Marvolo Raddle.
Napustila jsem plnou vanu vody a sešit do něj hodila. Stala se nevídaná věc. Místo aby se začal pomalu rozmáčet, vsáknul do sebe veškerou vodu. A že jí bylo. Když jsem ho vzala do rukou, byl suchý a nepoškozený.
Bylo to jasné. Tohle byl viteál samotného lorda Voldemorta...

Pain In Heart - info k nové kapitolovce

5. března 2011 v 9:55 | *MiNiE* |  °°°Pain In Heart°°°
Rozhodla jsem se, že začnu pomalu zveřejňovat další kapitolovku. Napsala jsem ji celkem nedávno a chytila mě příšerným způsobem. Patří mezi moje nejoblíbenější.
Related Souls na chviličku pozastavuju a budu se věnovat M&M a PiH. No, snad si ji zamilujete alespoň zčásti jako já ;))
Prolog bude nejspíš zítra, dneska plánuju novou kapču k Trudie :))
Jméno: Pain In Heart (Bolest v srdci)
Autor: *MiNiE*
Stav: rozepsaná kapitolovka
Počet kapitol: uvidíme :))
Žánr: romantika, drama
Hlavní postavy: Emily Blacková, Sirius Black, James Potter
Postavy: Madison Bennettová, Kayla Roseová, Alice Chawerlottová, Remus Lupin, Lily Evansová, Frank Longbottom, Peter Pettigrew, Reese Donnovanová, manželé Potterovi, zmijozelská parta, učitelský sbor, Smrtijedi,...asi eště někdo, ale přesně nevim :))
Citát: Kdo miloval, ten nezapomněl, kdo zapomněl, ten nemiloval.

Moje spokojenost: 67%
Věnování: Emily a Radce <3

Popis: Byla to láska. Nejsilnější sourozenecká láska, jakou si kdo dokáže představit. Jen jeden "člověk" mohl něco takového zpřetrhat. Vliv lorda Voldemorta roste a zasáhne to osud všech plnou váhou...

Fotky k povídce:


a další :))

26. kapitola - Nemiluju tě

3. března 2011 v 18:53 | *MiNiE* |  °°°Me & Marauders°°°
Další kapča. Snad se bude líbit. Moc děkuju za všechno Emily. Zlato, tahle kapča je pro tebe <3 :)*

Vzbudila jsem se, když slunce zacházelo za obzor. Byla jsem překvapená, jak dlouho jsem dokázala spát. Prospala jsem skoro celý den!
Na ošetřovně nebyla ani noha. Tedy...když nepočítáte jednoho cvoka, který se na mě šklebil z vedlejší postele. Usmála jsem se a sedla si. Břicho i záda na tom byly nejspíš lépe, než naposledy.
"Jak ti je?" zeptal se tiše.
"TY se ptáš mě?! Dva dny jsi ležel v bezvědomí!" vypískla jsem překvapeně. Zasmál se.
"Já vím, ale nic vážného to nebylo. Jen jsem měl něco s hlavou a zlomenou ruku..." odbyl mě. "Ale jak je tobě?"
"Už fajn. Předtím to bylo horší," odpověděla jsem. Rozhostilo se ticho. Každý jsme přemýšleli o něčem jiném.
"Mohli jste mi to říct!" rozhodla jsem se prolomit to tíživé mlčení.
"Co přesně máš na mysli?" zeptal se nejistě.
"To s Remusem. Úplně klidně jste mě krmili historkami o nemocných matkách. Nehledě na to, že jste zvěromágové a... Myslel někdo z vás, jak moc je to nebezpečné?!" rozjela jsem se.
"Samozřejmě že jsme mysleli na jeho bezpečí! Bylo to všechno bezpečné!" namítl on klidně.
"Proto jsi málem přišel o život?!" zeptala jsem se s pořádnou dávkou ironie v hlase.
"Málem jsem přišel o život, protože jsi tam byla ty!" podotkl už maličko naštvaně. Zarazila jsem se a stichla. Měl pravdu. Málem jsem ho zabila. Jeho, sebe, Jamese, Petera,... A z jeho úst to byla vážně sůl do živé rány. Sirius si všiml, že jsem se zarazila a můj výraz nejspíš taky mluvil za všechno.
"Promiň, True, tohle jsem říct nechtěl. Měli jsme zůstat v Chroptící chýši jako vždycky!" špitl tiše. V tu chvíli jsem přišla na to, proč se Remus choval u té Chroptící chýše tak divně. A já káča ho tam táhla...
"To je v pohodě! Můžu za to!" vykoktala jsem. Už mi to chtěl začít vymlouvat, ale zarazila jsem ho další otázkou.
"Kde je Remus? Už tu byl?" než on stačil odpovědět, odpověděl za něj někdo jiný.
"Remus se zavřel v ložnici a nechce s nikým mluvit. Neustále opakuje, že tě málem zabil, jaká je zrůda,..." povzdechl si James, který právě vešel do místnosti a usadil se na postel vedle Siriovy postele.
Ne. Tohle jsem přeci nechtěla! Nemohla jsem Rema nechat, aby takhle přemýšlel. Za všechno jsem mohla jenom já.
"Kdes nechal Evansovou?" snažil se to zamluvit Sirius.
"Ještě chtěla mluvit s McGanogallovou, za chvilku je tady!" odpověděl James a zasněně se usmál. Protočila jsem oči v sloup. očividně ho žádný z našich problémů nezajímal tolik, jako Lily. Ale vlastně to byly jen moje problémy.

Lily vážně po chvilce přišla. Naštěstí s sebou nesla i dvě krabičky od večeře. Mě i Siriusovi jednu podala, společně s příbory. Já tu holku vážně zbožňovala. V břiše už mi šíleně kručelo.
"Jsi anděl, Lily!" vypískla jsem šťastně a pustila se do ledvinek s rýží.
"Vidíš? Říkám ti to pořád!" prohlásil spokojeně James, přitáhl si Lil k sobě a políbil ji na čelo. Lily se usmála a přitiskla se blíž k němu. Při pohledu na ně dva jsem chtěla zpívat štěstím. Povedlo se to. Byli vážně pár. A strašně jim to spolu slušelo. Díky tomu jsem si ale znovu vzpomněla na Remuse a celé naše trápení. Ledvinky mi rázem přestaly chutnat. Bolelo mě všechno tisíckrát za něj. A on se šíleně trápil. Kvůli mě, samozřejmě.

Z ošetřovny mě madame Pomfreyová pustila dva dny po našem rozhovoru. Ihned jsem zamířila do chlapeckých ložnic, kde se měl nacházet Remus.
Seděl na posteli a civěl na stěnu za ním. Opatrně jsem přešla místnost a posadila se na kraj jeho lůžka. V tu chvíli sebou vyplašeně cuknul. Váhavě jsem se na něj usmála, ale když jsem viděla jeho výraz, úsměv mi z tváře stekl. Vypadal strašně. Byl bledý, nevykoupaný, očividně hladový a měl šílené kruhy pod očima.
"Mohl jsi mi to všechno říct, Remusi! Ale mně to nevadí...!" špitla jsem a usmála se.
"Nevadí?! To by mělo, nemyslíš?! Kruci, Trudie! Málem jsem tě zabil!" vykřikl a zoufale zabořil obličej do dlaní.
"Ale nezabil. Remusi nezáleží na tom, na co se proměňuješ jednou za měsíc. Předtím jsi úžasný, milý, hodný,..." už jsem si začínala zoufat. Nevěděla jsem, jak bych mu měla říct, že je mi úplně putna, že je vlkodlak.
"A co když se to stane zase? Co když ti zase ublížím?! Už se to prostě nesmí opakovat!" zavyl nešťastně.
"C-Co tím myslíš?" žbleptla jsem zmateně. Vůbec se mi nelíbilo, kam se náš rozhovor ubíral.
"Je konec, Trudie. Prostě se musíme rozejít!" prohlásil Remus. Bum. V krku jsem zacítila obrovský knedlík. Nemohla jsem dýchat. Do očí se mi tlačily slzy. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, co řekl. Nemohla jsem uvěřit vůbec ničemu.
"A-ale to nemůžeš! Remusi, mně to nevadí! Ani trochu!" pištěla jsem. Cítila jsem slzy, které se mi spustily po tvářích.
"Můžu. Chci to udělat. Já...prostě..." povzdechl si a zahleděl se na dveře od ložnice. Bála jsem se, co přijde. A jak moc to ještě bude bolet.
"Nic k tobě necítím. Už by to stejně nemělo cenu!" pípl po chvilce nerozhodného civění na dveře.
"Ne-necítíš? Nemiluješ mě? Ale...já..." začala jsem koktat. Přes vzlyky jsem mu toho chtěla tolik říct. Že ho mám strašně ráda. A jak moc mě jeho slova bolí. Že ho potřebuju.
Zahleděl se mi vzpříma do očí. Tohohle jeho krutého pohledu jsem se lekla ten den ze všeho nejvíc.
"Nemiluju. Už s tebou chodit nechci!" prohlásil ledově, nezúčastněně, až téměř znechuceně. Tentokrát už jsem pláč nedokázala zadržet vůbec.
Remus se zvedl a přešel ke dveřím do koupelny. Ještě než se tam zavřel, naposledy se na mě otočil.
"Nezůstávej tu moc dlouho!" stále používal ten podivný studený a bezcitný hlas. Potom už vážně zmizel.
Rozeběhla jsem se pryč a přitom plakala jako malá holka. Viděla jsem rozmazaně, ale přesto jsem mířila neomylně do ložnic. Ve společence se mě někdo snažil zastavit, ale nereagovala jsem na jeho volání.
Kolikrát už jsem takhle plakala v ložnicích? Nespočetkrát. Ale tentokrát jsem měla vážně důvod.
Černý kocourek skočil na postel ke mně a přitulil se mi k boku. Pacičkou jakoby se mě snažil pohladit a přitom lítostivě kníkal. Usmála jsem se. Vzala jsem si kočičku do náruče a pod pohledem jejích smutných oček jsem se oddávala zoufalství.










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!