Červen 2011

Don't leave me!

30. června 2011 v 20:28 | Chloe M. Raddle
Asi si vzpomínáte, že ještě nedávno mě chytilo období Freda a George a ne a ne se mě pustit. Tuhle jednorázovku jsem vymyslela ve vlaku. Asi tři hodiny jsem potom trávila luštěním, co která slova znamenají :D Takže poučení pro příště...ve vlaku radši nic nepsat :D
Chloe
P.S. Je zvláštní, jak za tak krátkou chvíli člověk zapomene. Ťukám tenhle kraťoulinký text už snad půl hodiny a pořád musím mazat a psát znovu... Ty překlepy mě jednou zabijou :D

Jméno: Don't leave me! (Neopouštěj mě!)
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: jednorázovka
Postavy: Bree Hill, George Weasley, Fred Weasley a ostatní
Moje spokojenost: 47%
Věnování: všem mým láskám, tzn. všem SB

Boje byly ukončeny. Smrtijedi se pomalu stahovali zpět na školní pozemky a dávali tak možnost všem ostatním k odpočinku a ohledání škody. Ona se bila téměř na druhém konci toho obrovského hradu. Ovšem tahle hrozná zpráva se k ní donesla téměř okamžitě. Nemohla tomu vůbec uvěřit. Tohle přeci není pravda! Ne, dokud...
Doběhla na ono místo a nevěřila vlastním očím. Ztuhla jí krev v žilách. Cítila, jak se její srdce láme na kousky a usychá jako zvadlý květ růže. V tu chvíli netoužila po ničem jiném, než po smrti. I když...musela prostě jít blíž...
Sotva sedmnáctiletý rezavý chlapec objímal jeho tělo a naříkal takovým způsobem, že jí to přiělo vzpamatovat se a dát slzám volný průchod. Někdo ji zničeho nic objal kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Podle vůně, která z chlapce sálala, ho téměř ihned poznala. Zabořila mu obličej do ramene a doopravdy se nechala unést smutkem. Ani nepomýšlela na to, že mu ničí hábit. On ji hladil po hlavě a špital uklidňující slovíčka, která jí spíš ubližovala, než pomáhala. Navíc by ji v tu chvíli nedokázalo utěšit vůbec nic.
"Georgi?!" chlapcova matka si zavolala svého nešťastného pozůstalého syna k sobě. Ten zamumlal do dívčiných vlasů tichou omluvu a pomalým krokem se plahočil utěšit i matku, která se svíjela v záchvatech pláče o několik metrů dál společně se zbytkem rodiny a přáteli, které sotva znala.
Sotva ovšem odešel, bezmocná dívka se sklátila z nedostatku sil k zemi. Byla opuštěná a zoufalá. Zatnula zuby a plazením se dopracovala až k samotnému tělu. Opatrně ho jedním prstem pohladila po tváři, která nejevila známky života. Jeho pokožka byla mrtvolně bílá a nepřirozeně ledová.
Přiložila k jeho hrudi pravé ucho a jakoby se přitulila blíž k němu. Vzpomínala na chvíle, kdy tohle dělala tak ráda. On ji vždycky objal a přitiskl blíž k sobě a...byli šťastní... Teď ale neslyšela nic. Žádný uklidňující tlukot jeho srdce. Žádné uspávající a velice příjemné a bezpečné teplo. Jen studené nic. Dostala další záchvat pláče.
"Frede...?!" vydral se jí z hrdla nešťastný vzlyk. Chlapec ale neměl žádnou šanci odpovědět. Byl mrtvý. Definitivně.
"Bree! Nemůžeš tu být! Pojď, musíš na ošetřovnu!" zaslechla za sebou povědomý hlas. Nevěděla v tu chvíli, jestli ho chce nebo nechce slyšet. Tolik jí připomínal JEHO hlas..
Otočila hlavu. George Weasley se k ní vracel a snažil se ji od mrtvoly svého bratra odtrhnout. Marně. Nemohla ho přeci jen tak opustit...!
"Lásko, tak už pojď! Jemu...už pomoct nemůžeme. To ty potřebuješ ošetřit! Tak pojď!" naléhal dál. Už neměla žádnou sílu. Nechala se zvednout do jeho náruče a odnést se na ošetřovnu. Mohli jí vyléčit šrám na noze, podlitinu na tváři i natržený ret, ale srdce jí už nidko dohromady dát nemůže...
Milovala Freda úplně stejně, jako George. Mrtvého, stejně jako živého. Vždyť to byli dvojčata. Bez jednoho z nich se ovšem její život stal do slova a do písmene troskou.
Pohladila si maličko vypuklé břicho. Ten tvoreček tam, se co nevidět vydere na svět. Moc ji to bolelo. Vědomí, že nepozná jednoho svého otce jí působilo neuvěřitelná psychická muka. George jí bude muset odpustit. Ona už totiž věděla, jaké jméno jejich potomek ponese. Frederic Weasley tak nikdy neupadne v zapomnění...

Tak jsem se vám vrátila...!

29. června 2011 v 19:29 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Čtete správně, dneska v 15:45 jsem vstoupila na půdu Hlavního Vlakového Nádraží města Kladna. Svoje pocity z toho "výletu" raději rozvádět nebudu, protože to by bylo nadlouho a sprostých slov bych nešetřila, takže... :D Prostě jsem ráda, že jsem doma. Dneska na přidávání textů už nemám náladu, jsem z té cesty strhaná, ale zítra to tu bude. SB oběhnu taky až zítra, času bude dost :)
Chloe M. Raddle

P.S. Přeju všem hezké vysvědčení a ať rodiče moc nešílí :D

Nejsem tu...!

26. června 2011 v 10:56 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Už je to tak, děcka :D Odjíždím na tři dny se školou na tábor. Takže sem nebudu moct chodit. popravdě se docela bojim, protože jsem ještě ve stanu tak dlouho nespala a mám strach z komárů a tak... :D A stravovat se budeme z ešusu, což je další problém :D No, snad to přežiju, držte mi palce. A za tři nebo čtyři dny mě tu máte jako na koni. A novou kapču k přátelům samozřejmě taky ;)
Vaše Chloe M. Raddle :)

Poslední naděje umírá

24. června 2011 v 6:46 | Chloe M. Raddle
Takže včera jsem ohodnotila všechny soutěžící ohledně jednorázovky k Tomu Raddleovi a já sama přicházím taky s jednou. Ani náhodou by nestačila na ty vaše, které byly vážně krásné, ale...alespoň něco jsem napsala :D

Jméno: Poslední naděje umírá
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: jednorázovka k soutěži
Postavy: Tom Marvolo Raddle, Marien Whiteová, smrtijedi
Moje spokojenost: 40%
Věnování: všem soutěžícím :)


Někde ve mně vybuchl ohňostroj. V břiše mi poletovalo celé hejno motýlů. Chtěla jsem létat a zároveň se schovat někam velmi hluboko pod zem.
Tak takové pocity vyvolá polibek od člověka, kterého jste až do onoho okamžiku zapřísáhle nenáviděli. Jak bych taky mohla mít ráda Toma Raddlea? Toho Toma Raddlea, který se nikdy neusmál, který si nikdy nikoho nepustil k tělu, který nenávidí každého tvora na zemi, kromě sebe a těch přihlouplých hadů? Jak by nebelvír mohl mít rád zmijozel? A přesto se tak stalo. Najednou jsem si uvědomila, jak moc ho miluju. A nebyla cesta zpátky. Myslím, že i kdyby byla, stejně bych šla dobrovolně na porážku.
"Miluju tě!" zašeptala jsem očarovaně, když jsem se odtáhla. Zarazil se. Bylo to poprvé, co jsem něco takového vypustila z úst. Viděla jsem, jak se mu rozšířily panenky. Potom jeho rty přešly k úsměvu. Další prvenství si získal jeho úsměv. Co ho znám, nikdy se neusmál. Až teď.
"Já tebe taky, princezno!" zašeptal a objal mě. Přitiskl mě na svoji hruď a houpal ze strany na stranu. Už jen kvůli takovým okamžikům, jako je tento, stojí za to žít. Žít...a...zemřít.
Potom mě odtáhl od svého těla a nasadil znovu svoji neproniknutelnou masku. Bylo to v tu chvíli zvláštní, ale nevšímala jsem si toho. Stále ještě jsem byla omámená z jeho horoucích polibků.
"Pamatuj, miluju tě navždy. A je mi to moc líto. Prostě to musím udělat. Není jiná možnost, protože já už nemůžu zůstat slabý!" zašeptal ještě rychle a naléhavě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vážně něco nehraje.
Potom se dveře od učebny, kde jsme se s Tomem nacházeli, hlasitě rozletěly. Do místnosti se nahrnulo asi dvacet lidí. Všichni byli starší než já, byli to sedmáci, jako Tom. Určitě znali mnohem mocnější a působivější kouzla, než já, coby vyděšená páťačka. A tak jsem se ani nenamáhala s vytažením hůlky. Navíc jsem si všimla, že většina z přítomných chodila do zmijozelu. Další špatné znamení.
Abraxas Malfoy se horlivě šklebil a jakoby se nemohl dočkat příštích pár okamžiků. Crabbe a Goyle stáli se stejně tupými výrazy, jako většinu času vůbec a Cygnatus Black se pobaveně usmíval a měřil si mě hodnotícím pohledem. Až mi z toho všeho přejel mráz po zádech.
Cukla jsem pohledem zpět na Toma. Tvářil se naprosto netečně. Jeho tvář nevykazovala žádné známky citu. Vůbec nikdo nedokázal v tu chvíli odhadnout, na co myslí. Jeho dokonale ledová maska dokázala zakrýt úplně všechno. Můj vyděšený výraz oproti tomu zářil na míle daleko.
"Tome...co...proč...?" vykoktala jsem a chvěla se hrůzou.
"Tak už s ní skonči, Raddle! Na co ještě čekáš?! Nebo snad nejsi to, co o sobě tvrdíš?!" vyhrkl Malfoy. Tvářil se vážně zvláštně. Ale po tomhle výjevu jsem si uvědomila, co nastane. Oni mě zabijí. Tedy...přesněji řečeno...Tom mě zabije. Úplně mě to ochromilo. Ani brečet jsem nemohla. Uvěřit, že by Tom něco takového udělal...to se prostě nedalo.
Černovlasý chlapec ale přesto vytáhl hůlku a postavil se přímo naproti mně. Proč se probůh tvářil tak...netečně...?!
"Nastává vláda čisté krve! Přijmětě jako svého vůdce potomka samotného vznešeného Salazara Zmijozela a budete si žít jako v ráji. Společně vymýtíme ty, kdo si nezaslouží nosit hůlku. Ukážeme mudlům, kde je jejich místo. Zabijeme všechny, kdo se nám postaví na odpor. Budeme to nejsilnější a nejmocnější, co kdy chodilo po planetě Zemi. Následujte mě a nikdy toho nebudete litovat! Já, lord Voldemort, vám nabízím čistý svět!" začal Tom mluvit. Ten jeho proslov mě vyděsil ještě víc, než cokoliv jiného. Já jsem pocházela z mudlovské rodiny. Co to říkal?! Jak mohl...?!
"Lidé bez čisté krve si žít nezaslouží. Dokážu vám, že to všechno myslím vážně. Dokažte to také. Přijměte Znamení Zla a stvrďte svou loajalitu vůči mně. Navždy!" pokračoval. Ani jednou se mu hlas nezachvěl. Ani jednou nedal najevo cit. Nic.
Potom se zadíval na mě. Jeho oči v tu chvíli na vteřinku pookřály. Byly plné viny, zoufalství a lítosti. A přesto...
Za chvíli jeho pohled znovu ztvrdl a hůlku namířil přímo do mého obličeje. Zachvěla jsem se hrůzou a chvět jsem se nepřestala.
"Avada Kedavra!" vyslovil to tak lehce, až mi zamrazilo. Zelený paprsek z jeho hůlky postupoval stále blíž a blíž ke mně. Narazil mi do obličeje takovou silou, že jsem spadla z lavice, na které jsem seděla. Chviličku jsem cítila bolest z naražené ruky a hlavně srdeční bolest. On to doopravdy udělal.
Kolem mně se rozprostřela temnota. Naposledy jsem se nadechla. Než jsem ale přestala vnímat, před očima se mi zjevil obličej. Usměvavý obličej jediného muže, kterého jsem kdy milovala.
Potom mě tma pohltila úplně.

Vyhodnocení 2. kola + zadání 3. kola LS

23. června 2011 v 14:24 | Chloe M. Raddle |  Soutěže
Takže je tu další kolo literární soutěže. VŠEM SE JEŠTĚ JEDNOU OLOUVÁM ZA KOMPLIKACE S E-MAILEM, JSEM FAKT BLBKA! ZVLÁŠŤ PENELOPE, ZLATO, ODPUSŤ MI TO...!!!
No nic, teď k samotné soutěži. Ani mě moc nepřekvapilo, že všechny vaše povídky byly vynikající. Všechny jste skvělé povídkářky :) Početla jsem si úplně úžasně, všechno to bylo dokonalé :)

1. Emily
Dílo: TADY
Můj názor: Bylo to skvělé. Tak trochu smutné a hodně depresivní. Ale nebála bych se asi víc vyjádřit emoce a přidat i trochu přímé řeči. Literární ani pravopisné chyby nejsou. Na tvém způsobu psaní se mi líbí takové to pohrávání si s textem a pestrost slov :)
Hodnocení: 9/10

2. Penelope
Dílo: TADY
Můj názor: Krásné :) Četla jsem to několikrát a úplně mě to okouzlilo :) Tohle dílo je přesně to, co jsem očekávala. Sladká romantika, trochu drama... :) Skvělé :) A ještě jednou se omlouvám za to, co jsem provedla... :(
Hodnocení: 10/10

3. Charlie
Dílo: 1/6; 2/6; 3/6; 4/6; 5/6; 6/6
Můj názor: Už do textu e-mailu jsi psala, že je to dlouhé, ale moc jsem tomu nevěřila. Potom jsem to otevřela a vypadla mi pusa z pantů :D Ale odpovídalo to všemu, co jsem chtěla :) Nenapsala jsem, jak moc to má být dlouhé. Literárních chyb jsem si nevšimla a pravopisné nevím, neznám slovenštinu, i když jsem tam našla pár překlepů. Ale v tak dlouhém dílku to je pochopitelné :) Nemám, co bych ještě dodala :)
Hodnocení: 10/10

4. Frau
Dílo: TADY
Můj názor: Tahle povídka se mi líbila. Jenom bych asi vytkla, že to bylo všechno takové úspěchané a ten konec bych ještě zdramatizovala. Ale to už je drobnost :) Pravopisné chyby nemůžu hodnotit, literárních tam bylo minimum, jestli vůbec.
Hodnocení: 8/10

5. Rose
Dílo: NEDODÁNO
Můj názor: Asi bylo zbytečné se hlásit, když se teď nic neděje. Stačilo by prostě napsat, že se neúčastníš...
Hodnocení: 0/10

Takže, po prvních dvou kolech jsme na tom následovně:
1. Penelope & Charlie - 20 bodů
2. Emily - 19 bodů
3. Frau - 15 bodů
4. Rose - 0 bodů

ZADÁNÍ 3. KOLA
Přemýšlela jsem, co dám do třetího kola a nakonec jsem na to přišla. Songfic. Ten, kdo neví, co to je... Do textu nějaké písničky vkládáte odstavce. Věřím, že se vám to povede :) Jo a byla bych ráda, kdyby se tam vyskytoval Albus Brumbál. Ať už jako hlavní postava, nebo jenom zmínka... To je na vás :)
Hotový úkol mi pošlete na e-mail Monicka369@seznam.cz a to do páté hodiny 6.7. 2011. Je to středa :) Dotazy a všechno ostatní pište do komentářů ;)

4. ročník - K Mlátičce a zpátky

22. června 2011 v 7:06 | Chloe M. Raddle |  °°°Only friends...?°°°
Je tu další kapitolka pro vás. Snad se vám bude líbit a prominete mi, že to trvalo tak dlouho. Jinak zítra přidám vyhodnocením soutěže. Moc prosím Penelope, aby mi poslala ještě jednou to druhé kolo. Já vím, je to moje chyba, jsem blbá, ale vážně bych to potřebovala... Prosííím! :)
To je asi tak všechno. Děkuji za přečtení a těším se na každý váš komentář. Pravopisné chyby a překlepy nevnímejte, nechce se mi to číst znovu :D
Díky, Chloe :)*

...získáme nachově zabarvený lektvar. Přidáním kořínků sedmikrásky jedovaté a 1/2 nasekané žině z jednorožce se nám lektvar zabarví do sytě červené barvy...
"Kam pořád mizíš, Chlo? Pořádně jsem tě neviděl už tak dlouho! A PROČ PROBOHA DĚLÁŠ VŠEM TĚM IDIOTŮM DOMÁCÍ ÚKOLY?!" vybuchl najednou vedle mě Mike. Lekla jsem se tak, že jsem na Jamesův úkol z lektvarů vylila všechen inkoust. Povzdechla jsem si a začala to všechno dávat do pořádku. Byla jsem ovšem moc ráda, že mu takhle nemusím nutně odpovědět. Strašně nerada jsem mu lhala.
Když jsem inkoust odstranila, otevřela jsem si další lahvičku a pokračovala.
"Tak Chloe! Mohla bys mi odpovědět?!" naléhal na mě dál.
"Promiň, Mikeu, nemohla. Pravdu říct nesmím, je to hrozně tajné. A lhát ti nebudu!" oznámila jsem rázně a zabodla prst do stránky v učebnici, abych neztratila řádek.
Mike si odfrknul a chvilku byl ticho. Já toho využila k napsání dalšího kusu pojednání na lektvary.
"Jsem tvůj nejlepší kamarád, Chloe! Myslím, že mám práno vědět, co celé dny děláte!" řekl smutně. Tohle mě naštvalo. Psychický nátlak nesnesu.
"Jsi jeden z mých nejlepších kamarádů, Michaele! Oni jsou tu ale taky. A zakázali mi o tom s kýmkoliv mluvit. A to z celkem pochopitelných důvodů. Pokud mě tedy taky bereš jako nejlepší kamarádku, pochopíš to!" zasyčela jsem.
Mike se zarazil a sklopil hlavu. Když další dvě minuty nepromluvil, pokračovala jsem v eseji.
...mícháme 7 krát po směru hodinových ručiček. Necháme dalších dvacet minut vařit a potom mícháme 7 krát proti směru. S hotovým lektvarem zacházíme velice opatrně, má leptavé účinky.
Dopsala jsem a začala se balit. Moje mise v knihovně byla splněná. Teď jsem musela za Poberty do Komnaty Nejvyšší Potřeby.
"Chloe, prosím, jen mi slib, že neděláte něco nebezpečného. A že si stejně budeš dávat pozor!" zastavil mě Mikeův hlas. Otočila jsem se a oči se mi lítostivě leskly. Byla to první věc, kterou jsem mu neřekla. Nechtěla jsem mu lhát. Vážně nechtěla! Ale jinak to prostě nešlo. Navíc...dovádění s vlkodlakem přeci ani nemusí být nebezpečné. Ne...?
"Slibuju!" zašeptala jsem a potom se rychle pakovala pryč.

"Ahoj kluci!" křikla jsem do místnosti. Všichni čtyři Poberti mi kývli na pozdrav a tři z nich dál zběsile mávali hůlkami. Okamžitě jsem se přidala.
"Díky, že jsi vzala směnu s úkoly za mě, Chloe. Já bych ty lektvary asi nedal!" usmál se na mě Sirius. Mávla jsem rukou. Měl pravdu. Lektvary mu až k uzoufání nešly.
Sirius se potom dál soustředil na přeměnu. V tu chvíli se zablesklo a místo Siriuse stál vedle mě obrovitý a velice chlupatý černý pes. Tak příšerně jsem se lekla, že jsem pronikavě zaječela. To ale nikdo nevnímal. Siriusovi se to povedlo! Přeměnil se! Po tolika týdnech...
Za chvilku pes rostl a stával se z něj zase mů kamarád. Napoprvé to ovšem šlo velice pomalu a podle toho, jak Siri řval, to asi taky nebyla procházka růžovým sadem.
Když už na zemi ležel vážně jen můj kamarád, pustil se do nadávání. Klel takovým způsobem, až jsem se divila, kolik to zná nadávek a sprostých slov.
Jamese, Petera ani mě to ovšem neodradilo a začali jsme to zkoušet dál. Sirius potom trénoval přeměňování na psa a zase zpět. V učebnici psali, že poprvé je to vždy bolestivé.
Hned po Siriovi se to podařilo Jamesovi. Ten se stal statným jelenem s majestátným parožím. Všichni v místnosti jsme vybuchli smíchy. Zrovna James se proměnil v jelena! Ten James, kterému dává Evansová pokaždé co proto...!
Jako třetí se to samozřejmě povedlo mě. Zjistila jsem, že bolestivá je i ta přeměna na zvíře. Řvát jsem ale samozřejmě jako zářivě bílá holubice nemohla.
Když jsem se dostávala z holubí podoby, myslela jsem, že mi někdo řeže nohy. Všechny svaly i kosti mě neuvěřitelně bolely. Ani jsem se nedivila, že kluci tak ječeli.
Peterovi to trvalo o něco déle, ale i on se nakonec mohl chlubit obrovskou slizkou krysou.
Bylo nás tedy pět. Vlkodlak, pes, jelen, holub a krysa. Různorodější pětici by si asi každý mohl jen těžko představit. Ale taky ze mě mohla být kudlanka nábožná. A z Petera tlustočerv.

"Přes noc mě napadlo, že by jsme si měli dát přezdívky. Aby to všechno nebylo tak nápadné...!" huhlal James skrz ledvinky a rýži, co měl v puse. Bylo to maximálně nechutné a tak jsem se raději odvrátila.
"Fajn. Já jsem pro!" souhlasila jsem s ním. Taky mě napadlo něco podobného. Sirius, Peter i Remus přikývli na znamení souhlasu.
"Tak já budu...třeba..." začal James a přemýšlivě šťouchnul do jednoho z kousku ledvinek, které mu ještě zbyly.
"Paroháč!" skočil mu se smíchem do řeči Sirius. Musela jsem se smát, i když bych Jamese ráda bránila. James se ale smál taky a střelil Siriovi z legrace lehoučký pohlavek.
"A co Dvanácterák?" zahuhlal od knihy Remus. James zavýsknul a Rema objal, div ho neuškrtil.
"To je nápad, Remie! A ty budeš...Náměsíčník, protože..." výskal James. Asi si chudák neuvědomoval, že když to bude pořvávat kolem, už to tak tajné nebude.
"Protože to spolu vůbec nesouvisí?" pomohl mu Sirius. James se na něj zašklebil.
"Ale vlastně to není špatný nápad!" pokrčil rameny Remus - Náměsíčník.
"Dobře, tak teď já. Já budu Tichošlápek, jako ten druh psa v Albánii!" rozhodl se Sirius. Vlastně to bylo dost dobré.
"Já chci být...!" zarazila jsem se uprostřed slova. Vlastně jsem chtěla něco tak dobrého, jako měli kluci, ale nemohla jsem na nic přijít.
"A co...Létavičník?" navrhl Peter. Všichni se dali do smíchu, kromě mě. Vážně mě myšlenka, že by mi někdo říkal Létavičník, vyděsila. Znělo to podobně jako lívanečník nebo mravenečník. A to vážně ne. Peter byl prostě zaostalý.
"A Peter je Tlustočerv, jinak s vámi nemluvím!" snažila jsem se ten šok převést do vtipu. Vážně se všichni začali smát.
"Ne to je vážně dobré! Tedy nemyslím Tlustočerv, ale co Červ? Nebo..." chytil se toho Sirius. Vykulila jsem na něj oči. Myslela jsem to jako vtip!
"Červíček je myslím docela dobré!" přikývl Remus rozvážně. Tak. A zbyla jsem jen já.
Od mrzimorského stolu na mě zamával Mike a já se urychleně zvedla.
"Kluci, musím běžet. Máme bylinkářství a potřebuju si ještě promluvit s Prýtovou. Dořešíme to pak!" prohrábla jsem Removi vlasy a odběhla za Mikem.

Na úplněk jsme se připravovali celý týden předem. Museli jsme myslet na všechno. Pochopitelně jsme měli zabalený neviditelný plášť a to všechno, ale stejně byla obrovská pravděpodobnost, že narazíme na Filche nebo tu odpornou kočku.
Na dějinách sedím obvykle se Siriusem. Proto jsem si všimla, že něco čmáral. Drkla jsem do něj.
"Co to je?" sykla jsem. Sirius se frajersky usmál.
"Tohle je plánek Bradavic. Se všemi tajnými chodbami a místnostmi, které jme zatím objevili!" prohlásil ležérně. Vykulila jsem oči. Nikdy jsem nic tak precizního neviděla.
"Ale to nám bude k ničemu, když nevíme, kde je Filch nebo Norrisová!" prohlásila jsem.
Sirius chvilku přemýšlel. Potom zamával hůlkou a vyřknul nějaká zaklínadla, která jsem ani neznala. Byl nejspíš chytřejší, než se zdálo.
Vykulila jsem oči, když jsem spatřila, jak si to školníkova značka kráčí po chodbě ve třetím poschodí.
"Tak. Je to dokonalé!" pochválil se šeptem Tichošlápek.
"Není. Musíme to zabezpečit. Takhle by z ní mohl číst každý!" ušklíbla jsem se a vytáhla hůlku já. Po několika kouzlech bylo hotovo. Upřímně jsem doufala, že jsem nic nepokazila.
"A jak se to teď objeví, ty chytrá?" nakrčil Sirius podrážděně čelo.
Vytrhla jsem mu plánek z ruky a namířila na něj hůlkou.
"Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti!" prohlásila jsem. Na plánku se objevilo:
Pánové Červíček, Náměsíčník, Tichošlápek a Dvanácterák mají spolu s CH.T. tu čest vám představit...POBERTŮV PLÁNEK!
Potom se mapa Bradavic znovu zjevila na pergamenu. Sirius se rozesmál.
"To je dost dobré!" usmál se potěšeně. Nemohli jsme se dočkat, až naše dílo ukážeme klukům.

První úplněk tak špatný nebyl. Přeměna ještě trochu bolela, ale jinak šlo všechno hladce. Remuse mi bylo nesmírně líto a byla jsem tudíž moc ráda, že mu můžu nějakým způsobem pomáhat. Stejně tak na tom byli ostatní Pobertové.
Vrátili jsme se na kolej brzy ráno, hned po svítání. Unaveně jsme se složili na jednu z pohovek a usnuli. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jít nahoru do ložnic. Jen by tam otravovala Evansová s tou svojí úžasně blonďatou kamrádkou.
Ráno jsme se na vyučování nedostavili, což nebylo zase tak velikým překvapením. Naštěstí zbývalo jen trochu času do Vánoc, takže jsme se už moc neučili. Problém byl někde jinde. Neměla jsem tušení, jak povím Mikeovi, co jsem celou noc dělala. Samozřejmě, pravdu jsem říct nesměla.

Potřebuju hlasy!!!

20. června 2011 v 20:02 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Potřebuju další vaše hlasy v literární soutěži. Hlasovat můžete TADY a za každý hlas jsem moc vděčná :) Určitě oplatím ;)

Poslední výkřik

19. června 2011 v 13:32 | Chloe M. Raddle
Další z povídek z doby, kdy jsem byla zabouchnutá do Toma Raddlea. Tohle je teda drabble a dost hrozný, ale stejně jsem se ho sem rozhodla dát :)
Jo a moc prosím všechny účastníky, kromě Charlie, aby mi poslali úkoly do literární soutěže ještě jednou...! Já kráva jsem si smazala e-mailovou schránku a všechno to neokopírovala. Četla jsem to všechno, jen bych to potřebovala uveřejnit a přidat sem na to odkaz... Vážně se moc omlouvám, když to nepůjde, nevadí, vážně jsem to všechno četla...
Nezodpovědná Chlo Raddle

Jméno: Poslední výkřik
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: drabble
Počet slov: 100
Postavy: mudlovská dívka, lord Voldemort
Moje spokojenost: 23%
Věnování: SB

Mrtvolně bílá ruka s až nezvykle dlouhými prsty si razila cestu skrz vzduch, směrem k mému hrdlu. Vydala jsem výkřik a snažila se vyvlíknout, ale nešlo to. Na to mě držel až moc pevně. Pokožka byla hrubá a tvrdá a on celý působil smrtícím a velice nebezpečným dojmem. Opustila jsem od marných pokusů vysvobodit se a zabodla svůj k smrti vyděšený pohled do jeho rudých a temně planoucích očí. Pod návalem takového množství nenávisti a pohrdání jsem se málem vypařila. Zkameněla jsem a jen nehnutě čekala, až udělá to, co jsem očekávala od samého začátku. Zavřela jsem oči.
"Avada Kedavra!"
Tma...

B-Day

16. června 2011 v 14:33 | Chloe M. Raddle
Omlouvám se předem za nudný a nezajímavý článek, jenom se potřebuju vypsat :D

Dneska je 16.6. a já konečně slavím :D To jsem věděla už ve čtyři ráno. Volala mi kámoška a přála všechno nejlepší. V tu chvíli jsem jí měla chuť zabít. Já mám totiž ve zvyku každého, kdo mě vzbudí krutě a brutálně mučit, až dokud nepoprosí o smrt :D Chudák budík to už vyzkoušel tolikrát...
No, ale zpátky k věci. Mobil mi zvoní skoro pořád. Jsem jako nějaká telefonní ústředna. Esemesky ani nestíhám číst. A uvažuju, kolik ještě má táta bratranců :D Ale měli by se naučit akceptovat, že jsem ve škole (i když jsme dneska byli na výletě)...!
No a ve škole samozřejmě holky všude prokecly, jak se věci mají, takže jsem si užila pár hodin mučení ze strany spolužáků. Na faceu asi tisíc upozornění. Grrr! Většina lidí mě tam sotva zná a kdyby to na straně neměli napsané, ani by nevěděli, že existuju..!!! No nic :) Je od nich celkem milé, že se na mě nevykašlali úplně :)
Jedna pozitivní věc na narozeninách přeci jenom je. Mám nový telefon (Sony Ericson XPeria X10 mini pro) a žeru ho :) A pak taky kasička praská ve švech. Takže na tohle si stěžovat nemůžu :D
Já vím, že za pár desítek let budu kroutit hlavou, jak jsem to mohla napsat, ale klidně to teď napíšu: UŽ ABY MI BYLO OSMNÁCT! Grrr, když si ještě představím, kolik let mi do toho vysněného věku zbývá...
Tak ok, musím se jít připravit, za chvíli tu bude bábi jako na koni.
Mějte se fajn, lidi. Mám vás ráda :)
Loe M. Raddle


P.S. Tenhle článek nebyl napsaný, aby jste mi všichni gratulovali, spíš se tomu naopak snažte vyhnout, prosím :) Jenom jsem to chtěla vypsat (btw...a pěkně mě od toho bolí ruka :D).
P.P.S. Už jenom vidím ten obrázek a taju :D Já ten mobil M.I.L.U.J.U.!!!

OMLUVAAAA!

15. června 2011 v 14:31 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Všem se moc omlouvám, ale tenhle týden byl vážně příšernost. Testů bylo tolik, že je ani nedokážu spočítat. A ještě nějaký dostaneme. Jsem už vážně totálně vyždímaná. Proč jsem na blog nemohla chodit je teda asi jasné. Prostě jsem se musela učit. A stejně budu mít asi 8 dvojek, takže vyznamenání budu mít jen tak tak :((
Achjooo, a to jsem se chtěla hlásit na gympl :((
No nic. Teď jdu oběhnout SB a takový a začnu konečně psát další kapitolu k přátelům.
Ch.M.R.

Řetězák 0.24 - Knížky

12. června 2011 v 7:18 | Chloe M. Raddle |  Řetězáčky
1. Kniha, která změnila můj život
Těch je hodně. Nejdřív samozřejmě Harry Potter. Potom přišla do hry Twilight, Upíří Deníky, Vampýrská Akademie a momentálně znovu Harry Potter :) Proč? Ukázala mi svět, o kterém se mi nikdy ani nesnilo a umožnila mi být jeho součástí. Vtáhla mě do světa fantazie a přiměla mě věřit, mít rád, přehodnotit to všechno v sobě :)
2. Kniha, kterou jsem četla více než jedenkrát
Téměř všechny knížky, které se mi líbily. Já dělám to, že si to všechno přečtu a po nějakém čase se k nim zase vrátím a čtu je znovu :) Takže skoro všechny :)

3. Kniha, která tě nejvíc rozesmála
Jaj, těch taky nebylo málo. Ale nejvíc jsem se vždycky smála u takových těch dívčích románků. Člověk si u nich nejvíc odpočine a odreaguje. Potom mi vždycky vykouzlili úsměv na tváři Fred a George Weasleyovi. Další byla Zeměplocha od Pratchetta.

4. Kniha, která mě rozplakala
Slzela jsem u HP6, když zabili Brumbála. Potom u Školy Noci, když umřel Heath. Jinak jsem četla víc rádoby smutných knih, ale nic mě prostě rozplakat nedokázalo :// Škoda :D

5. Kniha, kterou si přeješ, aby byla napsaná
Pokračování HP. Moc bych chtěla vědět, jak to bylo dál s Rose, Albusem, Jamesem, Scorpiusem a tak :)

6. Kniha, kterou si přeješ, aby nikdy nebyla napsaná
Já nevím. Každá knížka má nápad a autora, který dřel na jejím napsání. A odsoudit to jen tak nejde, zvlášť, když máme každý jiný vkus.

7. Kniha, kterou právě čteš
Ronald Renuel Tolkien - Silmarillion; Karel Hynek Mácha - Máj

8. Kniha, kterou máš v plánu přečíst
Poslední Píseň a Voda pro Slony

9. Kniha, na kterou jsi hrdá, že si ji přečetla
Ota Pavel - Jak jsem potkal ryby. Grr, absolutně nemám ráda jeho způsob psaní. Je to takové zmatené.. Byla to povinná četba, takže jsem to přečíst musela...! A už vím, že tohle zase jen tak do ruky nevezmu :D

10. Kniha, která v tobě nechala nejrozporuplnější pocity
Ehm, tohle je těžké. Asi Twilight. V jednu chvíli jsem si přála, aby se Bella stala upírkou a v té další, aby utekla s vlkodlakem Jacobem.

11. Kniha, kterou by sis chtěla přečíst, ale zatím nemůžeš
Další díl Školy Noci, ještě nevyšel, stejně tak volné pokračování k Vampýrské akademii :)

12. Nejstarší kniha, kterou jsi četla
Tady jsem nepochopila otázku. Úplně první kniha, kterou jsem přečetla, byla Lota z Rošťácké uličky od Astrid Lindgrenové. A kniha, která měla nejvíc let...? Určitě Babička od Boženy Němcové. Pamatuju si, že když jsem to četla, tak se ten papír skoro rozpadal :D

13. Chtěla by ses potkat z postavou některé knihy?
Určitě se Siriusem Blackem, potom Lissou Dragomirovou, Adrianem Ivaškovem, Fitzwilliemem Darcym, Heathem a Aragornem.

14. Je některá postava, se kterou by ses nechtěla potkat?
Ginny Weasleyová, Rose Heathaweyová, Zoye Redbirdová a James z Twilight.

15. Existuje nějaký člověk, který ti připomíná knižní postavu?
Myslím, že ne. I když samozřejmě každou z postav přirovnávám k nějakému člověku, když to čtu.


Unhappy fate

10. června 2011 v 7:20 | Chloe M. Raddle
Emily měla dost dobrý nápad a to, abych úkoly do literární soutěže plnila také. Jak už jsem předtím napsala, tohle mi dělalo fakt problém, ale nakonec jsem to dala a s PŘESNÝM POČTEM SLOV (tedy doufám) :D Takže tady to je. Zařadím si to i do seznamu drabble, kdyby se někdo divil, proč tam mám to záhlaví :D To tam u úkolů mít samozřejmě nemusíte :D
Jméno: Unhappy fate (Nešťastný osud)
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: drabble
Počet slov: 100
Postavy: Lilian Potterová, Harry Potter
Moje spokojenost: 29%
Věnování: všem soutěžícím v literární soutěži :))

V Godrikově Dole nastalo svítání. Paprsky slunce dopadly na hromadu sutin, která podle všeho ještě nedávno představovala útulný domek jedné šťastné rodinky. Teď z toho nezbylo nic. V "domě" ležela jen mrtvá těla dvou mladých lidí a ozýval se odtamtud křik ještě docela maličkého chlapce. Upíral oči na matku a plakal.
Žena byla krásná i po smrti. Nádherné vlasy dopadaly v pravidelných spirálách na podlahu a prázdné oči upíraly svůj mrtvolný pohled ke stropu. Voldemort jí mohl prokázat laskavost. Vůbec by zemřít nemusela. Ale prsten, který měla nasazený na prsteníku říkal něco jiného. Příliš milovala, než aby mohla žít dál.

Vyhodnocení 1. kola + zadání 2. kola LS

9. června 2011 v 7:07 | Chloe M. Raddle |  Soutěže
Takže....takže :D Skončilo první kolo LS a začíná druhé. Nejdřív vyhodnotím to první...

1. Emily
Výtvor: TADY
Můj názor: Super. Pravopisné chyby jsem tam nenašla a jiné literární také ne. Dějově absolutně super, malé plus za to, že jako námět je HP. Absolutně nemám nic proti.
Hodnocení: 10/10

2. Penelope
Výtvor: ZDEE
Můj názor: Další bezchybné :)) Žádné pravopisné chyby ani jiné literární, přesný počet slov... Děj je smutný, ale perfektní, dává smysl a...vůbec :D Nenašla jsem jedinou chybu.
Hodnocení: 10/10

3. Charlie
Výtvor: HERE
Můj názor: Wow. Opět naprosto dokonalé. I když jsem se ze začátku moc nechytala, potom jsem to pochopila. Pravopisné chyby v tomhle případě hodnotit nemůžu, páč neznám slovenštinu tak dobře, ale to neva. Literárně skvěle spracované. Moc se mi tam líbilo takové to pohrávání si se slovy :)) Dějově nemám nic proti :))
Hodnocení: 10/10

4. Frau
Výtvor: TADY
Můj názor: Tohle dílko se mi taky moc líbilo. Stejně jako u Charlie - pravopisné chyby prostě nemůžu hodnotit. Literárně to bylo v pořádku. Děj dával smysl a bylo to pěkné, lehké čtení :)) Co bych označila jako chybu...zadala jsem drabble o sto slovech a tohle na to bylo moc dlouhé... Ale jinak moc pěkné :))
Hodnocení: 7/10

5. Rose
Výtvor: NEDODÁNO
Můj názor: Pokud budeš chtít, můžeš tenhle úkol poslat s tím dalším. Nebude to problém :)
Hodnocení: 0/10

ZADÁNÍ 2. KOLA
Na druhé kolo jsem se rozhodla dát něco lehčího. Příběh na téma, kdyby jste vy byli v Bradavicích. Příběh bude tedy psán z vašeho pohledu. Asi by se ta postava měla shodovat s vaším charakterem. Co se týče žánru...moc ráda bych si přečetla nějakou sladkou romantiku, ale je to celkem na vás. Není to podmínka. Co ovšem podmínka je...musí to být v období, kdy do školy chodil Tom Raddle. Aby to bylo zajímavější. A v té době vlastně není uvedeno moc postav, tak to budete mít i volnější :)) Moc se těším na vaše výtvory.
Hotové úlohy mi zasílejte jako vždycky na e-mail: Monicka369@seznam.cz. Máte na to opět dva týdny, kolo bude končit 22.6. 2011 o páté hodině odpoledne.

3. ročník - Malý chlupatý problém

8. června 2011 v 15:20 | Chloe M. Raddle |  °°°Only friends...?°°°
Pitomí potáciví paviáni :D Ehm, zase sleduju HP4 :D Já miluju dvojčata :D
No nic, máte tu další kapču k přátelům. Snad se vám bude líbit. Vyhodnocení literární soutěže sem dám zítra, aby tohle někdo komentoval.. :))
No, loučím se :))
Vaše Chloe
"Rozhodl jsem se, že se letos přihlásím do nebelvírského famfrpálového mužstva!" prohlásil odhodlaně James. Měsíc po začátku školního roku jsme večer seděli ve společenské místnosti. Přikývla jsem na souhlas.
"Měl bys to zkusit. Jseš fakt eso!" usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Jamese jsem viděla hrát snad tisíckrát, vždycky na postu chytače. O prazdninách jsme totiž se Siriusem přijeli na týden navštívit Potterovi do Godricova Dolu. Moc se mi tam líbilo. A James byl jako chytač perfektní.
"Jo, kámo. Rozválcuješ je!" přidal se Sirius a poplácal Jamese po ramenou. Peter jen něco souhlasně zamumlal. A potom jsem si uvědomila, že tu chybí Remův chytrý komentář. Rozhlédla jsem se, ale Remus chyběl. Zase. Vlastně...už od prváku se hodně ztrácel.
"Kde je Remus?" zjevně jsem nebyla jedinná, komu to leželo v hlavě, protože se ozval Sirius.
"Nevím. Zase pryč. Říkal něco o nemocné matce!" pokrčil rameny James. To byla pravda. Remus pořád mlel něco o nemocné matce.
"To je škoda. Psala mi mamka. Dneska je úplněk. Zase mi pošle Úplňkové keksy. Jsou výborné!" prohlásila jsem. Sirius, James, ale hlavně Peter nadšeně přikyvovali.
"Ať jich ale pošle víc než posledně. Peter nám jich moc nenechal. Ještě štěstí, že byl Remus zrovna za...nemocnou matkou...!" dořekl James mdle a bylo vidět, že mu mozek běží na plné obrátky. Potom se po nás zděšeně podíval. Mně i Siriovi to v tu chvíli docvaklo také.
"Napadá vás...to co mě?" hlesl Sirius a podíval se po nás všech.
"Máš hlad...?" tipnul si Peter a pohladil si svoje přerostlé břicho. Kdyby mi neležel v hlavě Remus, rozesmála bych se.
"Ne!" okřikl ho Sirius.
"Remus je..." chtěla jsem to říct, ale prostě...nemohla jsem.
"...vlkodlak...?" dořekl tiše a velice opatrně James. Nastalo tíživé ticho.
"Nemusí to tak být. Určitě...určitě nemusí..." začala jsem koktat. Jen ať není ticho.
"Co jiného?" obořil se na mě James.
"Nevím. Cokoliv. Chcete mi říct, že nevěříte svému nejlepšímu příteli?" vyhrkla jsem bezradně.
"Vždyť ty si to myslíš taky!" obvinil mě zcela oprávněně Sirius. Tentokrát jsem ticho nepřerušila.
Něco mě napadlo. Urychleně jsem se zvedla a nazula si boty.
"Kam jdeš?" otázal se překvapeně James.
"Do knihovny. Nemůžeme nikoho odsoudit jen tak...!" hlesla jsem a utíkala pryč.

Vběhla jsem mezi regály a okamžitě příslušnou knihu našla. Posadila jsem se k mému oblíbenému stolu a pustila se do čtení.
O pár hodin později mě ale všechny naděje opustily. Už mě nemělo co přesvědčit o tom, že to všechno není pravda. Že Remus není...
"Za chvilku bude madame Pinceová zavírat. Nemyslím, že bys byla tak vášnivá čtenářka, abys trávila noci v knihovně!" jedině Mikeův milý hlas mě mohl vytrhnout z nostalgie a černých myšlenek. Aniž bych si to uvědomovala, usmála jsem se od ucha k uchu.
"Momentálně urážíš moji inteligenci!" konstatovala jsem naoko uraženě. Mike se rozesmál. Milovala jsem ten smích. Přidala jsem se k němu. Nesmírně se mi v tu chvíli ulevilo.
"Co tady takhle hulákáte?! Jste v knihovně a ne na pastvě! Okamžitě ven! A vůbec...knihovna se zavírá!" přiklusala madame Pinceová a ukázala na nás svými kostnatými prsty. Spakovala jsem tedy knihu a urychleně se pakovala pryč. Mike mi byl v patách.
"Tak...co podnikneme teď?" usmál se na mě Mike.
"Zvu tě na zmrzlinu!" usmála jsem se na něj. Věděla jsem, že zbožňuje čokoládovou zmrzlinu.
"Ale už je po večeři!" namítl pochybovačně Mike.
"Znám místo, kde nám dají co budeme chtít!" promnula jsem si ruce a spokojeně se ušklíbla. Potom ho vedla přímou cestou do kuchyní.

Následující den Remus chyběl. Druhý den po úplňku se k nám ale na snídani přidal. Zrovna jsem klukům popisovala fintu, kterou předvedl na jednom zápasu střelec jednoho cizího mužstva. Sotva se ale Remus přiblížil, všechno stichlo a my upřeli pohledy do svých přeplněných talířů. James se začal raději překotně cpát slaninou, aby nemusel promluvit. Zrovna v tu chvíli ale šla kolem Evansová a při pohledu na Jamese nakrčila nos. Jamie si toho naštěstí nevšiml, ale mě to v tu chvíli nesmírně popudilo. Vyslala jsem na ní takový škleb, za jaký by se nemusel stydět ani Srabus po zjištění, že mu někdo vypral jeho oblíbené spodky.
"Co se děje? Že jste tak ticho?" zeptal se nejistě Rem. Sirius naštvaně poťukával rukou na stole. Dost mě to znervózňovalo a tak jsem ho jemně přes ruku plácla. V tu chvíli vybouchnul.
"Tak povíš nám konečně pravdu, Remusku?! Nebo ti za to ani nestojíme?!" vykřikl tak hlasitě, až se několik studentů zděšeně otočilo.
"Siriusi, tiše!" okřikla jsem ho a drkla do něj. Nevšímal si toho. Remus zbledl, ale pořád se tvářil zaraženě a nechápavě.
"Já...nevím...nerozumím..." začal koktat. Bál se toho, co přijde. A já se mu ani nedivila.
"Nerozumíš?! Kampak mizíš o úplňcích?! Hmmm?! Co má vlastně tvoje máma za nemoc, Remusi?! To...vážně...dělalo ti dobře, že z nás celou tu dobu děláš pitomce?!" syčel nenávistně.
"Chtěl...chtěl jsem vám to říct. Ale...bál jsem se. Měl jsem strach, že..." Remusovi se třásl dolní ret. Bylo mi ho strašně líto.
"Už ti nevěřím ani slovo!" pokračoval Sirius ve znechuceném monologu. Překvapeně jsem na něj zírala a přemýšlela, kde se v něm vzalo tolik nenávisti. Kolovala v něm nejspíš tolik Blackovské krve, než jsme si mysleli.
"Siriusi, myslím, že reaguješ přehnaně. Měl nám to říct, ale..." začala jsem zachraňovat situaci, když se k tomu neměl James.
"Přehnaně? Takže jsi zase na jeho straně, nemám pravdu? Jak taky jinak, že?" Sirius se stával víc a víc nepříčetným.
"Ano, přehnaně. Každý udělá chybu!" okřikla jsem ho.
"Ty jsi teď udělala chybu, Taylorová!" zakřičel, zvedl se a vyběhl z Velké síně. James mu byl v patách. I on zradil. Jakoby se zbláznili. Nevěděla, jestli to tak připadalo jen mě, ale zas tak moc se přeci nestalo... Nebo ano?
Pohlédla jsem zpátky na Remuse. Vypadal, že se každou vteřinou rozpláče.
"Na mě se můžeš spolehnout, Remusi. Já bych tě v maléru nenechala! Ale říct jsi to mohl!" usmála jsem se na něj. Překvapeně zvedl hlavu a maličko se usmál.
"Děkuju, Loe!" špitl chraplavým hlasem. Najednou mi ho bylo strašně moc líto. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala.

---

Několik měsíců jsme se Siriusem, Jamesem ani Peterem nepromluvili slovo. Trávila jsem tedy čas jen s Remusem a někdy se k nám přidal i Mike, ale on patřil do mrzimorského famfrpálového mužstva a tvrdě trénovali. Co se týče famfrpálu, Jamese přijmuli. Stal se nebelvírským chytačem. Tu noc jsem probrečela. Tolik jsem chtěla jít za ním a gratulovat mu... Hrdost mi to ale nedovolila.
Neprohodili jsem spolu slovo ani o Vánocích. Byly to ty nejsmutněkší Vánoce, které jsem ve svém životě zažila. K ukončení toho všeho by z jedné strany stačila jen dvě slova... Ale k těm se nikdo z nás neměl.
Jak se ale blížil konec roku, kluci mi začali chybět čím dál víc. Probrečela jsem celé noci. Ovšem nikdy jsem ani nekoketovala s myšlenkou, že bych se omluvila.
Byl duben. Křiklan zrovna rozpustil hodinu. Sbalila jsem si věci a usmála se na Remuse.
"Nebude ti vadit, když si ještě pro něco zajdu do knihovny?" optala jsem se. Nenamítal. Vykročila jsem tedy ke dveřím, ale zastoupili mi cestu dva vysocí černovlasí kluci.
"Ehm...Loe...chtěli jsme se omluvit...!" vykoktal Sirius a upřel na mě prosebný pohled. Srdce mi poskočilo.
"Omluvit? Mně? A proč jako?" nakrčila jsem obočí. Chtěla jsem je pořádně podusit ve vlastní šťávě.
"No...kvůli té věci s úplňkem..." tentokrát převzal štafetu v koktání James.
"Neublížili jste mně, ale Remusovi!" poznamenala jsem kousavě. Jmenovaný se v tu chvíli postavil za mě a snažil se zjistit, co se děje.
"Ne, Chlo! Nech to plavat!" špitl rozpačitě Remus.
"Tohle se nemůže jen tak nechat plavat!" okřikla jsem ho. James a Sirius se zatvářili provinile.
"Remusi, omlouvám se!" hlesl Sirius. James po chvíli zopakoval tu samou větu.
"Fajn, takže jsem zase v pohodě, ne?" usmála jsem se. James i Sirius nadšeně zavýskli a vrhli se na mě. Následoval objímací ceremoniál, kterého nebyl nikdo ušetřen.
"Ehm, ehm! Někdo tady by vážně rád prošel!" přerušil naší dojemnou chvilku kousavý a nepříjemný hlas Lily Evansové. Překvapeně jsem se na ní otočila.
"Vážně? Já tu teda nikoho nevidím!" zašklebila jsem se. Sirius, Remus a Peter se rozesmáli. James se zatvářil pobaveně, ale jinak se neprojevil. Bylo to zvláštní.
"Uhni, Pettigrewe!" štěkla rudá Evansová, odstrčila Petera a utekla rudá pryč, v závěsu zaní Libey Patilová.
"Co je nového?" usmála jsem se na kluky.
"James se zakoukal do Evansové!" prásknul Jamese Sirius.
Překvapeě jsem se zadívala na záda mizící rusovlásky a potom na Jamese. Potom jsem propukla v hlasitý smích.

PROSÍM O HLAS!

7. června 2011 v 17:40 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Ahoj. Potřebovala bych pomoct v literární soutěži. Jsem tam jako Chloe M. Raddle s povídkou Tichá Noc. Potěší mě každý hlas ;-)
Hlasujte ZDE. Děkuji všem :)*

Titulek článku nesmí být prázdný.

7. června 2011 v 13:26 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Takže zdravím :)
Včera jsem tu vůbec nebyla, důvod bych tu rozmazávat nechtěla, ale příjemné to nebylo :D Ale to je jedno. Dneska jsem tu jenom na skok, protože musím ještě na hoďku do školy (na naprosto zbytečnej předmět, ale to někomu vysvětlujte) a potom mám o zábavu postaráno, páč děda má narozeniny a protože on je nejdůležitější osoba mého života (mám ho úplně nejradši ze všech lidí na světě), tak s ním dneska musím být (koho by to zajímalo, tak slaví 77).
Nebojte se, kapitolu k přátelům přidám zítra, už mám větší část hotovou, ale prostě to dneska nestihnu dopsat.
Co se týče literární soutěže, první kolo mi přišlo od tří lidí. A to je sakra málo. Kovienka se ze soutěže odhlásila, takže je vás pět. Úkol mi dluží Frau a Rose. Moc prosím...
No a to je asi tak všechno. Jenom by stálo ještě za zmínku, že se ve mně opět mění období. Tak nějak zvolna přecházím opět do fanclubu Freda a George. Ale povídky tady pokračujou. Jenom zase ujíždím na HP filmech a pořád dokolečka pouštím scény, kde se Fred a George objevují. Ségra je z toho na prášky :D
No nic, toť vsjó. Zdravím...!
Loe M. Raddle

2. ročník - Nový přítel díky létající kočce

5. června 2011 v 8:13 | Chloe M. Raddle |  °°°Only friends...?°°°
Máte tu druhou kapču. Páni, to psaní mi jde nějak od ruky :D Prosím, nevšímejte si pravopisných chyb, překlepů a podobných nedostatků. Píšu tak rychle, že nějakej pravopis nevnímám :D
Chloe
"Takže pánové, jsme tu už druhý rok! Musíme to tu pořádně rozjet!" mínila jsem první den u snídaně. Profesorka McGonagallová právě rozdávala rozvrhy. Všimla jsem si, jak se dohaduje s Evansovou a tou její praštěnou kamarádkou Libey, protože ona na zkouškách s přeměňování nezískala dostatečný počet bodů. To, že mozek Libey Patilové byl menší než mozek husy ovšem nebylo žádným překvapením.
"Co teda navrhuješ?" usmál se na mě spokojeně Sirius.
"Štve mě ta kočka!" vyhrkla jsem bez obalu. James a Sirius se rozesmáli. Remus se netvářil vůbec nijak. Právě četl dopis z domova, který mu poslala matka. Mně rodiče taky poslali dopis, ale vesměs tam byly jen žádosti, abych nezlobila a pilně se učila. Takže si všichni můžou domyslet, kde takové dopisy skončily.
"Souhlas. Já bych navrhoval vykastrovat!" zašklebil se James. Samozřejmě, jsme se znovu začali řehtat jako praštění. Všimla jsem si nenávistných pohledů Evansové a Patilové, ale nepozastavovala jsem se nad tím. Nechtěla jsem si vbíjet drahocenou energii na někoho takového.
"Ne, to by asi neprošlo. Nápad je to dobrý, ale zavání to týráním zvířat!" uchichtla jsem se a ten šílený plán tak zarazila.
"Ale mám mnohem lepší nápad!" řekla jsem a mohla jsem pozorovat, jak klukům zasvítily oči.

Druhý den ráno na snídani rozhodně nebyl tak veselý. Postaral se o to hlavně náš milovaný školník. Přiřítil se do Velké síně rudý jako krocan a křičel něco o "starých dobrých časech".
"Co se stalo, pane Filchi?" rozhodl se konečně zakročit Brumbál, i když bylo znát, že i jeho vřeštící školník pobavil.
"Nemůžu najít svojí kočku! Co udělali ti spratci mojí kočce?!" křičel a točil se kolem dokola, jakoby čekal, že někdo vykročí z řady a začne se omlouvat. Ale to by si dřív i Srabus umyl vlasy.
"Zachovejte klid, pane Filchi. Určitě se to vysvětlí!" snažila se ho utěšit profesorka McGonagallová. Marně.
"Samozřejmě, že se to vysvětlí! Chci hned vědět, kdo to byl! Chci, aby byli potrestaní! A aby mi vrátili drahouška paní Norrisovou!" ječel nepříčetně školník.
Celá Velká síň se jako jeden muž otočila na naši pětici. Slyšela jsem, jak Remus nešťastně zaskučel a nervózně si poposedl. V davu jsem zahlédla i Olivera s Kevinem. Šklebili se a ukazovali zdvižený palec.
"Vážně jste to byli vy?" osopila se na nás McGonagallová. Filch se přestal točit na místě a upřel na nás své hněvivé maličké oči.
"To nemůže nikdo dokázat!" ozval se tvrdohlavě James. Touhle odpovědí to ale samozřejmě potvrdil.
"Ihned prozradíte panu Filchovi, kam jste tu kočku schovali!" prohlásila nabroušeně profesorka. My mlčeli. Jak jinak.
"Takže vy to neřeknete?!" zvýšila hlas. Potom bezradně pohlédla na Brumbála. Ten se ale tvářil tak, že stěží přemáhal smích. Ostatní studenti se nijak nesnažili zakrýt, že se dobře baví.
"To bychom pokazili překvapení, paní profesorko!" zamrkal nevinně Sirius. A Megoška byla na zhroucení.
"Uděluji vám tedy školní trest, pane Blacku. A samozřejmě i slečně Taylorové a pánům Potterovi, Lupinovi a Pettigrewovi. A strhávám deset bodů za každého!" stáhla rty do úzké čárky. Vypadala v tu chvíli hrozivě a bylo jasné, že už nestrpí žádné komentáře. Proto jsme si vzali rozvrhy a klidili se z Velké síně. Ihned za dveřmi jsme se ale rozchechtali a smát jsme se nepřestali až k učebně Kouzelných Formulí.

Ještě téhož dne odpoledne, se začaly tvořit u brnění ve třetím poschodí hloučky studentů, kteří postávali a poslouchali vřeštění a prskání, které se z brnění ozývalo. Nakonec bylo dokonce přerušeno vyučování. A na ono místo byli sezváni všichni profesoři. Studenty nikdo nezval, ale tohle si přeci jen nikdo nemohl nechat ujít.
Filch si musel dodávat odvahy, když otevíral otvor v přilbě. Sotva to udělal, vyhrnula se ven paní Norrisová. Byla ovšem přivázaná k zářivě bílému balonku, který ji vynášel výš a výš, až visela úplně u toho vysokého stropu (použili jsme vznášecí kouzlo). Na onom balonku byl rudý nápis, který hlásal: "Filch smrdí!".
Takovou bouři smíchu jsem snad nikdy neslyšela. Spokojeně jsme si s klukama plácli a přidali jsme se k všeobecnému veselí.
Filch byl rudý jako krocan a snažil se marným vyskakováním strhnout kočku dolů. Musela mu pomoct až profesorka Prýtová, která balon kouzlem propíchla. Kočka spadla dolů a s nespokojením řevem utekla pryč. Školník za ní. To přidalo ještě na větším smíchu, zejména ze strany studentů. Ovšem byli i profesoři, kteří svoje pobavení nedokázali skrýt.
"Zvyšuji váš trest do konce týdne! Všem pěti!" zakřičela na nás McGonagallová a potom pomohla ostatním profesorům rozpustit chechtající se dav.

Večer jsme nastoupili na trest.
"Takže, získala jsem už ohledně vašich trestů nějaké zkušenosti. A rozhodně si nemyslím, že je můžete trávit pohromadě!" začala profesorka svůj proslov. My se na sebe ale s Jamesem a Siriusem zašklebili. Na konci prváku jsme našli v knihovně jedno dorozumívací kouzlo a očarovali si tři zrcátka.
"Pan Potter s panem Pettigrewem budou leštit ve Velké síni poháry!" podala klukům vědra a hadry. James se znechuceně zašklebil, ale převzal od profesorky svoje pracovní náčinní. Peter vypadal, že by radši zemřel.
"Pan Lupin bude ve druhém poschodí čistit toalety!" pokračovala dál a podala Remusovi to samé, co klukům. Remus sděšeně vyvalil oči. Ve druhém poschodí strašila na záchodcích Ufňukaná Uršula.
"Pan Black vypomůže profesorce Prýtové s opravováním úloh!" ukázala na Siriuse, který se potom spokojeně zašklebil.
"A pro slečnu Taylorovou mám speciální úkol!" promnula si ruce Megoška a šla otevřit dveře. Za nimi stál kluk. Vypadal stejně starý jako my. Měl kudrnaté hnědé rozcuchané vlasy, špičatý nos, podivně hnědé oči a mrzimorského jezevce na hábitu.
"Pan Bones je tu letos nový. Potřebuje pořádně provést po hradě. A to je práce jako stvořená pro vás, slečno. Nikdo, předpokládám, nezná hrad lépe, než vy!" usmívala se McGonagallová, očividně spokojená samaze sebou. Už jsem se chtěla začít hádat, protože nebyla pravda, že znám hrad nejépe. Sirius byl v tom všem mnohem lepší.
"On je tu letos někdo nový?" vykulila jsem překvapeně oči.
"Ano. To vy by jste zjistila ovšem také, kdyby jste zrovna něco velice zajímavého neprobírala tady s panem Potterem. Takže...všichni víte, co máte dělat. Hůlky mi položte na stůl a můžete jít!" tleskla profesorka. Nabručeně jsme všichni odevzdali hůlky a odešli. Jen ten had Sirius se usmíval. nemohl dostat lepší trest, než pomáhat Prýtové. V Bradavicích nebyla milejší profesorka.

"Tak začneme na pozemcích, ne?" ozvala jsem se otráveně, když mě všichni moji kamarádi opustili a já zůstala s tím klukem sama. Přikývnul a tak jsme šli.
Nejdřív jsme mlčeli, ale potom jsme se spolu začali tak nějak bavit. K mému překvapení nebyl ten kluk vůbec špatný. Dost příjemně se mi s ním povídalo.
Nakonec jsem tedy z naší pětky dopadla nejlépe já. Na Jamese a Petera dohlížel ještě stále rozzuřený školník, takže je nechal přeleštit každé oceení třikrát. Remus rozhodně nebyl nadšený z Uršuly, která ho prý asi dvacetkrát požádala o ruku. Ani Sirius na tom, k mé veliké radosti, nebyl moc dobře. Prýtová měla ten den nejspíš výřečnou náladu, protože s ní Sirius podle jeho vlastních slov musel tři hodiny rozebírat vybavení do bytu.

Další den jsme měli první bylinkářství toho roku. Samozřejmě s mrzimorem. Nás bylo pět a tak jsme se jako pokaždé dohadovali, kdo bude sedět sám. Většinou to odnášel Peter, ale tomu to nijak zvlášť nevadilo.
"Kluci, sedněte si spolu!" vyhrkla jsem, když jsem si ve třetí lavici všimla osamoceného kudrnatého kluka. Vyděšeně všechno pozoroval a očividně se snažil splynout se stěnou za ním.
"Ahoj Michaele! Můžu si sednout?" zářivě jsem se na něj usmála. On mi úsměv oplatil a přikývl.

----------

"Přidejte! No tak, vždyt nás už skoro má! Petere, prosím, dělej!" povzbuzovala jsem kluky v běhu a přímo táhla Petera, který namáhavě supěl a očividně se snažil nepozvracet. Za námi se hnal rudý Filch a ta vypelichaná plechovka, paní Norrisová. Proběhli jsme kolem gobelínu s trolly a zapadli do jedněch z dveří, které tam předtím rozhodně nebyly. Snažili jsme se to vydýchat a přitom jsme se rozhlíželi kolem.
"Kde to jsme? Ty dveře tam předtím nebyly!" vyhrkl James. Místnost byla zařízená jako dokonalá skrýš.
"Já vím, co to je! Četl jsem o tom v dějinách Bradavic. Jmenuje se to tu Komnata Nejvyšší Potřeby. Údajně jí založila sama Helga z Mrzimoru, ale ví o ní jen málo lidí. Zjeví se jen tehdy, když si člověk něco vážně naléhavě přeje. A může dát všechno, na co jen kdo pomyslí!" poučil nás Remus. Byla to už tedy druhá tajná komnata, kterou jsme objevili. Začátkem roku jsme se totiž vloupali do kuchyně. Znali už jsme také všechny zkratky po Bradavicích a tři tajné chodby, vedoucí přímo do Prasinek.
Vyjeveně jsem se rozhlídla ještě kolem dokola. Fajn, tak jo. Přála bych si vědět, kolik je hodin...
Vmžiku byly na stěně pověšené hodiny.Bylo půl šesté. Dohodla jsem se na pátou s Mikem. Chtěli jsme se učit na zkoušky, které nás za pár dní měly čekat. Ale Mike byl zvyklý, že chodím pozdě. Stejně to byla ale z mé strany neomalenost.
"Perfektní. Jdu pozdě. Už půl hodiny!" zaprskala jsem a vydala se ke dveřím.
"Zase jdeš za tím mrzimorským klukem?! Hrozně nás zanedbáváš, Loe! Právě jsme objevili úplnou senzaci!" zaúpěl James.
"Senzace vám bude na nic, když nepostoupíte do dalšího ročníku!" prohlásila jsem neústupně.
"Fajn, jen si běž!" nafoukl se James a otočil se ke mně zády. Stejně nebude trucovat dlouho. Pohlédla jsem na Remuse a protočila oči. On vyprskl smíchy. Potom jsem rychle vyběhla za Mikem.

Řetězák 0.23 - Harry Potter

4. června 2011 v 7:31 | Chloe M. Raddle |  Řetězáčky
Jak by si se jmenovala v kouzelnickém světě? Chloe Monica Raddle
Jak by vypadal tvůj patron? Holubice. Vždycky mě fascinovaly...
Byla by si z čistokrevné rodiny? Jasně :D
Co by si viděl/a v zdrcadle z Erisedu? Sebe, jak se hrabu v hrobkách v Egyptě. Moc moc toužím být archeoložkou!!!
Jakej by byl tvůj bubák? Obrovskej zrzavej slimák...!
Do jaké koleje bys patřil/a? Mrzimor :)
Za co by ses přeměnila jako zvěromág? Asi zrovna v tu holubici. Líbilo by se mi, že můžu létat :)
Co by sis vybrala jako viteál? Já nechci viteály. Ale když to musí být, tak můj deník :)
Jakou bys chtěla mít hůlku? 12 palců, vlas z víly a jabloňové dřevo :)
Jaké bys měla čarodějné zvířátko? Velikou kočku :)
V jaké době by si chtěla navštívit Bradavice? Pobertové!!! Rozhodně :D
Kdo si má tento řetězák udělat? Kdo chce, je to jedno, vážně :D

1. ročník - Říkali si Pobertové

3. června 2011 v 21:15 | Chloe M. Raddle |  °°°Only friends...?°°°
Je tady první kapitola. Psala jsem, co mě napadlo a podle toho to taky vypadá. Ještě jsem chtěla říct, že každá kapitola bude představovat jeden ročník. Některé budou asi rozpůlené nebo tak, ale těch kapitol bude zase sedm :D No nic, snad se to bude alespoň někomu líbit a necháte komentář.
Jo a omluvte prosím překlepy a pravopisné chyby. Fakt jsem nad tím moc nepřemýšlela, psala jsem to, jak mi to přišlo na mysl..
Díky vaše Chlo :)
"Do jaké koleje se vlastně chcete dostat?" napadlo zničehonic Remuse, když jsme na pár vteřin přestali mluvit a po kupé se rozhostilo ticho. Po téhle otázce ale všechen rámus začal na novo. Už na nás byla jednou taková rezavá holka, také prvačka, ale potom, co ji Sirius poslal do háje, se už neukázala. Naštěstí.
Tedy...aby tomu všichni rozuměli, bylo 1. září a já jela společně s mými novými kamarády Bradavickým expresem přímo do školy Čar a kouzel. Těšila jsem se na tu školu už od sedmi let, kdy se na mě začaly projevovat čarodějné schopnosti. Moji rodiče byli sice motáci a nekouzlili, ale babička s dědou ano. A babička mi o Bradavicích vždycky vyprávěla. Abych byla přesná, tak mě a ještě mým dvěma starším bratrům Oliverovi a Kevinovi. Jsou o pět let starší než já. Vždycky mě škádlili a hodně jsme se prali, ale měla jsem je hodně ráda. Představovali pro mě vzor. A oba chodili do Nebelvírské koleje.
V Bradavickém vlaku jsem potkala Jamese Pottera, Siriuse Blacka, Remuse Lupina a petera Pettigrewa. Dovolili mi sednout si k nim, i když jsem byla holka. Za to jsem jim byla moc věčná. Zvlášť proto, že mi nebránili přidat se do rozhovoru a...vůbec byli moc milí.
"Já rozhodně do Nebelvíru!" nechal se slyšet ten nejhlasitější z nás, totiž James Potter.
"Přemýšlel jsem spíš o Havraspáru, ale i Nebelvír by nebyl špatný!" přikývl Remus s rozpačitě se zašklebil. Podle toho, co ten kluk vyprávěl tráví nad knihami veškerý volný čas.
"Samozřejmě, o jiné koleji než o Nebelvíru jsem ani neuvažovala!" prohlásila jsem důležitě a poklepala si pěstí na prsa. Kluci se rozesmáli.
"Taky bych se chtěl dostat do Nebelvíru!" zakníkal Peter skrz nedojedenou svačinu, kterou mu matka narychlo podala krátce před tím, než se dal vlak do pohybu.
Všichni jsme jako jeden muž pohlédli na posledního obyvatele z našich řad. Sirius Black se tvářil nezaujatě a otráveně.
"Celá moje rodina už nevím odkdy studovala ve Zmijozelu!" řekl hlasem, který odpovídal tomu, jak se tvářil. Prostě netečně, jakobvy jsme ho nezajímali. Najednou. Předtím takový rozhodně nebyl.
Po celém kupé se rozhostilo ticho. Ta ryšavka musela mít v tu chvíli strašnou radost.
"Sakra. Vypadals tak...normálně...!" pípl váhavě James. Rozhodně nikdo z nás nic podobného nečekal.
"Třeba tu tradici jednou poruším. Alespoň v to doufám!" zašklebil se najednou. Kluci vybuchli smíchy a já se k nim po chvíli přidala. Rozhodně nezáleželo na tom, jakou má kdo rodinu, ale na tom, jaký kdo je. A Sirius byl ten nejlepší kluk, jakého jsem zatím potkala. Tedy...když se nepočítají bráchové.
"Můžete laskavě přestat tolik řvát?! Vedle se ani neslyšíme! Byla jsem tu už jednou a...!" ve dveřích se znovu objevila ta zrazka a tentokrát na nás už ječela. Byla v obličeji rudá téměř tak, jako její vlasy. Rozhodně z ní v tu chvíli šel strach.
"Dej si pohov. Jestli máš problém, vyřeš si ho sama, je tvůj. Ale radil bych ti třeba hledat jiné kupé, když ti vadí to, které máš!" ozval se James jízlivě. Jeho proslov vyvolal další salvu smíchu. Jedinný, kdo se nesmál, byla ta holka. Zrudla snad ještě víc, než byla a potom se slovy: "To bude mít dohru!" hrdě odkráčela pryč.
"Měla by se nad sebou zamyslet!" prohlásil Sirius svým vlastním lenivým způsobem a dál už jsme nad tou holkou nepřemýšleli. Začali jsme se totiž bavit o famfrpálu, což bylo prostě věčné téma...

Do Bradavic jsme dojeli pozdě večer. Zařadili jsme se na nástupišti do zástupu prváků. Svolal nás obrovitý chlap, měřil snad tři metry, možná víc. Ovšem na první pohled vypadal dobrosrdečně a velice mile. Jeho černé oči podobné švábům byly plné radosti a přátelskosti.
Ten nás odvedl až k loďkám. Tam byl trošku problém, protože čluny byly po čtyřech a nás bylo pět. Ale Petera si vzala ta ukřičená zrzka, nějaký černovlasý umaštěnec a ještě jedna blondýna. Tu znal Sirius a očividně ji měl moc "rád". Nechtěl se o ní s námi vůbec bavit. Ale asi k tomu měl důvody.

Dojeli jsme do Bradavic. Nikdy jsem nic podobnéhjo neviděla. Babičino vyprávění na tu nádheru kolem nestačilo ani zdaleka. Rozhlížela jsem se na všechny strany, aby mi toho uniklo co nejméně. Nejvíc mě ovšem uchvátily obrazy. Postavy v nich chodily, mluvily a vůbec se chovaly...živě. Také duchové byl famózní úkaz. Okamžitě jsem si zamilovala jednoho z nich. Nebyl to ale tak docela duch, spíš něco jako strašidlo. Mé sympatie si získal hlavně díky tomu, že po té ryšavé holce hodil hadr nasáklý inkoustem a udělal jí na sukni pořádnou skvrnu.
Po několika minutách, které jsme strávili v nějaké staré učebně, nás profesorka McGonagallová - stará nóbl dáma, která se neustále tvářila, jakoby spolkla citron - odvedla do Velké síně. Ten strop byl prostě...kouzelný. Nikdy jsem nic tak nádherného neviděla.
Postavili jsme se před učitelský stůl, kde stála stolička a na ní takový starý kus hadru, který představoval klobouk. A ten se dal po chvilce do zpěvu. Valila jsem na to oči a ani jsem jim nemohla uvěřit. Co zpíval, mi ovšem uniklo, protože v tu chvíli se začal James tichým hlasem hádat s tím klukem s mastnými vlasy. Po chvilce se k nim přidal i Sirius, který bránil svého nového kamaráda. Už jsem chtěla zakročit, když přicupitala nějaká dost zvláštně vypadající profesorka a odtrhla je od sebe. Takže legrace skončila. Nemohla jsem si ovšem nevšimnout, jak se s tím klukem navzájem propalují pohledy.
"Kdo je to?" sykla jsem na Siriuse. ten jen mlčky pokrčil rameny. V tu chvíli začali všichni tleskat. Sice jsme nevěděli, o co jde, ale přidali jsme se k davu.
Když potlesk ustal, profesorka McGonagallová rozvinula svitek pergamenu ve svých rukou a začala číst naše jména.
"Avery Harold!" podivně hubený a vysoký kluk s nmevýraznými vlasy a dlouhým nosem se posadil na stoličku. Profesorka mu nasadila klobouk. A chvilku bylo ticho.
"Zmijozel!" křikl potom ten kus hadru a Avery se zvedl a pomalým krokem se přesunul k výskajícímu zelenému stolu.
Potom přišel další chlapec a dvě dívky. A potom...
"Black Sirius!" sál trochu stichnul, ale hlavně u zmijozelského stolu, očekáváním. Netrvalo to ani minutu a Sirius se spokojeným úsměvem odcházel k jasně červenému stolu jeho nové koleje. Viděla jsem jednu černovlásku ze zmijozelu, jak na něj navztekaně a nevraživě zahlíží. Byla v obličeji úplně rudá.
Remus ztrávil na stoličce o něco víc času, než Sirius, ale nakonec ho přeci jen vítal červený stůl radostným potleskem.
Jamese nemohl poslat nikam jinam. On se jako nebelvír prostě narodil. Peter tam seděl nejdéle. Klobouk jakoby nevěděl. Když vykřikl jméno jeho nové koleje, všem se ulevilo. A Peter se šel posadit vedle Remuse a Jamese.
"Taylorová Chloe!" zakřičela profesorka. Polkla jsem a vystoupila z řady. Byla jsem tak nervózní... V tu chvíli jsem myslela, že mě ani nohy neudrží.
'Tady je to jasné...' to bylo všechno, co mi klobouk zabručel do ucha. Potom jsem málem ohluchla, když ten hadr vykřikl jméno Nebelvíru. Urychleně jsem seskočila ze stoličky a pospíchala si sednout na místo vedle Siriuse.
Díky zařazování jsme se také dozvěděli jméno toho umaštěného kluka. Severus Snape. Už jenom to jméno bylo...nesympatické. O to víc, když ho poslali do zmijozelu. Ta zrzka byla Lilian Evansová a bohužel se dostala do nebelvíru. Dlouho jsem nemohla překousnout, že s ní budu sdílet ložnici.

Po hostině nás prefektové odvedli do společenské místnosti. Ta rozložitá dáma v obraze se mi vůbec nelíbila.
Všichni prváci šli okamžitě do postelí. Ve společence jsme zbyli jen já, Sirius, James a Peter. Potom ještě nějací šesťáci a sedmáci.
"Musíme naši první noc tady pořádně oslavit. A samozřejmě taky to, že jsme se dostali do nejlepší koleje na škole!" prohlásil důležitě James.
"Ale jak? Profesorka McGonagallová přeci říkala, že po večerce platí zákaz vycházení ze společenských místností. A večerka je v devět hodin!" namítl Remus a kývl na hodiny. Bylo skoro deset.
Já, James a Sirius jsme se na sebe jako na povel podívali a zašklebili se.
"Pravidla jsou přeci od toho..." začal Sirius a nepřestával se usmívat.
"...aby se porušovala!" doplnila jsem ho já a James vehementně přikývl. Remus se zatvářil nejistě a snad trochu i vylekaně. O Peterovi ani nemluvě.
"Ale..." začal se bránit Remus.
"Remusi no taaak! Přeci nepokazíš legraci!" zakňučela jsem a upřela na něj štěněcí pohled. Remus si povzdechl a poraženecky přikývl.
Samozřejmě, chytili nás. Nevěděli jsme, že ten strašák do zelí, co si říka školník, má i kočku. Ale díky tomu, že jsme se snažili utéct, jsme našli jednu tajnou chodbu, která sloužila jako zkratka.

Následujících několik dní jsme rozhodně nepromrhali. Stali jsme se doslova slavnými. Potter, Black, Lupin, Taylorová a Pettigrew byli za krátkou dobu postrachy školy.
"Musíme si dát nějaké jméno, pánové!" prohlásil jednoho večera James a hodil na stůl učebnici lektvarů.
"Ehm, ehm!" "decentně" jsem zakašlala, aby si uvědomil chybu, kterou udělal.
"Pánové a dámo!" opravil se rychle James a zazubil se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.
"Pravda, brácho. Co navrhuješ?" souhlasil Sirius a zhoupnul se na židli.
"Nevím. O tom jsem moc nepřemýšlel. Ale mělo by nás to dostatečně vystihovat..." řekl moudře James.
"Pobertové...?" kníkl nejistě Peter a raději se schoval za komínek svých učebnic.
"Ale Petře..! To chce něco..." začal Sirius, ale mě to tak špatn nepřišlo. Vlastně to bylo dost dobré.
"Vždyť je to dost dobré! Pobertové..! Přesně nás to vystihuje a je to krátké a..." začala jsem vypočítávat váhody na prstech.
"Souhlasím s Chlo!" zahlásil Remus a udělal do svého pojednání za poslední slovo tečku.
"Já taky!" nebyl pozadu ani James. Sirius tedy jen pokrčil rameny.
"Takže...!" věnoval James všem zářivý úsměv a natáhl ruku před sebe. Sirius udělal totéž, takže jeho dlaň překryla tu Jamesovu. Hned potom jsem je následovala já, potom Remus a všechno zakončil Peter svými tučnými prsty.
"...Pobertové!" pronesla jsem obřadně. V tu chvíli se naše přátelství stalo oficiální.

Prolog

2. června 2011 v 13:48 | Chloe M. Raddle |  °°°Only friends...?°°°
Voilá a je to tady. Snad se vám to bude líbit, ale je to jen prolog... Přesto ovšem budu ráda za každý komentář ;)
Chloe

Se zavřenýma očima a úsměvem na tváři jsem poslouchala cinkot lžiček o hrnečky a několik drobných hlásků, které se smály, povídaly si a některé i křičely. Byl to všechno můj život, který jsem si vysnila už jako malá holka. Sen, který se stal dokonalou skutečností. Stálo mě to sice hodně úsilí a potíží, ale nakonec jsem dokázala vymáčknout ze života jen to nejlepší. Nebyla v tu chvíli šťastnější žena, než jsem byla já.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem stolu, za kterým jsem seděla. Všude byly děti. Ať už docela malé, větší a i ty v pubertě. Dohromady jich tam sedělo devět. Devět malých capartů. Nakonec můj pohled utkvěl na stěnu. Visely tam dvě věci. V první řadě zrcadlo. Veliké honosné zrcadlo. Bylo tam vždycky. Už od chvíle, kdy si dům pořídili. A nezměnilo se. Ovšem pohled do něj mi s přibývajícími léty působil větší a větší hrůzu. Moje vlasy se pomalu staly bílými a na tváři se tvořila jedna vráska za druhou. Začala mě dokonce dohánět i stařecká únava. Moje tělo, dřív tak plné elánu a energie bylon teď unavené a mnohem méně pohyblivé. Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. Na tomhle přeci nezáleží. Byla jsem šťastná.
Pohlédla jsem na druhou věc, ledabile visící na stěně. Stará fotografie. Velice stará. Ani se mi nechtělo počítat, kdy byla pořízená. Už jen pohled na ni mi působil nepříjemné bodnutí na srdci. Není to ještě tak dávno, co se to stalo. Byl nemocný. Zemřel na rakovinu plic.
Na fotografii byl totiž muž. Velice pohledný. Černé vlasy mu s nedbalou elegancí padaly do šedých očí barvy bouřkových mraků a už jen ten úsměv vyvolával šimrání v žaludku. Láskyplně se smál na někoho, kdo ten snímek pořizoval. A já vím moc dobře, kdo to byl. Byla jsem to já. To mně patřil ten úsměv. To mně patřil ON. Sama pro sebe jsem se nad tím musela usmát.

Pětileté děvčátko přímo naproti mně se otočilo, aby vidělo na to, co mě tolik zaujalo. Potom seskočilo ze stoličky, natáhlo se pro fotografii a ladným pohybem ji sundalo ze stěny. Potom ke mně přicupitalo a položilo ji přímo přede mně, vedle mého hrníčku s citronovým čajem.
"Babičko, vyprávěj nám zase tu pohádku!" zašišlala a upřela na mě prosebná očička. Všech osm zbývajících dětí kolem se k ní přidalo. Rozesmála jsem se, přičemž jsem vzala blondýnku na klín.
"Ale vždyť už jsem vám jí vyprávěla tolikrát!" usmívala jsem se a pohladila Lilian po jejích zářivě blonďatých vláskách.
"To nevadí. A Caroline to slyšela jenom jednou!" křikl na mě Tommy a zatahal za vlasy svou tříletou sestřičku. Ta si nenechala nic líbit a plácla ho maličkou dlaní do ramene. Právě Tommy byl nejvíc podobný svému dědečkovi. Muži mého života. A to tolik, až mě to samotné vyráželo dech.
"Tak dobrá. Ale potom si půjdete hezky hrát na zahradu a budete hodní!" nechala jsem se s povzdechem obměkčit. Všichni kolem nadšeně přikyvovali.
Nadechla jsem se a zahleděla se znovu na fotografii před sebou. Potom jsem začala vykládat příběh. A ne jen tak obyčejný. Byl to příběh z mé minulosti. O mně a onom muži, který si podmanil moje srdce...










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!