Duben 2011

Řetězák 0.22

29. dubna 2011 v 21:14 | Chloe M. Raddle |  Řetězáčky
1.Tvoje jméno? Monika
2.Nick jméno? Chloe M. Raddle
3.Nejlepší blog? SBénka :*
4.Nejlepší sport? Sporty jsou fuj :D
5.Nejlepší předmět? Čeština, dějepis, výtvarka
6.Nejhorší předmět? Matika, Fyzika, Chemie, Tělocvik
7.Vysněný kluk? Jedině on <3
8.Znamení? Blíženci
9.Nejlepší barva? Zelená...!
10.Nejlepší zvíře? Psi, jednoznačně!
11.Kamarádství nebo láska? Oboje. I když spíš kamarádství...
12.Zlý pes nebo černá kočka? Zlý pes
13.Bílá nebo černá barva? Bílá
14.Fialová nebo růžová? Fialová
15.Štastné číslo? 12
16.Štastný den? Pátek
17.První láska? Teď prožívám... :))
18.První pětka ve škole? Ve třetí třídě
19.Štěstí nebo zdraví? Zdraví
20.Nejlepší sladkost? Já na sladký nejsem...
21.Nejlepší písnička? Pořád se mění. Momentálně It's My Life od Bon Joviho :))
22.Nejhorší písnička? Interpreta neznám, ale pořád se tam hučí a kolem to lidi pořád zpívají a mě to štve...!!!
23. Pokračovat bude? Kdo bude mít dostatek odvahy :D

Prolog

23. dubna 2011 v 7:10 | Chloe M. Raddle |  °°°Don't forget the past°°°


"Tohle místo je moje!" křiknul mi někdo u ucha a tvrdě mě shodil ze židle, na které jsem seděla. Jako malinká čtyřletá holčička jsem se pochopitelně rozplakala. Nebyla jsem zvyklá na takovéhle jednání. Byla jsem čistokrevná princezna.
"Siriusi! Ihned se té mladé dámě omluv! Hned!" hostitelka, Walburga Blacková, okřikla svého syna a omluvně se usmála na moje rodiče. Ti ale právě debatovali s Malfoyovými a neměli čas se starat, jestli se něco nestalo jejich jedinné dceři.
"Promiň!" pronesl mladý Black, ale všimla jsem si, kolik ovládání se ho to stojí.
"To nic!" špitla jsem a utřela si slzy. Už jako malá jsem věděla, že poukazovat ostatním na svoje slabiny je špatné a že to správná čistokrevná slečna nedělá. Rodiče mi to vštěpovali snad od narození.
"Běžte si spolu hrát, děti!" usmála se paní Blacková takovým úsměvem, že nebylo radno jí neposlechnout.
"Tak pojď!" protočil otráveně oči Sirius a vedl mě nejspíš do jeho pokoje. Šla jsem za ním, ale cítila jsem z něj tu nezkrotnost a vzdor a...přesně pravý opak mě samé.

V pokoji jsem si zalezla do koutku a sledovala ho, jak se suveréně rozvalil na svém lůžku a zívnul. Už tenkrát mě napadlo, že mu to vážně sluší.
"Máš docela hezký šaty!" promluvil po chvilce, když bylo mlčení už vážně trapné.
"Díky, ale mně se moc nelíbí. Nesnáším zelenou!" ušklíbla jsem se. Co jsem řekla, mi ale došlo až po chvíli. Sice jsem si překryla pusu, ale už bylo pozdě.
"A jaká barva se ti líbí?" usmál se. On se USMÁL! Rozhodla jsem se tedy být upřímná.
"Červenou. Je to taková teplá a optimistická barva..." prohlásila jsem.
"Taky jí mám moc rád. A těšíš se do Bradavic?" pokračoval v křížovém výslechu.
"Jasně. I když mám trochu strach. Co se bude dít, když se nedostanu do zmijozelu...!" špitla jsem.
"Já se do zmijozelu nedostanu. Chci do nebelvíru!" vysvětlil a pyšně se usmál.
Skousla jsem si spodní ret a překvapeně na něj zírala. Byl vážně zvláštní. Ale zamlouval se mi čím dál víc.
"Tvoje máma tě zabije!" vydechla jsem po chvíli.
"Ta ježibaba mě nezajímá. Nenávidím ji!" řekl a zamračil se. Mně zacukaly koutky k úsměvu. Mohla jsem jen hádat proč...
"Jsem Elladora Patrice Lestrangeová, ale mám ráda, když mi říkají Ella!" vysvětlila jsem a natáhla směrem k němu svoji drobnou ručku. S úsměvem jí potřásl.
"Sirius Black!" řekl, ale ani nemusel. Věděla jsem, jak se jmenuje.
Začali jsme se spolu dál bavit. Byly nám možná jen čtyři roky, ale už tenkrát jsme tušili, že to setkání bylo osudové.

O pár dní pzději se konal zase večírek u Malfoyových. Bavila jsem se jen se Siriusem.
"Jsi nejlepší na světě, Ell. Až vyrostu, vezmu si tě za ženu!" vyhrkl zničehonic, popadl mě kolem krku a vtiskl mi pusu na rty. Rozesmála jsem se a propletla s ním prsty.
Přiřítili jsme se do salónu, kde se bavili dospělí o "vážných" věcech, které by neměly dětské uši slyšet.
"Mami, chci si vzít Siriuse, až budu velká!" křikla jsem na matku a rozpustile se usmála.
"Elladoro, jak se to chováš! Zaprvé, vidíš, že mluvím s dospělými? Skákat někomu do řeči není slušné! Zadruhé: halekat přes celý dům? Nepřípustné! Zatřetí: poroučet? Tady platí, co řeknu já nebo tvůj otec! Začtvrté: děti si hrají v Luciusově pokoji, tak se tam OKAMŽITĚ vrať!" zpražila mě ihned matka. Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že má srdce z ledu. Že jí na mě nezáleží. A že než skončit jako ona, radši se zaživa upálím.

"Lestrangeová, Elladora Patrice!" rozeznělo se moje trapné jméno přes celičkou Velkou síň. Vykročila jsem ke stoličce, ale nohy mě sotva poslechly. Byly těžké a jakoby z rosolu. V krku jsem cítila knedlík o velikosti bombarďáků Walburgy Blackové a pořád se zvětšoval. Chtělo se mi zvracet.
'Hmmm, tak co s tebou? Neber si to osobně, ale nedá se říct, že bys byla nějak odvážná. Takže nebelvír ne. Do mrzimoru se taky nehodíš, vidím tam rysy tvojí rodiny. Na druhou stranu nejsou tak silnéů. Rozhodně bys ve zmijozelu nevynikla tolik, jako tvoji vrstevníci. Takže nám zbývá už jen jedna kolej. Ano, je to jasné. Volím...HAVRASPÁR!" poslední slovo moudý klobouk vykřikl přes celou síň. Popravdě? Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo plakat. Ale nejsem v mrzimoru ani v nebelvíru a to by mohlo matce stačit.
Ohlédla jsem se a očima vyhledala nejdůležitějšího člověka v mém životě. Sirius se na mě od červeného stolu zářivě usmíval a mával vstyčeným palcem. Zašklebila jsem se.
"Ahoj. Já jsem Gabrielle Houstonová. Budeme spolu v ložnici. A tohle je Alice Montgomeryová...!" naklonila se ke mně baculatá blondýnka a povzbudivě na mě mrkla. Potom ukázala na přátelsky se tvářící brunetu, která seděla přímo vedle ní. Usmála jsem se.
"Já jsem Ella Lestrangeová!" řekla jsem. Začínalo se mi v Bradavicích líbit.

"Lásko, počkej na mě!" směrem ke mně přiběhl Sirius. Vtiskl mi polibek do vlasů a propletl svoje prsty s mými. Právě jsem byla na cestě na přeměňování, chodila jsem do čtvrtého ročníku.Všimla jsem si, že řada dívek, ať už mladších nebo starších, mě propaluje nenávistným pohledem. Sirius byl hvězda školy. Ale zájem měl vždycky jen o mě. A za to jsem byla nesmírně šťastná.
"Ale neee! Teď se budou zase hodinu onimlávat! Alice, půjdeme napřed, ne?" ozvala se Gabrielle znuděně.
"Jsem pro!" souhlasila Alice a obě se vytratily, jako pára nad hrncem. A my byli sami. Tedy...relativně. Nesmíme počítat těch dalších několik desítek studentů, tlačící se k učebně, ve které mají mít co nevidět hodinu.
"Tak...co budeme dneska po škole dělat, princezno?" usmál se Sirius a objal mě kolem ramen.
"Chtěla jsem si napsat úkoly. Taky bys měl, Siriusi. Musíš už začít školu brát vážně! Co kdyby jsme se selší v knihovně? Ve tři?" navrhla jsem. Neodpustila jsem si přitom kázání na téma lajdáctví a zanedbávání školy.
"Budu tam. Teď musím na bylinkářství. Měj se fajn!" naposledy mě lehonce políbil a běžel pryč, směrem ke skleníkům. A já šla na přeměňování.

V knihovně jsem byla o deset minut dřív. Sedla jsem si za svůj oblíbený stůl a začala vypracovávat pojednání o Třaskavcích na Péči.
"Ahoj, Ell! Hledal jsem tě po celých Bradavicích!" byl to Peter Farell, kdo na mě promluvil. Chodil do Nebelvíru a byl o rok starší než já. Jeho nevalná pověst ale odrazovala od jeho jinak moc hezkého vzhledu.
"Co se děje?" nechápala jsem.
"Líbíš se mi. Půjdeš se mnou o víkendu do Prasinek?" usmál se. Zadívala jsem se na něj jako na mimozemšťana. Ne. Do Prasinek jsem šla jedině se Siriusem.
"Promiň, ale už jdu s někým jiným!" prohlásila jsem a znovu se sklonila nad esejí.
"Ale no tak! Vím, že se ti líbím! uděláš chybu, kdy se mnou nepůjdeš! Dvě šance nedávám!" nenechal se zvyklat a popadl mě za ruku. Nebolelo to, ale jeho stisk byl pevný a nebyl mi příjemný.
"Pusť mě!" sykla jsem a snažila se vyprostit. Jen přidal na síle a "neodolatelně" se usmál.
"Takže ve čtyři...?" než jsem stačila něco namítnout, naklonil se ke mně a políbil mě. Byla jsem tak překvapená, že jsem ho ani neodstrčila. Co se děje jsem si uvědomila až v momentě, když se mi za zády promluvil Sirius.
"Měl jsem tě tak rád! Věřil jsem ti!" ten jeho ledový hlas a nic neříkající obličej mě málem zabil.
Farell tam jen seděl a spokojeně se šklebil.
"Omlouvám se, já ne... To on a..." než jsem stihla něco říct, otočil se a vypadl na chodbu, kde se stratil v davu. Farell se nadechl, že něco řekne, ale přerušila jsem ho. Pořádnou fackou. Nečekal to a tak vrazil hlavou o poličku za ním.
"Jsi odporný mizera!" vřiskla jsem. Nechala jsem esej esejí a běžela pryč.

Ještě tentýž den, když jsem se vracela z večerního trestu (procházela jsem se po večerce po chodbě), jsem narazila na Siriuse. Líbal tam Annu Watsonovou, moji spolužačku a dá se říct že do té chvíle i kamarádku z koleje. V tu chvíli pro mě svět přestal existovat. Zvlášť, když se ten pokrytec otočil, zářivě se usmál a pozdravil, jakoby se nechumelilo. Byl konec. Konec všeho.

"Hej Lestrangeová, posuň ten svůj velký zadek! Nevidím na tu hezkou blondýnu v první lavici!" zasyčel na mě v září v šestém ročníku Black, můj úhlavní nepřítel. Právě jsme čekali, až přijde profesor Ktariknot a začnou kouzelné formule. Můj oblíbený předmět.
"Trhni si nohou, Blacku! Když ti to nevyhovuje, kde jsi, sedni si jinam. Kazíš tu vzduch tím smradem, co ti jde z úst!" odbila jsem ho, aniž bych se na něj otočila a pokračovala v rozhovoru s Gabrielle. Ta po mém výroku vyprskla smíchy.
"Můžeš se zeptat kterékoliv chcceš, ale ani jedna ti neřekne, že mi smrdí z pusy!" prohlásil sebevědomě. Přes všechny ty urážky, kterýma mě denodenně "obšťastňoval", tohle bolelo tak nějak nejvíc. Pořád jsem žárlila na každou, se kterou jsem ho viděla.
"Trhni si!" odfrkla jsem si. To bylo slabé. Hodně slabé. Věděla jsem to já, věděl to on, věděla to i Gabrielle.
Když jsem se na něj po očku podívala po chvilce, nakláněl se přes uličku za další pitomou blondýnou. Povzdechla jsem si a věnovala svoji pozornost výkladu.

Doslov k Me&Marauders

22. dubna 2011 v 7:38 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°


Ani vlastně nevím, co napsat. Tuhle povídku miluju. Na začátku to byl jen pokus o takovou tu nevinnou klasickou romantickou a nesmírně dojemnou povídku, kterých je na netu tisíc. A zrodilo se z toho tohle. Myslím, že je to vyjimečná povídka. Ne, že by to byl nějaký strhující děj nebo tak dokonale napsané, ale...dala jsem do ní část sebe. Trudie je ve skutečnosti jen kopie mě samé. Všechno, co udělala, bych udělala taky.
Psaní těch 34 kapitol jsem si nesmírně užívala. Skvěle jsem se odreagovala. Vždycky jsem se vcítila do oné situace a doufám, že to bylo z té povídky poznat. Snažila jsem se jí udělat dokonalou, i když tohle má k dokonalosti vážně daleko :D
Děj. No...popravdě jsem nevěděla, co mám s tou povídkou dělat až někam do 25. kapitoly :D Jen jsem matně věděla, že chci vytvořit nějaký milostný trojúhelník mezi Remem, Trudie a Siriem. A potom jsem tam zapracovala ten prolog a napadlo mě udělat z Briana něco důležitějšího, než jenom toho mrtvýho bratra. A vzniklo z toho poslání za účelem zničit viteály. A tím pádem se mi tam přimíchal i Regulus. Musím se taky přiznat, že jsem i chvíli koketovala s myšlenkou, vdát Trudie právě za něj, ale to by bylo hloupé a ne až tak dojemné, tak jsem to nechala být.
Brian č. 2, aneb puma. Ze začátku to měl být docela obyčejný kocour, ale když jsem pak přečetla povídky ostatních...ve většině z nich holka dostane od kluka kočku. A já mám takový dost nepříjemný zlozvyk...snažím se být ve všem vyjímečná. Tak jsem z kotěte udělala pumu :D Ale potom mi bylo líto, když se jí True musela vzdát. :((
No a Petronell. Zloduch. Grrr, já ho nenávidím :D Ale je fakt, že bez něj by to byl jen ufňukaný romantický paskvil. A takových tu bude ještě dost, to vám slibuju :D
Janine Haroldová mi do jisté míry připomínala tu mámu z filmu "Pan Božský" a zároveň mamku Rose z "Vampýrské akademie". Vůbec jsem její smrt neplánovala, ale ono to potom šlo tak nějak samo... :D
Jo a ještě něco. Svoje jméno sice nenávidím, ale musela jsem si tu povídku tak nějak "podepsat". Takže Monica se jmenovala přítelkyně Briana - a shodou okolností zemřela už v prologu :D

No, takže to je k téhle povídce všechno. Je to první oficiálně dokončená story z dob Pobertů a vždycky jí budu mít moc ráda. Takže bacha všichni, kdo by jí někam chtěli bez mého svolení kopírovat! :D
A teď přichází na řadu děkovací ceremoniál:
EMILY - Miluju tě, zlato. Bez tebe bych tu povídku těžko dokončila. Ty komentáře mi vždycky udělaly nesmírnou radost a pohnaly mě dál. Jsem strašně líné stvoření :D Takže děkuji, děkuji, děkuji.
RADKA - To samé, co u Emily. Těmi krásnými komentáři jsi mě poháněla dál a dál a já díky tomu tuhle povídku dopsala. Takže ti patří obrovský dík. Miluju tě.
BETKA - Veliký dík, ty komentáře byly pro mě neuvěřitelně povzbuzující :)) Mám tě ráda :))
CHRIS - Stejně jako u Betky, moc děkuju za spoustu hezkých komentářů. Bez nich by to fakt nešlo. Díkyy! Mám tě ráda :))
KOVIENKA&IZO a HAY-LIN - Nepřátelíme se moc dlouho, ale přesto už jsem si vás moc oblíbila. Díky za všechno.

Takže...teď se loučím s povídkou, kterou jsem psala takřka čtyři měsíce. Víc jak 120 dní. Vždycky si jí moc ráda přečtu, ale musím se teď věnovat PiH a DFTP. Snad si je zamilujete, jako tuhle povídku a budete je komentovat alespoň z poloviny tak.
Chloe M. Raddle alias Trudie Haroldová :P

P.S. Pro ty, koho by to zajímalo...na tom obrázku je Suri Cruise :) Když jsem tu fotku viděla, nemohla jsem jí sem nedat. To je prostě Siriovo dítě každým coulem :D

Epilog

21. dubna 2011 v 7:14 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°
Napsat epilog mi netrvalo dlouho a řekla bych, že to bude ten problém :D Je to takové celé kostrbaté, ale já se vážně snažila, i když to tak nevypadá :D Čekejte ještě doslov, ten by se tu měl objevit zítra, možná, že ještě dneska, jak budu mít náladu.
No, přečtěte si to a snad se vám to bude i líbit. Moc mi záleží na tom, aby se ten poslední kousíček "skládanky" dal k epilogu alespoň přirovnat :D
Chloe M. Raddle

***Sirius Black***
Nejdražší Siriusi,
je mi moc líto všechno, co se stalo. Musela jsem odjet s Petronellem zpátky do Bulharska. Nechtěla jsem, ale už nemám sílu vzdorovat, už nemám sílu na nic. Budeš mi moc chybět. Úplně nejvíc. Moc si přeji napsat, že se za ty tři roky zase uvidíme a budeme šťastní. Ale netroufám si na to. Vůbec nevím, co se mnou ten dědek zamýšlí. Nevím, co se bude dít. Ale mám strach. A vím, že ty bys to ze všech lidí na světě pochopil nejvíc.
Budu na tebe myslet každý den, každou minutou. Vždycky budeš v mém srdci a vždycky na prvním místě. Už teď mi chybíš a to jsem ještě neodjela. Ale jinak to prostě nejde. Nechtěla bych, aby to odnesl ještě někdo. Už tak jsem toho zavinila dost. Budu si to vyčítat až do konce života.
Buďte tu šťastní a opatrujte se. Dohlédni na to, aby bylin Lily s Jamesem šťastní. Prosím.
Všechny pozdravuj a vyřiď jim, že je mám ráda.
Miluju tě. Budu vzpomínat. Na tebe bych nedokázala zapomenout. A moc prosím...zařiď, aby bylo Brianovi dobře. Moc mi na něm záleží, připomíná mi tě. A Petronell nenávidí zvířata. Nerada bych, aby se mu něco stalo.
Jen tvoje Trudie Haroldová

P.S. Neslibuji vůbec nic. Ale pokud bychom se vážně měli setkat... Čekej na mě přesně za tři roky v Děravém kotli. Přijdu tam, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám. Miluju tě.

Znovu a znovu jsem musel číst ty řádky, i když jsem je znal zpaměti. Zničilo mě to. Chtěl jsem jít hned po zápase za ní. Obejmout ji a políbit a cítit její vůni... A místo toho jsem na polštáři našel její dopis. A ten mi zničil život. Všechny moje představy o budoucnosti rozmetal jako domeček z karet.
Jediná moje naděje byla ten slib na konci. Tolik jsem ji toužil vidět... Udělal bych pro to cokoliv.

***Trudie Harold-Yexleyová - 3 ROKY POZDĚJI***
Úzkostlivě jsem sledovala hodinky. Za minutu bude šest hodin. Přesně tři roky, co jsem všechno opustila. A nakonec se všechno tolik změnilo...
O devět měsíců potom, co jsem odjela, se mi narodilo dítě. Petronella to vytočilo k zuřivosti. Narychlo mi sehnal prvního čistokrevného muže, který byl zrovna k mání a já se za něj musela vdát. K mému obrovskému "překvapení" byl Malcom Yexley smrtijed. A já musela coby poslušná manželka s ním. Ten den se ve mně zlomila poslední nitka vzdoru. Smrtijedkou jsem se stala jen pár dní před porodem. Myslela jsem, že mě před tím Petronell zachrání, ale šeredně jsem se přepočítala. Jen jsem se přesvědčila o tom, že mu na mě vážně nezáleží.
Moje dcera byla světlo ve tmě. Byla mi jedinou nadějí a útěchou v mém spackaném životě. Byla mi vším. A jakoby Siriusovi z oka vypadla. Ty stejné uhlově černé a hebké vlásky, úsměv hodný na přehlídková mola, oči jako dvě veliké šedé studny. Milovala jsem ji. Ona mě přesvědčovala o tom, že ten jediný kraťoučký rok nebyl jen překrásný sen, ale skutečnost. Že jsem vážně byla chtěná a milovaná.
Bude to asi rok - Malcom zemřel. Nepovedla se mu jedna akce a Pán Zla zuřil. Já jsem přišla o všechny výsady, které jsem u něj měla díky tomu, že jsem byla provdaná za někoho z rodu Yexleyů. Takže jsem byla jen druhořadým smtijedem. Musíte si všichni představit, jak jsem z toho byla zničená... Petronell z toho ale moc velkou radost neměl. Naštěstí mě ale ani potrestat nemohl, protože jsem za to vážně nemohla.
Zavrtěla jsem se na židli a znovu očima prohledala lokál. Nikde nikdo.
"Maminko, já ci domů!" bouchla maličká pěstičkou do stolu a zamračila se.
"Ještě budeš muset vydržet, lásko!" jemně jsem se na dcerku usmála a postrčila si ji ve svém náručí a trochu výš.

Po dvou dalších hodinách jsem v sobě přestala pěstovat naději, že by se ještě ukázal. Bolelo to. Myslela jsem, že mě vážně miloval. Byla jsem o tom přesvědčená. A on nepřišel.
Zvedala jsem se k odchodu, když jsem si všimla titulního článku v Denním Věštci. Zkameněla jsem. Nemohla jsem pohnout jediným svalem. Jak jsem mohla uvěřit slovům, která tam byla vytištěná?!
"Promiňte? Myslíte, že by jste mi ty noviny mohl půjčit?" zeptala jsem se onoho muže a ukázala na výtisk v jeho rukou. Byl večerní, úplně nejnovější. Muž se usmál a souhlasil.
"Je to hrůza. Takoví mladí lidé! Docela maličký chlapec... Ten Black by si zasloužil v tom Azkabanu zešílet. Ale Pán Zla je pryč a to je hlavní, nebo ne?" zatrylkoval a podal mi noviny. Nasucho jsem polkla a posadila se zpátky k Anabelle.

PÁN ZLA JE PRYČ! BÁL SE HO CELÝ SVĚT A ZASTAVIL HO DOCELA MALÝ CHLAPEC!
Dnes v podvečer bylo potvrzeno, že Pán Zla vážně zmizel. Jestli ale opravdu zemřel, je předmětem dohadů, stejně tak, jak zemřel. Podle nepotvrzených zdrojů navštívil rodinu Potterových za účelem brutální vraždy, na které se podílel donedávna i přítel Potterových, Sirius Black. Ten byl ještě obviněn ze zabití dalšího z přátel Petera "Červíčka" Pettigrewa a 12 nevinných mudlů. Když se ale Pán Zla rozhodl zabít toho malého, sotva ročního chlapce, kouzlo se prý, jakoby odrazilo zpět k původci oné kletby. Chcete se dozvědět víc? Čtěte na stranách 3,4. Další informace týkající se smrti mudlů a jednoho nešťastného kouzelníka na stranách 5,6,7. Všechno ostatní: listy 8,9.

Sotva jsem noviny dočetla, zmuchlala jsem je a zahodila do nejbližšího odpadkového koše. Položila jsem hlavu na stůl pode mnou a rozbrečela se. Znovu a znovu mi z očí padaly slzy. Lily a James..
"Maminko, ploč pláčeš?" špitla holčička a cítila jsem její drobnou ručku, jak hladí moje vlasy. Zvedla jsem hlavu a uslzeně se na ni usmála.
V tu chvíli se ve mně zlomilo něco dalšího. Chtěla jsem pro svou dceru stoprocentní bezpečí. Pohlédla jsem i na vyhaslé znamení na mém levém předloktí. Od něj už nám žádné nebezpečí nehrozí. Nemohla jsem se vrátit k Petronellovi. Bůh ví, co by nám provedl. Rozhodla jsem se ve vteřině. Po Malcomovi mi nezbylo moc velké jmění, ale stačilo to, abych začala nový život. Nový život se svojí dcerou po boku.
"Pojď, zlato. maminka si tu něco zařídí a potom odjedeme pryč!" usmála jsem se na ni znovu. Holčička přemýšlením svraštila čelo.
"Kam plyč?" zeptala se po chvíli.
"Daleko. Tam, kde se budeme mít dobře!" prohlásila jsem a vzala ji do náručí.
"A i s tatíntem? Žíkala si, že tu bude. Kte je?" zeptala se ještě dcerka. Ona to nevěděla, ale v tu chvíli mi bylo, jakoby mi do srdce vrazila dýku.
"On tu není. Je mrtvý!" řekla jsem naprosto vyrovnaným hlasem a vykročila směrem ke Gringottovým. Nechtěla jsem jí lhát. Ale pravda by nezničila ani tak ji, jako mě. A já už nechtěla myslet na to, že je to zrádce a vrah. Bezcitný, ledový vrah. Nenáviděla jsem ho.

O pár hodin později jsem nastupovala do letadla, které mělo namířeno do Paříže. Naposledy jsem se ohlédla na nenáviděnou a zároveň milovanou zemi. Přirostla mi k srdci zvláštním způsobem. Ale zůstat v ní...? To by mě zničilo.
'Sbohem' pomyslela jsem si a vstoupila dovnitř do letadla. Anabelle hned za mnou. Jeli jsme si za novým a já usilovně toužila, aby za lepším životem.

34. kapitola - Loučení bez slz

20. dubna 2011 v 19:08 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°
Poslední kapitolka, vážení. Potom už jenom epilog. Mno...uff :D Vůbec nevím, co bych měla napsat. Poděkování a všechno ostatní bude buď v tom epilogu nebo doslovu. Takže asi jenom tolik: užijte si čtení :))
Jo a nezlobte se, ale já vážně nemohla udělat šťastný konec :(( Snad se ho dočkáte v tom "volném pokračování" :))
Jo a omluvte, prosím, všechny ty překlepy. Poranila jsem si ukazovák, tak se mi píše trochu obtížněji...
Všichni byli právě na posledním famfrpálovém zápase. Já se z družstva odhlásila už dávno. A James zvládnul sehnat skvělou náhradu. Ta čtvrťačka se v koštětem snad narodila. Já už na famfrpál neměla náladu. A nikdy mít nebudu.
Snažila jsem se našprtat bylinkářství. Nikdy jsem tomu předmětu nepřikládala žádnou důležitost a najednou jsem zjistila, že mi hrozí Přijatelná. Brian ležel stočený u mojí postele a uklidňujícně oddechoval. Už jsem se úplně smířila s tím, že je to obrovská puma. Milovala jsem ho. Připomínal mi Siriuse naprosto neuvěřitelným způsobem.
Od článku o žabernících mě vytrhlo naléhavé ťukání na okno. Cukla jsem hlavou směrem k Hilaryině posteli, která u toho okna stála a spatřila za skleněnou tabulí velkou, majestátně vyhlížející šedou sovu. Už podle jejího vzhledu mi bylo jasné, že mi nepíše nikdo z přátel.
Odhodila jsem knihu stranou, přžeběhla pokoj a otevřela okno. Brian se probuidil a začal intenzivmně vrčet na tu sovu. Ta sen mezitím posadila na hranu mojí postele a natáhla ke mně nohu, kde měla přivázaný dopis. Pravidelná, čistá a až dokonalá obálka, ze které se na mě šklebila pečeť Haroldova rodu. Udělalo se mi slabo od žaludku a tak jsem se skácela na postel. Sova naléhavě zahoukala a zatřepala nožkou s dopisem. Třesoucími prsty jsem si list převzala. Než jsem jí stihla dát nějaký keks na cestu, zašustila křídly a iodletěla otevřeným oknem ven.
Na druhé straně obálky byla dokonale pravidelným písmem vypsaná moje adresa. Co mi může Petronel chtít? Tušila jsem to, ale nechtěla jsem ani pomyslet, že by bylo moje tušení správné.
Otevřela jsem obálku a vypadl na mě už poměrně starý pergamen. Když jsem přečetla, co v dopise stálo, zatočila se mi hlava a chtělo se mi umřít.

Drahá Trudie,
Brumbál tě jistě informoval o tom, že to já jsem byl určen coby tvůj opatrovník na další tři roky. Velice mě potěšilo, že konečně budu moci přebrat zodpovědnost za tvoji výchovu a dopomoci ti, aby sis zasloužila příjmení Haroldová.
Budeš muset okamžitě přerušit výuku na Bradavické škole. A bude mi ctí, když se tvým učitelem stanu já sám. Ještě dnes večer, o šesté hodině, přijď do Brumbálovy pracovny. U něj už to zařídím já. Vyzvednu tě a společně se přemístíme do rodinného sídla Haroldů.
Námitky, nebo dokonce vzdor trestám VELICE přísně. Vzpomeň si na otce.
Tvůj děd,
Petronell Harold

Proč někdo vypnul zvuk...?! Jako bych neslyšela nic jiného, než ten dotěrný Petronellův hlas, který jakoby mi předčítal slova, která jsem krátce předtím četla v listu. Bylo mi, hrozně. Brečet už jsem ale nemohla. Skoro to vypadalo, že mi zarostly slzné kanálky.
Pohlédla jsem na hodinky. Za půl hodiny šest.
Jako robot jsem vstala a začala si balit svoje věci. Házela jsem do kufru všechno, na co jsem dosáhla a matně mi to připomínalo něco, co vlastním. Nakonec jsem ustala svoji postel, sedla si za kancelářský stůl, který v pokoji stál a pustila se do psaní hned několika dopisů. První patřil mé nejlepší kamarádce.

Milá Lily,
je mi hrozně, když tohle píšu. Ale tušila jsem, že tahle chvíle přijde. Odcházím z Bradavic, odcházím ze země. Nechali mě na pospas Petronellovi a ten mě chce učit sám. Bojím se, co všechno se se mnou bude dít, ale slibuji, že na sebe dám pozor. Budu ti psát tak často, jak jen to bude možné. Snad se ještě někdy uvidíme, moc po tom toužím.
Jamesovi vyřiď, že mu za všechno děkuji a že jestli na tebe nedá pozor, přijedu a zakroutím mu krkem. Removi, že to byl skvělý kamarád a že mi bude chybět.
Opatruj se a brzy napiš.
Trudie H.

P.S. V obálce jsem ti nechala ten náramek, co se ti tolik líbil. Věřím, že u tebe bude v bezpečí.

Do obálky jsem vložila zmíněný náramek, zalepila ji a pečlivě ji nadepsala jejím jménem. Pustila jsem se do druhého dopisu.

Regulusi,
je mi líto, že se to všechno takhle zvrtlo. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že bychom se spolu někdy mohli bavit. A potom... bylo mi s tebou moc hezky, ale jen jako s kamarádem. Nezlob se na mě, prosím. Jednou najdeš holku, kterou budeš milovat doopravdy. Budete mít svatbu a kupu krásných dětí. Ze srdce ti to přeji. Taky bych tě chtěla poprosit, abys nechal toho snažení, zničit viteály tak, jako já. Je to nebezpečné a ty jsi sám. Prosím. Moc mi na tobě záleží.
Odjíždím s Petronellem až do Bulharska. Myslím, že už se nevrátím. Je mi to moc líto. Nechtěla jsem vás zrovna teď opouštět, ale nemám na vybranou.
Trudie

S posledním dopisem jsem váhala. Nevěděla jsem, jak ho mám napsat. Co se píše do dopisu na rozloučenou pro vaši životní lásku? Byla bych tisíckrát radši, kdybych to psát nemusela. Kdybych mohla zůstat s ním v Británii. Vzít si ho a mít dvě krásné děti. S tmavými vlasy a bouřkovýma očima připomínajícíma dvě studny. Zestárnout po boku muže, kterého milují víc, než cokoliv a kohokoliv jiného na celém širém světě. Ale bohužel. To se nestane nikdy. Bůh ví, co mě vlastně čeká. Jaké plány se mnou Petronell má.

Za minutu šest jsem vycházela po točitých schodech a klepala na dveře brumbálovy pracovny. Otevřel okamžitě a věnoval mi jeden z těch jeho smutných úsměvů. Bez jediného slova jsem prošla dovnitř.
U krbu stál Petronell a křenil se od ucha k uchu. Měla jsem chuť mu vyškrábat oči.
"Jsem moc rád, jak klidně jsi moje oznámení vzala, Trudie!" prohlásil úlisným hlasem. To se mi snad zdá! Ještě mě takovým způsobem provokoval...!
Nic jsem mu na to neřekla. Vůbec nic. Jen jsem ho probodla pohledem a postavila se k jeho boku. Petronell mi pokynul, abych šla první. Ještě naposledy jsem se ohlédla na Brumbála.
"Dejte mi na ně pozor, pane profesore! Prosím!" špitla jsem.
"Můžete se na mě spolehnout, slečno Haroldová!" odpověděl Brumbál a otřel si slzu, která mu stekla po křivém nosu.
"Budete nám všem chybět!" dodal ještě dojatým hlasem. Smutně jsem se na něj usmála. Vzala jsem si z květináče letaxový prášek a vstoupila do krbu.
"Haroldovo panství, Bulharsko!" prohlásila jsem a hodila popel pod sebe. Zasyčelo to a obklopily mě zelené plameny. Začala jsem se točit a uvrhla jsem se do naprosté tmy. Působila tak blahodárně na moji mysl, až jsem skoro zapomněla na ten jeden "nepodstatný" detail: opouštím domov a všechny, které miluji. Navždy.

Don't forget the past - informace k povídce

19. dubna 2011 v 20:48 | Chloe M. Raddle |  °°°Don't forget the past°°°
Nedalo mi to, prostě jsem sem tohle přidat musela. Bude to nová povídka, začnu jí psát společně s PiH až dokončím M&M. Tím se bohužel odsouvá pokračování Spřízněných duší (Related Souls).
Tahle povídečka mě napadla na hodině slohu, dneska. Přemýšlela jsem, proč je Sirius takový, jaký je. A k tomu mě napadlo tohle. No, snad se vám to bude líbit...
Jméno: Don't forget the past (Nezapomeň na minulost)
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: rozepsaná kapitolovka
Počet kapitol: ---
Žánr: romantika, romantika a zase romantika a doják
Hlavní postavy: Elladora Lestrange, Sirius Black
Postavy: James Potter, Lily Evans, Remus Lupin, Peter Pettigrew, učitelský sbor, zmijozelská parta, Walburga a Orion Black, Miranda a Marius Lastrange, Rodolphus Lestrange, Regulus Black,... ještě přesně nevím...
Citát: Už nevěřím na lásku, protože visí na tenkém provázku. Stačí jedna ostrá hrana a je všechno za horama. Někdy jde klukům jen o krásku, nebo nějakou sázku. Někdy prostě neví, co chtějí, a tím o lásku přicházejí.

Moje spokojenost: 89%
Věnování: všem SBé. miluju vás :*

Popis: Téměř od kolébky věděli, že jsou si souzeni. Mysleli, že je to pravá láska. Jeden okamžik ale dokázal všechno změnit. Najdou k sobě i přes všechny bariéry zase cestu..?

Fotky postav:




Řetězák 0.21

19. dubna 2011 v 19:06 | Chloe M. Raddle |  Řetězáčky
Nej jogurt: Activia, nejlíp ananasová
Nej sušenky: Bebe, čokoládové
Nej pití: mně stačí voda
Nej příloha: rýže
Nej zelenina: červená paprika
Nej ovoce: JABLKA, banány
Nej čokoláda: nejím čokoládu
Nej zmrzka: taky nemusím
Nej nanuk: ---
Nej dezert: já jsem spíš na slaný
Nej pečivo: jakékoliv celozrné <3
Nej čaj: čaj taky nepiju :D

33. kapitola - Láska dává křídla

18. dubna 2011 v 7:11 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°
Další kapitola. Sažila jsem se, aby nebyla krátká, ale nevím, jestli se mi to tak docela povedlo :D No, přečtěte a uvidíte. Jinak jsem tuhle kapitolku chtěla udělat hezkou... Snad se vám bude líbit ;))

Seděla jsem v první řadě. Zvláštní. Nikdy bych neseděla vepředu. Nikdy. Ale momentálně ano. Sedím a sleduji muže v černém dlouhém hábitu, jak mluví. Mluví anglicky, jak jinak, jsme v Británii... Ale já mu nerozumím. Ani slovo. Vlastně než nerozumím by bylo vhodnější říct nevnímám. Jen sleduji jeho a tu bílou dokonale pravidelnou rakev. Před ní i za ní jsou květiny a věnce od těch, co si vzpomněli. Je to od všech moc hezké. Máma by měla radost, kdyby viděla, kolik lidí ji mělo rádo. Vlastně...kromě známých, přátel a bohužel i rodiny seděl na zbylých židlích snad všechen obsah Bradavic. Tím myslím všechny. Učitele, žáky,... Účast tu nebyla povinná. A kromě zmijozelu (dokonce i pár lidí odtamtud, viz. Regulus) přišli všichni.
Otočím hlavu. Přes slzy skoro nic nevidím, ale přesto... Nalevo ode mě se nachází Sirius. Můj zachránce a rádce. A napravo... Šklebí se tam muž, kterého jsem si snažně přála už nikdy nespatřit. Můj děda. Vrah mého otce. Petronel Harold. Kdyby tam nebylo tolik lidí, zabila bych ho. Zničil naši rodinu. Zničil mě.
Bílá rakev pomaličku zajížděla pod zem. Vidět byl už jenom žulový náhrobní kámen. Pomáhal mi to všechno vybrat Brumbál. Stálo tam jednoduchým zlatým písmem:
Janine Haroldová
10.8.1941 - 25.5.1977
V našich srdcích žiješ navždy.

Po pohřbu jsme se všichni vraceli do hradu. Bylo mi špatně, když jsem zjistila, že jde i ten hnusák Petronel. Bavil se o něčem s Brumbálem a podle všeho to nebyl zrovna přátelský rozhovor, i když se oba snažili mluvit zdvořile. Potom spolu někam odešli. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala stísněné pocity a stiskla Siriovu ruku. Ten se na mě povzbudivě usmál a objal mě kolem ramen. Bylo mi vážně úžasně. Cítila jsem se bezpečně jako nikdy.

Stmívalo se. Sledovala jsem domácí skřítku, jak v krbu rozdělává oheň a nechala se od Siriuse objímat. James a Lily tu také seděli přitisklí těsně k sobě a něco si špitali. Naproti v křesle trůnil Remus a na opěrce spočívala Liv, která vrhala na Remuse každou chvilku zamilovaný pohled. Petera nebylo nikde vidět. Zase. Ale kdybych se měla vsadit, řekla bych, že byl v kuchyni.
"Ahoj všichni! Trudie, profesor Brumbál říkal, že máš zajít do jeho pracovny! Heslo je Mandlové perníčky!" přiběhla k nám Alice, spolužačka od nás z ročníku a nejlepší kamarádka Liv. Když mluvila o heslu, taktně ztišila hlas. Přikývla jsem a zvedla se. Sirius chtěl jít se mnou, ale jedinný můj pohled ho zarazil. Brumbál chtěl něco ode mě.
"Budu tě sledovat na plánku, zlato. Kdyby se cokoliv stalo, přijdu!" špitl ještě a potom se posadil zpátky na své místo. Přikývla jsem, zhluboka se nadechla a šla.

Zaklepala jsem na dveře a ty se v tom okamžiku otevřely. Dovnitř jsem vešla v obrovských obavách. Nevěděla jsem, co se bude dít.
Za svým stolem seděl Brumbál a smutně se na mě usmíval. To nebylo vůbec dobré.
"Posaďte se, slečno!" pokynul mi a ukázal na křeslo naproti sobě. Váhavě jsem se posadila.
"Chtěl jsem s vámi probrat vaši budoucnost, slečno..." špitl Brumbál a stále se tak podivně smutně usmíval. Netušila jsem z toho nic dobrého.
"Tady v Británii jste plnoletá. Bohužel, v Bulharsku jste plnoletí, až když ukončíte školní docházku, která tam trvá až do dvaceti let. Je mi líto, ale musím vás předat do rukou opatrovníka," povzdechl si Brumbál.
"Chcete mě šoupnout k Petronelovi? Ne! Pane profesore, prosím!" zakňučela jsem jako raněné štěně a upřela na něj prosebný pohled. Nezabralo to.
"Opatrovnictví mu už bylo přiznáno. Nyní je vaším zákonným zástupcem až do doby, kdy dovršíte dvacátého roku!" povzdechl si. Schovala jsem hlavu do dlaní, aby profesor neviděl osamělou slzu, která mi sklouzla po tváři. A to jsem si přísahala, že už ikdy brečet nebudu.
"Jak to bude se školou?" zeptala jsem se, když se mi podařilo dostatečně se uklidnit.
"To záleží na vašem opatrovníkovi. Řekl jsem mu sice, že bych vás rád viděl na této škole minimálně až do konce školního roku, ale na tohle nereagoval, takže..." pokrčil Brumbál rameny. Připadala jsem si, jakoby mi někdo nakopal do břicha.
"Já osobně, být vámi, slečno, trávím všechen čas se svými přáteli!" špitl Brumbál. Nasucho jsem polkla a přikývla.
"Je to všechno?" pípla jsem po chvíli, když už se dlouho mlčelo. Brumbál se jemně usmál a přikývl. Zvedla jsem se tedy, popřála mu dobrou noc a odešla zpátky do nebelvírské věže.

Když jsem vešla dovnitř, byla společenka plná. Mí přátelé seděli v křeslech a o něčem debatovali. Usmála jsem se a přisedla si k nim. Bylo to to nejhezčí, co jsem za tu dobu v Bradavicích zažila. Ten pocit, že sem patřím. Že oni mě mají rádi. Že mi drželi místo a to je jenom moje. Po jejich boku.
Sotva jsem si sedla, Sirius mě zase objal a tvář zabořil do mých vlasů. Jeho dech mě příjemně lechtal.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Musela jsem to udělat. Protože už k tomu potom nikdy nedostanu příležitost.
"Siriusi, mohl bys jít se mnou?" špitla jsem a zvedla se z pohovky. Okamžitě souhlasil. Následoval mě ven ze společenky, až do hlubin Bradavického hradu.
Zastavila jsem až v sedmém poschodí. Obešla jsem třikrát kolem zdi u gobelínu s těmi trolly a usilovně myslela svoje přání. Po chvilce se zjevily mohutné dubové dveře. Otevřela jsem je a nevěřila vlastním očím. Všechno bylo snad ještě krásnější, než jsem si představovala. Usmála jsem se.
"Trudie? Co se děje? Proč tu jsme?" Sirius vykoukl zpoza mě a prohlédl si překvapením doširoka otevřenýma očima celou místnost.
"Co to...?" nedopověděl, protože jsem se najednou otočila k němu a vzpříma se mu zahleděla do očí.
"Nevím, jak dlouho tu ještě budu, Siriusi. Chtěla jsem udělat ještě jednu věc..." hlesla jsem a rozpačitě se usmála. Poté jsem se postavila na špičky a políbila ho. Chvilku vypadal zaskočeně, ale potom se vzpamatoval. Převzal kontrolu nad polibky. Bylo to něco nádherného. Na chviličku mě bodl osten bolesti, když jsem si vzpomněla, že to není dlouho, co matka zemřela a já si užívám. Ale Sirius další výčitky zahnal dalšími polibky.
Přestala jsem myslet. Byl tu jen on a já. Nic víc. Nic míň. Jen dva lidé, co si přejí, aby ta chvíle nikdy neskončila...
Zvedl mě opatrně do náručí a aniž by přerušil polibek mě opatrně položil na postel.
"Miluju tě, princezno!" zamumlal tiše. Zatočila se mi hlava. Jedna věta a mě po ní bylo jako po deseti kilogramech marihuany. Miluje mě. A já věděla, že tentokrát to myslí vážně.

32. kapitola - Ztráta všech ideálů

16. dubna 2011 v 9:40 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°
Je to pořádně krátké, ale chtěla jsem to tu useknout, takže... Ještě plánuju asi dvě-tři kapitoly :)) Věnuju to všem, kdo na tuhle část čekal tak dlouho... :*

Uběhl týden. Nejpodivnější a zároveň nejsmutnější týden v celém mém životě. Už jsem neměla, pro co žít. Nejhorší bylo, že už jsem byla dospělá. Všichni ode mě očekávali něco chytrého a rozumného. A já si přála jen jedno. Abych se mohla skrčit někde v koutku a vybrečet se. Nechat někoho, aby za mě moje problémy vyřešil. Ale koho? Neměla jsem nikoho.
Po chodbách jsem chodila jako mrtvola. Moje sebevědomí, sny, myšlenky,... Všechno to se stáhlo kamsi dozadu a já byla jen jako prázdná schránka. O mojí budoucnosti jsem slyšela se dohadovat Brumbála a McGonagallovou. S největší pravděpodobností mě pošlou za Petronelem Haroldem. To byla další rána. A jakoby poslední kapka. Ztratila jsem naději a všechno, co doufalo, co věřilo...
Vlastně...svůj život bych následující dny mohla popsat jako bych se dívala na představení, kde v hradě plném studentů, čekajících toužebně na konec školy a vysněné prázdniny, žije loutka.
Jediní, kdo mi pomáhali byli přátelé. Lily, James a Remus dělali co mohli, aby mě rozveselili. A ještě někdo. Livie Scottová. Byla zamilovaná do Rema. Proto na mě byla celé ty dny tak hnusná. A teď...vlastně ona byla jediný člověk, se kterým jsem se cítila...lépe. Ona a...Sirius. Byl u mě celou tu dobu. Pomáhal mi v nejhorším. Chodil za mnou jako stín, byl mi nablízku a zaháněl zlé myšlenky... Nikdy v budoucnu mu to všechno nebudu moct oplatit. Udělal toho pro mě tolik...

Lily, já a Remus jsme večer opouštěli knihovnu. Museli jsme se učit na závěrečné zkoušky OVCE. To byla další věc. Učením jsem zaháněla všechnu tu bolest v mé hlavě. Lily a Remus se o něčem bavili a já šla typicky tiše a zamyšleně. Sirius měl trest u Křiklana, takže se mnou být nemohl a mě začaly zase napadat prapodivné myšlenky.
"Trudie? Můžu s tebou mluvit?" špitl za námi tichý hlas. Patřil Regulovi. Všichni jsme se otočili a ověřili si, že je to opravdu ten nejmladší Black.
Přikývla jsem se a věnovala svým přátelům prosebný pohled. Přikývli a ztratili se, bez jediného slůvka.
Zaostřila jsem na Regulovu ztrápenou tvář.
"Co se děje, Regulusi?" špitla jsem.
"Trápí mě to. Všechno. Hlavně to, že se trápíš ty. A to, že můj brat ti smí pomoct a já ne...a..." zmlkl a rozpačitě sklopil oči k zemi.
"Nemusíš se kvůli tomu trápit. To je jenom moje věc..!" špitla jsem já a otočila se k odchodu. Chytl mě za ruku a tím mě zastavil. Otočila jsem se na něj.
"Ne, ty to nechápeš! True...já jsem do tebe zamilovaný. Miluju tě!" vyhrkl dřív, než si to stihl rozmyslet. Vykulila jsem oči a zůstala zaraženě stát. Čekala jsem naprosto cokoliv. Tohle ovšem ne.
Jako ve zpomaleném filmu jsem cítila, jak mě táhne blíž k sobě. Jak tiskne svoje rty na moje.
Trvalo hodnou chvíli, než jsem se probrala z transu. Rukama jsem zatlačila na jeho ramena a vyvlékla se z jeho sevření. Pořád jsem měla vykulené oči a zrychlený dech. Vůbec nic jsem nechápala, ale zároveň jsem pochopila všechno.
"Regulusi, co to děláš?! To nemůžeš, rozumíš? Nemůžeš...!" vyhrkla jsem a snažila se pořádně nadechnout.
"Proč? Proč je můj bratr vždycky první...?!" zašeptal nešťastně. Do očí se mi začaly drát slzy. Poslední dny jsem neměla nikdy k pláči moc daleko. Pomalu jsem začala couvat chodbou. Potřebovala jsem se svěřit a vyplakat se. Nejspíš Lily. Sirius by tohle nikdy nedokázal pochopit.
Regulus už jen stál a smutným obličejem za mnou zíral. Neudělal vůbec nic. Za to jsem mu byla nesmírně vděčná.

Ten den mi ale nebylo dopřáno klidu. Sotva jsem zahnula za roh, vrazila jsem do Luciuse Malfoye. Tak trochu jsem čekala, že se mě bude snažit dál vydírat. Ale byla jsem ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno.
"Pán Zla si nedělá legraci, Haroldová. A teď začíná být netrpělivý. Chce to, co patří jemu. Nebo tvoji drahou matičku bude následovat i ta mudlovská šmejdka, prašivý vlkodlak, famfrpálový idiot a i ten odporný zrádce krve. Přesvědčila ses, že hraješ hru, kterou nikdy nemůžeš vyhrát! Vzdej se!" začal syčet a zahánět mě ke stěně. Byla jsem ten den úplně mimo. Jedno jsem ale věděla - nesmím dovolit, aby kvůli mě zemřel někdo další. Briane, promiň...!!!
Vytáhla jsem z tašky hnědý sešit podepsaný iniciály TMR a mrskla ho po něm.
"Nenávidím tě! Tebe i toho nechutného slizského...! Běte se všichni vycpat!" vřískla jsem a utekla dřív, než si stihne uvědomit, co jsem mu to řekla.
Tak jsem přišla o všechno.

Omlouvám se všem!!

16. dubna 2011 v 8:33 | Chloe M. Raddle |  Info about WEB
Ahoj lásky moje :-)
Omlouvám se! Vážně moc! Ale z nedostatku tvořivosti jsem se prostě vydala provětrat kosti ven. Je tam fakt hezky, tak se snažím toho využít. Nicméně...teď jdu zase tvrdě do akce a během dneška tu bude M&M. Přísahám. Jinak myslím, že ta kapitolovka bude pomalu končit. Varuju předem: žádný Happy End, spíš pořádně depkózní. Ale myslím, že už jste si u mě zvykli :DD Jo a na budoucno plánuju novou kapitolovku, jakoby volné pokračování :))
Co se týče Pain In Heart, nejpozději zítra tu bude něco nového. No a Related Souls... Za tu dobu, co jsem tu nebyla, jsem o ní dost přemýšlela. Vlastně už jsem rozhodnutá o každém dalším kousku skládačky do toho příběhu, většinu mám napsanou, ale prostě...nedokážu se přimět, abych jí dopsala. Ale přísahám, že až skončí M&M, začnu zase přidávat kapčy :))
To je asi všechno, teď jdu oběhnout SBénka, moc se těším na jejich skvělé povídky. A vážně se na mě moc nezlobte, prosím...
Vaše Chloe M. Raddle


31. kapitola - Bolest

5. dubna 2011 v 17:36 | Chloe M. Raddle |  °°°Me & Marauders°°°
Uf, takže už jsem rozhodnutá, jak bude tahle povídka pokračovat. Předem moc prosím všechny přítomné, aby mě nezabíjeli :DD Ale happy-end se nejspíš konat nebude, i když je možné, že si to ještě rozmyslím :))
Jinak se omlouvám, po jak dlouhé době sem zase něco přidávám ://

Měla jsem zpoždění. Asi tři minuty a to jsem se k Vstupní síni ani nepřiblížila. Přesto jsem ale šla pomalu. Každým krokem ve mně totiž narůstal strach. Byla jsem možná sobec, ale byl to strach hlavně o sebe. A samozřejmě o Reguluse. Ale...mně se nechtělo umřít. Ne, když jsem měla konečně naději na spokojený život...
Všimla jsem si, že jsem byla tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem přešla chodbu, kterou bych se dostala na místo určení. Ale šla jsem dál. Rozhodla jsem to vzít oklikou. Regulus bude muset počkat.
Jako bych ale vešla do Zapovězeného lesa. Všude byla až nezvyklá tma a ticho. Tak mrazivé ticho, že jsem někde slyšela kapat po malých dávkách vodu. Přejel mi mráz po zádech a už jsem se plně věnovala cestě, dokonce jsem i přidala do kroku. Šok projel mým tělem, když jsem si všimla, co je to za chodbu. Tam jsem se poprvé ofociálně setkala s Malfoyem a jeho poskoky. Tam mě mučili. Pamatovala jsem si každou zatáčku i skulinku. Všechno. Úzkost se ve mně ještě prohlubovala.
A najednou jsem zjistila, že tma kolem mě je úplná. Už jsem neviděla nic. Šla jsem poslepu a snažila se nekřičet, aby mě pro změnu nenašel školník a ta jeho odporná kočka. Regulus se zblázní. Tím jsem si byla jistá. Musela jsem mít hrozně velké zpoždění.
Zakopla jsem. To něco, o co jsem zakopla bylo sice podivně měkké, ale nezabránilo to tomu, abych se natáhla jak dlouhá tak široká. Z kapsy mi vypadla hůlka. Šátrala jsem ve tmě a snažila se ji najít. Až v tu chvíli mě napadlo, posvítit si. Proč jsem to neudělala předtím? Nevím.
Konečně. Chopila jsem se jí a po hmatu zjistila, že je vážně moje. Přitom jsem zavadila o to, co způsobila můj pád. Skoro bych řekla, že to byly lidské prsty, ale nepřirozeně ledové. Jakoby...mrtvé. Projela mnou vlna strachu a znechucení. V krku jsem cítila knedlík a začaly se mi třást ruce.
"Lumos" špitla jsem a zvedla hůlku na hlavu, aby osvětlila co nejvíc prostoru kolem. To, co jsem viděla už budu vidět do smrti. Opravdu tam leželo tělo. Na první pohled mrtvé. A byla to žena.
Blonďaté vlasy jí z poloviny zakrývaly obličej, ale nedalo se přehlédnout velké modré oči, které se mrtvě a jakoby šokovaně upíraly ke stropu. Ústa otevřená, jako by snad chtěla křičet.
V tu chvíli jsem vyrazila výkřik já. Bylo to tak hlasité, tak bolestné, až mě to samotnou překvapilo.
Přisunula jsem se blíž k tělu a snažila se nahmatat tep. Bezvýsledně. Byla vážně...mrtvá. Znovu jsem vykřikla a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Objala jsem tělo a rozplakala se naplno. Ale stejně mi připadalo, jakoby se to ani nestalo. Jakoby to ani nebyla pravda a ona teď přijde, obejme mě a odvede do společenky. Ale to už se nikdy nestane. A stejně by se ani nestalo. Po tom, co jsem jí všechno řekla...
Trošičku jsem se posunula a zavadila o lísteček, který měla přišpendlený na učitelském hábitu. Strhla jsem ho a posvítila jsem na něj hůlkou. Slova, která tam byla napsaná se mi vyryla do očí, vyryla se mi i do srdce.
Pán Zla NIKDY planě nevyhrožuje!
A vykřikla jsem znovu. Zabili ji kvůli mně. Kvůli mně!
Slyšela jsem kroky. A po chvilce mě objal´pár silných paží. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kdo to je. Připadalo mi to, jako Sirius a tak jsem se k němu přitiskla pevněji. Úplně jsem zapomněla, že Sirius nebyl ve stavu, kdy by mohl někoho objímat.
"Šššššš! Trudie!" až když jsem uslyšela ten hlas, uvědomila jsem si, že je to Regulus. Zabořila jsem mu tvář do ramen a plakala dál. A slyšela jsem další kroky. Tentokrát dvoje. Byl to Argus Filch a Minerva McGonagallová.
"Co se to tu...DOBROTIVÝ BOŽE!" vykřikla McGonagallová a chytila se za srdce. Filch tam jen stál a zíral.
"Argusi, na co tu ještě čekáte?! Tak dojděte přeci pro ředitele!" hekla profesorka a posadila se na jednu z lavic, která byla jen tak ledabile přistrčená ke stěně. Stále se držela za srdce a lapala po dechu.
Já jsem seděla a vzlykala do Regulových ramenou, přičemž jsem schovala lísteček hluboko do kapsy u kalhot.

Co se dělo pak jsem vnímala jen minimálně. Přišel Brumbál a začal se Regula na něco vyptávat. On mu odpovídal, i když několikrát dost zásadně zalhal. Já ale nic na jeho výpovědi nezměnila, jen jsem konsternovaně zírala na mrtvé tělo.
Následně přiběhl Hagrid. Hledal ředitele a říkal, že nad Bradavicemi už několik desítek minut visí Znamení Zla.
Poté se seběhli všichni profesořii a primusové, což znamená, že Malfoy a Lily tam byli také. Lily ke mně okamžitě poklekla a přebrala mě od Regula. Ten ihned vstal a nahodil nezúčastněný výraz. Co se týče Malfoye, i on se tvářil zmateně, ale byla to jen přetvářka. Když se ujistil, že na něj koukám jen já, dost ošklivě se zašklebil a spokojeně usmál. A já jsem se rozplakala ještě víc.
Slyšela jsem všechny ty hlasy jen vzdáleně, jako bych stála na druhém konci velice dlouhého tunelu. Po chvilce mě Lily podepřela a někam vedla. Měla jsem tušení, že na ošetřovnu, ale spletla jsem se. Do nebelvírské společenské místnosti. Nechtěla jsem tam. Až moc dobře jsem si uvědomovala, že studenti musí být vzhůru. A ani jsem si nechtěla představit, jak moc divně na mě budou zírat.
Lily řekla heslo a obraz se odklopil. Měla jsem pravdu. Většina studentů byla vzhůru a zmateně pobíhali sem a tam. Lily mě vedla přímo k ložnicím. Jak jsme šli, studenti si začali šeptat a ukazovat si na mě. Až jsem se pod několika pohledy otřásla.
"Studenti, klid!" vykřikla McGonagallka ode dveří. Až v tu chvíli jsem si vlastně uvědomila, že šla celou dobu s námi.
Studenti se vážně uklidnili, stichli, zastavili se a zadívali se na profesorku.
"Dnes večer byla přímo na našich chodbách brutálně zavražděna profesroka Obrany Proti Černé Magii, Janine Haroldová. Jedná se nejspíš o práci posluhovačů Pána Zla. Prosím všechny, aby zachovali chladnou hlavu. Můžete jít klidně spát, zbytek profesorského sboru, primosové a někteří starší prefektové budou celou noc střežit hrad. Budete naprosto v bezpečí, i když jsme si téměř jistí, že už se nevrátí. Na snídani vám poví víc sám profesor Brumbál. Do té doby zachovejte klid. Přeji dobrou noc!" McGonagallka mluvila vyrovnaným a ledovým hlasem i když bylo vidět, kolik přemáhání jí to stojí. Dohlédla, aby všichni studenti zalezli do ložnic a potom odešla.
Já a Lily jsme vyšli do našich ložnic. Hilary a Lindsey seděly na jedné z postelí a o něčem diskutovaly. Sotva nás ale zaregistrovaly, stichly a jen hloupě koukaly. Nikdy mi ale nebylo tolik jedno, že na mě zírá párek hus.
Lehla jsem si do postele a ještě jednou a vážně naposledy ujistila Lily, že budu v pořádku. Chtěla jsem tomu vážbě věřit, ale... Bylo mi na zvracení, motala se mi hlava a srdce se mi kroutilo v krutých bolestech. Vůbec jsem si nedokázala představit život bez ní. Nechtěla jsem si připustit, že už ji nikdy neobejmu, že už nikdy neuslyším její hlas a neucítím její vůni... Znovu jsem se hystericky rozplakala. Lily už mě nechala tak. Věděla, že to ze sebe potřebuju dostat. Tak si jen lehla do své postele a úzkostlivě mě pozorovala. Lindsey a Hilary si opět začaly šeptat.
Vyskočil ke mně Brian. Stočil se vedle mého těla a olizoval mi obličej. Zabíral svým ohromným tělem téměř celou postel, ale mně to nevadilo. Byla jsem mu vděčná, že byl se mnou.

10 nej herců/hereček

3. dubna 2011 v 11:28 | Chloe M. Raddle |  Co mě zaujalo
OK, už dlouho jsem tu nedala žádný řetězák nebo info, co teď tak nějak poslouchám, na co se koukám a tak :))
Takže jsem sestavila top 10 nej herců/hereček :)) Omlouvám se za to, jak často tam bude zmiňované TVD :))

1. Candice Accola
Moje spřízněná duše. Ne, ona je vážně jako já. Tím nemyslím samozřejmě vzhledově, protože Candice je strašně krásná a já...no comment :D Ale poslední dobou hodně čtu všechny rozhvory s ní, videa, i photoshooty a ona je vážně jako já. Dokonce si pamatuju, že tam byla otázka, co by chtěla dělat, kdyby nebyla herečka. A víte co ona na to? Chtěla by vystudovat psychologii a být psychološkou. Hned po spisovatelce (což je vážně nereálné) je tohle můj sen.
Zbožňuju její hlas. Takový...dívčí dětský a zároveň... No nevim :D A navíc hraje v TVD mojí oblíbenkyni Caroline. Takže tohle je jednoznačně moje nej nej nej nej nej nejoblíbenější herečka :))

2. Kirsten Dunst
Tuhle herečku začínám mít čím dál radši. Zná ji každý, hlavně díky postavě Mary-Jane Watson ve Spider-Manovi. Ale ostatní její filmy... Teď momentálně se dívám na všechny, ve kterých hrála a upřímně u mě vede Marie Antoinetta. Hrála tam vážně úžasně. Tak procítěně a.... No prostě je u mě momentálně na druhém místě :))

3. Ian Somerharder
Můžete si tipnout, proč :DD Je krásný, inteligentní, milý,... A to všechno, co dělá pro charitu... Navíc herec s velkým H. Ty jeho xichtíky, když hraje Damona nemají chybu :D A ten úsměv... On je prostě boží. Navíc jsou s Ninou skvělý pár <3

4. Will Smith
Já Robot. Klasika. Ten film přímo zbožňuju. Vždycky se na něj koukáme s taťkou a smějeme se jako paka :D Conversky, Audina... :D Muži v černém. Taky bomba. Prostě tyhle jeho filmy sou nezapomenutelný :D A ještě samozřejmě spoustu těch rodinných komedií.. On je fakt hvězda. Jeho děti sou navíc taky super :)) Karate Kid je taky perfektní film :))

5. Kiera Knightley
Nejenom kvůli Pirátům z Karibiku. Ale taky Pýcha a Předsudek, Vévodkyně,.. A všechno to zahrála perfektně. Ona se dokáže tak vcítit do těch rolí... Zbožňuju filmy s ní :)) Navíc u posledních Pirátů vždycky řvu jako želva :D

6. Rupert Grint
Ten zrzek má fakt něco do sebe. Postava Rona Weasleyho se mi dokonce líbí mnohem víc v jeho podání, než podáním J.K.Rowlingové. On se přesně hodí na takového toho tvrdohlavého a dětinského ňoumu a to je na něm tak strašlivě roztomilé :DD Navíc další jeho filmy jsou taky super :)) Už si nepamatuju název, ale hrál tam toho syna těch trhlých křesťanů... S Juliou Walters to nemělo chybu :DD

7. Abigail Breslin
Zombieland, Zapomenutý Ostrov, Znamení, Koření Života,... V těch všech filmech hrála a byla strašně roztomilá. Jako Little Rock v Zombielendu byla neuvěřitelná. Ten její hlásek :DD No prostě úžasná :))

8. Miroslav Donutil
Legenda všech českých filmů. Ať už Pelíšky, Postřižiny, Černí Baroni, Sluha dvou pánů,... Je neuvěřitelné, jak snadno a skvěle dokáže hrát. Nikdy bych si nedokázala představit na jeho místě někoho jiného. On se tak zvláštně dokáže převtělovat do svých postav... Přísného otce v pelíškách, záletníka v Četnických humoreskách,... Jeho vtípky v těch Silvestrovských pořadech... :DD I když už starší pán, pořád perfektní herec :))

9. Ben Barnes
Úžasný, nádherný a dokonalý princ Kaspian :)) Toho neobdivuju ani tak díky jeho hereckým výkonům, jako kvůli němu samotnému :DD Je vážně... <3 :DD Moc ráda bych ho viděla v roli Dimitrije Belikova ve Vampire Academy. Na netu se o tom píše docela dost a on je vážně na tu postavu nejlepší :)) <3

10. Nikki Reed
Když jsem viděla Twilight poprvé, jen jsem vykulila oči. 'Cože?! Tohle, že má být Rosalie?!' Ani náhodou mi ta postava k Nikki neseděla. Rose jsem si prostě představovala u knížky úplně jinak. A potom ejhle. Vážně už si nedovedu představit, že by ji hrál někdo jiný. Ona se prostě dokáže tvářit pořád rozmrzele a naštvaně a to na Rosalii miluju :)) Takže herečka číslo deset je u mě Nikki Reed.

Změna :))

3. dubna 2011 v 7:40 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Tak jsem se rozhodla, že si změním přezdívku. Přemýšlela jsem o tom dlouho a teď je to definitivní. Tahle už se mi tak nějak přestala líbit. Je to takové... No, nevím, jak bych se přesně vyjádřila. Takže si ji prostě změním. Budu moc ráda, když si mě přepíšou i AFFs a tak :))

Stará přezdívka: *MiNiE*
Nová přezdívka: Chloe M. Raddle

Proč tahle...? OK, tak nějak jsem poslední dobou posedlá dobou Toma Raddlea, když chodil do školy. Napsala jsem k tomu hned několik kapitolovek a snad miliardu jednorázovek, ale přidám sem jenom možná několik málo jednorázovek. Jsou tak strašně pitomé, až se to stydím po sobě číst :DD Ale psát nějak smysluplně mi bohužel poslední dobou nejde :)) Snad se to zase spraví :))











VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!