Květen 2011

PODĚKOVÁNÍ

31. května 2011 v 18:13 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
OK, takže ještě zbývá děkovací ceremoniál :-) V první řadě bych ráda napsala, jak moc jsem vděčná všem, kdo tohle četli, i když nenapsali komentář. Hrozně mi vzrosta návštěvnost :-) Díky.
Tak a teď už na konkrétnější notu:
Emily - Tisíceré díky, zlato. Podporovala jsi mě už od začátku a ty komentáře k téhle povídce... Vážně děkuji.
Charlie - Taky velikááánský dík :-) Ty povzbudivé komentáře mě vždycky nakoply dál :-)
Šílenej&Bičik - Holky, já vás žeru :-D Ty vaše komentáře...vždycky mi vykouzlily na tváři úsměv. Děkuji :-)
Zasněná* - Ani nevím, jak moc jsem ráda, že tě mám. Díky za to všechno :-) Moc si toho vážím <3
Penelope - Aaaa, zlato, díky za haldu těch komentů, udělaly mi radost. Vážně děkujiiii :-)
Jinak samozřejmě děkuji všem SB za komentáře a za to, že to četli. Vážím si každého slovíčka. Každé pochvaly i kritiky. Díky všem. Bez vás by tahle povídka nebyla povídkou. Miluju vás všechny :***
Vaše milující Chloe M. Raddle

P.S. Jinak doporučuju si pustit písničku od Chinaski, která se jmenuje taky 7 hříchů. Díky ní vlastně vznikla tahle povídka :-)
P.P.S. Dneska mi mamka oznámila, že budu mít kočku. Kočku! Aaaa, já jsem tak šťastnááá!!! :-)

Kapitola 7 - Obžerství

29. května 2011 v 8:29 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Tak ok, poslední kapitola, potom bude už jenom poděkování. Snad se vám bude líbit a necháte koment ;))
JO A MOC MĚ POTĚŠÍ, KDYŽ SI PŘEČTETE POVÍDKU, KTEROU JÁ TEĎ ČTU DELŠÍ DOBU A MOC SE MI LÍBÍ. NIKDO JI MOC NEKOMENTUJE, ALE TO JE PODLE MĚ ŠKODA, PROTOŽE JE VÁŽNĚ SUPER! NAJDETE JÍ TADY, SAMOZŘEJMĚ KAŽDÝ KOMENTÁŘ POTĚŠÍ. NEJEN MĚ, ALE HLAVNĚ AUTORKU ;))
Chloe
Hned po snídani jsem se zamkla v ložnici. Nevěděla jsem, co mám vlastně dělat. Jestli brečet, vztekat se…
Vyřešila jsem to tedy tak, že jsem si lehla na postel a zírala do stropu. Přitom jsem se to všechno pokoušela v hlavě uspořádat. Bylo to zvláštní. V jednu chvíli jsem brečela, v druhou jsem na sebe byla nehorázně naštvaná a v tu další jsem všechno špatné hodila na Malfoye. A pořád dokola. Ale věděla jsem, že se to stalo jenom kvůli mně. Že to já jsem to zavinila.
Sehnula jsem se pod postel pro kufr. Rozevřela jsem ho a spokojeně zamručela. Alespoň jedna dobrá zpráva v ten den - moje tajná skrýš zůstala neobjevená.
Slezla jsem na zem ke kufru a začala tahat ven jeho obsah. Tolik čokolády a ohnivé whisky… Děkovala jsem Bohu za to, že mi dal tu předvídavost a já si stihla udělat zásoby.
Třesoucími se prsty jsem otevírala jednu čokoládu za druhou a bezostyšně jí do sebe cpala. Potom jsem odvíčkovala první láhev whisky a zapíjela čokoládu whiskou. Chuť, která se po tom utvořila, byla jedinečná. Musela jsem mít víc a víc. A tak jsem pomaličku začínala zapomínat na svoje četné problémy. Nebo zapomínat je asi silné slovo. Spíš jsem se nad tím vším jakoby povznesla. Jak málo stačí. Jen trochu čokolády a alkoholu.

Když jsem byla v nejlepším a na dně mého žaludku už ležely dvě velké lahve whisky a čtyři tabulky sladkostí, někdo i přes můj zámek pronikl do ložnice. A ten někdo byl Narcissa. Když viděla, v jakém jsem stavu, vykulila oči.
"Cass! Copak jsi se zbláznila? Víš kolik má tohle všechno kalorií?" vykřikla téměř tak zděšeně, jakoby právě viděla upíra, který se jí snažil vysát všechnu krev z těla.
Na tohle jsem ale neodpověděla. Kalorie. Kdybych se měla trápit ještě tímhle, vážně už bych musela někde shánět provaz. A to pěkně pevný, protože po všech těch sladkostech mě jen tak nějaké lano neudrží.
Němě jsem nabídla místo vedle sebe a přistrčila jí jak jednu ze svých drahocených kakaových dobrot, tak i lahev zlatavé tekutiny. Narcissa jen stála, přemýšlela a kousala se do rtu. Potom vydechla a přejela si dlaní obličej.
"Proč taky ne?" zašeptala a po chvilce už hřešila stejně, jako já.

Po pár hodinách jsme byly obě už opité a s prominutím přežrané. Jako prasata. Ale nevadilo nám to a pokračovaly jsme v tom všem. Jak v jezení, tak v pití.
"Ty jsi ho vážně milovala, nemám pravdu?" zablekotala opilecky Narcissa a strčila do pusy celou jednu řadu. Vykulila jsem oči. Vůbec jsem v tu chvíli nechápala, že se jí tolik hmoty do té pusy vejde.
"Pořád miluju!" hlasla jsem, "ale co je mi to platné, když musím chodit a hrát si na to, jaká jsem drsná mrcha a zmijozelačka!"
"Nemusíš. Ale ty vážně jsi strašná mrcha a zmijozelačka!" odpověděla Narcissa a zavdala si z lahve. Napodobila jsem jí. A rozesmála jsem se. Všechno, co momentálně říkala, byla pravda. Nebo to, co za pravdu považovala.
"No vážně. Kdo jinej by asi použil Brumbálovi přímo pod nosem kletbu, která se nepromíjí? Kdo by dokázal ponížit před celou školou kluka, kterého miluje? Mrcha!" krákala dál Narcissa. A za každou větou přisála rty k láhvi. Já se cpala čokoládou.
Podívala jsem se na ni skelným a značně opileckým výrazem.
"Vlastně máš pravdu. A když už jsme u těch upřímností…myslím, že jsi strašný zoufalec!" prohlásila jsem naprosto netečně a s nezájmem.
"Proboha proč?" zamumlala překvapeně Narcissa.
"Víš až moc dobře, co je Malfoy zač. Ani ho podle mě nemiluješ. A stejně za ním pořád běháš jako ocásek a děáš mu služku a…báh ví, co ještě!" mumlala jsem s plnou pusou. Ani bych nepředpokládala, že to bude možné, ale Narcissa po mém proslovu krvavě zrudla.
"Ty…máš pravdu. Já…jo, vím o tom, že mě Malfoy podvádí na každém kroku. Vím o tom, že si ze mě děla ještě většího poskoka, než jsou Crabbe s Goylem. Vím to. Ale…ta prestiž, co se mi dostane jako Narcisse Malfoyové…!" prohlásila Cissa a znovu si lokla. Potom strčila dvě kostičky čokolády do úst a polkla.
"A to nikdy nechceš poznat lásku?" špitla jsem zničeho nic. Zrovna já jsem musela začít na téma "láska".
"Ty jsi poznala a co všechno tě to stálo…?!" rozesmála se Cissa a zahodila prázdnou láhev do rohu.
Když jsem se na ní zahleděla pořádně, došlo mi, že jí ten alkohol tolik zmohl, až usnula. Opřela jsem si hlavu a postel za mnou. V hlavě se mi míhala jedna opilecká myšlenka za druhou. Ale než jsem stihla něco z toho uskutečnit, následovala jsem Narcissu a upadla do hlubokého spánku.

Nevím, jak jsem mohla zjistit, že už je ráno, když jsem se probudila. Zmijozelská ložnice se zapřít nedala a tak jsem nemohla nikdy dost dobře rozlišit, jestli je ráno nebo odpoledne nebo večer. Ale tentokrát jsem to tak nějak poznala. Když jsem se podívala na budík, který odjakživa ležel na mém nočním stolku, zjistila jsem, že už je půl desáté. Takže vyučování jsme samozřejmě nestihly. Ale koho by zajímala škola?
Pomalu, abych moc nehýbala hlavou, jsem se rozhlédla po ložnici. Cissa ležela stočená na zemi do klubíčka v samém středu všech papírku, lahví a střepů. Já jsem byla kousek dál.
Kolik jsme toho minulý den snědli jsem se ani radši nepokoušela počítat, ale když jsem spatřila svůj téměř prázdný kufr, divila jsem se, že jsme obě na místě nedostaly cukrovku. Stejně tak to bylo s alkoholem. Tolik toho snad ani nevypíjí Pobertové za celý školní rok.
Pobertové…v tu chvíli jsem si vzpomněla a polila mě vlna další nostalgie.
Pomaličku jsem se snažila zvednout. Nakonec, s vypětím veškerých svých sil, se mi to podařilo. Vrávoravě jsem došla do koupelny a pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Musela jsem se rozesmát. Tak takhle že vypadá nejobávaější hrozba na celém hradě?! Kdyby mi někdo věnoval dlouhý a zablešený kožich, mohli by mi říkat Hagride.
Potom jsem si uvědomila, že ještě doznívají zbytky alkoholu v mé krvi. Otočila jsem kohoutky na studenou vodu a když byl prous nejsilnější, strčila jsem do umyvadla hlavu. Takové probuzení jsem si snad ani nezasloužila.
Vrátila jsem se do ložnice a po několika hodinách konečně našla svoji hůlku. Zapadlou mezi nočním stolkem a postelí. Takové zacházení si určitě nezasloužila.
Když jsem jí potom jednou máhla, všechen nepořádek jako zázrakem zmizel. Navíc se ustlaly postele, vypralo povlečení, vnitřky skříní se také srovnaly a z podlahy by se dalo jíst.
Myslela jsem, že po tomhle všem se Narcissa probere, ale opak byl pravdou. Zdálo se mi, že usnula snad ještě tvrději.
Nechala jsem ji tedy spát. Mlčky jsem se oblékla a vyšla ven. A málem jsem dveřmi praštila Bellatrix, která se nejspíš celou noc dobývala do pokoje. Seděla na studené zemi a zlostně na mě zahlížela. Nejspíš se taky neobtěžovala jít na vyučování. Bylo by ovšem pod mojí úroveň se omluvit. Bez jediného slova jsem s nosem patřičně nahoru prošla kolem ní až dolů, do společenské místnosti. Byla úplně prázdná. Všichni byli ve třídách.
Vyšla jsem ven a zamyšleně se toulala po pozemcích. Musela jsem se pořádně přibravit. Zbývalo mi jen pár měsíců. Dva. A hned po škole jsem plánovala vystrčit Voldemorta z jeho pomyslného trůnu slávy a usednout na něj sama. Proč bych to ostatně neměla dokázat?

Na odpověď jsem narazila o pár minut později. Seděl pod "Pobertovským stromem" a hleděl na jezero. Opatrně jsem přistoupila blíž. V tu chvíli si mě také všimnul. Okamžitě vyskočil na nohy a vytáhl hůlku. Ale byla jsem rychlejší. Jedním mávnutím mi přistála jeho zbraň na natažené dlani a on sám seděl překvapeně a vůbec ne dobrovolně zpět na zemi.
"Už jsi se pomstila, Cassey. Co ještě chceš?" vyštěkl rozezleným hlasem.
"Omluvit se. Chci ti toho říct tolik! Nesnesla bych pomyšlení na to, že bys nic nevěděl a…!" v tu chvíli se mi zlomil hlas. Snažila jsem se bojovat se slzami, ale přemohly mě. Jedna po druhé mi začaly stékat po tvářích.
Remus na to koukal s očima vyjeveně vykulenýma a nezmohl se na slovo.
"Je mi to moc líto. Všechno. V první chvíli jsem ti vážně chtěla jen ublížit. Ale potom…zamilovala jsem se do tebe. Doopravdy. Stále mě bolí to všechno, co jsem ti musela udělat. Ale vážně jsem musela, já… Jsem takový sobec! Oni by mě zabili a…!" koktala jsem a snažila ze sebe to všechno dostat.
Čekala jsem na jeho reakci. A on seděl a pořád to všechno zpracovával. Potom se ničehonic zvedl, vyrval mi z rukly svoji hůlku a zahleděl se mi vzpříma do očí.
"Už nikdy neuvěřím tobě ani té hnusné zmijozelské pakáži. Všichni jste mi odporní!" zasyčel a odešel. Věděl, že je to sázka do loterie, protože si moc dobře uvědomoval, že kdybych za ním vážně přišla s úmyslem mu ještě víc ublížit, ve vteřince bych ho zabila. Ale on to přesto udělal. I když jak sám řekl, mi nevěřil. A já byla zamilovaná husa a nechala ho jít.

Zavřela jsem se v jednom přístěnku na košťata a dala svému žalu volný průchod. Zdálo se mi, že tam brečím snad celý den.
Když jsem vyšla, nenáviděla jsem celý svět. Rozhodla jsem se být ještě krutější a odpornější, než kdokoliv na tomhle širém světě. A hlavně jsem si dala jedno velice, ale velice důležité předsevzetí. Nikdy nikomu nebudu věřit. Nikdy nikomu nevyjevím své city. A láska je slabost, která je pro mě zapovězena. Zvlášť vůči němu. Z celého srdce jsem doufala, že ho už nikdy neuvidím. Že už nikdy nebudu muset být slabá a zranitelná. Ale bohužel, osud si se mnou zahrál velice nehezkou hru. A já prohrála.

Bylo mi souzeno ho spatřit ještě jednou. Naposledy. A zrovinka v jedné bitvě, kterou svedli mí posluhovači a členové Fénixova Řádu. Oni samozřejmě prohrávali. Moji věrní dostali takový výcvik, jako nikdo jiný pod sluncem. Pán Zla byl za horami už dávno. Přemohla jsem ho jako prvního. Zničit všechny jeho viteály byla jen otázka času. A on sám byl tak…zranitelný. Jakoby mě ta zkušenost s Remusem Lupinem ještě více zocelila.
Při oné bitvě jsem sváděla boj o toho jedinného kluka, který by mě mohl v budoucnu zastavit. Syna té mudlovské šmejdky Evansové a toho tupce Pottera.
Viděla jsem, jak zelený paprsek mojí nejoddanější služebnice, Bellatrix Lestrangeové, neomylně zasáhl cíl. Narazil do JEHO hrudi a on padl mrtvý. Jakoby ve mně v tu chvíli zemřela ta poslední maličkatá a slaboučká lidská částečka. Naštěstí se mi ten vztek a smutek podařilo skrýt. Jen jsem zavelela k ústupu.

"Ale proč zrovna teď, má paní? Vyhrávali jsme! Stačilo tak málo!" zablekotal velde mě Lucius Malfoy a poníženě se poklonil. Stáhli jsme se na záhladnu v Malfoyově sídle. Působilo mi to tolik uspokojení, že i on, že i Malfoy…
"Brzy je pokořímě všechny!" prohlásila jsem s ledovým klidem. Potom jsem přivřela oči a bolestně zavzpomínala na okamžik, kdy zemřel ten jedinný člověk, pro kterého jsem kdy měla slabost...

Nejprapodivnější víkend na světě

28. května 2011 v 7:22 | Chloe M. Raddle |  Info about ME

Je to zvláštní. Všechno. Popravdě sem ještě ani neotevřela oči a věděla jsem, že to bude den na pendrek. Probudila jsem se v pět hodin a už jsem neměla náladu zase spát. A moje oči jsou toho důkazem, protože kdyby se mi ty kruhy, co pod nima mam zbarvily do červena, mohla bych jít řídit dopravu. Ale prostě ne a ne usnout. Tak fajn.
Vyhlédla jsem z okna a vyvolalo to ve mně další vlny nostalgie. Mám ráda, když je teplo a svítí sluníčko. A mám ráda, když je zima a prší. Ani sníh není k zahození. Ale tohle? To člověk neví, jesli pršet bude nebo ne a do toho je zima jako v psírně. Grrr! Chtěla jsem dneska oprášit pavučiny z kola a vyjet si někam za město. A dopr*** jak, když je tam takhle?! Proč teda alespoň neprší? Miluju déšť. Já totiž miluju, když mám mokrý vlasy. Jsem fakt divná :D
No, takže jsem usedla k počítači, že konečně dopíšu poslední kapitolu k hříchům. A nemůžu ze sebe vypotit ani slovíčko. Takže jenom mažu a píšu kraviny a mažu. Tak jsem to taky vzdala.
Snídaně proběhla taky nějak prapodivně. Došly mi ovocné cereálie, tak jsem si musela dát ty otcovy nechutné kukuřičné lupínky. To by se jeden po***. A když si chci dát banán, je shnilej a celej černej. Grr! Takže jsem musela snít broskev. Nesnášim broskve!
No, dlouhou chvíli jsem se snažila zahnat čtením. Ale všechny knížky mě tak příšerně nudííí! A i ty, který bych jindy hltala... Takže jsem skončila zase u kompu a pustila si Dlouhou Cestu. A v půlce jsem to vypnula - prostě už mě to nebavilo. Jsem asi vážně idiot.
Takže víkend ani pořádně nezačal a už stojí za starou bačkoru. A to ještě ani neznáte náplň mého odpoledne dneska - jedu s mámou, aby si vybrala plavky a boty a šaty. Jedeme o prázdninách do Chorvatska a máti nutně potřebuje nový šatník. Zabte mě!
No nic, zatím se s vámi loučím. Vzpomínejte na mě v dobrém. Zvláště v odpoledních hodinách.
Vaše Chloe

P.S. To jsem ani nezmínila mobil, kterej si dal po ránu zase stávku a krachnul. Jak já nenávidím techniku! Teď abych volala z okna, protože nárok na novej budu mít až na podzim!

Kapitola 6 - Lenost

26. května 2011 v 13:20 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Další kapitolka je tady, vážení. Dala mi vážně zabrat. Varuju všechny příznivce páru Cassiopea/Remus, aby už dál nečetli. Prostě jsem si zase neodpustila z toho udělat tragédii. No a zbývá poslední kapitolka, na kterou se těším nejvíc - obžerství :D Tak jsem na sebe zvědavá.
Mimochodem tady se musí po názvu kapitoly taky pátrat a nimrat do hloubky. Taky to není jasné hned, i když se tam o tom několikrát mluví.
No nic, tím končím a přidávám kapitolu. Ještě malé upozornění - nečetla jsem to po sobě :D
Chloe M. Raddle
Uběhly dva měsíce. V tu dobu můj život vzkvétal. Nebylo už možné se z toho dostat. Věděla jsem jednu věc…miluju ho. Už jen myšlenka na něj mi rozehřála srdce. Nevím, něco se ve mně změnilo. Vlastně mě změnil od základu. Bohužel, nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně.
Ostatní zmijozelští si začali šuškat. Začali tušit, že je něco špatně. Na jednu stranu jsem se chtěla postavit za něj, za naši lásku. A na tu druhou…chtěla jsem pokračovat ve svých snech a plánech o budoucnosti. Nedokázala jsem se rozhodnout, co bude nejlepší. Přitom jsem si uvědomila, jaký jsem sobec. Věděla jsem, že bych se měla starat hlavně o to, co bude nejlepší pro něj. Nemohla jsem si ale pomoct…
"Před několika měsíci jsi byla dychtivá ublížit mu. Máš příležitost. Tak proč…?!" zamrkala na mě jednoho dne Bellatrix. Zrovna jsme seděly na formulích a nudily se. My jsme zadané kouzlo zvládly hned na počátku hodiny. Takže jsme měly volno.
"Nejsem si jistá, jestli mě miluje doopravdy. Rozhodla jsem se ještě chvilku počkat. Otestovat ho. A pak udeřit!" začala jsem nepokrytě lhát, lhát a lhát. Ale co jsem měla dělat? Říct pravdu? Že jsem se zamilovala do jedinného kluka, který se mi odvážil postavit. Který mě tolik ponížil.
"Kdybych tě neznala, Cassiopeo Yexleyová, řekla bych, že jsi se do něj zamilovala!" pokračovala ta zmije v pochlebování se. Stiskla jsem v kapse hůlku a slyšela jsem, jak mi skřípou zuby.
"Naštěstí mě znáš a víš, že něco takového není možné, Bellatrix Blacková!" oplatila jsem jí a snažila jsem se znít relativně normálně.
"Měla bys to ukončit co nejdřív. Lidi kolem už si začínají ukazovat. A Malfoy z toho má druhé Vánoce!" prohlásila a zamračila se směrem tam, kde seděl zmíněný blonďák. Netušila jsem tedy, jestli je můj spojenec nebo protivník. Ale absolutně jsem si nepřipouštěla, že by byla moje přítelkyně. Ani jedna z nás neměla přátelskost v povaze. Ona jen slabost. Ale tu já měla už taky. Jinak bych nikdy nepřipustila, aby se mi někdo jako on dostal pod kůži. Ale stalo se. A já musela stůj co stůj uhájit svoje postavení.
"Mnozí v nás k tobě vzhlíží, Cassiopeo. Doufáme, že nás budeš vést. Nechceme se přidat K NĚMU, jako chudák Lucius. Ale i my potřebujeme silného vůdce!" sykla a potom se zase zadívala na profesora, který na nás vrhl káravý pohled.
Do konce hodiny jsem seděla tiše a upírala oči na to jediné místo. Musela jsem o tom všem přemýšlet. Bellatrix měla pravdu. Nemůže mě nic zastavit. Nemůžu si svojí vlastní leností pokazit všechno, na čem jsem dřela dlouhé roky předtím.

"Jsi potichu, Cass. Je to takové zvláštní!" zašeptal a vtiskl mi letmý polibek na špičku nosu. Místo, kde se mě dotknuly jeho rty se mi téměř rozhořelo. Ale nedala jsem nic znát.
"Přemýšlím. Chci se stát jejím vůdcem. Přemoct samotného Pána Zla!" zamumlala jsem samolibě a čekala na jeho reakci. Nakrčil čelo a zhluboka se nadechl. A mlčel. To ticho mě ale ubíjelo víc, než kdyby křičel.
"Tak docela jsem to nepochopil!" zablekotal zmateně.
"Chci se stát LEPŠÍM Pánem Zla. Strašnějším. A hlavně nepřemožitelným!" prohlásila jsem. Vráska na jeho čele se ještě prohloubila a mlčení se zdálo strašlivějším.
"To nemyslíš vážně?" špitl a zatvářil se, jako bych ho kopla do břicha. Zamyslela jsem se. Bála jsem se říct, že nikdy jsem nic takhle přímo neřekla. Odsuzoval mě, to mi bylo jasné.
"Myslel jsem, že jsem tě očistil. Že jsem tě napravil…" hlesl a zadíval se na mě zničujícím pohledem. Cítila jsem, jak pozvolna zarůstám do země.
"Nemyslela jsem to tak, že… já… rozhodně nehodlám… nechci aby to vypadalo tak, že…" začala jsem blekotat.
"Já tě miluju, Cassey. Tak moc, až se mi to zdá nemožné. Nenuť mě, abych se v tobě musel zklamat!" zašeptal mi do ucha a potom mě políbil na rty. Pořád jsem ale ve vzduchu cítila to napětí.
"Byla to vážně hloupost, já nevím, co mě to napad…" začala jsem se zase obhajovat, ale přerušil mou snahu polibkem. Znovu. Ale kdo by se na něj zlobil?
Vracela jsem se ze schůzky s ním. Bylo mi nádherně. Jako vždycky. Přímo jsem se tetelila štěstím. Stejně byla ale znát i ta nervozita, která mnou po rozhovoru s ním prostupovala. Bála jsem se, co se bude dít dál. A celkem oprávněně. Ale moje lenost opět dokázala své. Nedělala jsem nic, abych tomu zabránila. Nic.
"Zase jsi byla s tou vlkodlačí spodinou, Cassiopeo?" ozval se znuděný hlas Lusiuse Malfoye přímo ze středu celého shluku mých "oblíbených" spolužáků.
"Samozřejmě. Jak mám podle tebe asi uskutečnit svůj plán, aniž bych se s ní nevídala?" vyštěkla jsem na něj. Narcissa se mi okamžitě postavila k boku a snažila se mě uklidňovat. Každý si až moc dobře pamatoval, jak dopadla poslední potyčka. Malfoy si musel zajít na ošetřovnu.
"Trvá to už moc dlouho! Nikdo v téhle místnosti už něvěří ničemu, co řekneš. Je jen otázkou času, kdy si za vůdce zvolí někoho lepšího. Silnějšího!" poznamenal se zlomyslným úšklebkem a ukázal na sebe. Ironicky jsem se rozesmála.
"Nebuď směšný, Malfoyi! Nemám ani tušení…" odsekla jsem a snažila se skrotit svůj smích tak, aby nezněl nervózně.
"Prostě jsi se do té lůzy zamilovala!" prohlásil Malfoy a při posledním slově se komicky chytil za srdce. Dostala jsem strach a zároveň jsem se příšerně naštvala.
"Tak to je ještě horší lež, než kdybys obvinil Crabba z toho, že navštěvuje hodiny baletu!" odfrkla jsem si. K překvapení všech kolem - včetně mě, Crabbe krvavě zrudnul. Vykulila jsem oči a přidala se k hurónskému smíchu všech kolem. Jediní, kdo se nesmáli, byli Malfoy a Crabbe, samozřejmě. Ten se po několika vteřinách odebral do ložnice. Tak rychlým krokem jsem ho jít ještě nikdy neviděla. A Malfoy se nesmál nejspíš proto, že mu bylo proti srsti, že se jeho bodyguard takhle zesměšnil.
"Dávám ti čas do konce týdne, Yexleyová. Potom provedu vzpouru!" zasyčel tiše Malfoy a odešel za Crabbem, aby mu dal co proto. Ostatní teď zírali na mě.
"Zítra provedu konečnou fázi svého plánu. Buďte všichni v devět na snídani!" poručila jsem jim a odešla. Bolelo mě u srdce z toho, co jsem řekla. Ale byla jsem rozhodnutá, že radši dám přednost tomu všemu, co jsem vybudovala. A navíc…on tak bude v bezpečí.

Druhý den jsem na snídani skoro nešla. Probrečela jsem celou noc. Samozřejmě tak, aby mě nikdo neslyšel. Musela jsem být před ostatními silná. Věděla jsem moc dobře, jak by to všechno dopadlo, kdybyh nebyla. Malfoy by udělal vzpouru. A ostatní by se jistě přidali. A zabili by mě. Byla jsem sobec, ale to radši volím svůj život.
Když jsem vešla do Velké síně, všichni od našeho stolu okamžitě zmlkli a zadívali se mým směrem. Havraspárští a Mrzimorští nic nevěděli, ale přesto je napodobili. A nebelvírští samozřejmě okamžitě zmlkli také.
Došla jsem až téměř přímo k němu a hluboce se mu zadívala do očí. Byly takové celé unavené a strhané a mě došlo, že je pár dní před úplňkem. Cítila jsem se ještě hůř. V takových chvílích mu ještě přidělávám trápení…
"Co se děje, Cassey?" prohlásil tiše. I když to věděl. Viděla jsem, kolik zklamání a bolesti ho stojí mluvit takhle klidně. Bolelo mě to, i když jsem nejspíš asi měla být šťastná.
"Je konec, Lupine. Konec. Celé to byla lež. Podvod. V tom vlaku jsi mě ponížil. A nikdo mě nemůže beztrestně ponižovat! Pomstila jsem se!" vyštěkla jsem mu do obličeje. Dala jsem si přitom záležet, aby všichni viděli můj rádoby samolibý a spokojený úšklebek. Ve skutečnosti se mi kroutily vnitřnosti. A srdce mi plakalo.
On na to ale bohužel skočil. Věřil mým slovům víc, než mému srdci. Zapomněl na všechna ta ujišťování, že ho miluju. Ujišťování, která jako jedinná na tom všem nebyla přetvářka.
"Já…to…bolí…" vydechl tiše. Bylo vidět, že se mu hroutí svět. Stejně jako se zhroutil ten, který jsme vybudovali společně, každou chvílí strávenou spolu.
"Lituju!" pronesla jsem rádoby ironicky. Za ten škleb jsem si měla chuť vyškrábat oči a vytrhat vlasy. Všichni zmijozelští se rozesmáli. Já se k nim přidala. Srdce mi ale v tu chvíli explodovalo na tisíc čístí. A každá ta část ve mně dočista uschla. Sama sebe jsem se zničila.
Viděla jsem, jak se mu v koutcích očí lesknou slzy. Zatnula jsem zuby a pěst.
Black a Potter vyskočili na nohy a namířili na mě hůlkami. Všichni zmijozelští okamžitě tasili také. Ostatní nebelvírští se ale k ničemu neměli. A pak že je nebelvír pro "statečné duše".
"Ale pobavila jsem se a to je hlavní. Mimochodem…měl bys použít holící strojek!" prohlásila jsem ještě a ošklivě se zašklebila. Celý zmijozel propukl v bouřlivý smích. Remus se zvedl a bez jediného dalšího slova nebo náznaku emocí odešel. Bolelo mě srdce, ale na tváři mi zářil spokojený úsměv. Viděla jsem, že profesoři jen sedí a nevěřícně na mě hledí. Ale neudělala jsem nic proti školnímu řádu, takže nemohli zakročit.
Došla jsem ke zmijozelskému stolu, kde mi pár prváků udělalo okamžitě místo.
"Tak na Cassiopeu Anabelle Yexleyovou. Nejsilnější vůdkyni!" prohlásil Malfoy naproti a připil mi svojí medovinou. Poděkování mi ale přes jazyk nedokázalo přejít. A tak jsem se jen zašklebila.

Zadání prvního kola LS

25. května 2011 v 21:08 | Chloe M. Raddle |  Soutěže
Takže, přihlásilo se vás sedm, což je podle mě dostatečný počet na to, aby se soutěž mohla konat. Kdyby se ještě někdo chtěl účastnit, písněte, stopro to nebude problém :)
Takže seznam soutěžících je následovný:
Casion
Penelope
Charlie
Fraunvel
Kovienka
Rose
Emily

Takže napoprvé dáme něco lehkého, i když pro mě tohle nikdy lehké nebylo. Ale což.. Drabble o sto slovech. A tři klíčová slova by mohla být...svítání, prsten a laskavost. Sama jsem zvědavá a těším se na vaše výtvory ;))
Drabble mi posílejte do 8.6. 2011 do 22:00 na email: Monicka369@seznam.cz. Asi budu nejradši, když to budete posílat jako přílohu napsané ve wordu nebo tak, ale nebudu se zlobit ani když to pošlete jako text mailu.
No, a to je asi tak všechno. Na nové kapče k hříchům se pracuje, maličko jsem se zasekla, ale už je to ok, nebojte se ;)
Chloe

Literární soutěž - přihláška

23. května 2011 v 6:54 | Chloe M. Raddle |  Soutěže
Mno, takže z nadpisu mnozí z vás jistě pochopili, že se pokouším pořádat literární soutěž. Budu strašně moc ráda, když se vás přihlásí dost na to, abych to mohla odstartovat, ale když ne, nevadí :))
O co jde? A jak to probíhá?
So, soutěžící dostanou zadání na první kolo. Jde o to, napsat na libovolné téma co nejlepší povídku. Nebo jiný úkol, předem ještě nevím, co udělám. A každých 14 dní se tu budou objevovat nové zadání a vyhodnocení. Nikdo by nevypadával, to by pak nemělo cenu. Prostě by účastníci dostávali za každý úkol nějaký počet bodů (max. 10) a na konci by se to sečetlo. Hráč s nejvyšším počtem bodů samozřejmě vítězí.
Snad je to srozumitelné a snad se vás přihlásí alespoň 6... Jinak na to prdim :D
Jestliže vás to doopravdy zaujalo a jste si jisti, že mi můžete každých 14 dní posílat vypracování dalšího kola, přihlaste se, budu jen ráda. Do komentářů napište:
Přezdívka
Web (když není, nevadí :)
Máš alespoň základní zkušenosti s psaním?

Toť vše :)) Snad bude mít alespoň někdo zájem :))
Ch.M.R.

P.S. Další kapitolu k hříchům budu psát dneska odpoledne. Takže tu bude buď večer nebo zítra ráno ;)

Kapitola 5 - Smilstvo

22. května 2011 v 6:54 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Tuhle kapitolu jsem se nažila napsat co k čemu, ale nevím... Prosím, omluvte chyby a překlepy, dopisovala jsem to včera u Pána Prstenů :D Mimochodem...stejně mám nejradši Návrat Krále. Ale dvě věže taky nejsou špatný.. :))
"Proč myslíš? Doprčič Lupine, mám tě ráda. Je mi tak strašně líto, jak s tebou Moorová zametla!" povzdechla jsem a sesunula se na zem vedle něj. Musela jsem přemáhat smích. On nikoliv, ironicky se zasmál.
"Nevím, jak tomuhle všemu mám věřit…! Já…ty…to je…" nešťastně a frustrovaně si prohrábl vlasy a nedůvěřivě se na mě zahleděl.
"Musíš mi prostě důvěřovat!" pokrčila jsem naoko nešťastně rameny. Jak snadno jsem se dokázala přetvařovat. Mohla bych klidně dostat práci jako herečka.
"Tak rád bych věřil...!" prohlásil smutně a natáhl směrem ke mně ruku. Na minutku jsem si začala myslet, že mě chce praštit. On se ale místo toho jemně dotkl mojí ruky. Nedokázala jsem si vysvětlit proč, ale bylo to, jakoby do mě pustil elektrický proud. Vyděšeně jsem zvedla pohled a setkala se s jeho pohledem. Rozpačitě se usmál a naše tváře se začaly tak nějak pohybovat k sobě. Lekla jsem se podruhé. Nevěděla jsem, že to bude takhle rychle. Že budu úspěch slavit takhle brzy. Samozřejmě, líbala jsem se snad tisíckrát. A polovinu z těch všech situací jsem onoho kluka znala kratší čas, než bylo deset minut.
První polibek byl zvláštní. Nesmělý a lehký. Jeho nepatrný dotek rtů. Druhý o něco vřelejší. Při třetím jsem mu nedovolila ucuknout tak brzy, jak by on sám chtěl. Doslova a do písmeně jsem se na něj přisála. Nikdy jsem u sebe nezažila, že bych něco chtěla tak moc, jako to, aby mě líbat nepřestával. A on vážně nepřestával.
Cítila jsem jeho ruce stále níž. Jednou to bylo ve vlasech, podruhé na zadní části krku. Potom na zádech a rychle se přesunul na zadek. Přitáhl si mě k sobě blíž. Jeho tělo přímo hořelo. Ten jeden polibek se táhl. A nikdo z nás ho nechtěl přerušit. Pootevřel ústa a já mu do těch jeho vnikla jazykem. Přišel mi tím svým vstříc a odstartoval tak nekonečnou hru jazyků, která vážně nikdy skončit neměla.
Jeho ruce vypátraly zapínání hábitu. Trvalo to tak strašně krátce, než jsem před ním neseděla jen ve školní sukni a košili. Pomaličku pustil moje pozadí a začal věnovat pozornost kravatě. Ta tedy padla na zem jako druhá v pořadí. Následovala košile i sukně a boty. Už jsem byla jen ve spodním prádle. To poznání bylo něco…neskutečného. Tentokrát jsem to nebyla já, kdo byl pánem situace. Štvalo mě to, ale zároveň se mi to líbilo.
Tentokrát i moje ruce opustily jeho krk a vlasy. Pustila jsem se do knoflíčků na jeho košili. S hábitem nebo kravatou se totiž ani neobtěžoval. Typický Poberta. Netrvalo mi moc dlouho, než jsem ho zbavila ze zajetí košile. Zatajila jsem dech, když jsem spatřila svaly. Panebože, kam se na něj hrabe Black!
Kalhoty spadly dolů, už ani nevím jak. A byli jsme si zase kvit.
Povalil mě na podlahu a zablokoval mě tam celou svou váhou. Opět si nedokážu vybavit, jestli mi to víc líbilo, nebo ne.
Než mě znovu políbil, zarazil se.
"Proč zrovna já?" zašeptal takovou dost podivnou otázku.
"Nejspíš tě miluju!" pokrčila jsem rameny. Lež, lež, lež. Ale co. Jsem hříšník. Těch pár lží už na tom nic nezmění. Navíc…nevěděla jsem proč, ale tak nějak mě hřálo u srdce. Zoufale jsem doufala, že se nestalo to, co jsem myslela, že se stalo.
Tiše se rozesmál. Zamračila jsem se, ale než jsem stačila říct cokoliv dalšího, políbil mě znovu. Zaklonila jsem hlavu a jeho rty se okamžitě přesunuly ze rtů na krk. Bylo to tak krásné..!! A jeho ústa postupovala stále níž a níž… Stratila jsem kontrolu. Nad svou hlavou, tělem a bohužel i srdcem…
Probudilo mě ostré sluneční světlo. Zamrkala jsem a otevřela oči. Ležela jsem na posteli u okna a svěží letní vánek si pohrával se záclonami. Okamžitě jsem poznala, že nejsem ve své posteli na koleji. Tam by mě nikdy nemohlo vzbudit světlo nebo svěží větřík.
Nadzvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem. Nikdy jsem tu místost neviděla. Ale neuvěřitelně se mi tam líbilo. Bylo tam krásně teplo a příjemně. U již zmíněného okna stála krásná postel z dubového dřeva s nebesy. Uprostřed místnosti byl kobereček laděný do červených a zelených barev. Knihovnička, křesílka a stolek a…takhle přesně jsem si jednou představovala svůj byt. U postele postával noční stolek. Zahlédla jsem tam kousek pergamenu. Sáhla jsem si pro něj a zaostřila zrak.
Nevím, co mám ke včerejšku napsat. Nevím, co si mám myslet. Co vím, je jen to, že bych Tě rád viděl znovu a znovu. Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi včera řekla. A kdyby to byla pravda.. Prosím, zatím to ale nikomu neříkej. Nemyslím si, že by to moje nebo tvoje přátele nějakým způsobem nadchlo.
R. Lupin
P.S. Budu na tebe čekat pozítří v osm hodin, zase tady.
Sotva jsem si ten dopis přečetla a přiměla se zase dýchat, požádala jsem komnatu o čisté oblečení a hygienické potřeby. Umyla jsem se, převlékla a odešla dveřmi, kde jsem tušila východ. A opravdu. Nejpodivnější na tom bylo, že sotva jsem vyšla ven, dveře začaly mizet, až tam už byla jen holá stěna. Bradavice mě opět překvapily. Naproti jsem poznala gobelín, kde učil ten cvok tančit trolly balet, takže jsem zjistila, že se nacházím v sedmém poschodí, kousek od Brumbálovy pracovny. Super.
Šouravým krokem jsem slezla až do sklepení. Řekla jsem heslo a zeď mě pustila do společenské místnosti. Bylo tam ticho a prázdno. Většina lidí ještě spala. Takže mě překvapil hlas, který rozbil ticho kolem. Pocházel ze zadního koutu místnosti.
"Tak co? Vypadá to, že plán vyšel. Nebo ne?" usmívala se spokojeně Bellatrix.
"Vychází. Nejsem si stoprocentně jistá, že mě miluje tolik na to, abych mu tím nějak ublížila…" přikývla jsem a posadila se do křesla naproti ní.
"Gratuluju!" zasmála se Bella a poplácala mě po zádech. Zašklebila jsem se takovým tím ledovým způsobem. Vnitřek mě byl ale v jednom ohni. Měla jsem strach a vztek dohromady. Strach z toho, že Lupin nebyl sám, kdo se zamiloval. A vztek…? Jak ona si dovolí, mluvit o něm, jakoby… Byla jsem vážně zamilovaná. Ale ubezpečila jsem samu sebe, že to se musí změnit. Musela jsem se přinutit se "odmilovat". Jinak to prostě nešlo.
Druhý den jsem ho neviděla vůbec. Ani na hodinách ani nikde jinde. Bylo mi to vážně divné, ale jen do té doby, kdy jsem slyšela jednu holku ze třeťáku mluvit o tom, že je úplněk (tahle holka to neříkala kvůli tomu, že by byla vlkodlak, samozřejmě, ale kvůli nějaké nové pleťové masce či co). Další bod, kvůli němuž bych neměla být zamilovaná do Remuse Lupina. On je vlkodlak. Nevyspitatelný a nebezpečný vlkodlak. Ovšem největší problém je jasný hned. On byl z nebelvíru a já zarytá zmijozelačka. On dělal zkoušky na bystrozora a já chtěla pokořit Pána Zla. Vyhodit ho z jeho pomyslného trůnu. Přála jsem si, aby se celý svět třásl před jménem Cassiopea Anabelle Yexleyová. A hodlala jsem se o to postarat stůj co stůj.
Další den jsem se nemohla dočkat osmé hodiny. I přes všechny moje snahy to prostě nešlo. Nemohla jsem odolat.
V osm jsem stála před tou stěnou, kterou jsem minule odešla. On už tam čekal a nez jedinného slůvka mě pustil dál. Posadila jsem se do křesla a rozpačitě mu zírala do očí. Ve vzduchu se vznášela nejistota a strach a zároveň…něco krásného a hřejivého…
Zničehonic se postavil přímo naproti mně. Zíral mi do očí a já absolutně nevěděla, co mám dělat, co mám říkat… Vyřešil to za mě. Vzal mě něžně za ruce a zvedl mě. Teď jsme od sebe byli jen několik milimetrů. Cítila jsem žár jeho těla a tlukot jeho srdce. Jeho teploučký dech ve své tváři. Zavřela jsem oči a nechala se unášet jen těmi pocity. Pocity, že nejsem sama. Že mě má konečně někdo doopravdy rád. Možná, že jsem i milovaná. A bylo to nádherné.
Dotek jeho rtů na těch mých už se potom ani nedá popsat slovy…

NeW lAyOuT

21. května 2011 v 21:17 | Chloe M. Raddle |  Info about WEB

Takže mi zase hráblo (to myslím poznáte už podle toho nadpisu, tenhle styl psaní úplně nesnáším) a změnila jsem layout. Ta modrá už se mi okoukala. Ten, co mám nastavený teď je od Ciri, které moc moc moc děkuju. Strašně se mi líbí. Ta jakoby upírská tématika a zároveň aristokracie...nevím proč, ale ten kluk tam (jo, fakt je to kluk :D) mi strašně připomíná někoho od Malfoyů. A hrozně se mi líbí to spojení Malfoyových a upírů... :D
No nic, už zase moc dlouho píšu. Takže se vracím ke sledování Pána Prstenů. Ten film žeru. Takže čest :D
Vaše Chloe M. Raddle

Kapitola 4 - Hněv

21. května 2011 v 6:14 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Ehm, takže se zase hlásím. Vím, slíbila jsem každý den jednu kapitolu, ale ten pitomý notebook přestal fungovat. Šla jsem sice na normální počítač, ale tam jsem zase neměla tu povídku ve wordu. A poslat mi to samozřejmě nešlo. Grrr! No nic. Ten krám už je opravený a tady máte další kapitolu. Snad se vám bude líbit. Věnuju ji všem mým SBé, děkuju za všechny ty komentáře :)*
Chloe M. Raddle
Stále ještě mi hrál na tváři spokojený úsměv, když jsem vcházela do Velké síně. Usadila jsem se zpátky na své místo mezi Bellatrix a Narcissu. Bellatrix se na mě tázavě podívala, ale samozřejmě jí muselo být jasné, co můj samolibý úšklebek znamenal.
Po chvilce vešla do Velké síně Moorová. Usmívala se jako měsíček na hnoji a kráčela přímo k partě Pobertů na druhém konci stolu, než původně seděla ona a Evansová.
Co říkala jsem neslyšela, ale bylo vidět, jak se točí kolem Blacka a chudáka Lupina si ani nevšimla. Dokonalé. Víc než to. Plán už zase do puntíku vycházel. Ani jsem nemohla uvěřit svému štěstí. Zrazeného Lupina bude mnohem snazší zlomit, než toho normálního, logicky uvažujícího. Myslela jsem i na to, že Bellatrix Blacková je nejinteligentnější tvor na planetě zemi.
Ještě tentýž večer jsem seděla osamotě ve společenské místnosti a četla si o všech těch zakázaných kletbách. Bylo neuvěřitelné, že jsem to zvládla. Psali tam, že tyhle kletby jen tak někdo používat nedokáže. Dodnes vlastně nevím, jestli naráželi na um nebo svědomí čaroděje. Ale nejspíš na oboje. Bylo to příšerně těžké.
"Hledal jsem tě po celém hradu a ty si tu prostě jen…čteš…!" zasyčel Malfoy a sám se usmál svému vtipu. Mně to přišlo hloupé a trapné, ale nekomentovala jsem to.
"No jo. Taky bys mohl někdy vzít do ruky knihu a ČÍST ji!" poznamenala jsem kousavě a otočila jsem se na něj, abych ho sjela opovrhujícím pohledem.
"Ale tohle není jen tak NĚJAKÁ kniha, že ano, Cassiopeo?" usmál se samolibě a sedl si vedle mě. Ihned jsem se odtáhla a co nejrychleji nasadila ledovou masku.
"Co tím chceš naznačit, Malfoyi?!" zasyčela jsem.
"Jen že jsem si všiml, jak podivně se chová ta mudlovská šmejdka, Moorová. Příznaky kletby jsou víc než jasné. A tak jsem začal uvažovat…kdo by tak mohl Brumbálovi přímo před nosem použít kletbu, která se nepromíjí? Ani Bellatrix na to nemá žaludek!" odplivl si Malfoy a zadíval se na mě očima přivřenýma do tenkých čárek. Po samolibém úsměvu bylo ta tam.
"Není to tvoje věc, Malfoyi a nikdy nebyla. Prostě se strať!" sykla jsem zpátky.
"Moje sice ne, ale…pořád mi v hlavě leží ten nápad s Pánem Zla, Cassiopeo. Otec říkal, že se o nás s ním bavil. Tedy…abych byl konkrétnější…že se bavili o tobě. Pán Zla by pokládal za čest, kdyby ses stala jeho Smrtijedkou. Je to obrovská příležitost. A jestli nehodláš vyslyšet jeho, jsi blázen!" naléhal na mě kvůli naprosté hovadině a mně to začínalo vadit.
"Před chvílí si mi vykládal o tom, jak je Imperius zločin a teď mluvíš o Pánovi Zla jako o Bohu. Tak teď nevím, na čí straně jsi ty, Malfoyi!" prohlásila jsem znechuceně. Ten rozhovor mě unavoval. Navíc s někým jako je Malfoy to bylo desetkrát horší.
"Ano, použít římo tady v Bradavicích neodpustitelnou kletbu je zločin, ale…vždyť o to právě jde! Až se přidám k Pánovi Zla…" v tu chvíli mi prostě došla trpělivost. Nehodlala jsem ty jeho samolibé žvásty poslouchat.
"Tak se k němu přidej a už mě s tím neustále neotravuj! Ne! Já k němu prostě nechci! Když už mám vraždit a mučit, tak za sebe a ne za nějakého holohlavého cvoka!" vřískla jsem. Zahodila jsem knihu a vyskočila na nohy. Malfoy mě následoval.
Stáli jsme naproti sobě a mířili na sebe hůlkami. Moje plus bylo, že jsem věděla, že vyhraju. Vždycky to tak bylo. Další bod pro mě byl, že i Malfoy tušil, jak by případný boj skončil.
"Myslel jsem, že máš kuráž, Yexleyová, ale jseš prostě jen srab!" zakrákal Malfoy. Pohár přetekl. Už poněkolikáté v tomhle školním roce. Měla jsem vztek. Přímo jsem cítila žílu, která mi tepala na spánku.
"Zrovna ty mi vykládej o srabáctví, Malfoyi. A ještě jednou se mi připleteš do cesty, rozmáčknu tě jako švába!" zasyčela jsem a švihla hůlkou. Luciuse Malfoye kouzlo odrazilo až na knihovnu. Pořádně se praštil do hlavy, ale bohužel se mu nic jiného nestalo. Já jsem se zdvyženou hlavou odkráčela do ložnic.
Další den proběhl tak rychle, že jsem ani nestihla zareagovat, že skončil. Vyučování byla nuda, vesměs jsme se učili to samé, co mi říkal můj domácí učitel o prázdninách. Po vyučování jsem neustále pozorovala Moorovou. Ometala se kolem Blacka a přitom si dávala pozor, aby je Lupin viděl. A na něj to účinkovalo přesně tak, jak mělo. Byl zničený. Nenáviděl Blacka a nenáviděl Moorovou. Přistihla jsem samu sebe, jak moc jsem ráda, že jí nenávidí, ale rychle jsem to zahnala. Ne. Jen jsem musela zařídit, aby můj plán vyšel. Do puntíku. I když vlastně byla pravda, že mi dělalo potíže si vzpomenout, za co vlastně jsem se chtěla mstít.
Nastal víkend. Nejchladivější dva dny v měsíci. Studenti se stahovali ve škole spíš než venku, takže chodby byly zaplněné i po vyučování. V sobotu mě tedy velice překvapilo, když bylo všude pusto a prázdno, kam až oko dohlédlo. Jen sem tam pár studentíků a to většinou z nižších ročníků. Co to všechno způsobilo jsem se dozvěděla až když jsem vkročila do pátého poschodí.
Všichni studenti byli shromážděni totiž tam a sledovali jakousi scénu přímo uprostřed toho chuchvalce lidí. Crabbe a Goyle stáli opodál a šklebili se. Byli vysocí a tak viděli dobře. Já nikoliv.
"Crabbe, Goyle, potřebuju pomoct. Chci se dostat trochu blíž…" naznačila jsem a ukázala doprostřed těch lidí. Oba přikývli a usmáli se způsobem, že dali všem kolem na odiv svoje žluté zuby. OK, po tomhle nebudu jíst ještě týden. Tedy...fazolky tisíckrát jinak se jako jídlo nepočítají!
Nicméně…oba se okamžitě pustili do akce. Odstrkovali malé i velké a za chvilku jsem stála v přední řadě. Na ty dva trolly už jsem se ani nepodívala. Nehodlala jsem plýtvat slovy na poděkování. Ani náhodou. Místo toho jsem zaostřila na děj před sebou.
Uprostřed chodby stál Lupin, Black a Moorová. Moc šťastně se tedy netvářili. Za nimi postávali rozpačitě Potter a Evansová. Pettigrew tentokrát nebyl nikde k nalezení. Ale komu to vadí?
"Siriusi, mám toho prostě dost! Celá ta léta jsem se snažil přehlížet, že budu vždycky až na druhé koleji! Snažil jsem se předstírat, že se nic neděje! Ale co je moc, to je moc!" křičel Lupin a naštvaně rozhazoval rukama. Musela jsem přiznat, že z něj šel v tu chvíli strach. Ale já jsem se nikdy ničeho a nikoho nelekla. Na Moorovou to očividně neplatilo. A to ona byla z nás dvou ta, co chodila do Nebelvíru.
"A ty? Adrianne, myslel jsem, že…mě máš alespoň maličko ráda…!" nakonec věty se mu hlas zlomil a přecházel do šepotu. Moorová mě překvapila tak, jak mě ještě žádná mudlovská šmejdka nepřekvapila. Rozesmála se. Šíleně se rozesmála a z toho smíchu ironie odkapávala.
"Tohle že sis myslel, Remusku? Kdo myslíš, že by měl na božského Siriuse Blacka?! Chceš vědět, jak to tedy bylo? Fajn! Chtěla jsem mu být blíž. Prostřednictvím jeho nejlepších přátel. A povedlo se mi to!" křičela na něj Moorová a stále se smála. V Remusově tváři se v tu chvíli promítly tisíce emocí. Bylo mi ho najednou strašně líto. Ale okamžitě jsem se vzpamatovala. Lítost je pro sraby.
Black jen zděšeně sledoval reakci té hloupé holky, stejně jako Potter a celý dav čumilů kolem. Evansová byla rudá vzteky a Remus už neříkal nic. Ani v jeho tváři nebyla znát špetka citu. Jen…prohra…? Potom se zničeho nic sebral a odešel.
Sebranka kolem mě zaměřila svou pozornost na druhý hádající se pár, který sestával z Moorové a Evansové, ale to už mě nezajímalo. Plán B vyšel a teď byl čas začít pracovat na plánu A.
Hledala jsem Remuse Lupina snad po celých Bradavicích. Nakonec jsem na něj narazila ve staré učebně Dějin. Seděl tam na zemi a civěl do stěny naproti. Když ale uslyšel vrznutí dvěří, vzhlédl.
"Co tu chceš? Přišla ses mi vysmát? To vy zmijozeláci děláte nebo ne?!" hlesl tiše a nespustil ze mě oči. Nahodila jsem ten nejublíženější výraz na světě. Zbaštil to.
"Ne. To vůbec. Chtěla jsem jenom vědět, jak ti je… I když to je asi dost blbá otázka…" řekla jsem a vešla do učebny. Přešla jsem přímo k němu a zahleděla se mu do očí. Byly šedomodré. Nikdy jsem neviděla nikoho s takovou barvou očí. Pokud bych mohla soudit, řekla bych, že byly krásné. Moc krásné. V tu chvíli by se mohl jít Black s těmi svými "bouřkovými studnami" bodnout. Ale už jen za tokové myšlenky jsem si byla později schopná nafackovat. Vždyť…byl, je a bude to nepřítel. Vždycky a navždycky. Podobné myšlenky jsem si prostě nemohla dovolit.
"Pořád mi ale nedochází, proč by se někdo jako ty zajímal zrovna o mě?" nadhodil stále překvapeným hlasem. Chtělo se mi odpovědět úplně jinak a zároveň stejně. Chtěla jsem mu v tu chvíli říct tolik věcí. A chtěla jsem, aby to bylo ze srdce. Ale já byla zmijozelačka. Chladná, zlá a hlavně pomstychtivá. Bylo mi to všechno tak líto. A zároveň mi nebylo dovoleno něčeho litovat. Byla jsem zoufalá, ale na druhou stranu šťastná. Ale nejvíc ze všeho rozhodnutá dokázat všem kolem, že já nejsem srab. A že je důvod se mě bát. Proto jsem odpověděla tak, jak jsem odpověděla…

Kapitola 3 - Závist

18. května 2011 v 14:35 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Mno, takže jak jsem slíbila, je tu třetí kapitola téhle podivné povídky. Věnuju jí především Emily, díky za rozptýlení tou úžasnou povídkou, kterou píšeš. Je vážně skvělá. Nicméně tahle kapitola je i pro ostatní SBéčka, mám vás ráda, děcka :)*
V následujících měsících jsem Remusi Lupinovi nadbíhala jak jen jsem mohla. Nemyslím tím, že jsem ho zvala na rande nebo tak. Jen jsem se na něj usmívala, hypnotizovala ho pohledy a letmě se ho dotýkala. A pokaždé, když na mě upřel pohled on, ucukla jsem jakoby stydlivě pohledem k zemi. Někdy se mi podařilo vyčarovat v obličeji červenou barvu. Ale to jen zřídka.
Nicméně…Lupinovi se po pár týdnech vážně začalo zdát něco v nepořádku. Spokojeně jsem si uvědomovala, že jeho pohled na mě míří hodně často - vlastně pokaždé, když mě spatřil. Ať už na chodbách, v učebnách nebo v jídelně. Všimli si toho i jeho přátelé - tedy Potter a Black. Pettigrew žil v kuchyni v blažené nevědomosti.
Věděla jsem, že Black s tím hluboce nesouhlasí. Nevím jak, ale prokoukl mě. Viděla jsem jeho nenávistné pohledy směřované na moji osobu častěji než v předchozích letech. A také se o mně párkrát bavili. Viděla jsem, jak se pokradmu dívají směrem ke mně, když spolu mluví. A pokaždé se pohádali. Bella říkala, že je to velice dobrá zpráva. Dokonce mi i gratulovala a tvdrila, že když se všechno povede, jak má, dokonce rozeštvu i Poberty. To by byl bonus, jackpot.
Po měsíci jsem se dokonce vydala i do knihovny. Usadila jsem se vždycky za stůl blízko něj a celou dobu mu věnovala kradmé pohledy. Chtěla jsem, aby na to přišel. Chtěla jsem, abych se mu začala líbit. Aby byl schopen mě oslovit nebo přímo někam pozvat.
Byl konec října. Listy začínaly žlotnout a opadávat a lezavá zima a mráz už zase otravovaly. Jako minulý rok. Zrovna jsem s Narcissou seděla na lavičce před jezerem a dělala, jak mě zajímá, co Narcissa povídá o Luciusovi. Přitom jsem ale opět hypnotizovala jednoho ze čtveřice sedmnáctiletých kluků, hlasitě se bavící pod jedním starým stromem tam. Moje snažení se opět shledalo s úspěchem. Mladík se otočil směrem k nám. Na chviličku se naše pohledy střetly a já se rozpačitě usmála. Potom se mi podařilo sčervenat a sklopila jsem oči k zemi. Byla jsem si jistá, žev to zafungovalo, jak má.
V tu chvíli jsem se rozhodla, že posunu náš "vztah" dál.
"Ciss, půjdu už do hradu. Je mi tu zima a chtěla jsem se ještě zastavit v knihovně…" vysvětlila jsem.
"Dobře. Já tu ještě chvilku budu, je mi tu fajn!" přikývla Narcissa a upřela modré oči na hladinu jezera.
Já se zvedla a pomalým krokem odcházela k hradu. Byla jsem si natolik jistá sama sebou, že jsem si nepřipouštěla, že by můj plán nemusel vyjít.
Ale do školy jsem došla, aniž by mě kdo pronásledoval. Hlasitě jsem zaklela a otočila se zpět k jezeru. Lupin seděl stále tam, kde před tím, než jsem odešla a stále se bavil s Blackem. Naštvalo mě to k nepříčetnosti. Nikdo si tohle nesmí dovolovat! Nikdo!
Přesto jsem nakonec zůstala v knihovně. Udělala jsem si tam pár domácích úloh. Na něco jiného bych neměla náladu.
Krátce po obědě, kterému jsem se raději vyhla a spořádala jsem veškeré svoje zásoby fazolek, se v knihovně objevil Lupin. K mému překvapení nebyl sám. A co mě udivilo ještě víc, bylo to, s kým to šel. Bylo to s Adrienne Moorovou, nejlepší kamarádkou té šmejdky Evansové. Ten den jsem viděla rudě podruhé. Připlížila jsem se opatrně za regál, před kterým stáli a tak jsem je mohla slyšet dost dobře. Snad jsem to ale ani radši neměla dělat.
"Víš, Ady…chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou nešla o víkendu do Prasinek!" vykoktal zrovna Remus. Naštvalo mě to. Hodně. A bylo tam i něco jiného. Snažila jsem přesvědčit samu sebe, že je to jen vztek, ale…v jednu chvíli jsem přistihla samu sebe, jak si přeji, aby ch byla na místě té hloupé Moorové. Nejradši bych si za tu myšlenku nafackovala.
"Samozřejmě, Remusi! Moc ráda!" to mě rozbilo. Rozhodla jsem se ale pokračovat ve svém plánu. Vynořila jsem se spoza regálu a dala si pozor, aby mě Lupin nepřehlédl. Potom jsem na něho vrhla nejublíženější a nejraněnější pohled, jakého jsem byla schopná. A nakonec jsem odešla rychlým krokem pryč a jakoby si utírala oči. Musel prostě vědět, že jsem do něho "zamilovaná". Stůj co stůj. A tohle byl nejlepší způsob. I když jsem ze sebe kvůli tomu všemu dělala pitomce!
Vletěla jsem do společenky a praštila sebou vedle Bellatrix, která si před krbem četla osamotě v jedné knížce o zakázaných kletbách.
"Co se děje?" zeptala se a dala do toho tolik zájmu, až jsem se urazila. Svým postojem totiž dala jasně najevo, že by jí víc zajímal i Křiklanův výklad.
"Snažila jsem se celé týdny a on potom pozve do těch podělaných Prasinek tu šmejdku Moorovou!" prohlásila jsem a zatínala ruce v pěst, když jsem viděla, jak se Blacková pobaveně culí. Poslední, co jsem chtěla bylo, aby si ze mě někdo jako je ona utahoval.
"Tak jí odstraň. Vyřaď ze hry!" pokrčila rameny.
"Nevíš asi jak?" prskla jsem.
"Nejlíp tak, aby to zranilo i jeho. A pak potřeboval utěšit, jestli chápeš, jak to myslím… Takže by bylo nejvhodnější, kdyby mu milá Moorová dala košem. A nejlépe kvůli jeho nejlepšímu kamarádovi!" zašklebila se.
"A nevíš asi, jak to mám udělat? Moorová je do Lupina blázen!" odfrkla jsem si.
"Samozřejmě, že vím. Láska se dá přeci napodobit. Vyvolat…" usmála se na mě.
"Myslíš, abych jí podstrčila lektvar Lásky?" vykulila jsem oči. Lektvary mi sice šly, ale…
"Byla by to možnost, ale zdlouhavá a nezaručilo by to úspěch…!" pokračovala černovláska ve vysvětlování. Teď už jsem nechápala vůbec nic.
"Tak co jako mám dělat?!" vykřikla jsem podrážděně. Pár studentů se po nás sice ohlédlo, ale jinak si toho nikdo moc nevšímal.
"Jsou přeci spolehlivější metody, jak někoho přinutit, aby dělal něco, co chceš ty…!" prohlásila a jakoby mimochodem ke mně přistrčila knížku, kde se rozsáhle psalo o třech nejneodpustitelných kletbách. Vykulila jsem oči a jen na ní zírala. Tedy…na ní a na tu knihu.
"Myslíš…kletbu Imperius…?" koktla jsem. Zapáleně přikývla.
"Mohem víc se mi sice líbí Cruciatus, ale ten by ti asi k ničemu nebyl, i když by to bylo určitě zajímavé…" spokojeně se šklebila.
Nad vším jsem zapřemýšlela. Bella měla vlastně pravdu. A já rozhodně měla žaludek na to, abych tu kletbu použila. Nečinilo by mi to žádný problém.
"Jsi asi génius, Bellatrix Blacková!" povzdechla jsem si a zářivě se na ni usmála. Oplatila mi úsměv a potom znovu rozevřela knihu a začala číst. Já se zvedla a vydala se hledat jednu nejmenovanou mudlovskou šmejdku, která mi kazila plán na pomstu. Ale to se mělo změnit.
Sledovala jsem ji celou dobu, co byl čas večeře. Pořád se něčemu s Evansovou hihňaly. Až se mi zvedal žaludek. Vždycky, když jsem o ní jen zavadila pohledem, dostala jsem vztek.
Vyšla ze síně - sama. Ideální příležitost. V ten moment jsem vstala a následovala ji, jak nejrychleji jsem mohla.
Šla na záchod. Jak jinak. Potichu jsem tam vešla také. Dokázala jsem dost dobře a přesně určit, že se nacházela v třetí kabince od stěny.
Slyšela jsem splachování a potom vyšla. Opřela jsem se o stěnu a snažila se předstírat nezájem. Ona ale přesto znervózněla. Už jen takhle se mě bála. A mně to těšilo. Dodávalo mi to sebevědomí a pocit…moci.
Přistoupila k umyvadlu a pustila vodu. Pomaličku jsem vytáhla z kapsy hůlku. Nevšimla si toho, soustředila se na proudy vody, kterýma si omývala ruce. Pořád jakoby nic jsem se pomaličkým a šouravým krokem dostala až za ni a namířila jí hůlku do zad. Vyděšeně zvedla hlavu a setkala se s mým pohledem v zrcadle. Neodvažovala se nic říkat. Jen tam stála a zděšeně sledovala, co se bude dít.
A já jen stála a dělalo mi dobře, že má strach. Snažila jsem se co nejvíc prodloužit ten okamžik, kdy jsem vítězila. Psychicky i fyzicky.
Když už se ticho nedalo téměř snést, zamířila jsem hůlkou na dveře. Ty se okamžitě zamkly. Nevím, jestli to byla osudová chyba nebo ne, protože ona využila mé nesoustředěnosti a vytáhla z kalhot hůlku. Třásla se po celém těle a byla bílá jako křída, ale statečně na mě mířila hůlkou s takovým podivným odhodláním ve tváři.
"Ale no tak, Moorová! Obě víme, že proti mně máš stejnou šanci jako prvák!" zašklebila jsem se a opřela se o stěnu za mnou. Dobře, tohle bylo ještě zábavnější.
"Tak si to zkus!" zaprskala. Překvapeně jsem zamrkala. Odvahu měla. Do nebelvíru se bezesporu hodila. Vlastně…nebelvír byla velice zajímavá kolej.
Pobaveně jsem se uculovala, ale neřekla nic, což jí asi dost štvalo. Nepochopila jsem, kde se v ní najednou ta kuráž vzala.
Namířila jsem na ni hůlku a vyslovila zaklínadlo. Moorová strnula na místě. Nemohla se hýbat, jen mě vystrašeně sledovala. Rozesmála jsem se. Hůlka jí najednou nebyla k ničemu. Byla bezmocná. Zmražená.
"Tak ráda bych řekla, jak moc toho lituji, ale vždycky se mi to tak nějak…zadrhne v hrdle…!" špitla jsem posměšně a afektnovaně zároveň a spokojeně se usmála.
"Imperio!" dodala jsem potom. Vystřelil žlutý paprsek a narazil do ní plnou vahou. V jejích očích se najednou rozlila blažená nevědomost. Zrušila jsem kouzlo úplného spoutání a dívala se na ni, jak se na mě pitomě usmívá.
"Půjdeš a nabídneš Blackovi to jedinné, co po holkách chce, je ti to jasné? A nepřestaneš, dokud se ti to nepovede. Mohl by se třeba začít bránit. Samozřejmě si dáš záležet, aby vás našel Remus Lupin. Snaž se mu ublížit co nejvíc!" našeptávala jsem jí. Ona se stále spokojeně usmívala a potom přikývla. Už jsem chtěla odejít, když mě napadla ještě jedna věc.
"V žádném případě nikomu neprozradíš, kdo za tím vším stojí!" dořekla jsem ještě. Potom jsem se rychle otočila, odemkla dveře a stratila se. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak tam Moorová konsternovaně stojí. Potom se pohnula a já věděla, že je právě na cestě za splnění svého úkolu.

Kapitola 2 - Lakomství

17. května 2011 v 18:53 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Tahle kapča je divná a krátká a vlastně ani nevím, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Z lakomství toho tam zrovna moc není, ale co... :))
Věnuju jí všem, kdo navštěvují můj blog a komentují :)) Díky :))
Kolem deváté hodiny jsme dojeli na nástupiště. Konečně jsem se zapojila do rozhovoru v kupé a přestala myslet na své ponížení. Nebo že bych úplně přestala se říct nedá, ale jen jsem chtěla s pomstou vyčkat na správný okamžik.
Vystupovali jsme mezi prvními. Crabbe a Goyle nám ostatním proklestili v davu cetu. Neuškodí mít s soubou cvičené gorily. Nevěděla jsem, jestli jim docházelo, že je jen využíváme nebo ne. Ale zjišťovat bych to nechtěla.
Jela jsem jedním kočárem se všemi třemi Blackovými, Malfoyem a Lestrangem. Celou cestu se mlčelo a tak jsem mohla znovu přemýšlet o tom všem, co se přihoilo s Blackem, Potterem, ale hlavně Lupinem. Znovu jsem se rozčílila na nejvyšší možnou míru.
Usadila jsem se téměř do čela zmijozelského stolu. Cítila jsem se takl nějak…že tohle místo bylo a nebylo pro mě.
Potom se rozevřely ty obrovské dubové dveře a dovnitř nakráčel zástup prváků.Vedla je profesorka McGonagallová a tvářila e stejně, jako vždycky. Nidky jsem jí neměla ráda a ona mě taky ne. Nenáviděla naši rodinu, nenáviděla naši kolej a zvlášť mého otce. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč.
Vyvolávala jednotlivá jména. A oni chodili a klobouk je rozřazoval do kolejí. K nám jich přibylo víc než dost.
A nakonec se před námi zjevilo jídlo. Měla jsem hlad jako vlk, protože od těch fazolek a paštiček jsem neměla v ústech ani drobek.
"Rodiče mi letos o prázdninách vyprávěli zajímavé věci, Cassiopeo!" ani jsem si nevšimla, že by se vedle mě zjevil Lucius Malfoy.
"Ani radši nechci myslet na to, jaké!" zašklebila jsem se a přitáhla si víc steaků.
"Vtipné. Říkali, že Pán Zla nabírá na síle. A hledá…spojence. Mysleli si přirozeně, že je to něc akorát pro mě. A já si zase vzpomněl na tebe!" zašklebil se na mě Malfoy. Zarazila jsem se a poprvé za tu dobu, co na mě promluvil, jsem se na něj podívala. Měl samou dychtivostí přímo rzzářené oči. Celý se chvěl na to, aby mohl ve jménu nějakého idiota zabíjet a masakrovat spodinu.
"Nevím. Nepřipadá mi to všechno jako moc dobrý nápad. Pokud je pravda, co tvrdíš, budou ti jeho stoupenci pronásledováni bystrozory. A asi chápeš, že o to já dvakrát nestojím!" ušklíbla jsem se. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se veřejně měla přihlásit k někomu tak pošetilému.
"Pán Zla má moc, o jaké se ti ani nesnilo. Bystrozorové na něj nemají ani v nejmenším!" zasmál se Lucius a napil se několika doušky medoviny, kterou vzal bůh ví kde.
Podívala jsem se na něj úkosem. Vážně byl tak pošetilý. Byl tak pošetilý a domníval se, že je všechno tak strašně snadné. Ale to nikdy nebylo. Když jsem se na něj tak dívala, byl to ještě kluk.
"Věř si čemu chceš, Luciusi. Ale já se k němu prozatím nepřidám. Vždycky jsem hrála sólo!" zašklebila jsem se a nandala si další steak. Lucius se rozesmál znovu.
"Jak myslíš, Cassiopeo. Ale přijde doba, kdy mě budeš ještě prosit, abych se za tebe u něj přimluvil!" odkdy je taky jasnovidec? Tedy kromě idiota, slizouna, namyšleného tupce a odteď i Smrtijeda, samozřejmě.
"To bych radši přemluvila Siriuse Blacka, aby se mnou zašel do Komnaty Nejvyšší Potřeby!" zašklebila jsem se a upřela svou plnou pozornost na talíř před sebou. Přesto jsem ale viděla koutkem oka, jak si Malfoy odfrknul a nasupeně odešel. Vážně mě nebavilo ho pořád štvát. Ale on si o to vyloženě říkal.
Do ložnic jsme odešli hned, jakmile dal Brumbál pokyn. Nechtěli jsme čekat, až budou všude zácpy kvůli zmateným prvákům. Cissa do mě přitom celou dobu hučela něco o ní a "božském Luciuskovi", ale pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Vážně jsem nestála o to, vyslechnout si, jaký je Malfoy v posteli.
Ani jsem si nevybalovala. Byla jsem unavená. Jen jsem se převlékla a odešla si lehnout. A že jsem měla coby primuska nějaké povinnosti? To vem čert..
Lehla jsem si a zavřela oči. Pokaždé se mi ale v hlavě přehrál Lupinův vítězný úsměv, když mě odhodil stranou. Znemožnil mě. Ponížil. Znovu jsem přísahala pomstu. A znovu mě to rozžhavilo do běla. Uvažovala jsem, že se spojím i s Bellatrix. Má v pomstách praxi. A dala bych krk, že by mi pomohla. "Špinavé křížence" ona totiž vážně milovala.
Ráno jsem na snídani stopla nejstarší Blackovou s tím, že bych potřebovala pomoct. Netvářila se nijak nadšeně, ale když slyšela o tom, co chci provést, okamžitě obrátila. Všem kolem bylo podezřelé, že se bavíme zrovna my dvě, ale kolem mě byl rozruch téměř neustále, takže jsem to ani nijak zvlášť nevnímala.
"Takže ty chceš pokořit toho nechutného vlkodlaka?" zašklebila se spokojeně. Ano, odhadla jsem to přesně. Ve většině lidí jsem četla jako v knize. A nebylo to jen tím, že jsem mistrně ovládala nitrobranu.
"Správně. Včera mě ponížil. A za to musí pykat!" přikývla jsem. Bellatrix se rozesmála. Když si ale všimla mého výrazu, ihned stichla.
"To se dá snadno zařídit. Ale já ti moc nápomocná být nemůžu. Tohle budeš muset zvládnout sama!" prohlásila spokojeně. Zamračila jsem se. To bylo zvláštní. Takovouhle odpověď sem doopravdy nečekala.
"Udělám cokoliv. Jen mu chci smazat ten úsměv z tváře!" odplivla jsem si a usmála se na ni. Můj úsměv ale opravdový nikdy nebyl.
"Musíš ho přimět, aby se do tebe zamiloval. Ne lektvarem, ani ničím jiným. Potřebujeme, aby tě doopravdy miloval. A potom…ublížit mu bude snadné, nebo ne?" usmála se spokojeně Bellatrix.
Chviličku jsem nad jejím plánem uvažovala. Už už jsem ho chtěla zamítnout s tím, že se nehodlám plazit po nějakém nechutném kříženci, když jsem se zarazila. Měla pravdu. Ublížit mu potom bude tak snadné. A bude ho to bolet. Moc. A to byl účel.
"Dobře. Děkuju, Bellatrix!" ušklíbla jsem se.
"Nemáš zač, když můžu, tak pomůžu!" škleb mi oplatila a stratila se. Spokojeně jsem se sama pro sebe usmála. Přitáhla jsem si plnou misku s cereáliemi a mlékem a dala se do jídla.
"Cass! Hádej, co Luciusek včera…" dál už jsem nevnímala. Jen jsem se otočila a celou dobu, co Narcissa mluvila (nebo spíš kvičela), jsem ve správných chvílích vykřikovala: "No ne!" nebo "Ale vážně?" a taky "Cože? Nekecej!". Ona na to skočila vždycky. Byla tak…naivní. Ale proto jsem si jí zvolila za nejlepší kamarádku.
Přišli jsme na lektvary se zvoněním. Křiklan právě napasoval břicho o šířce rovníku ze dveří, aby nám oznámil, že hodina začíná. Potom mu trvalo dalších pár minut, než se nasoukal zpátky. Usadila jsem se do poslední lavice na zmijozelské polovině a pohledem zabrousila dopředu, na nebelvírskou část. Seděl tam a pečlivě poslouchal učitele. Musela jsem se zašklebit.
"…takže budete losovat, s kým budete sedět v lavici!" tahle část učitelova proslovu si vysloužila mou plnou pozornost. Cože? Sedět s nějakým tupcem…!!
Bellatrix se na mě z lavice přede mnou otočila a zamrkala na mě svými dlouhými řasami. Bylo jasné, na co myslí a plán to byl dokonalý. Určitě by tomu všemu pomohlo a urychlilo by to, kdybych byla "jakoby náhodou" posazená vedle něj.
Vytáhla jsem hůlku a zamířila na profesorův klobouk, kde byla napsaná naše jména. Vyřknout tu formulku byla jen otázka dvou vteřin.
Učitel lektvarů zabořil své tučné prsty do klobouku a vytáhl dva papírky. Jaké překvapení pro mě bylo, když vykřiknul přes celou třídu: "Remus Lupin a Cassiopea Yexleyová!".
Viděla jsem, jak Lupin překvapeně a nešťastně zamrkal, ale beze slova odporu se zvedl a přemístil se do lavice vedle mě. Narcissa trošku prskala, ale jinak všechno proběhlo v klidu.
Bellatrix chytla Malfoye, Narcissa Pottera a Black Lauru Haleovou, tupou blondýnu s obřími přednostmi a pozadím, která se nijak netajila s tím, jak velkou náklonost ke svému sousedovi chová. Jsem možná škodolibá a zlomyslná, ale přála jsem mu to.
Na židli vedle sebe jsem zaznamenala pohyb a ušklíbla jsem se. Remuse Lupina čeká v příštích měsících peklo…

Kapitola 1 - Pýcha

16. května 2011 v 7:16 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Bylo prvního září a zrovna pršelo. Pozorovala jsem, jak kapky deště dopadají na okno vlaku a naposledy si přehrávala rozhovor mezi mnou a rodiči. To, co mi řekli mě natolik vykolejilo, že jsem ani nebyla schopná zapojit se do rozhovoru, který vedli mí "přátelé", kteří se mnou sdíleli kupé. Malfoy, sestry Blackovy, Black mladší, Snape, Zabiniová, Lestrange,… Vím, co by si asi spoustu z vás myslelo. To není doporučeníhodná společnost. Ale jak můžu soudit někoho, kdo je úplně stejný jako já? A jak můžete soudit vy mě, když… Nedokážu najít vhodný argument…
"Cassiopeo, co je s tebou?" vytrhla mě z mých myšlenek Bellatrix Blacková a zašklebila se takovým způsobem, že jsem měla sto chutí po ní skočit a ten škleb jí z tváře seškrábat.
"Vůbec nic. Co by mělo?!" vyštěkla jsem a od všech se obrátila zpět k mokrému oknu. Právě jsme míjeli nějaké pole ohraničené malým potůčkem. Byl to nádherný pohled.
Koutkem oka jsem viděla, jak Bellatrix promnula v dlani pěst a v duchu jsem se ušklíbla. V souboji se mnou by neměla šanci. Ať v tom kouzelnickém nebo i v pěstním. Ale neudělala nic. A rozhostilo se trapné a tíživé ticho.
"Půjdu se asi projít. Natáhnout nohy a tak… Luciusku, půjdeš se mnou?" prohlásila z ničehonic Narcissa Blacková a zvedla se ze svého místa hned vedle toho psychicky labilního peroxida. Nikdy jsem tenhle pár nechápala. Holka jako ona mohla mít tisíc lepších, než byl slizoun Malfoy.
"Ne, zůstanu tady. Vůbec se mi nelíbí, jak ti mrňaví mudlovští šmejdi pobíhají po chodbičce…!" prohlásil nafrněně a zabořil se do svého sedadla ještě víc. Následně se rozproudil hovor v kupé. Konečně. A téma? Mudlovští šmejdi.
"Půjdu s tebou, Ciss!" prohlásila jsem a s nechutným šklebem jsem naposledy přelétla celé kupé. Měla jsem hodně špatnou náladu. A chtěla jsem, aby každý věděl, že jsem něco víc. A že jimi všemi pohrdám.
Procházely jsme vlakem a povídaly si. Rozhovory s Narcissou byly báječné. Ona nebyla tak posedlá čistou krví a lordem Voldemortem jako ostatní. Dokázala se mnou mluvit třeba o počasí, škole, rodině nebo zvířatech. Prostě téma, na která se baví normální děti v našem věku.
Po cestě jsme narazily i na vozík s občerstvením. Měla jsem ukrutný hlad. Sice jsem snídala i svačila, ale byla už skoro jedna hodina a já potřebovala něco k obědu. Proto jsem si jí stopla. Právě obsluhovala nějaké mrzimorské třeťáky. Lůzu. A já jsem mnohem lepší, než jsou oni. Měla jsem přirozeně přednost.
"Dejte mi čtyři dýňové patičky a jedny Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! A rychle!" prohlásila jsem a skočila do řeči jednomu ukoktanému skrčkovi. Ta madame chviličku váhala. To mě naštvalo. Už jsem se chtěla zeptat, co má za problém, když se konečně pohnula a vysušenou rukou mi podala mojí objednávku. Nejspíš jí hádka se mnou za ty nepříjemnosti nestála. A já jsem jí chápala. Už byla určitě dávno v důchodu, chudák.
"Dva galeony a deset srpců!" pípla a nastavila dlaň. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla peníze, které jsem potom hodila na vozík. Na lidi jako je ona, na motáky, jsem nechtěla ani sahat. Potom jsem i s Cissou odkráčela dál.
"Dáš si paštičku?" nabídla jsem kamarádce.
"Ne-e. Mám v kufru připravený z domova zeleninový salát. Luciusek říkal, že mi stloustla stehna, tak musím držet dietu!" řekla to úplně vážně. Podívala jsem se na ní úkosem a vážně zvažovala, jestli není psychicky labilní. Nikdy jsem neviděla hubenější stvoření, než byla Narcissa Blacková. Já jsem byla oproti ní jako mamut. A že by mi to nějak extrémně vadilo, se říct nedá.
Pokrčila jsem tedy nakonec rameny a všechny čtyři paštičky spořádala sama. Už jsem měla za sebou i polovinu balení Fazolek, když do mě někdo hrubě strčil. Zavrávovarala jsem, ale nápor sedmdesáti kilogramů toho kluka na mé padesátikilové tělo se prostě ustát nedal.
Zůstala jsem ležet na zemi a snažila se popadnout dech. Šlo to ale dost těžko, protože ten idiot se po mně pořád válel. Narcissa nad námi stála, kousala si rty a nejspíš se snažila přijít na nejlepší způsob, jak mě zpod toho kolohnáta dostat, aniž bych utrpěla výraznější fyzickou a psychickou újmu.
"Tak vstaneš?!" vřískla jsem po chvíli, když kluk ležel dál a neměl se ke zvedání. To ho probralo a v mžiku vyskočil na nohy. Taky jsem se snažila zvednout, ale byla jsem dezorientovaná a neuvěřitelně mě bolelo celé tělo.
Narcissa za pomoci pana idiota mě dostala zase zpátky nahoru. Byla jsem rozžhavená do běla. Skoro jsem toho chudáka až litovala. Už od chvíle, co jsem se ocitla na zemi, jsem se rozhodla, že to nenechám jen tak. Nikdo nemůže mít tu drzost si myslet, že mě může jen tak beztrestně schazovat k zemi.
Můj vztek ještě posílil fakt, že ten nešika nebyl nikdo jiný, než můj nevlastní bratránek z druhého kolena. Sirius Black.
"Ty idiote! Nemůžeš dávat pozor na cestu? Chápu, že někteří jedinci mají mozek v kalhotách, ale obvzlášť proto bys měl dávat pozor!" křičela jsem. Bylo to tak hlasitě, až ostatní otevírali dveře svých kupé a vykukovali ven.
"Fakt mě to moc mrzí…" začal se omlouvat, ale takovým způsobem, že jsem vzteky málem pukla. On se mi vysmíval!!!
"To by tě mělo! A víš co? Ještě tě to mrzet bude! To bude mít dohru, ty jeden namyšlený, egoistický imbecile!" vřískala jsem dál. A on mě vteřinu od vteřiny vytáčel víc a víc. Ale myslím, že posledními slovy jsem ho také vytočila.
"Je celkem ironie, že do namyšlených egoistů nadáváš zrovna ty, Yexleyová!" uchichtl se ironicky. Bylo v tom ale tolik zloby, až mě to samotnou překvapilo.
"Sklapni, sklapni!" zakřičela jsem. Moje ruka nebezpečně cukala směrem ke kapse s hůlkou.
Už chtěl zase něco moudrého pronést, když jsem si uvědomila jednu věc…
"Ciss, kde mám svoje fazolky?" položila jsem tuhle zdánlivě směšnou otázku. Ale způsob, jakým jsem to vyslovila všem kolem napovídal, že to nebude směšné ani náhodou.
Cissa si nervózně povzdechla a ukázala na zem kolem nás. Zbytek krabičky s mými oblíbenými sladkostmi se doopravdy povaloval na zemi. Kap, kap, kap… Aaaaaaa! Tak to byla poslední kapka. Pohár přetekl a moje mírumilovné já jsem v tu chvíli poslala slušně řečeno do háje.
"Moje fazolky! Ty kreténe, rozsypal jsi mi bonbony! Já tě zabiju! Za to zaplatíš!" přestávala jsem se ovládat. Zvlášť když na něm bylo vidět, že stěží skrývá smích.
"Upřímně ti to neuškodí. Zrovna jsem ti chtěl navrhnout cvičení, ale můžeš začít i s tím, že se přestaneš cpát sladkým. Takže bys mi měla laskavě poděkovat. A tvůj zadek taky!" zašklebil se. V tu chvíli vybuchla atomovka. A někdo v mé hlavě udeřil do gongu.
Ve vteřince jsem měla hůlku připravenou. A ve vteřince ležel na zemi. Ani se "chudák" nestihl rozkoukat. Tyčila jsem se nad ním a se zadostiučiněním pozorovala jeho strachem zúžený obličej. V duchu jsem si přehrávala všechny kletby, které jsem znala a kterýma bych ho mohla dodělat. Chtěla jsem, aby to bolelo pokud možno co nejvíc.
V tu ránu jsem se rozhodla. Než jsem ale stačila vůbec vyslovit to slovíčko, které by mu způsobilo krvavé šrámy po celém těle, spatřila jsem jasně rudý záblesk. Potom jsem se válela na zemi zase já. Ne ovšem nadlouho. Za chvilenku jsem byla opět na nohou a s vytasenou hůlkou připravenou postavit se každému. Slibovala jsem si, že ten, co mě takhle ponížil, by si měl velice rychle sepsat závěť.
Blackovi ve chvíli, kdy jsem vzhlédla pomáhal na nohy Potter a Lupin na mě ještě pořád mířil hůlkou. Takže to byl on. Super. Pettigrew, poslední z jejich party stál tiše stranou a nervózně ohryzával čokoládu. V duchu jsem se nad ním ušklíbla. Nikdo z těch hrdinů netušil, že mají ve svých řadách zrádce. Že si hřejí na prsou hada.
Stáli jsme tam všichni, připravení. Já, Cissa a Dolohov, který šel náhodou kolem a rozhodně nás v tom nechtěl nechat samotné. A naproti nám Black, Lupin, Potter a Evansová. Ta už ani nevím, jak se tam dostala. Byli v přesile a až moc dobře o tom věděli.
Čekala jsem, až co udělají oni a Cissa s Dolohovem zase na to, co udělám já. Vždycky jsem byla vůdce. I Malfoy a "drsná" Bellatrix mě poslouchali, když na to přijde.
"Ještě jednou proti někomu z nás zvedneš hůlku, Yexleyová, my všichni se postaráme, aby to bylo naposledy!" promluvil nebezpečně Potter. Moje ego ale dostalo silnou ránu a navíc jsem byla v ráži. A stejně…pes, který štěká nekouše. To na nebelvířany rozhodně platilo. A na Poberty obvzlášť.
"Vážně, Pottere? To bych chtěla vidět! Kdyby tady Lupin srabácky neútočil do zad…!" uchichtla jsem se.
"Zrovna ty, Yexleyová se můžeš vymlouvat na útočení do zad!" zachrochtal Black. Později jsem si uvědomila, že to byl jen ironický smích.
"A dost. Já jsem prefektka a Remus je prefekt! Musím okamžitě trvat na tom, aby jste se rozešli zpět do svých kupé!" ozvala se Evansová. Ten její "ostrý" hlas byl až směšný.
"Já jsem primuska, Evansová! Ještě něco…?" uchichtla jsem se. Solidně jsem ji umlčela. Zrudla a vypadala, že se co nevidět rozpláče.
"Takže půjdeme, Ciss, Dolohove… Nemáme přeci zapotřebí dál se tu paktovat s mudlovskými šmejdy a smradlavými krvezrádci!" odfrkla jsem si, otočila jsem se k nim všem zády a dala jim tak najevo, kde přesně mi jsou. S Ciss jsme šli zpátky do zmijozelského kupé. Cestou jsme dokonce potkali i tu bábu s občerstvením a já si koupila nové fazolky.
"Kde jste byly takovou dobu?" otázala se znuděně Bellatrix. V jejím obličeji bylo přímo vepsáno, jak moc ji to zajímá. Ironie ještě nezemřela.
"Měla jsem tam menší problém s tvým krvezrádným bratříčkem, Regulusi!" uchichtla jsem se a Bellatrix suveréně ignorovala. Naštvalo ji to.
"Doufám, že jsi mu dala co proto!" zasmál se Regulus a odhodil knihu stranou. Jak šlo o ponížení jeho bratra, chtěl znát detaily.
"Samozřejmě. Ale bude to mít dohru! Ještě mi za to zaplatí. Všichni!" zasmála jsem se a spolkla tři fazolky naráz. Jahoda, pizza a špenát. Děsná kombinace.
Ale umanula jsem si, že budou platit. A nejen ten idiot Black, ten mi byl ukradený. Měla jsem vztek na Lupina. Nikdo nebude beztrestně ponižovat Cassiopeu Anabelle Yexleyovou!

Seven Deadly Sins - info

15. května 2011 v 14:24 | Chloe M. Raddle |  °°°Seven Deadly Sins°°°
Nemohla jsem odolat. Vím, mám tu rozepsaných tolik povídek, ale... Tahle mě baví právě teď. Takže jí sem dám. Když přidám každý den jednu kapitolu, do týdne tu bude celá, protože ona víc kapitol nemá. A potom se přinutím přidávám Bolest nebo Minulost...
Jméno: Seven Deadly Sins
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: rozepsaná kapitolová povídka
Počet kapitol: 7 + epilog
Žánr: depkózní, romantické
Hlavní postavy: Cassiopea Yexley, Remus Lupin
Postavy: Poberti, zmijozeláci, učitelský sbor, Lilian Evansová, Adrienne Moorová a další
Citát: Ženy mají větší schopnost litovat hříchu, a tudíž i větší schopnost k hříchu samému.
Moje spokojenost: 76%
Věnování: všem mým AFFs. miluju vás :*

Popis: Příběh o lásce. Rozhodla jsem se ale, že každou z těch kapitol pojmenuji po jednom z hříchů, aby to bylo zajímavější a taky něco jiného, než dokolečka ty samé slaďáky, kterých si tu ještě užijete plno :D
Kolika hříchů se se musí oba dopustit, aby našli štěstí?Jak dlouho jim bude trvat, než si odpustí? Můžou si navzájem odpustit? Nebo každý stojí na jiném břehu řeky?

Fotky postav:
(Moorová)

5:2

13. května 2011 v 18:52 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Před chvílí skončil pro nás nejdůležitější zápas v MS. A my ho - jak jinak - projeli. Bože! Eliáš = záchrana před posměchem. Co můj bože dělal Jágr?! A Pavelec?! Měli by jim zakázat pít před zápasem pivo! Jinak si to fakt nedokážu vysvětlit. Zklamali mě. Věřila jsem jim do poslední minutky. I když...ten poslední gól mě zlomil. Jak mohli dovolit nechat naject toho žlutýho grázla na nechráněnou branku? Bože, jak?!
Naše rodina je hokejová - jsme Kladeňáci, ne? :D Takže to neseme taky dost špatně. Ségra se při pátym gólu rozbrečela. Máma se odešla odreagovat k bábi - budou do sebe se strejdou klopit jednoho panáka slivky za druhym. A táta? Ještě teď prochází bytem rudej jako rak a nadává jako dlaždič. Musela jsem ségru uplatit, aby se zavřela v pokoji a neposlouchala to :D
Takže tolik k dnešnímu zápasu. A chcete něco vědět? Přeju těm p******** Švédum, aby si zlámali hnáty a aby je Rusové převálcovali, roznesli na kopytech. Zasloužej si to, bastardi! Můj bože, vždyť my jsme neprohráli jedinný zápas! A potom takový fiasko. Taková ostuda!!!
Jo, můžeme hrát sice o bronz, ale můj táta má v jednom pravdu: kdo si pamatuje, který člověk byl jako druhý ve vesmíru? Nikdo. To nikoho nezajímá. A nikoho nebude zajímat, že v roce 2011 byli Češi TŘETÍ. A to jestli vůbec...!!!
Ale zase na druhou stranu...chleba levnější nebude, tak asi nemá cenu to tak prožívat. Ale zklamaná jsem a to pořádně...!
Takže...pokusím se jít uklidnit sestru, s otcem to vzdávám předem. Bude tak ještě čtvrt-půl hodiny nadávat a pak hluboce uražen ulehne zády do místnosti v obýváku na gauč a usne :D
Mno, já se loučím.
Chloe
(bez něj by sme byli nahraný úplně. Patriku, byls dobrej!)

Háj

11. května 2011 v 20:49 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Zdarec! Zase jsem tu nebyla, ale prostě není čas :( A když je, je hokej :D VYHRÁLI JSME PROTI AMERIČANŮŮM!! 4:0!! A já prohrála dvacku :D Vsadila jsem, že nám daj dva góly, ale jinak jsem to trefila. Jarda Jágr je prostě borec! :))
Zítra budu šaškovat v český šále. Celej den a budu s ní muset i spát. Taky sázka :D
Jinak jste chtěli ten upravený Máj. Ještě jsme ho krapet vylepšili a je to teď lepší. Ale když si nepřečtete vysvětlivky, nepochopíte...

HÁJ
Mrs. Panterová & Chloe M. Raddle

Byl pozdní večer, první háj,
večerní háj byl lásky čas.
Panterův zval ku lásce hlas,
kde Dingo Doo zaváněl dál.
O lásce šeptal tichý Panter,
kvetoucí Dingo Doo lhal lásky žel,
svou lásku Panter Nežádoucí pěl,
Nežádoucí jevil vonný vzdech.
Nežádoucí hloupá, v křovích stinných,
zvučela temně tajný bol
a Panter ji objímal kol a kol,
a Dingo jásný, světů jiných,
zvučel tajemnými pásky,
planoucí tam, co slzy lásky.

Vysvětlivky: Mrs. Panterová - moje nejlepší kámoška, fakt řízek :D <3; Panter - kluk, kterej se líbí kámošce, bohužel, snaží se neustále nabalovat Ńežádoucí; Dingo Doo - kluk, do kterýho jsem zabouchnutá takřka rok, kámoška ho nesnáší; Nežádoucí - sestra Dingo Dooa, neustále ji nabaluje Panter, což šíleně dopaluje kámošku.
Snad je to srozumitelný :D
Mám připravené kapitoly, jenom je potřebuju dopsat, tak strpení. Už nechci nic slibovat, vždycky slibju a je z toho prd...
Chloe M. Raddle

Jak to se mnou vypadá..?

7. května 2011 v 13:38 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Mno, takže jak jste si mohli všimnout, nové články nepřibývají. Na vině jsem já, samozřejmě. Jak jinak? Prostě teď nemám čas ani náladu. Je krásně sluníčko, takže se snažím užívat si to všechno, jak nejvíc to jde.
Včera jsem byla neaktivní, protože jsem žila hokejem. A vyhráli jsme. Hrozně mě těší, že jsme vyhráli a zároveň musím souhlasit s Emily. Prostě...Česko a Slovensko jsou jeden národ. V žilách nám koluje stejná krev, naše srdce bijou stejně. A ta rivalita mě trápí. Jak může Banášová něco takového říct? Jak mžou Slováci říkat něco o štěstí, náhodě, apod.?! A ty vtipy, co si Češi vymysleli o Slovácích jsou nechutný. Stydím se za to.
Miluju Slovensko. Dokonce tam odtuď pochází moje rodina. Vlastně je to taková ironie. Jedna moje prababička pocházela z německa. Druhá byla napůl polka. Jeden praděda měl rumunskou národnost a druhej slovenskou. A usadili se v Čechách :D No prostě madlajs :D Ale chtěla jsem tim říct, že mě ke Slovensku táhne i tohle. Mám tam příbuzný. A když se koukáte na ty rozbroje i v rodině.. Hnus.
Ale na druhou stranu jsem samozřejmě ráda, že jsme vyhráli.
Ale vraťme se k mému časovému rozvrhu. Za chvilku jedeme ke známým na chatu a budeme grilovat. Držte mi palce, ať dělají rybu, buřty nesnáším. No a zítra mám odpočinkový den. Budu se jenom válet a válet a válet. A psát povídky. Takže se nebojte, nové kapitoly budou. Jo a zase te´d píšu další povídku. Inspirovala mě písnička od Chinaski, 7 hříchů. Ta povídka se jmenuje stejně. Ale zatím jich mám rozepsaných dost, takže...
No, zase jsem to rozkecala víc, než jsem chtěla, pardon :D
Ještě jsem vlastně chtěla poděkovat Šílenýmu a Bičikovi za krásnej diplom a Šílenej, s tou rozdvojenou osobností bych to líp nevyjádřila :D Díky za spřátelko :))

To je zatím všechno, zítra čekejte kapitolky. Slibuju, že napíšu minimálně dvě kapitoly.
Vaše Chloe M. Raddle :)*

Hokej jedee!

6. května 2011 v 7:01 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Nazdárek! Jak tak koukám, od středy tu nic nepřibylo. Jsem fakt hrozná, omlouvám se.
Jinak ve středu večer jsme samozřejmě vyhráli! Dali jsme si ty Finy 2:1. Ale to tu asi nemusím vůbec psát, to víte všichni, ne? :D
Co si o tom myslim? Senzační hokej! Fakt! Jo, Finové jsou možná dobrý, ale na nás nemaj! Naši sou borci! Ne, ani nechci myslet na to, že nebejt těch posledních dvacet vteřin, vyhráli jsme o dva góly, ale Pavelec byl fakt borec, tak mu to nemůžem mít ani za zlý... Jo a Jágr se konečně ukázal a obhájil svojí pověst. Ten jeho gól byl naprosto super. No a před nim Michálek...klasicky :D Jak jsme hráli s těma Dánama, tak on byl ten, co dal dva a na jeden přihrál.
Jsem teď hokejem úplně posedlá. Dneska hrajem se Slovenskem. Nic proti, ale vyhrajem :D Ne, Slovensku fandim taky, ale jak de o Čechy, neznám bratra :D
Jinak sázku jsem přežila, ale bylo to něco :D No a kámoška mě vyprovokovala k další. Když vyhrajem, budumuset před celou třídou recitovat námi upravený Máj. Pomoooc! Jak to přežiju? Netušim :D
Koho by ten Máj zajímal, možná ho sem pak uveřejním, ale nevim, jestli to pak nebudu muset cenzurovat, tak snad ani radši ne :D
No, to je asik všechno, co jsem chtěla napsat. Další kapitoly budou, nebojte se, jenom nevim, za jak dlouho přesně.
Miluju vás :D*
Chloe M. Raddle
P.S. Tenhle je fakt boreec! A že by byl nějak ošklivej, to se taky říct (nebo napsat..?) nedá :D
P.P.S. Normálně nepíšu takovýmhle způsobem ani nepoužívám tyhle slova, ale celou noc jsem dočítala povídky od Šílenýho a Bičika a je to fakt nakažlivý :D

Koření života

4. května 2011 v 18:30 | Chloe M. Raddle |  Filmy + seriály
Tímhle článkem chci vlastně jen zaplácnout čas, protože kapitola k DFTP se mi v půlce smazala a já nemám náladu psát to znova. Takže prosím chvilku strpení.
Jinak stejně jako všichni správní Češi budu dneska dívat na hokej. Moc se těším <3 Vsadila jsem se, že když vyhrajeme, jdu zítra do školy v dresu :D A myslím, že proti Finům máme celkem šanci... :D Tak to bude veselý :D
Odkaz: online...TADY
Originální název: No Reservations
Žánr: Drama, Komedie, Romantický
Rok výroby: 2007
Režie: Scott Hicks
Motto: Recept na štěstí v žádné kuchařce nenajdete...
Popis: Šéfkuchařka prvotřídní manhattanské restaurace Kate Armstrongová vede své každodenní náročné směny s obdivuhodnou lehkostí. Ústraní své kuchyně opouští jen tehdy, když od některého z hostů přijímá pochvalu za mimořádnou spokojenost. Když se do týmu dostane smělý a neformální odborník na omáčky všeho druhu, Nick Palmer, její dosavadní život se zlehka zatřese. Nick patří k nejnadanějším ve svém oboru, a navíc jej mají všichni rádi. Není snad rozdílnějších přístupů k životu a práci, než jsou ty Kate a Nicka.
Občas to mezi nimi zaskřípe, ale na druhou stranu si nelze nevšimnout, že mezi nimi přeskočila jiskra. V okamžiku, kdy Kate vstoupí na nejasné území mezi soutěživostí a romantikou, zjišťuje, že pokud chce vytvořit fungující vztah s Nickem a objevit ztracenou chuť do života, bude muset podstoupit zkoušku odvahy. A mimo jiné opustit klamné bezpečí kuchyně. Jenže to je pro ni v dané chvíli stejně komplikované počínání jako vařit bez receptu...
Varning: Zvláštní film. Ani nevím, jestli se mi líbí nebo ne. Ale hraje tam jedna z mých oblíbených hereček, Abigail Breslin :))
Fotky z filmu:
Zdroj: http://osobnosti.cz/

Zase měním vizáž :))

4. května 2011 v 15:25 | Chloe M. Raddle |  Info about WEB
Takže už zase. Zase mě ten předchozí layout přestal bavit. Takže jsem si opět nastavila nový. Tenhle se jmenuje Gate to my dreams, což je něco jako Brána do mých snů. Moc se mi líbí a děkuji http://layouts.candita.cz, konkrétně Blach, která tenhle dess vytvořila. Je perfektní :))
Myslím, že oproti té hnědé je modrá celkem příjemná změna :)) Mně připadá krásný :)) Jinak nevím, jak dlouho mi bude trvat přidat novou kapču k DFTP. PiH je zabitá, už mě zase nebaví :D Takže komu se líbila...budete si muset počkat, až mě zase začne bavit :D
Chloe M. Raddle

1. kapitola - Odjezd a návrat

3. května 2011 v 21:05 | Chloe M. Raddle |  °°°Don't forget the past°°°
Takže jsem sepsala další kapču. Snad se bude všem líbit. Psala jsem jí strašně ospalá, tak se omlouvám za chyby nebo nejasnosti a tak. Snažila jsem se...

Tento okamžik byl vždycky na celém roku nejhorší. Jela jsem domů. Školní rok skončil. I když jsem naštěstí zůstala přes ty dva měsíce ušetřena úžasné každodenní Blackovy přítomnosti, Bradavice mi vždycky chybí. A Gabrielle s Alicí. Hlavně ty. Doma přátele nemám. Jak bych také mohla mít? Než se přátelit s Bellatrix nebo Narcissou...to bych byla ochotnější skočit z okna.
Vlak pomaličku zastavil na nádraží v Londýně. S holkami jsme se po sobě smutně podívaly. Věděly jsme, že se neuvidíme celé prázdniny. U mě nebylo přípustné, abych vůbec opouštěla dům k jiné příležitosti, než k těm cvoklým plesům, kterých už jsem za těch sedmnáct let, co jsem na světě, měla plné zuby. Alice jela s rodiči do Číny a Gabrielle do Egypta.
"Za dva měsíce tady?" špitla Alice.
"Jo, budu se těšit!" usmála se smutně Gabrielle.
"Už teď mi chybíte!" povzdechla jsem si. Potom, jakoby na povel jsme se začali objímat. Bylo mi hrozně. Bez nich jsem jako bez vzduchu.
"Ty nám taky, Ell!" vzlykla Gabrielle a pevně mě přitiskla k sobě.
Nakonec jsme přeci jen museli popadnout svoje zavazadla a vylézt z vlaku. Na nástupišti už moc lidí nebylo, většina už byla dávno na cestě do svých domovů. Moji rodiče a bratr tam stáli, nedočkavě přešlapovali a skřípali zuby.
"Zdravím!" řekla jsem tím odporným nic neříkajícím tóném, který jsem tolik nesnášela a moje matka milovala.
"To je dost, Elladoro! Začínala jsem si myslet, že si pro tebe budeme muset dojít!" štěkla matka, sotva mě spatřila. Takže přivítání zvládli na jedničku.
"Velice se omlouvám...nemohla jsem najít kabát!" řekla jsem první věc, která mi přišla na jazyk. Matka jen nevrle kývla, mumlala něco o nevděčných spratcích a sotva jsem se rozkoukala, byli už všichni na poloviční cestě k východu.

Prázdniny proběhly naprosto katastrofálním způsobem. Samé plesy, bankety, oslavy, večírky,... Točila se mi z toho hlava. Navíc jsem byla nucena trávit hodně času s Bellatrix a Narcissou. Nenáviděla jsem je obě.
1. září jsem vstala brzy. I moje tělo nějakým způsobem reagovalo na fakt, že mě za pár hodin čekala svoboda. Musela jsem sice přečkat ještě těch pár chvil tyranie ze strany matky, otce a bratra, ale potom se mě konečně rozhodli odvést na nádraží. A já byla nejšťastnější člověk na světě.
Ve třičtvrtě na jedenáct jsme se už tlačili na nástupišti devět a tři čtvrtě. Rodiče se znechuceně šklebili na mudly a čarioděje z mudlovských rodin a chladně usmívali na čistokrevné. Typické.
"Chovej se, jak se na Lestrangeovou sluší, Elladoro!" pronesla matka a všichni společně odkráčeli. A já si oddechla.
Pomalu jsem nastoupila do vlaku, i když jsem měla maličký problém se svým kufrem. Ten "drobeček" se maličko zasekl ve dveřích a nemohla jsem ho nacpat dovnitř. S vypětím všech sil se mi to ale naštěstí podařilo.

Naše kupé bylo samozřejmě tam, kde vždycky. Usmála jsem se a otevřela dveře. Jaké bylo moje překvapení, když jsem spatřila naprosto cizího kluka sedět na mém místě!
Zůstala jsem stát mezi dveřmi. nevěděla jsem, co mám dělat. Mám něco říct? Nebo vejít dovnitř? Vyřešil to za mě. Promluvil na mě.
"Promiň...? Jak dlouho tam hodláš ještě stát?" optal se celkem nabubřelým tónem. Kdybych měla být upřímná, moc se mi líbil. Měl blonďaté vlasy a pichlavé šedé oči. Jeho postava byla...hmmm...dokonalá.
(pozn.aut.: tenhle kluk (Bastian Theurich) je vážně...úžasnej. kvůli němu bych byla schopná přestěhovat se do Německa :D)
"Ne, já...jen...tohle bylo vždycky naše kupé, tak...jestli ti nebude vadit, když...si sednu...?" vykoktala jsem. Cítila jsem, že jsem ve tváři úplně rudá. Bože, to byl trapas!
Než stačil něco zřejmě značně peprného odseknout, zachránila mě Gabrielle, která se procpala chodbičkou. Několik lidí vzadu si přitom mnulo postižený loket nebo rameno. Musela jsem se usmát.
"Nazdar Ell! Proč už nese..." zarazila se a zůstalůa zírat na našeho nového "přítele" tak, jako já. Když se konečně vzpamatovala, zamračila se. To mě překvapilo. Jak se někdo může na NĚKOHO TAKOVÉHO mračit?!
"Co děláš v našem kupé, Malfoyi?" pronesla nebezpečně a pořád se mračila jako tisíc čertů. Vykulila jsem oči. Už jsem vážně nic nechápala.










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!