Srpen 2011

Zvláštní stav mysli

31. srpna 2011 v 13:31 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Tak jo. Naslibovala jsem vám toho zase mraky. A výsledek? Opět na mě není spolehnutí. Ne. Nemůžu přidat další kapitolu k OF ani ničemu jinému. Proč? To tu moc psát nechci, stejně by to pochopili asi jen tři z vás :D Takže to nechme stranou. Jen...necítím se moc dobře. Po fyzické i psychické stránce. Dneska budu nejspíš totálně mimo. Ne, že bych neoběhla SB, ale... Prostě bych radši seděla někde sama a ne u počítače.. Navíc ještě u babiččiného... Nezlobte se, prosím. Zítra by to mělo být lepší.
Vaše Chloe

P.S. Vzkaz pro Zasněou*, Jasmínu a Penelope: Mluvila jsem s NÍM. A bolelo to mnohem víc, než cokoliv jiného, co jsem kdy zažila. Už nikdy nechci žádného kluka ani vidět. Nechápu, proč mě to už konečně nepustí..


California King Bed

30. srpna 2011 v 8:37 | Chloe M. Raddle
Chtěla jsem sem přidat i tenhle songfic. Nevím, už od prvního okamžiku se mi zamlouval. Vlastně už když jsem ho vymýšlela. Nevím, proč to tak je, je napsaný stejně příšerně, jako většina toho ostatního, ale prostě ho mám tak nějak ráda. Napsala jsem ho do posledního kola SONP, díky tomu (nebo spíš kvůli tpmu, že se vám mě zželelo) jsem vyhrála - a ještě stále jsem za to nevýslovně šťastná. Věnováno je to opět stejným osobám, co je napsané v záhlaví a ještě bych mohla připsat Emily, aby brzy přidala další kapitolu k Foxie. Nehorázně mě ta povídka poslední dobou chytla :) Toť vše. Snad bych přidala ještě slib, že až budu na svém pc, okamžitě dopíšu kapitolu k OF. Takže někdy zítra večer ji tu čekejte :)
Chloe

Jméno: California King Bed
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: songfic
Song: California King Bed - Rihanna
Postavy: Sirius Black, vypravěčka
Moje spokojenost: 90%
Věnování: Mým třem internetovým sestrám: Zasněnce*, Penny a Jasmíně :)*


Hruď na hruď
Nos k nosu
Dlaň do dlaně
Jsme si pořád tak blízko
Zápěstí k zápěstí
Palec k palci
Rty, které se zdají jako by byly vnitřkem růže
Tak jak to, že když natáhnu prsty
Zdá se jako by mezi námi byla větší vzdálenost

Polibky se stávají vážnějšími a vážnějšími. I když vím, že pro něj nic neznamenají. Že až to všechno skončí, zmizí. Prostě bude pryč a já budu vědět, že už se nevrátí. Ani mě tak neděsí to ponížení, které mi jeho odchod způsobí. Na ten pocit jsem zvyklá. Spíš tak nějak tuším, jak to všechno je a bojím se. Miluju ho. Moc. Nechci už být sama. Prostě ne.

V téhle kalifornské královské posteli
Jsme od sebe 10 000 mil
Budu si přát od kalifornských hvězd
Tvé srdce na mém
Můj kalifornský králi

Ale v tenhle moment je všechno jiné. On mě líbá. Svými rty mi doslova vymývá mozek od strachu a pochybností. Je mi nádherně. Nedokážu si představit, že by byl někdo šťastnější, než já. Cítím jeho vůni všude kolem sebe. Jako by mě objímala. Jeho teplé dlaně přejíždějí po mém těle a hladí každičkou částečku mého těla. Připadám si jako v horečce. To tajemné a zároveň nádherné poblouznění…

Oko k oku
Tvář k tváři
Bok po boku
Spal si vedle mě
(Oooh vedle mě)
Ruku v ruce
Od soumraku do svítání
Se zataženými závěsy
A trocha poslední noci na těchto dekách
Tak jakto, že když natáhnu prsty
Zdá se jako by mezi námi byla větší vzdálenost

Vůbec v tu chvíli nejsem schopná si uvědomit, že je to poprvé a naposledy, co slyším jeho hlas šeptat mé jméno. Nebo…vlastně ani nevím, jestli je to mé jméno. On to taky neví. Zapamatovat si jedno bezvýznamné slovo na jeden bezvýznamný večer by nejspíš bylo příliš těžké. Ale mně to v tu chvíli netrápí. Jakoby jeho pouhá přítomnost dokázala tohle všechno zahnat. Proč se tím také zatěžovat? Na jednu noc jsem mohla být jeho a on můj. Tak proč si to všechno kazit černými myšlenkami? Proč si neužít ty nádherné pocity a jeho bouřkové oči přejíždějící hladově po celém mém těle?

V téhle kalifornské královské posteli
Jsme od sebe 10 000 mil
Budu si přát od kalifornských hvězd
Tvé srdce na mém
Můj kalifornský králi


První kousek oblečení dopadl na zem. Byla to moje košile. Přesunul se z mých rtů na krk. Nikdy jsem nic podobného nezacítila. A ten intenzivní pocit se v pravidelných vlnách rozléval po celém mém těle. Ten povzdech prostě nešel potlačit. Chvěla jsem se, každá moje buňka se chvěla. Bála jsem se, že když nepřestane, dožene mě k šílenství. Ale ani pomyslet jsem nechtěla na to, co by se stalo, kdyby toho doopravdy nechal.

Jen mi připadá jako bychom se vzdávali
Otočil ses na mě a naposledy se mě dotknul
To všechno trochu zlepšilo
A i když mé oči vlhnou
Tak zmatená, chtěla bych se tě zeptat jestli mě miluješ
Ale nechci se zdát tak slabá
Možná sním jen kalifornský sen
yeahhhheh

Začala jsem se činit také. Vysvlíkla jsem ho z košile a po chvilkovém boji i z kalhot. Na slaboučké světlo, které způsobovalo jen několik svíček vykoukla jeho vypracovaná hruď. Zalapala jsem po dechu. Byl tak…nádherný. Vypadal v tu chvíli doslova a do písmene jako Bůh. Slyšela jsem o tom mluvit spoustu holek, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Pokud mě ale nepřesvědčily jeho horoucí polibky, kterýma mě celou tu dobu zahrnoval, pak tenhle pohled docela určitě.

V téhle kalifornské královské posteli
Jsme od sebe 10 000 mil
Budu si přát od kalifornských hvězd
Tvé srdce na mém
Můj kalifornský králi
Můj kalifornský králi


Ani jsem se nenadála a moje sukně skončila někde na druhé straně pokoje. Za několik pár okamžiků ji následovala i bělostná podprsenka. Byla jsem před ním téměř nahá. Styděla jsem se, ale zároveň jsem i chtěla, aby se na mě už nikdy nepřestal dívat.
Cítila jsem jeho ruce, jak mi stahují i to poslední oblečení, co jsem na sobě měla a to krajkové kalhotky. Nebránila jsem se - proč bych to také dělala?! Spíš naopak, pomohla jsem ze spodního prádla i jemu. A znenadání jsem si uvědomila, že jsme oba nazí.
Nečekal na nic. Prostě do mě vnikl. Rozhodně nebyl první, ale mně připadalo, jako by byl. Protože taková rozkoš, kterou jsem potom pocítila už se nebude nikdy opakovat.
Trvalo to několik minut. Nejnádhernějších minut v mém životě. Chtěla jsem tančit, létat a zároveň ho líbat. Líbat a nikdy nepřestat.
A potom ten vrchol… Ani se nedá popsat slovy.

V téhle kalifornské královské posteli
Jsme od sebe 10 000 mil
Budu si přát od kalifornských hvězd
Tvé srdce na mém
Můj kalifornský králi

Vím, že ráno bude všechno jiné. Že zase zůstanu sama, nešťastná a zrazená. Momentálně jsem ale stále cítila jeho, jak leží v mé těsné blízkosti a vyčerpaně oddechuje. V hlavě se mi všechno odehrálo znovu. Milovala jsem ten pocit štěstí a lásky, který mě obklopoval po celou dobu toho úžasného zážitku a který mě obklopuje ještě teď. Nevím, jaké následky ponese fakt, že jsem se na jednu proklatou noc stala hračkou toho mizery, Siriuse Blacka. Ale rozhodně to všechno stálo za to. Po tváři mi stekla slza. Cítila jsem ji. Nevím, jestli jsem plakala kvůli tomu naprostému ponížení nebo tomu, že už ho v životě takhle neuvidím. Obojí mi ale do srdce vytlačilo hlubokou rýhu, která se snad nikdy nezacelí. Možná, že ale nechci, aby se zacelila. Protože je to po jediné, co mi po téhle krátké, ale nesmírně nádherné noci zbylo.

November First

29. srpna 2011 v 7:46 | Chloe M. Raddle
Abych řekla pravdu, teď jsem tak nějak zamilovaná do Rema, takže jsem si našla další jednorázovku k přeložení. Myslela jsem, že bude lepší. Ale nevadí... Hrozně mě totiž fascinoval ten citát na konci. Děkuji Zasněné* za včerejší komentáře. Dojalo mě to. Je krásné mít někoho, kdo se mnou soucití a má mě i přes to všechno rád. Děkuji. Moc si toho všeho vážím. Ani se neznáme a ty jsi na mě tak milá a přátelská... Děkuji. Tuhle povídku tedy věnuji Zasněné*, Jasmíně a Penn. Mým internetovým sestrám. Holky, děkuji vám za všechno. Ty hodiny na skypu jsou k nezaplacení :) Nikdo mi zatím nepomohl, jako vy tři. Děkuji. Snad vám ssem tam taky pomůžu já. Strašně nerada bych využívala tak báječné osůbky :)*
Chloe

P.S. OF píšu, nebojte. Jde to, ale dře to. Do prvního to tu máte :)

Rating: 15+
Kapitol: 1
Postavy: Albus Brumbál, Remus Lupin, Sirius Black, James Potter, Peter Pettigrew
Žánr: Drama, Temné
Doba: Pobertové
Páry: James/Lily, Remus/OC
Stav: DOKONČENO
Varování: Žádná
Popis: Remus Lupin přišel v jeden večer o všechny, které miloval. Největší trápení je žít a být osamělý...
Přeložila: Chloe M. Raddle
Moje spokojenost: 77% - Ta povídka se mi tak docela nelíbí. Zaujal mě jen ten citát na konci..


Jedna jediná matně blikající žárovka visela z nízkého stropu v suterénu. Stěny byly neuvěřitelně ošklivé, vyrobené ze starých a vlhkých betonových tvárnic, které tvořily jednu jedinou místnost. Pokoj byl navíc tak úzký, že svým vzhledem spíš připomínal chodbu. Nebo ještě lépe - vězeňskou celu. Jediný východ představovaly pevné kovové dveře, které se staraly ještě o mnohem víc skličující atmosféru. Nebyl tam ani nábytek, jen jedna veliká mísa zastupující umyvadlo, která byla nyní naplněná vodou jen do poloviny. Na ledové podlaze ležel Remus Lupin. Namáhavě funěl a čekal, než si jeho tělo zvykne opět na lidskou podobu. Palčivá bolest už dávno opustila kůži a usadila se hluboko, až do morku kostí. Nejhorší už ěl sice dávno za sebou, ale ta bolest tu byla stále. Přeměna z vlkodlaka se dala přirvnat ke stejným mukám, jako přeměna na něj. Pomaličku zkusil natáhnout ruce i nohy a téměř cítil, jak celé jeho tělo pro těmhle pohybům dost bolestivě protestuje. V kloubech cítil tahy, které mu téměř ochromily mysl. Ve svých třiadvaceti letech se cítil jako starý muž. Ne jako umírající člověk, pomyslel si rychle, ovšem není nic horšího, než tohle.

Remus uvažoval, jak dlouho byl v bezvědomí tentokrát. Na podzim a v zimě byla transformace nejhorší, protože jsou noci delší. Nebylo pro něj tudíž nebvyklé, vzbudit se o dva dny později ve stavu absolutního zmatku. Jeho přátelé v Bradavicích vždycky obdivovali jeho styl učení a záviděli mu dobré známky. Kdyby ho ovšem viděli kdykoliv za úplňku, byl si spolehlivě jistý, že by je ta závost přešla.

Jeho smysly se pomalu začaly vracet k normálu a tak se dozvěděl o další osobě, která s ním pobývala v místnosti. Co mohl, zvedl hlavu. Spatřil nablýskané černé boty, částečně kryté dlouhým černým pláštěm. Strach ho probodl skrz naskrz. Bylo to strašné riziko, když nevěděl, kdo to je a za jakým účelem sem přichází zrovna v tuto dobu. Ponuře si uvědomil, že přítel by za ním nelezl do kobky jen pár okamžuiků potom, co se přeměnil z krvelačé bestie. Na druhé straně místnosti tedy stál nepřítel. Remus byl v těhle okamžicích nejzranitelnější a okud by dotyčný - nejspíš Smrtijed - vážně zaútočil, rovnalo by se to pro nebohého vlkodlaka rozsudkem smrti. Jako při každé přeměně u sebe samozřejmě neměl hůlku. Ta byla skrytá pod prkny v podlaze v prvím poschodí. Uvažoval o své bezbrannosti a na mysl mu padl seznam všech členů Řádu, kteří padli v boji se zlem. Byl si téměř jistý, že zanedlouho se tam objeví i jeho jméno.

"Dobrý večer, Remusi." Uslyšel nad sebou známý hlas a nikdy se mu tak neulevilo, jako právě v tu chvíli. Nebezpečí pominulo. U dveří nestál Smrtijed, který by ho mohl dvěmi malichernými slovy popravit. Byl ale zmatený, protože zrovna tahle osoba ho nikdy navštívit nepřišla.
Brumbál se sehnul, aby mu vlkodlak mohl vidět do obličeje, ale zůstal stát na druhé straně místnosti. Byl dost moudrý na to, aby věděl, že v těhle chvílích se k Remusovi není moudré moc přibližovat. Musel být opatrný a ohleduplný a nesměl dělat nic bez vyloženého souhlasu. "jsi v pořádku?"

"Myslím, že ano!" Zachraplal Lupin. Jak dlouho jsem byl proboha mimo?!

"Je skoro jedenáct hodin v noci. Spal jste celý den." Řekl tiše Brumbál, jakoby mladíkovi četl myšlenky. "Byl jsem tu už dříve, ale nechtěl jsem tě budit. Chceš, abych ti pomohl na nohy?"

Remus, který byl ještě stále v rozpacích a to nejen kvůli tomu, že ho Brumbál viděl nahého, namáhavě přikývl. Remus zavrávoral a s vypětím všech svých sil se opřel o stěnu za sebou. Kosti měl pořád ještě v jednom ohni, jakoby právě propadl obrovským mixérem. Tahle přeměna byla děsivá. A ještě bude.

"Omlouvám se za tohle všechno!" Dostal ze sebe Remus. "Obvykle mívám mnohem víc...energie."

"To nic."

"Mohl bych se zeptat...proč jste vlastně tady?"

Brumbál měl najednou ve tváři strašně zvláští výraz. "Myslím, že bychom si mohli jít nahoru promluvit."

Vyděsila ho samotná myšlenka, že by měl jít po schodech, ale nechtěl Brumbálovi odporovat. Nechtěl vypadat jako slaboch, zvlášť před nejmocnějším kouzelníkem všech dob. Jenže stařec ho znovu zaskočil tím, jak přesně reagoval na to, co si myslel.

"Nebo můžeme zůstat tady dole. Chceš si sednout?" Brumbál mávl hůlkou a před mladíkem se objevilo krásné měkké křeslo. Vypadalo to vzhledem k podobě místnosti celkem komicky. Remus k němu dokulhal a pomaličku se posadil. Bylo to to nejpříjemnější, co za posledních pár dní zažil. Přesně to potřeboval. Potom se podíval na Brumbála, který si mezitím vykouzlil i židli pro sebe a usadil se. Když tak koukal na starcovi tváře, přepadl ho pocit, který mu velel, aby odtamtud velmi rychle utekl. Bylo to Removo první varování, že se stalo něco hrozně vážného, protože takhle se jeho bývalý ředitel ještě nikdy netvářil. Ne od doby, co ho znal.

Když odstoupila mlha, která zahalila chlapcovu mysl, začal přemýšlet o tom, co se stalo tak závažného, že ho přišel navštívit sám Brumbál v tak nezvyklou a nevhodnou dobu. V hlavě se mu odehrálo desítky možností, které moc povzbuzující nebyly. Ovšem ne že by byla jen polovina z nich pravděpodobná. "Co se děje?" Zeptal se pomalu Remus.

Brumbál se odmlčel, protože hledal správná slova, kterýma by to všechno vyjádřil. Remus cítil, že se brzy jeho svět změní. A to navždy. V Brumbálových modých očích se zaleskly slzy a mladík cítil, že tu zrávu slyšet nechce. Už žádná další úmrtí! Prosím, už ne...

"Remusi..." Začal opatrně Brumbál. "Je mi to tak líto... Lily a James...jsou mrtví."

"Ne," zašeptal a pokoušel se najít jakoukoliv známku toho, že to není pravda. Ale nemusela být. Třeba Brumbál popletl jména. Nebo ty informace ještě nebyly úplně přesné a potvrzené. Na Brumbálovi se ovšem ic takového najít nedalo. Slzy ho začaly v očích pálit. Hlas se mu třásl a když promluvil, ani ho nepoznal, že je jeho. "Ja-Jak se to stalo?"

"Život jim vzal lord Voldemort. Stalo se to v noci v jejich domě."

"Ach můj bože." Sotva to Remus vyslovil, zhroutil se do křesla a jeho tělo ovládl neovladatelný vzlykot. "Ne oni. Ne Lily a James..." Zamumlal a myslel na svého statečného přítele a jeho krásnou ženu. Oba byli tak mladí a plní života. A byli šťastní - vždyť spolu měli malé dítě. Harry. Najednou si to uvědomil a prudce vzhlédl. "A to dítě..."

"Harry naštěstí přežil." Řekl úlevně Brumbál. "Nechal jsem ho na místě, kde jsem si jist, že bude v bezpečí. Právě jdu odtamtud. Voldemort ho nemohl zabít, protože to dítě chránila nějaká starobylá magie, která odrazila kletbu a poslala ji na Voldemorta samého. Je pryč. Celý kouzelnický svět si myslí, že byl poražen a že už jim nic nehrozí, ale to není pravda. Jednou se vrátí a pak bude ten chlapec ve smrtelném nebezpečí. Myslel jsem, že vzhledem ke všem okolnostem by jsi se to měl dozvědět ode mě."

"Ale jak to všechno víte?"

"Stačí, když řeknu, že to vím." Odpověděl záhadně Brumbál. "Ovšem cena za Voldemortův pád je příliš vysoká. Naši přátelé..."

Remus byl v šoku. Ten nával informací ho doslova přikoval ke křeslu. Chtěl věřit, že je Voldemort pryč, ale Lily a James... Nešlo mu do hlavy, jak se to mohlo stát. "Počkejte moment..." Vyhrkl Remus, když si na něco vzpomněl. Možná, že se Brumbál vážně mýlil. "Nemůžou být mrtví! Sryli se kouzlem Fidelius...Sirius byl přece strážce...takže neexistuje způsob, že by je Voldemort našel!"

Brumbál v tu ránu zbledl a chlapci připadal starší o pěknou řádku let.

"Ano." Řekl tiše. "Sirius Black byl strážce tajemství. Nikdy bych si nemyslel, že se to může stát. Byl tvůj dobrý přítel, Remusi, takže chápeš, jak to myslím. Nevím, jak mi to mohlo uniknout..."

"Co uniknout?" Zeptal se Remus, jakoby Brumbál přišel o rozum. Skoro to tiž znělo jako...

"Byl to Sirius, kdo Voldemortovi pověděl o místě pobytu Potterových."

"To se pletete." Řekl roztřeseně Remus. "To není možné. Miloval Jamese, Lily i Harryho. Vždyť je to jeho kmotr. On by nikdy...nikdy..." Ale i když byl přesvědčený o jeho nevině, vytanula mu v mysli pěkná řádka pochybností. Byli se Siriusem nerozluční přátelé. Přesto byl ale Sirius vždycky ten lepší. Poslední dobou se ale Sirius choval divně. Nikdy nechtěl mluvit o Lily a Jamesovi. Remus to připisoval tomu všemu, co se kolem děje. Dokonce vlkodlaka i obviňovali, že by...zradil. A zatím Sirius...byl z dlouhého rodu temných čarodějů. Vždycky porušoval pravidla. A Fidelius se dal zrušit tím, že strážce tajemství prozradí... Byl to jeho přítel. Myslel si, že ho dobře zná. A zatím měl být...zrádce...?

"Myslím, že dokážu uvěřit tomu, že to on byl celou tu dobu zrádce." Řekl Brumbál.

"Sirius...proč...?" Vykoktal remus a sevřel ruce v pěst. Chtělo se mu křičet. A brečet. Toužil ho najít a donutit ho popřít, že to byl on. Že to on je zodpovědný za smrt Jamese a Lily Potterových. Vždyť to byl Jamesův nejlepší přítel a kmotr Harryho, u Merlina! Remus by mu svěřil vlastní život, když na to přijde. To jemu vykládal všechn tajemství. To on tvořil spolu s dalšími nesmrtelné Poberty. A teď tohle? Bylo to na Remuse moc. Začínal cítit nevolnost od žaludku. "Kde je Sirius teď?" Zeptal se. V hlase měl znát vtek, který jím lomcoval.

"Zatkli ho. Momentálně je na ministerstvu."

"Dobrý bože...! Ví to Peter?"

Brumbál si roztřsenou rukou sundal brýle a promnul si oči. Remus nabyl dojmu, že se Brumbál chystá prozradit mu další hroznou zprávu. "Peter zjistil, co se Potterovým stalo. Nerozumně se snažil Siriusovi postavit. Bojovali spolu."

"Co se stalo?" Zalapal remus po dechu. Odpověď tušil. Sirius a Peter...to nemohl být v žádném případě vyrovnaný boj.

"Tucet mudlů, kteří byli shodou okolností na místě, bylo zabito. Sirius Black nakonec zabil i samotného Petera. Je mi to líto, Remusi."

Muž sedící v křesle se rozvzlykal neovladatelným pláčem. Jakoby se jeho duše roztříštila na kousky. Během pouhých několika minut přišel úplně o všechno. Krásná Lily, satečný James, roztěkaný Peter a zdánlivě loajální Sirius. Přátelé, které miloval. Jediní lidé na světě, pro které by byl ochoten zemřít. Všichni byli najednou pryč a on nemohl nic dělat. Byl neschopný a nešťastný. Bezmocný.

"Chceš se se mnou vrátit na hrad?" Zeptal se tiše Brumbál. "Chystám Potterovým pohřeb..."

"A co Peter?"

"Peterov tělo se stále nenašlo. Došlo tam k výbuchu." Řekl a Remusovi bylo tím pádem zřejmé, že vlastně nezůstalo nic, co by bylo možné pohřbít. "Měl bych to ale nechat na tobě, Remusi, jestli se cítíš dost silný. Vím, že by si tvoji přátelé přáli, aby..."

"Ne," řekl Remus, "řekňete, kdy a kde ten pohřeb bude a já přijdu. Musím se postarat o Harryho a chtěl bych ho vidět. Je to to jediné, co po nich zbylo.."

"Obávám se, že pro chlapcovu bezpečnost není možné, abych vám místo jeho pobytu prozradil. Nepochybuji o tom, že ho jeho následovníci budou hledat. Jistě touží po zprávách o svém pánovi. Doufám, že to chápete..." Zamumlal Brumbál rozpačitě. "Nemyslím si, že bychom v této době měli být sami. Navrhuji, aby jste zůstal u Longbottomových. Oni jediní mají ještě dům v bezpečí. Mohu vám zajistit přenášedlo přímo tam. Bude to tak nejlepší, když se teď snažíme držet pohromadě."

"Myslím, že tohle by pro Longbottomovi nebylo moc dobré. Bylo by to podle mě moc riskantní." Vyhrkl a setřel si z tváří slzy. "Zůstanu tu do pohřbu Petera a Potterových. Potom na nějaký čas odjedu. Nemůžu tu zůstat a poslouchat o Siriusově soudu. Nemohl prostě jen tak poslouchat takové zprávy o muži, o kterém jsem si myslel, že ho znám a teď jsem se v něm takhle krutě spletl. Albusi...to bych asi nesnesl. Možná, že si o mně myslíš, že jsem zbabělec. Nejspíš jsem-"

"Unavený." Přerušil ho Brumbál. "Ano, Remusi, to vím. Ty i Harry jste ztratili víc, než kdokoliv jiný v téhle válce a Harry je ještě dítě. Je ještě tolik malý a nevinný. Bojovali jste a tohle je hrozná cena za vítězství. Myslím, že by jste si měli oba odpočinout. Daleko od toho všeho. Budu vám držet palce."

"Díky, Albusi." Řekl a potom se zhroutil znovu. Brumbál vstal a muže objal. Jakoby to byl ještě malý chlapec, který potřebuje od matky utěšit. Po chvíli mu Brumbál nabídl kapesník. Remus se vysmrkal a zíral do prázdna. Bylo mu nehorázně úzko. A potom...mladík usnul. Zhroutil se do křesla a tiše oddechoval. Bylo toho na něj prostě moc. Brumbál přikryl Remusovo tělo a pomocí kouzel ho oblékl do formálnějších šatů, než měl zrovna na sobě. To bylo všechno, co pro něj dokázal udělat. A potom ještě zařídit pohřeb. A tu sochu..

Předtím, než stařec odešel, vytáhl hůlku a na šedé stěny sklepení, ve kterém se oba nacházeli, napsal pomocí kouzel zlatým písmem napsal jednoduchou pravdu:

Pokud se lidé, které milujeme, ztratí z našeho života, jedinný způsob, jak je nechat žít, je nikdy je nepřestat milovat. Budovy hoří, lidé umírají a jsou od sebe oddělení, ale věří, že pravá láska zvítězí. Zůstane tu navždy...

Kapitola 11 - Opojné vítezství

27. srpna 2011 v 8:34 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Nebudu vás trápit, tady máte poslední kapitolu. Víte...na začátku jsem si překlad chtěla zkusit, protože jsem byla zvědavá, jestli na to mám. A...podle vašeho ohlasu.. Chtěla bych ještě jednou poděkovat Zasněnce* s Penn, které mě k překládání přivedly. Díky nim bych neměla možnost se s touhle povídkou vůbec seznámit. Natož ji představit i vám. Všem moc děkuji za komentáře. Každý z nich mě potěšil nevídanou měrou. Přeložila jsem dvě další jednorázovky a pár kapitolovek mě zaujalo také, tak snad doufám, že se vám to bude líbit stejně, jako mně. Na svoji tvorbu jsem nezapomněla, ale teď mě prostě mnohem víc baví překládat, než psát...
No a teď už dost keců, užijte si poslední kapitolu. Tu věnuju absolutně všem :)*
Chloe M. Raddle

Je to tady, poslední kapitola. Sladký konec...


Ráno poté jsem se probudila rozlámaná a ještě stále ponížená. Nemohla jsem se pohnout, aniž by mě cokoliv bolelo. Lily mě chtěla odvést na ošetřovnu, ale nemohla jsem odejít z ložnice. Ještě stále jsem měla před očima Jamesův vysmátý obličej a v uších mi zněl Siriův štěkavý smích.

Nechtěla jsem vidět nikoho. Mým přáním bylo prostě zůstat sama.

Kolem večeře už mi bylo lépe a tak jsem si oblékla nejčistší unoformu a posadila se na krajíček mé postele. Spala jsem celý den a to mi trošku dobilo energii.

Moje oči se upřely směrem k nočnímu stolku, lépe řečeno k onomu šuplíku, kde ještě stále spočíval ten pergamen. Natáhla jsem se, otevřela tu zásuvku a vytáhla ho.

Byl znovu prázdný. Hrozně mě to zklamalo, chtěla jsem si stále dokola číst ta milá slova, která mi James i Sirius tenkrát napsali. Upustila jsem ho na postel a jen na něj zírala, neschopna slova. Najednou mě něco napadlo. Popadla jsem brk a od Lily jsem si půjčila kalamář s inkoustem. Ponořila jsem špičku brku do kalamáře, ale najednou jsem nevěděla, co mám psát. Takže jsem jen naškrábala: "Ahoj..?"

Přešla minuta a stále se nic nedělo. Už jsem to chtěla vzdát, když-

Ahoj, Lacelin!

Nemohla jsem popadnout dech. Ruce se mi roztřásly. Kdo je to?

Někdo, kdo nechce koukat jen na pergamen, ale chce vidět i tebe.

Nemusela jsem ani přemýšlet, kdo to je. Taky bych tě chtěla vidět, Remusi.

Nějaký čas jsem nedostala odpověď. Potom se ale začalo jeho úhledné písmo pozvolna objevovat.

Sejdeme se na hřišti.

Dobře.

Nechala jsem všechno tak, jak je a vydala jsem se směrem k hřisti. Každým krokem se mi žaludek stahoval víc a víc. Každý nerv se napínal téměř k prasknutí. Ještě tam nebyl a tak jsem se nazdařbůh posadila do trávy. Můj úplně první zápas se měl konet za několik dní. Už jsem na to téměř zapomněla.

Nikdy ovšem nezapomenu na to, jak jsem satřila usměvavého Remuse, který ke mně zvolna kráčel. Nechápala jsem, proč se usmíval, kdy jsme mu s Lily připravily peklo na zemi.

Zastavil se přímo přede mnou. Jeho smutné blankytně modré oči upíral mřímo na moji osobu. Sledoval každý můj pohyb. "Lacelin..."

"Počkej, odpověz popravdě..." Vyhrkla jsem celkem odvážně a nervózně polkla. "To Sirius mě hodil do toho rybníka?"

Remus zavrtěl hlavou.

"Tak proč se smál a měl vytaženou hůlku?" Zeptala jsem se značně rozzlobeným hlasem.

"Jen nějak zaklel Snapea." Řekl Remus prosebným hlasem. Jako by doufal, abych tomu věřila. "Neviděli jsme, co se stalo. Až potom, když tě Lily vedla pryč."

Zadívala jsem se na svoje dlaně. Chtěla jsem mu věřit, ale něco mi v tom stále bránilo. "Tak kdo to byl?" Špitla jsem tiše.

Remus se zamračil. "To nevím."

Polkla jsem a snažila se znovu bojovat se slzami. "Tolik jsem se styděla a..." Znovu se mi začal třást hlas. Zadívala jsem se na Remuse. "To Lily řekla Angelice, že spolu chodíme. A já jsem potom dvakrát utekla. A potom ten odporný žertík s tím jezerem..." Chtěla jsem, aby můj hlas zněl klidně a stejně tak, abych se znovu nerozbrečela. Slzy jsem měla vážně na krajíčku.

Remus mi položil ruku na rameno. Můj žaludek se znovu přetočil. To místo, kterého se dotkl, se úplně rozpálilo.

"A proč Lily Angelice něco takového říkala?"

"Nechtěla, aby s tebou Angelika dál flirtovala, protože...se mi líbíš." Přiznala jsem. Neexistoval způsob, jak bych mohla být v rospacích ještě víc.

Remus byl zřejmě překvapený tím, co jsem řekla. Na chvíli mlčel a zíral jen na své třesoucí se ruce. "Já...Já se ti líbím?"

Kývla jsem a nervózně polkla. Potřebovala jsem se uklidnit, když jsem nechtěla vypadat jako totální trotl.

Rozšířily se mi oči překvapením, když mě Remus jemně uchopil za ruku a vytáhl do své náruče. Chvíli jsem se nehýbala a jen vstřebávala všechno, co se stalo. Potom jsem mu strnule objetí opětovala.

Moje srdce se spokojeně chvělo a v té chvíli jako by bylo všechno veselejší. Jakoby konečně vyšlo slunce. Knedlík v krku se konečně rozpustil a každičký nerv v těle se znovu uvlnil. Konečně jsem byla šťastná. Vzpomněla jsem si na jednu píšničku od Beatles, "Here Comes The Sun".

"Lacelin..." Špitl Remus a já se nejistě usmála. "Taky se mi líbíš. Moc."

Odtáhla jsem se a překvapeně se na něj zadívala. "Vážně?" Zeptala jsem se tiše.

Remus mě opatrně pohladil dvěma prsty po tváři. "Ano." Špitl tiše a váhavě se ke mně naklonil. Jakoby mi dával dost času na to, znovu vzít nohy na ramena.

To jsem ale neměla v plánu ani náhodou. Naopak jsem se k němu přivinula ještě víc. Srdce mi bilo na poplach. Naše rty se téměř dotkly, cítila jsem jeho mátou vonící dech na tváři.

"DOST!"

Au. Skoro jsem zapomněla na to, jak pronikavý Angeličin hlas je. Prudce jsme se otočili a podívali se směrem k bráně u hřiště.

Již zmíněná blondýna si to vztekle kráčela k nám a vzteky zatínala pěsti.

"Pohybuješ se po MÉM teritoriu, Crillová!" Moje jméno Angelika téměř vyplivla z úst. "Víš moc dobře, že než bych se vzdala..! Jak bylo v jezeru?"

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co to řekla. V tu chvíli se mi v žilách začala vařit krev vzteky.

"To tys mě tam schodila?" Dostala jsem ze sebe skrz zaťaté zuby.

"Já?" Zasmála se tím odporným ječivým smíchem. "Bylo to geniální, že?"

"Ne, ani ne!" Řekly unisono dva hlasy, od kterých bych to nečekala. Potom kolem nás proletěla dvě navlas stejná kouzla, trefila francouzsku a ta odletěla několik metrů dál.

Šokovaně jsem zamrkala, když se konečně vyhrabala na nohy. Celý obličej měla pokrytý obrovskými zelenými hnisavými boláky. Všichni jsme se rozesmáli. Ona nasupeně a poníženě odběhla pryč. Zároveň si rukama snažila zakrýt tu spoušť na jejím předtím krásném obličeji. Bylo mi jí trošku líto, protože i já jsem byla hodně ponížená a až moc dobře jsem věděla, jaké to je. Na druhou stranu...všechno byla její chyba.

Otočila jsem se a spatřila Jamese se Siriusem. Nejspíš na sebe byli i patřičně hrdí. Oba jsem je pevně objala.

"To bylo úžasné!"

"My víme." Řekl James a ani se nepokoušel hrát si na skromnost.

"No, my se vrátíme zpátky do hradu. Pokračujte v rozdělané činnosti!" Usmál se Sirius a mrkl na Remuse. Potom se vydali zpátky, aniž by se ještě otočili nebo tak. Peter na ně čekal u vchodu.

S úsměvem od ucha k uchu jsem se otočila na Remuse. "Měli bychom ho poslechnout?"

Remus se zasmál a položil mi opatrně dlaň na tvář. Naklonil se dopředu a naše rty se konečně setkaly. Bylo to něco nepopsatelného. Opatrně jsem mu obtočila ruce kolem krku a zavřela oči. Bylo mi, jako bych se vznášela. Srdce mi tlouklo jako splašené a duše zářila hned několika barvami. Čas se jakoby zastavil. Už jsem plně pochopila výrok mé babičky: Všechno, co v životě potřebuješ, je láska, Lacelin.

Svět znovu stmavnul, když jsem se od něj odtáhla. Opřela jsem si čelo o jeho a vdechovala jeho nádernou vůni. Remus se usmíval.

"Příští úplněk můžeme zůstat spolu v jednom pokoji."

Zasmála jsem se. Vnímala jsem, jak se mi znovu hrne červeň do tváří. Znovu jsem ho políbila a přísahala si, že už ho nikdy nepustím.

Kapitola 10 - Odhalení

25. srpna 2011 v 7:32 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Předposlední kapitola, moji milí :) Snad se vám bde líbit a napíšete komentář.
Ještě bych ráda poděkovala všem, kdo mi dali hlas do té literární soutěže. Děkuju. Strašně moc. Znamená to pro mě tolik...fakt díky. Takže tuhle kapitolu bych ráda věnovala všem, kdo hlasovali a Jasmíně. Nedokážu popsat, jak jsem ti vděčná. Dalas mi naději. Děkuju. Nikdy na to nezapomenu... :)
To je asi všechno. Zatím...
Chloe

Všechno je teď v kelu.


Tam jsem se opřela o zeď a naklonila hlavu trošku ke straně, abych mohla slyšet, co chce Angelika říct.

"Ale ne, kampak Liceninen utekla?" Zeptala se s hranou nevinností Angelika.

"Já...nemám zdání." Řekl Remus tiše. Jeho hlas zněl po tom angeličinu jako rajská hudba.

"Te je dobře, alespoň mi tě taky na chvíli přenechala!" Rozesmála se Angelika. Pomaličku a opatrně jsem spoza rohu vykoukla. Blondýna stála na můj vkus až příliš blízko Remuse.

"Jo, zdá se." Odvětil Remus. V jeho hlase jsem slyšela stopy hrubosti. Nejspíš z ní taky nebyl moc odvázaný.

"Je škoda, že je zrovna ONA tvoje přítelkyně." Prohlásila trucovitě Angelika.

Cítila jsem svje srdce, které se mi propadlo až někam do žaludku. Ale ne! Merline, to ne!

"Cože?" Zatvářil se Remus dost zmateně.

Angelika zamrkala a i ona vypadala značně zmateně. "Lacey není tvoje přítelkyně?"

Remus zavrtěl hlavou. "Není." Nevěděla jsem, jestli si to domyslela moje představivost, nebo jestli byl vážně tak zklamaný, jak vyzněl jeho hlas. Jedinná moje naděje teď mohla být to, že mám moc bujnou fantazii. Musím omezit fantasy na jednu-dvě knihy týdně.

Angelika nahodila lítostivý výraz. V očích jí ale přímo zářila škodolibá radost. "Aha, chápu..."

Opřela jsem se o stěnu ještě víc, až mě zabolela záda a skryla si tvář do dlaní. Co mám teď dělat? Jak to mám jako vysvětlit? Mohla jsem říct pravdu a to, že všechno si vymyslela Lily. Ale tomu by nikdo neuvěřil. Vypadala bych jako blázen. Cítila jsem se naprosto beznadějně.

"Lacelin?"

Prudce jsem trhla hlavou a spatřila přímo nad sebou Remuse. Prosmýkla jsem kolem něj a rozeběhla se pryč. Nechtěla jsem si vyslechnout, jaká jsem nemožná a ubohá lhářka. Běžela jsem, i když na mě křičel, abych se proboha zastavila. Ale já tak neučinila, dokud jsem neležela v bezpečí své postele, pro jistotu se zataženými závěsy.

V očích mě začaly pálit slzy, které mi po chvíli začaly brázdit tváře a dopadat na novou uniformu. Co teď? Ano, mohla jsem zůstat zavřená v ložnici. Ale na jak dlouho? Dokud nedostanu hlad?!

"Tys mi lhala, Evansová!" Slyšela jsem Angeliku, jak ve společence křičí tak, jak jí jen její vysoký hlas dovoloval.

Z Lilyiny odpovědi jsem neslyšela nic, jen klidné mumlání. O pár minut později Lily vešla do ložnice.

Okamžitě zamířila ke mně. Posadila se na kraj mé postele a smutně se na mě zadívala. "Lacey, tolik se omlouvám!"

"Musí si myslet, že jsem blbec!" Zamumlala jsem smutným hlasem.

"Ne!" Lily mi začala rozpačitě třít záda. "Jsem si jistá, že si to nemyslí."

"Nemůžu se mu teď ani podívat do očí."

"Lacey...ty jsi se do něho zamilovala, že je to tak?" Zeptala se Lily tiše.

Přikývla jsem a snažila se poknutím odstranit ten knedlík, co se mi utvořil v krku. "Už dlouho..."

Lily mě objala. "Jdi si s ním promluvit. Půjdu s tebou, jestli budeš chtít."

Prudce jsem zatřásla hlavou, i když byla ta nabídka víc než lákavá. Lily moje rozhodnutí respektovala, i když bylo vidět, že s ním nesouhlasí. Jen tam tedy seděla a dál mi třela záda, zatímco já jsem si vyplakávala duši.

x - x - x - x - x - x

Uplynulo pár hodin a já si uvědomila, že na zbytek vyučování už jsem nepřišla. Večeři jsem taky nestihla. Ale doufala jsem, že mi to profesoři nebudou mít moc za zlé. Nechtěla bych k tomu všemu dostat ještě školní trest.

Lonice byla naštěstí prázdná, všichni byli na večeři. Vzala jsem tedy brašnu a začala se potichu plížit po schodech dolů. Zkontrolovala jsem, jestli ve společence nikdo není a teprve potom jsem se rozeběhla přímo ke knihovně.

Vybrala jsem si knihy, usadila se k práci a doufala, že to všechno zvládnu napsat dost rychle. Bohužel, nemohla jsem se pořádně soustředit. Povzdechla jsem si a znovu složila hlavu do dlaní. Kdy už sakra tohle všechno skončí?!

"Lacelin?"

Překvapeně jsem vzhlédla a spatřila Remuse. Stál blízko a díval se přimo na mě. Vyskočila jsem na nohy a chtěla opět statečně zmizet, ale on natáhl ruku, aby mě zastavil. "Počkej, musíme si konečně promluvit!"

Žaludek se mi začal kroutit přímo odporným způsobem. Nervy se mi napínaly a bolestivě křičely. Chtěla jsem odtamtud utéct, ale on mi to prostě nedovolil. Byla jsem donucena dívat se mu přímo do očí a to mi působilo ještě větší vnitřní bolest. Co jsem měla dělat? Kromě vyhlížení vhodného okamžiku a hledání všech nouzových východů?

"Proč si Angelika myslela, že spolu chodíme?" Zeptal se naprosto bez obalu. Potom nervózně polkl.

Něco mi nejspíš vyrostlo v krku, jinak si to nedovedu představit. Musela jsem si přdržovat ústa a rychle běžet přímo na dívčí toalety. Málem jsem to neudržela, ale nakonec jsem přeci jen vyklopila veškerý oběd do Uršulina záchodku. Moc jsem si v tu chvíli přála, aby mě Bůh obdaroval trochu silnějšími nervy.

x - x - x - x - x - x

Po tomhle trapasu se Remus už nejspíš navázání dalšího kontaktu se mnou bál. Sirius a James už se mnou taky nemluvili, ne však z pohrdání nad mou osobou. Vyhýbala jsem se veškerým jejich pohledům. Přišpendlila jsem se k Lily a nikdy nikam nechodila sama. Schválně jsem si také vybírala cesty, které Pobertové moc nepoužívají, i když to znamenalo jít dvakrát tak dlouho. Lily mě chápala. A možná jí taky trošku tlačilo svědomí. Každopádně mě ochotně a dobrovolně doprovázela všude, kam jsem si přála jít.

Angelika začala mě i Lily pomlouvat. Prohlašovala, že Lily všechny svoje přátele jen využívá a neustále lže. Já jsem měla být její přihlouplý poskok, kterého zaplétá do většiny svých podlých plánů. Byla jsem schopná to tak nějak úspěšně ignorovat. Spíš jsem se bála, čemu všemu Remus věřil.

Jen kdyby se mi tak moc nelíbil! Bylo to všechno tak jednoduché, když jsem směla sledovat každý jeho pohyb a téměř nábožně poslouchat jeho hlas... Něco v Remusovi bylo tak silné, že jsem od něj dokázala odtrhnout poled jen těžko. Byla jsem do něj zamilovaná. Hodně. O tom, že mě políbí, nebo mi alespoň všechno odpustí, jsem snila každou volnou chvíli.

"Všechno bude zase dobré!" Řekla Lily povzbudivě a laskavě se na mě usmála. Nebýt jí, už bych se asi zhroutila.

"Opravdu doufám, že to tak bude." Odpověděla jsem tiše a se smutným povzdechem. Pohled se mi zastavil na čtyřech chlapcích, sedících pod "Pobertovským dubem". Po chvíli jsem ten pohled nevydržela a otočila se zpátky na jezero, zářící ja slunci jako diamanty.

Najednou jsem ucítila tah za oblečení a než jsem si to všechno stačila uvědomit, válela jsem se v jezeře. Veškeré oblečení, kromě spodního prádla a bot mi zmizelo. Okamžitě jsem vyskočila a překryla si rukama horní partie těla. Tvář jsem měla červenější, než rajče a moc jsem si přála být neviditelná.

Lily zareagovala okamžitě. Vysvlékla si hábit, takže jí zbyla jen sukně a košile a přehodila mi ho kolem ramen, takže všem čumilům zakryla výhled dřív, než mohli vidět něco...co mělo být skryto. Lily se mě snažila nejspíš směrovat do ložnice, ale to jsem neviděla. Byla jsem uzavřena někde ve svém světě a cítila se jen příšerě ponížená. Když jsme ale procházeli kolem onoho dubu, spatřila jsem Siriuse, jak sedí s ještě stále vytaženou hůlkou a hurónsky se směje. James samozřejmě nebyl pozadu. Trhla jsem hlavou na druhou stranu, aby ani jeden neviděl, jak moc mě jejich zrada zasáhla. A to jsem si myslela, že jsou to přátelé.

Zůstala jsem v ložnici až do dalšího dne. Lily byla se mnou a snažila se mě všemožně povzbudit. Celé to moje přátelsví s Poberty bylo křehké, jako list papíru. Divila jsem se, jak jsem si mohla myslet, že by jima na mě záleželo. To, že mě odkopnou, bylo víc než jasné už na začátku.

Stejně jsem ale nechtěla věřit tomu, že by mě takhle ponížili. Po tom všem... Ale proč by jinak Sirius držel hůlku a smál se? Jedinné, co mě mohlo utěšovat bylo, že Remus se nesmál. Sice jsem na něj pohlédla jen rychle a pohled jsem měla díky slzám trošu rozostřený, ale dala bych všechno na to, že se ani neusmál.

Ta otázka mě zničí, ale stejně jsem ji musela pokládat znovu a znovu. KDY UŽ TO KONEČNĚ SKONČÍ?!

Rány Osudu

23. srpna 2011 v 21:15 | Chloe M. Raddle
Ehm...Na koupališti jsem měla dost času přemýšlet. A vyšlo z toho tohle. Nebudu to nijak komentovat, prostě jsem to napsala. Nečkám, že to pochopíte. Vlastně ani nechci, aby jste to chápali. Když budete chtít, ani to nečtěte. Ale upřímně doufám, že jedenoho nebo dva z vás napdne, co to všechno znamená..
Tím ovšem nechci, aby mě kdokoliv utěšoval nebo dokonce litoval! Prostě...jsem to napsat chtěla. Konec. Když už, tak můžete zhodnotit třeba gramatické chyby (kterých je tam požehnaně), ale snažně vás prosím...nešťourejte se v tom... Nechci tu vypadat jako ubulená nána, která si stěžuje nebo chce být zajímavá...!
Jinak budu ráda, když pro mě budete dál hlasovat TADY.
Chloe

Jméno: Rány Osudu
Autor: Chloe M. Raddle
Stav: jednorázovka
Postavy: neurčené
Moje spokojenost: 100%
Věnování: Klukovi s čokoládovýma očima a hebkými hnědými vlasy. Úsměvem, ze kterého se mi točí hlava. Hlasem, který ve mně vyvolává nové a nové naděje. Tomu, kterého tak nenávidím a zároveň miluju jako nikoho na světě. Tomu, kdo ve mně vyvolává lásku a zároveň i bolest. Ta zrada bolí. Pořád. Ale už jsem ti odpustila..


Kapesník už byl úplně vlhký. Téměř tolik, že by se dal ždímat. A pořád jsem plakala dál a dál. Bolelo mě všechno. Chodit, mluvit,...dokonce i dýchat nebo myslet. Chtěla jsem jen zemřít. Nebo zmizet, aby mě nikdy nikdo nenašel. Ponížení, které se mi totiž toho dne dostalo, mě málem zabilo. Vůbec jsem nechápala, jak mi to mohli udělat. Všichni ti lidé, které jse považovala za přátele. Měla jsem je všechny raději, než rodinu. A on...už jen jeho jméno ve mně vyvolávalo další a další záchvat pláče. Ublížil mi nehorázným způsobem. Ale co na tom. Mnohem horší bylo, že on mi ublížt CHTĚL. Přímo se v to vyžíval...

"Míďosko, říkala jsem ti to. Já jsem si myslela, že se něco takového stane." Promluvila jedna z mých nejlepších přítelkyň a přehodila si svoje světlé dlouhé vlasy z čela. Druhá, bruneta s kulatým obličejem, pokývala hlavou.

"Já bych asi nebyla tak hloupá. Bylo jasné, že tohle udělá. Naletěla jsi. A teď se ještě ponižuješ tím, že brečíš. Dělá mu to radost, copak to nechápeš?" Přikyvovala dál.

"Pořád se jenom lituješ a na něco si stěžuješ. Potom se divíš, že ti každý ubližuje." Přisadila si poslední, nazrzlá dívka s pihami na nose.

Nedokázala jsem uvěřit svým uším. Měly mě podpořit. Pomoct mi se přes to dostat. Utěšit mě a utřít mi slzy z tváří. A ne mi vynadat za t, že jsem byla hloupá a naletěla mu. Navíc...jak jsem to probůh mohla vědět. Vážně jsem si myslela, že je do mě zamilovaný. Choval se tak hezky. A nikdo mě nevaroval. Ale to jsem neřekla. Jsem prostě ten tip, který vždycky drží pusu zavřenou. I když jsem věděla, že by bylo na místě se bránit. Jakýmkoliv způsobem.

"Co bys taky čekala zrovna od NĚJ. Vždyť je tak divný. A je to strašný děvkař. Nedávno jsem ho viděla s Majdou. Byli u McDonaldu a kupoval jí pití." Pokračovala bruneta a ošklivě se šklebila. Můj pláč ještě zesílil. Tak ráda bych se zvedla a utekla. Nechtěla už jsem to slyšet. Nechtěla jsem dál cítit tu zradu, o kterou se moje tři nejlepší přítelkyně s radostí postaraly. Ty jedy, které vypouštěly z úst, mě doslova ochromily.

"Upekla jsem perník. Dáte si, že jo, holky?" Odvedla blondýna řeč jinam, vešla do kuchyně a když se vracela, nesla čtyři talíře přeplněné tou sladkou pochoutkou. Vždycky jsem ji obdivovala, jak skvěle umí vařit.

"Dělá se mi mdlo jen když si představím, kolik kalorií v tom je." Ohrnula nos zrzka, nicméně talíř si vzala a ukousla ze svého přídělu pořádný kus. Zamračila jsem se a matně si vzpomněla, jak se nedávno dušovala, že nic pečeného nejí. Přemýšlela jsem o tom, jestli chtěla být zajímavá nebo lhala už jen z principu. Ale teď rozhodně nevypadala, že by pociťovala vůč moučníkům nějakou nechuť.

"Tak mě napadlo...Co když to udělal jen proto, že...Majda je tak hubená..." Začala zničehonic blondýna.

"No a co?" Napoprvé jsem nic z toho nepochopila.

"Ona jen myslela, jestli nemá radši holky, které jsou hubené!" Vysvětlovala zrzka. Podívala jsem se na její úzký obličej s propadlými tvářemi a pomyslela na to, jak někdo může považovat HUBENÉ holky za krásné.

"Jsem tlustá?" Zmateně jsem se zamračila a pohladila faldíky na břiše.

"Ne, to je moc silné slovo. Jen...hezky baculatá. Víš...vlastně se divím, že nejsi jako koule, když vidím, kolik toho sníš. Jsi holka a vůbec si ten jídelníček nehlídáš...!" Dosadila bruneta.

Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne červená a v ten moment jsem nebyla schopná říct jediné slovo. Jen jsem strnule dojedla svoji porci, zvedla se a sáhla po kabátu.

"Míďo, kam jdeš?" Zeptala se jedna z nich.

"Já...slíbila jsem mamce, že trošku pocvičím se ségrou...zítra bude psát test z matematiky. Vždyť víte, jak to má s učením.." Vykoktala jsem a vyšla z pokoje do chodby. Obula jsem se a nažila se ignorovat mrňavého psíka, který mi neustále útočil na nohy. ten den jsem si poprvé všimla, jak tlusté mám kotníky.

=================

"Není ti nic, lásko?" Zašeptala jeden večer maminka, když jsem už několikátý den po sobě vynechala večeři a dokreslovala si místo toho úkol na výtvarku.

"Nic, mami. Vážně. Jen...je toho na mě poslední dobou hodně. Bojím se školy, začíná to být těžké..." Snažila jsem se vymyslet výmluvu.

"Dneska jsi měla celý den jen jablko a broskev. Ani oběda jsi se nedotkla. Nejsi nemocná?" Nedala se mamka odbýt.

"Ne, jen jsem utahaná ze školy, vážně. Nedělej si s tím hlavu." Zopakovala jsem ještě jednou tu samou výmluvu.

"Radka nás v sobotu večer pozvala na grilování. Budou špekáčky a špízy! Doufám, že se těšíš. Raduš se třese na to, až tě uvidí!" Rozzářily se jí oči. Musela jsem se lehce usmát, když jsem si vzpomněla na jednu z matčiných kamarádek, kterou jsem si velice oblíbila. Ovšem to s grilováním znělo mým uším stejně, jako mučení a následná poprava.

"Jééé, to mě mrzí! Domluvila jsem se s holkama, že si dámě dámskou jízdu!" Zalhala jsem, jako když tiskne.

Máma byla zklamaná, to bylo vidět. Ovšem nijak to nekomentovala a za to jsem jí byla vděčná.

======

"Co tady ještě chceš?" Zasyčela jsem nenávistně a probodla majitele těch krásných čokoládových očí, které teď na mě prosebně hleděly, svým nenávistným pohledem.

"Byla to chyba! Je mi to tak líto! Nemyslel jsem, že se tak zachovají!" Zaúpěl. Byl dobrý herec, to jsem věděla. Proto jsem nedokázala odhadnout, jestli to myslí vážně, nebo to znovu hraje.

"Co jsi si tedy myslel, pověz mi to. Já...tolik tě nenávidím! Nikdy mi nebylo hůř. Nikdy. Zmiz. Jednoduše vypadni...!" Vřískla jsem. Clé tělo se mi třáslo. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho ještě vydržím zadržovat slzy, které se nemilosrdně tlačily z očí ven.

"Ale já tě mám vážně rád. Nedokážu si představit, že bych měl bez tebe být. Prosím..!" Zašeptal a přitáhl si mě za pas k sobě. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale byl mnohem silnější. Fotbalové tréninky udělaly své. Zjistila jsem, že bránit se nemá cenu a tak moje svaly ochably. Najednou jsem si už nepřipadala jako rozlícená lvice prahnoucí po krevní pomstě. Najednou jsem byla maličká holubice zavřená v kleci. Kleci, kterou nadevše milovala a zároveň věděla, že ji to zabíjí. Že svobodu potřebuje.

"Taky tě mám ráda. Proto mě to tak bolelo!" Vydechla jsem tiše. Znělo to až zlomeně.

"Nikdy už nedopustím, abys byla nešťastná!" Zašeptal a potom mě políbil do vlasů. Znovu jsem cítila jeho vůni. A viděla takhle zblízka jeho tvář. Pohladila jsem ho dvěma prsty po paži a usmála se na něj. On v tu chvíli věděl, že má vyhráno. Odpustila jsem mu. Úplně. Nedalo se mu vzdorovat moc dlouho. Vždycky jsem mu podlehla.

"Zhublas, viď? Sluší ti to!" Poznamea po chvíli. V ten moment se mi hruď nadmula pýchou. Byla jsem šťastná, že jsem ten hlad překonala. Protože se mu líbím. LÍBÍM!

=======

"Mám toho dost. Ihned se pojď naobědvat! Už to není legrace! Je to na tobě hodě znát. OSM kilo! To myslím stačí. Pojď jíst!" Křičela mamka po celém domě. Já se krčila v rohu a snažila se najít nějaký únikový východ, který nikde nebyl. Byla jsem vyděšená už jenom z toho, co po mně matka chtěla. Ten den jsem totiš navíc překročila normu a snědla o jednu nektarinku víc, než předešlý den. V duchu jsem si umínila, že proto uberu ten další. To znamenalo jen hrušku a pomaranč. Ale byla jsem hloupá. Proto musím jedno jablko upustit. Jinak bych se mu nelíbila.

"Nechci! prostě mě nenuť! Já stejně nic do pusy nedám!" Vzlykala jsem a ještě víc se krčla, abych unikla z dosahu matky, která byla naštvaná k nepříčetnosti,

"Víš co? Je mi to jedno! Umři si! Vyber si, kde chceš, aby jsme tě zakopali. Snad bude u dědy ještě místo!" Zasyčela na mě matka a odběhla ven z místnosti. Stočila jsem se do klubíčka a rozplakala se. Bolelo to. Ta slova byla jako jed. Nepřemýšlela jsem, jestli jsou pravdivá. Brala jsem to od ní jako zradu. Už mě prostě neměla ráda...

===========

Nevěděla jsem, po kolikáté ten týden už brečím. Ale to bylo jedno. eď jsem prolévala slzy kvůli němu. Ponížil mě. Odkopl. Všichni se mi smáli. jak jsem hloupá. Jak jsem naletěla. Ty všechny věci, které o mě napovídal mi ještě stále zněly v hlavě. Nikdy bych nezapomněla na "tlustá zoufalá husička", podané z jeho úst. Nevěděla jsem, co mám dělat. S jistotou jsem ale věděla, že tohle už dlouho nevydržím. Odběhla jsem do koupelny a popadla kartáček na zuby. Potom jsem běžela přímou cestou k toaletě.

"Moniko, děje se něco?" Běžela za mnou máma a nyní klepala na dveře záchodu, kam jsem se zavřela.

"Není mi dobře!" Zaskučela jsem nešťastně. Vážně jsem něla jako člověk, který právě umírá. Byla jsem dobrá herečka. měla jsem možnost se učit od toho nejlepšího.

Zasunula jsem kartáček do krku a z hrdla se mi po chvilce vydral příval zvratků.

"Tak zítra nechoď do školy. Zajděte s babičkou k doktorce." Slyšela jsem za dveřmi matčin slabý hlas, když zaslechla, jak zvratky pleskají do záchodové mísy. Zárveň se zvratky jsem brečela. Slzy se mi koulely po tvářích a rozmazávaly mi pohled. Neviděla jsem už na nic. Opřela jsem si čelo o sedátko a usedavě se rozplakala. Alespoň jsem se vyhla veřejnému posměchu. Nemusela jsem do školy.

=======

41,3
Přesně tohle číslo hlásila váha, sotva jsem se na ni postavila. Další půlkilogram byl pryč. Už dávno to nebylo jen osm kilo, co mi scháázelo..

"Bože, vypadáš vážně hrozně. Všude ti trčí kosti. Fuj. Přesně jako ty holky na internetu. Chápu, že se za to stydí!" Ohrnula nos moje blonďatá kamrádka a kývla hlavou smrem k digitálním číslicím na displeji. Znovu jsem cítila horkost v očích, chvěl se mi ret a podlamovaly nohy. Ani jsem na její poznámku nezareagovala, jen civěla do stěny.

"Měla bys jít za doktorem. Asi to nemáš v hlavě v pořádku!" Přisadila si vážně bruneta. Knedlík v krku se pozvolna začínal zvětšovat.

Tychle jsem vyběhla ven z bytu a pryč. Od nich. Zastavila jsem se až za rohem, skoro před vchodem do našeho domu. Tam jsem se zhroutila. Už jsem nedokázala všechny ty negativní emoce v sobě potlačovat. Muselo to ven. Všechno. Začala jsem brečet tak, jako ještě nikdy v životě. Připomněla jsem si, jaký příjemný a bezstarostný život jsem vedla předtím. Jak jsem se smála a byla spokojená a šťastná. To bylo všechno pryč. Všechno.

======

"Udělám cokoliv." Špitl tiše a přivinul si moje vyhublé tělo na hruď. Tentokrát jsem na něj neječela. Ani nijak neodporovala. Jen jsem znovu slzela. Jako ten den už posté.

"Mi, je mi to líto. Miluju tě a chci být s tebou. Vím, udělal jsem pár chyb, ale...vážně se za to stydím. Dej mi ještě jednu šanci! Jednu!" Šeptal mi do vlasů. Svoje slova doprovázel drobnými polibky, pod kterýma jsem se celá chvěla. Neznatelně jsem přikývla.

Tímhle jediným pohybem jsem všechno zpečetila. Už tenkrát jsem si byla vědoma toho, že se znovu dočkám zrady, ponížení, bolesti a všeho ostatního. Možná to zní zvláštně, ale asi jsem chtěla, aby mi bylo křivděno a ubližováno. Možná jsem tu vnitřní bolest k životu potřebovala. Každopádně...během jedinného roku se toho stihlo semlít hodně. Z veselé krásné holky sršící energií a radostí ze života se stala vyhublá mumie trpící mentální anorexií. Úplně vyždímaná a zklamaná životem už v tak raném věku. Jako bych zestárla o padesát let.

Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na oblohu nade mnou a mým krásným zkaženým klukem. Byla jasně modrá, skoro bez mráčku. Usmála jsem se. Teď byla modrá a relativně v pořádku. Ovšem...jak dlouho bude trvat, než se mračna znovu neobjeví? Jak dlouho bude trvat, než se obloha nezatáhne? Ta vichřice, která by mohla nastat, by mohla být osudná. Mohla by všechno rozmetat na hadry. Děsila jsem se toho, že se stanu panenkou bez citů a emocí. Jen prázdné zlomené stvoření. Zároveň jsem na to všechno byla ale připravená.

Kapitola 9 - Probuzení

22. srpna 2011 v 21:12 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Hlásím se a přináším další kapitolu :) Ta pomlka byla hlavně kvůli té soutěži, vážně bych se moc ráda umístila...
Takže vás ještě jednou prosím...kdo ještě nehlasoval...moc to pro mě znamená...
Upozorňuji předem, že jsem to neopravovala, takže za chyby a překlepy se předem omlouvám..
Teď už dost keců a tady je kapitola :)
Chloe

Neustále se mi honí hlavou to, co řekla Lily o mně a o Removi. Bojím se toho, že je to pravda a zatvrzele tvrdím, že není. Ovšem také se bojím angeličiných podlých záměrů očarovat ho.


Ze spánku mě vytrhlo něco těžkého, co mi dopadlo na nohy. V mžiku jsem se posadila a odhodila si vlasy z obličeje, abych viděla na toho, kdo mě probudil. Neocitla jsem se tváří v tvář nikomu jinému, než Jodie.

"Co se děje?" Zeptala jsem se a snažila se uklidnit svoje zběsile tlukoucí srdce. Po chvíli jsem otráveně dopadla zpět na polštář.

Jodie vstala z mojí postele a oznámila svým obvyklým (i když momentálně poněkud hlasitějším) hlasem: "Myslela jsem, že bys ráda viděla, kdo je nový odrážeč. Už to visí na nástěnce!"

Znovu jsem se posadila. Najednou jsem byla při smyslech. "Vážně?"

Jodie přikývla. "Pospěš si, než se tam přes ten dav nedostaneš!" Zasmála se, vyběhla z ložnice a potom jsem slyšela hlasité rány, jak běžela ze schodů zpět do společenky.

Kolem nástěnky se začalo tlačit moře lidí. Středem pozornosti byl malý zažloutlý kousek pergamenu. Většina lidí si oznámení přečetla s nezájmem a na některých bylo znát dokonce i zklamání. To mě rozrušilo ještě víc. Moje naděje zároveň stoupaly. Mohla jsem to být vážně já?

Prodírala jsem se davem a mumlala přitom otřepané zdvořilostí fráze, které už stejně všichni dávno přestali brát vážně. Konečně jsem se dostala až k nástěnce. Žaludek jsem měla sevřený jako ve svěrací kazajce. Zdvihala jsem oči k pergamenu a zadržela na chvíli dech. Nemohla jsem tomu uvěřit a tak jsem si to musela přečíst hned několikrát. Stálo tam:

Novým nebelvírským odrážečem je:
LACELIN CRILLOVÁ

"Gratuluju!"

Věděla jsem, že mě Jodie objímá, ale tak nějak jsem to nevnímala. Pořád ještě jsem byla v šoku. Nemohla jsem ze sebe vydat hlásku.

"Op-Opravdu jsem to já?" Zeptala jsem se nevěřícně.

Jodie mě pustila a nadšeně přikývla. "Ano! Budeš úžasný odrážeč, Lacelin!"

Konečně jsem prolomila ten počáteční šok. Na tváři se mi vyloupl široký úsměv. "Jupí!" Vykřikla jsem a začala nadšeně poskakovat jako malá holčička, která se právě dozvěděla, že za rohem rozdávají zmrzlinu zdarma.

"Tak to bylo to nejhlasitější, co jsem od Lacey kdy slyšel."

Já i Jodie jsme se otočily a uviděly Jamese a Siriuse, který se k nám přes ten dav hrnuli. Mimo celé to shromáždění jsem spatřila Remuse a Petera. Nejspíš čekali na svoje přátele v "bezpečné zóně".

Zrudla jsem a rozpačitě sklopila oči k zemi. Sirius měl pravdu. Nikdy jsem takhle před lidmi nejásala. Vlastně se nijak hlasitě neprojevovala.

"Super, vy dva. Pomůžete mi Lacey vysvětlit naši strategii? Myslím, že bychom mohli použít i těch několik málo postupů, o kterých jsem mluvila na konci minulého tréninku." Obrátila se Jodie na Siriuse s Jamesem.

"Bez problému." Pokrčil Sirius nonšalantně rameny.

"Neměli bychom jí představit druhého odrážeče?" Napadlo Jamese.

"Musím s ním ještě něco probrat." Řekla Jodie prostě. Když už to dál nerozváděla, pochopila jsem, že to ani nevysvětlí.

Zatímco ti tři pokračovali v zaníceném rozhovoru, měla jsem čím dál větší chuť se propadnout hodně hluboko do země. Sirius a James mi budou pomáhat s famfrpálem? Ihned jsem pocítila intenzivní strach, který každou minutou ještě narůstal. Co když zjistí něco o té lži, kterou si vymyslela Lily?!

Pesimismus se mi v hlavě usídlil po celý zbytek dne. V hlavě mi procházelo mnoho scénářů, ve kterém někdo z Pobertů zaslechne něco o tom, že chodím s Remusem Lupinem a jsme do sebe šíleně zamilovaní. A ještě ten večer jsme měli mít s Jamesem a Sirusem první zkoušku.

Vůbec jsem si neuvědomila, jak těžké to všichni famfrpáloví hráči mají. Tréninky byly každý den, kromě čtvrtka a víkendů. Dneska čtvrtek byl, ale to jsem měla jen cvičení s Jamesem a Siriusem. Nabídli se, že když bude potřeba, budeme se my tři scházet na hřišti i o těch víkendech. Doufala jsem, že to nebude nutné.

Před hodinou Přeměňování jsem přemýšlela, jestli se vážně na sport hodím. Navíc jsem zjistila, že většina lidí kolem mi ten post vyloženě nepřejí. Všude, kam jsem šla, jsem slyšela jen něco jako:

"Jsem si jistá, že se tam dostala jen díky Jodie!"

"Nezapomeň taky na Siriuse a Jamese!"

"Jo, to už má tři lidi. Stejně by mě zajímalo, co provedla, že si získala Jamese i Siriuse."

"To nevím. Jak se vůbec mohla šprtka dostat k famfrpálu? A ještě do nebelvírského družstva?"

A to byla jen část toho všeho. Nebylo to téma pro celou školu, ale měla jsem pocit, že se o tom baví VŠICHNI. Nebyla šprtka, ale učila se celkem ráda. Měli pravdu. Vůbec neumím hrát! Vždyť celé koleji zničím šanci získat Pohár!

"Podívej, Siriusi! Náš nový odrážeč!" Někdo se ke mně těsně posadil a přehodil si ruku přes má ramena.

"Máš pravdu, Jamesi!" Sedl si vedle mě z druhé strany jiný kluk a také velice blízko.

Podívala jsem se z jedné strany na druhou a povzdechla si. "Ahoj Jamesi, ahoj Siriusi." Řekla jsem sklesle.

Povytáhli obočí a vymněnili si nechápavé pohledy. Potom se obrátili zpátky na mě. "Co se děje?" Zeptal se James.

"Měla bys být nadšená!" Dodal Sirius.

Pokusila jsem se vytvořit na tváři něco jako úsměv. "Jsem šťastná, jenže už nemám žádný volný čas." Povzdechla jsem si znovu a doufala, že mi na to skočí.

Samozřejmě, že ne. Siriusova ruka z mých ramen zmizela. "Co jsme ti o tom lhaní říkali?"

"Technicky vzato nelžu." Odpověděla jsem.

"To je jen technicky. Co je pravda?" Ozval se James. "Můžeš nám říct, co tě trápí."

Třetí povzdech. Uvědomila jsem si, že jediný způsob, jak se jich zbavit, bylo říct jim pravdu. "Myslíte, že budu dobrý odrážeč?"

"Už jsme ti přeci říkali, že ano." Řekl Sirius.

Vzpomněla jsem si na ten večer, když jsem potkala Poberty na chodbě.

"Odrážeč, jo?" Sirius mě zamyšleně pozoroval a potom prohlásil: "Ano, dokážu si tě jako odrážeče představit..."

"Vážně bych mohla?" Po těle se mi rozlil díky jeho komplimentu velice příjemný pocit.

"Každopádně máš můj i Siriův hlas." Usmál se na mě James.

"Tak proč musím chodit na zvláštní cvičení?" Vzdorovitě jsem zavrtěla hlavou a opřela se lokty o stůl.

"Musíš se zacvičit, víš? Hraješ svěle." Odpověděl James.

"Vážně je to pravda?" Překvapeně jsem zamrkala.

"No...na tom odpalování budeš muset zapracovat!" prohodil nevině Sirius, jen tak, jakoby mimochodem. Přitom mu ale cukaly koutky.

"Samozřejmě!" Povzdechla jsem si. Vážně jsem o tom sposrtu moc nevěděla. Nevěděla jsem, jestli mě chtěli James se Siriusem povzbudit, nebo jestli to myslí vážně. Mátlo mě to, ale nechtěla jsem se znovu ptát.

"To vy jste pánové...ehm...Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák?" Zeptala jsem se tiše. Vzpomněla jsem si na čtvrtek před úplňkem a pergamen, na kterém se zjevoval ten text. Ještě stále ležel zavřený na dně mého šuplíku.

Sirius se ušklíbl, jakoby tu otázku čekal. "Já jsem Tichošlápek."

"A já Dvanácterák." Uklonil se James. Šašek jeden. "Peter je Červíček."

"Jsi jediná osoba, kromě Pobertů, kdo ta jména zná." Řekl Sirius.

"Nikomu to neřeknu." Přidržela jsem ruku ve vzduchu, jako bych odříkávala nějakou přísahu. "Ani Lily." Dodala jsem potom.

"Dobře třído, můžeme začít s výukou." Oznámila profesorka, když procházela uličkou ke katedře. Zastavila se přímo u mé lavice. "Pan Black a Potter se posadí do své lavice." Řekla jen a potom pokračovala v cestě.

Než Sirius stáhnul svoji ruku, stiskl mi rameno. Potom s Jamesem pospíchali zpátky ke své lavici.

Když jsem otevírala učebnici, stihla jsem si ještě všimnout Angeličin upřený pohled.

x - x - x - x - x

Další potlouk mě minul jen o vlásek - proletěl mi těsně kolem ucha. Ten den jsem se prostě už nedokázala soustředit, ale silou vůle jsem se k tomu zlověstnému míči otočila čelem. I tak to bylo ale velice nebzpečné. Poslední, co bych chtěla, aby bylo, mít k tomu všemu ještě zlámaný nos. Proto jsem sevřela pálku pevněji v ruce a další útok potlouku jsem hravě vybrala. Takový odpal snad ještě v Bradavice nezažily.

PRÁSK!

Druhý, stejně tvrdý a zlověstný míč se po chvíli hnal za tím prvním a já za ním jen nevěřícně zírala. Vážně jsem to odpálila JÁ?!

"Chyť ho, Siriusi!" Slyšela jsem, jak dole zavolal James. O pár okamžiků později Sirius pevně svíral onen potlouk a ať se ta věc bránila sebevíc, Sirius mu nedovolil znovu uletět.

Sletěla jsem za kluky na hřiště a stále se rozpačitě usmívala. "Jaké to bylo?"

"Vynikající!" Zahalekal Sirius. "Myslím, že si můžeme dát pauzu." Dodal a praštil sebou do trávy.

"Pořád bys ale mohla zapracovat na stylu." Řekl James, když zaujmul místo vedle svého nejlepšího kamaráda.

"Ale jen maličko." Prohlásil Sirius a James souhlasně pokrčil rameny.

Posadila jsem se k nim a tím jsme utvořili jakýsi trojúhelník. Koště jsem si položila za sebe.

"Tak jak je to mezi tebou a Remusem?" Napadlo Jamese.

Nečekala jsem to, takže mě to rozhodilo. Navenek jsem se ale snažila znít klidně. "Ja-Jako vždycky. Proč?" Zakoktala jsem.

Sirius pokrčil rameny. "Vypadalo to, že se něco změnilo."

"Ne." Řekla jsem rychle a sklopila oči ke svým dlaním. Mohli snad vědět o té lži, kterou rozšířila Lily?

Trochu se mi ulevilo, když James ohlásil konec přestávky. Po zbytek tréninku mě stálo soustředění ještě mohem víc snahy, než předtím.

x - x - x - x - x - x

Začala jsem být paranoidní. Působila jsem díky tomu velice neohrabaně, nervózně a vůbec celkově nevyrovnaně. Nedávala jsem pozor, nevnímala jsem, co mi kdo říká a měla jsem tendence reagovat na všechno tím svým otevným nervózním smíchem.

Právě jsem ze sebe udělala blbce na lektvarech, když jsem se zvedla ze židle, s úmyslem odevzdat vzorek svého lektvaru a lem sukně se mi zachytil o lavici. To způsobilo pád veškerých věcí na stole. Naštěstí už byly všechny kotlíky prázdné. Rychle jsem proto vtiskla profesorovi lahvičku se svým driákem do ruky a vyběhla ven z učebny.

Zahnula jsem za roh a běžela nějakou chodbou, kterou jsem poznávala jen matně. Neomylně jsem však mířila do společenské místnosti.

"Lacey!"

Obrátila jsem se za hlasem a málem se pozvracela. Žaludek mi totiž začal dělat v břiše salta. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem sledovala, jak ke mně Remus kráčí.

"Ahoj, Remusi." Zvolala jsem a obrátila se k němu úplně.

"Nechala jsi tam tohle." Řekl a podal mi můj nejnovější román. Měl pravdu. V tom spěchu jsem na něj dočista zapomněla.

"No jo!" Opatrně jsem si od něj knihu vzala a přivinula si ji na hruď. "Moc děkuji."

Tiše se zasmál. "Nemáš zač."

Otevřela jsem brašnu a strčila knihu do ní. Jak jsem na ni mohla zapomenout?!

"Jsi v pořádku?" Zeptal se po pár okamžicích Remus.

Zamrkala jsem a znovu k němu vzhlédla. "Jasně. Není to zase tak špatné."

"To si nemyslím. V poslední době se chováš divně." Zamračil se Remus. "Netrápí tě něco?"

Tep se mi zvýšil, jak jen to šlo. Ovšem hodně se to lišilo od toho, jak se mi zvyšuje tep při úplňku. "Myslím, že jsem jen o ten famfrpál a tak..."

Remus s porozuměním přikývl a jakoby si dodával odvahy ještě k něčemu jinému. "Lacey, kdybys cokoliv potřebovala, můžeš přijít za mnou." Řekl nesměle.

Usmála jsem se a cítila jsem, jak se moje tváře znovu červenají. "Já...děkuji, Remusi." Vzhlédla jsem k němu a sdce mi pokleslo snad až do kalhot, když jsem spatřila Angeliku, která měla očividně zamířeno přímo k nám. Rychle jsem se zadívala na hodinky. "Já...budu muset hned jít. Měj se, Remusi." Ani jsem nečekala na odpověď a zbaběle se pakovala pryč. Zastavila jsem se teprve za rohem.

I NEED YOUR VOICE!!

20. srpna 2011 v 20:13 | Chloe M. Raddle |  Info about ME
Ahoj lidi. Neotravovala bych, kdyby to nebylo tolik důležité. Ale...započalo hlasování v posledním kole literární soutěže. Jde o vítězství. Víte...následující článek bude dlouhý, takže kdo nechce, číst nemusí :D
Když jsem se do té soutěže přihlašovala, bylo mi lhostejno, jestli se dostanu někam dál nebo ne. Jenom jsem se nudila a neměla co psát, tak jsem se rozhodla to vyzkoušet. Postoupila jsem. Tak jsem si napsala další kolo. A znovu postoupila. A potom znovu a znovu... Nevím, jestli se vám líbí tolik moje díla nebo mě jen máte tolik rádi (:D), ale každopádně vám moc moc moc děkuju. A nejen za všechny ty hlasy, kterýma jste mě posílali dál a dál a za které jsem vám šíleně moc vděčná. Ale také za tu podporu. Člověk má potom takový příjemný pocit na srdci... :D Díky :)*
Takže teď jsem v samotném finále. Vážně jsem se hodně snažila, aby to bylo tak nějak k přečtení. Výsledek asi posuďte sami :D Najdete to: TAAADY. Děkuji za každý hlásek. Oplatím komukoliv a kdekoliv, jen si napište :)


Kapitola 8 - Angelika Kincadeová

20. srpna 2011 v 11:45 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitola. Věnuju ji wolf-lucy za pravidelné komentáře, které mě vždycky potěší. A Zasněnce*. Zlato, ty víš, proč :)*
Chloe

Seznamte se s Angelikou Kincadeovou. Krásnou novou studentkou, která přestoupila z Krásnohůlek.


Přemohla mě zvědavost a tak jsem se rozhodla podívat, co se v tom davu děje. Trochu nesměle jsem se vtlačila mezi ostatní studenty a trochu mě překvapila dívka, která seděla vedle Lily, oděná do nebelvírské uniformy. Úspěšně jsem vydedukovala, že je na škole nová.

Teď už jsem pochopila, proč jsou většina z těch lidí v davu chlapci. Ta holka byla hezká, až moc hezká. Měla dlouhé blonďaté vlasy a pronikavě modré oči. Byla vysoká a štíhlé a na první pohled se nedala odlišit od panenky Barbie. Její úsměv vypadal, jako by jí ho vypůjčila nějaká hallywoodská hvězda.

"Lacelin!" Lily se na mě usmála a pokynula na volné křeslo, vedle té nové holky. Asi jsem se tam měla posadit. To jsem taky udělala. "Seznam se s Angelikou Kincadeovou. Přestoupila sem z Krásnohůlek."

Chabě jsem se usmála. "Těší mě, já jsem Lace-"

"Já ji slyšela." Přerušila mě dost nepříjemně Angelika. "Lacelin? Zajímavé jméno."

Na chvilku jsem se zamračila, ale potom jsem dál nasadila jede z mých falešných úsměvů. "Taky si to myslím."

"Nikdy jsem v Bradavicích nebyla." její přízvuk byl vážně zvláštní, ale obdivovala jsem ji za to, že uměla tak dobře naši řeč. "Je to tu tak...usedlé..."

Lily se zasmála, ale mým uším to znělo hodně nervózně. "No...Bradavice jsou starší, než Krásnohůlky."

"Nemyslím, že to bude jen tímhle." Angelika se utvořily maličké vrásky na nose, když se rozhlížela po místnosti kolem dokola.

"No...Lily..." Zatahala jsem ji za rukáv. "Jdu si lehnout. Uvidíme se ráno."

"Už odcházíš?" Zeptala se Angelika a zvedla obočí do pravidelného oblouku.

"Mám za sebou dlouhý den." Řekla jsem a snažila se o to, aby mi úsměv na tváři vydržel. "Dobrou noc." Řekla jsem, zvedla se ze svého křesla a snažla se procpat davem zpátky ke schodišti do ložnice.

"Dobrou noc, Lacelinen!" Slyšela jsem ještě Angeliku Kincadeovou odněkud z davu. Maličko jsem se přikrčila a bojovala s tím, vrátit se tam a jednou provždy jí svoje jméno vrát do paměti. Nakonec jsem boj vyhrála a se smíšenými pocity zalehla do postele.

x - x - x - x - x

Druhý den ráno na snídani jsem zjistila, že Angelika opět vysedává s Lily. Angelika právě Lily něco líčila a už podle prvních slov, která jsem zaslechla, jsem zjistila, že mě to vůbec nezajímá. Posadila jsem se tedy vedle Jodie, která seděla nedaleko od nich a začala si nakládat na talíř. Jodie vypadala trochu zaskočeně, že nejsem s Lily. Nechtěla jsem odpovídat na její dotazy a tak jsem se začala ptát jako první.

"Jak tedy dopadl ten konkurz?" Zeptala jsem se jakoby jen tak mimochodem, i když ve skutečnosti jsem byla posedlá touhou to vědět.

Jodie se spokojeně usmála. "Chystáme se rozhodnout dnes večer. Takže to oznámíme až zítra ráno." Mrkla na mě. "Někteří v týmu ti drží palce."

Trochu jsem zrudla. "K-Kdo?"

Jodie se rozhlédla kolem, jestli někdo neposlouchá a potom zašeptala: "James a Sirius. Já samozřejmě taky, ale to přiznat nemůžu, když jsem kapitán."

"Jodie, vždyť jsi to před chvílí přiznala!" Zasmála jsem se.

Zamrkala. "Do pytle!" Lehce udeřila pěstí do stolu, až nadskočil můj i její talíř, bohatě naplněný míchanými vajíčky a potom se rozesmála. Vajíčka ale bohužel na talíři nevydržela. Širokým obloukem potřísnila každého kolem, včetně mě, Jodie, Lily a...Angeliky.

Ta ze sebe vysokým hláskem vydala až příliš hlasitý výkřik. V mžiku byla na nohou. Bohužel, v tu chvíli šel kolem Remus. Srazila ho na zem. Ani ona to ale neustála a skácela se na něj. Velká Síň v tom okamžiku stichla. Všichni se jako jeden muž otočili a zírali na ně.

"Pojďme!" Sykla mi Jodie do ucha, vyskočila na zem, chytila mě za ruku a táhla ven. Ještě štěstí, že jsem si v batohu nechala pár čokoládových žabek pro případ nouze.

Jodie nezastavila, dokud nedoběhla na dívčí záchody. Zavřela nás do jedné z kabinek, sjela podél stěny až na zem a tam se začala smát.

"Neudělala jsem to schválně, ale byla to taková legrace!" Řekla Jodie a v ten moment jsem se rozesmála s ní.

"Není to moc hezké, ale já jí nemám ráda!" Přiznala jsem se mezi slzy smíchu.

"Já taky!" Smála se Jodie.

Vyrušil nás zvuk otevření a zavření dveří. Jako na povel jsme si s Jodie zacpaly pusu a čekaly.

"Nemůžu tomu uvěřit!" Rozezněl se koupelnou ječivý hlas s nenapodobitelným francouzským přízvukem. "Udělaly to schválně!"

"Jsem si jistá, že to tak nebylo." Říkal Lilyin tichý hlas. "Jodie je někdy trochu neohrabaná. A navíc, schytal to i Remus."

Slyšely jsme, jak někdo zapnul kohoutek u umyvadla. Nejspíš si chtěly vyčistit vejce z tváří a šatů. "Co je zač, ten Remus?"

"Je z našeho ročníku." Vysvětlovala Lily. "Je to chytrý a milý kluk."

"A hrozně roztomilý." Zaječel Angeličin hlas. Bože, začala jsem na ni být tak trochu alergická. A to nejen proto, že mi její přítomnost ničí ušní bubínky. "Líbí se mi."

Toužila jsem se v tu chvíli ozvat a říct něco hodně sprostého, ale mlčela jsem a poslouchala dál.

"No...ehm..." Ozvala se Lily, setinku vteřiny přemýšlela a potom vyhrkla: "On už ale má přítelkyni!" Doplnila to ještě nervózním a velice nejistým smíchem.

"Cože?" Zeptala se překvapeně Angelika. Ten její ječivý hlas zalézal do každé skulinky koupelny a vytvářel dost ošklivou ozvěnu. "A to jako koho?"

To bych taky ráda věděla. Pomyslela jsem si a svraštila obočí.

"Lacelin."

V tu chvíli přišel šok. Kdybych nemusela přidržovat ústa, abych byla sticha, začala bych se dusit. Zároveň jsem cítila červeň, která se mi hrnula do tváří.

"Ta holka, co jsi mi ji včera v noci představila?" Nevěřícně se zeptala a zvýšila hlas ještě minimálně o jednu oktávu. Naštvalo mě to. Jako bych byla nějaký vyloženě odporný mutant, který vám nestojí ani za pozdrav.

"Ano!" Zasmála se nejistě Lily. "Ona a Remus jsou do sebe šíleně zamilovaní."

Ještě to něčím vylepši, Lily! Pomyslela jsem si s povzdechem.

"No, to je taková smůla!" Pronesla Angelika falešným hlasem, ze kterého jsem jasně cítila ironii. Po chvilce se ozvalo klapnutí dveří znovu a potom ticho. Vydechla jsem si a vysoukala se z kabinky ven.

"Odkdy chodíš s Remusem?" Zeptal se Jodie a usmívala se jako sluníčko. Vyšly jsme z koupelny a vydaly se do společenské místnosti. "Nechodím!" Vyhrkla jsem a zčervenala. "Lily si to vymyslela!"

"Proč?"

"Já....nemám tušení." Přiznala jsem. Jodie měla pravdu. Proč to udělala?

x - x - x - x - x

Po zbytek dne jsem se snažila všemožně mluvit s Lily o samotě. Bohužel, vždycky, když se k tomu naskytla příležitost, objevila se tam Angelika a strhla na sebe veškerou pozornost. O přestávce mě přestalo bavit věčně poslouchat ten odporný hlas Angeliky Kincadeové a tak jsem se rozhodla jít hledat Jodie.

K mé smůle ale měla zrovna trénink. S povzdechem jsem se tedy posadila na kmen jednoho velikého dubu. Sledovala jsem přitom Lily a Angeliku, jak jdou pomalým krokem k jezeru. Ani jedna si mě nevšimla. Vytáhla jsem tedy učebnici lektvarů a začala vypracovávat domácí úkol.

Asi po pěti minutách jsem si všimla stále se přibližujícího stínu. Bylo zřejmé, že se mnou chtěl někdo mluvit. Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo to je a žaludek mi v ten moment udělal salto. Moje oči se totiž setkaly s těmi světle modrými, které nevlastnil nikdo jiný, než Remus Lupin.

"Proč tu sedíš sama?" Zeptal se a naklonil přitom hlavu mírně na stranu.

"No...vlastně..." Obrátila jsem hlavu směrem k Lily a Angelice, aniž bych řekla cokoliv dalšího. Povzdechla jsem si a po chvíli dodala: "Musela jsem ještě dodělat nějaká pojednání."

Remus zamrkal a trochu ustoupil. "Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit - "

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. "Ne, to je v pořádku."

"Jsi si jistá?" Zeptal se Remus a stále vypadal, jako že neví, jestli má odejít, nebo ne. Kývla jsem a znovu se usmála a tak se posadil vedle mě. "Co píšeš?"

"Lektvary." Zahučela jsem. "Tenhle esej je hodně důležitý a vůbec mi to nejde napsat."

"Pomůžu ti, jestli chceš." Nabídl mi a věnoval mi trochu plachý úsměv.

Nemohla jsem si pomoct a trochu se začervenala. Bylo to mezi námi stále rozpačité. Přikývla jsem a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. "To bych byla moc ráda."

Vzal moji učebnici opatrně do rukou a začal číst stránku znovu. Přitom mě upozorňoval na slova, která jsem do svého pojednání zapisovala. Sem tam jsem se na něco zeptala. Tenhle nový způsob učení se mi moc líbil. Přistihla jsem se, jak si přeju, aby se mnou dělal Remus domácí úkoly pořád. Věnovala jsem tmu tak vlastně mnohem víc pozornosti, než normálně. A nenudilo mě to tolik, jako zírání do stránky a duté čtení textu.

Byla jsem tak zaměstnaná úkolem a hlavně Remusem, že jsem si nevšimla nenávistného pohledu Angeliky Kincadeové, který mě probodal skrz naskrz.

Kapitola 7 - Měsíce a Potlouky

19. srpna 2011 v 18:18 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitola :) Chtěla jsem ji uveřejnit už v poledne, ale babičce (opět) vypadl internet, takže jsem si musela počkat až domů. Předem se omlouvám všem (Zasněné*), co na tu kapitolu čekali už tak brzy. Snad se vám bude líbit, já osobně jsem speciálně z téhle kapčy byla nadšená. Tady se to vlastně začíná už pořádně zamotávat... :D
Chloe

Nastal úplněk a hned potom bude konkurz na famfrpál! A ještě něco...


V úterý ráno jsem si připravila knihy do batohu jako normálně. Oblékla jsem si svetr a vytáhla si ho až úplně k bradě. Položila jsem si tašku přes rameno a tiše se vydala po schodech dolů. Remus na mě dole čekal jako džentlmen. Na rameni mu taky visela brašna a ve tváři měl velice vážný výraz. Všimla jsem si, jak napjatě a nervózně vypadal. Jeho oči hlásaly extrémní unavenost, jizvičky na jeho tváři byly znatelné víc než jindy a z vlasů mu sem tam trčel vždycky jeden šedivý vlas. Ovanul mě zvláštní pocit, když jsem si uvědomila, že musím vypadat dost podobně. Spoustu lidí se mně za ten týden ptalo, co se děje. Vlastně bych jim moc ráda odpověděla, ale nešlo to.

"Připravená?" Zeptal se.

"Ne." Pípla jsem a oba jsme se zamračili. Při pouhém pohledu na něj bylo vidět, že už je vlkodlakem dlouho, ale ještě pořád se s tím tak docela nesmířil. Já se měla měnit potřetí. A jen zatěžko jsem si celou tuhle smutnou skutečnost uvědomovala.

Remus se otočil, ještě mě sjel pohledem a potom vykročil pryč ze společenské místnosti. Následovala jsem ho. Hrad byl chladný a tichý. Nikde nebylo živáčka, jen sem tam jsme slyšely Filchovy pomalé kroky a sípění.

Kolem hradu se obtáčel prstenec husté a téměř neproniknutelné mlhy. Tak zhruba jsem věděla, že se Chroptící Chýše nachází někde u Prasinek, ale vůbec jsem netušila, jak se tam dostat. Při pohledu na Rema se zdálo, že to neví ani on. Šel pomalu a pečlivě vyměřoval každičký krok. Za chůze nesledoval nic jiného, než své nohy a cestu před sebou.

Z mlhy náhle zablikalo malé oranžové světlo. Lekla jsem se. Nevěděla jsem, co to je a chvění, které mi prostoupilo žaludkem, mě málem porazilo. Remus se zastavil.

"Madame Fixová?" Zeptal se.

"Tady jste, pane Lupine! Už hodnou chvíli tu na vás čekám." Slyšela jsem mluvit hlas se silným skotským přízvukem. "Je s vámi i slečna Crillová?"

"Ano, madame."

Malé světýlko se postupně zvětšovalo a nakonec jsem před sebou spatřila mladou školní zdravotní sestru. Hnědé vlasy měla ztažené do pevného drdolu na temeni hlavy a na nose jí seděly dioptrické brýle. Byla vysoká, nesmírně hubená a bledá. V levé ruce držela malý tácek, na kterém byla postavená slabě hořící svíčka. V pravačce nesla hůlku.

"Měli bychom vyrazit. Pospěšte si!" Otočila se a rychlým krokem odcházela pryč. Remus ji bez jakéhokoliv slova následoval, ale já zaváhala. To jako že to všechno ví i ona?

Úpěnlivé ticho toho rána rozbil velice hlasitý zvuk, jakoby něco prásklo o zem.

"Krok zpátky!" Vykřikla potom madame Fixová. Remus se v tom okamžiku zastavil a natáhl ruku vedle sebe, aby zastavil i mě.

Strach, který jsem předtím cítila, ještě zesílil. Ustrašeně jsem se podívala na Remuse.

"To je jen Chroptící Chýše." Řekl a já přikývla. Trošku se mi ulevilo.

Madame Fixová se dala znovu téměř do poklusu. Všechny zvuky opět ustaly. "Tak si pospěšte! Oba!" Hlasitě na nás vykřikla.

Remus znovu vykročil a tak jsem ho následovala. Ten pocit, že jsem ztracená a zmatená jsem naprosto nenáviděla.

Mlha kolem vymazala kmeny některých stromů. Skoro to vypadalo, jako by ty stromy někdo zmrazil. Jeden obvzlášť velký kořen se plazil přes cestu a dalo mi zabrat, než jsem ho dokázala přelést. Všechno kolem bylo tajemné a neproniknutelné. Začala jsem se pořádně bát. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo, schovat se do Removy teplé a pevné náruče.

"Pospěš, Lacelin!" Uslyšela jsem znenadání jeho hlas odněkud ze tmy.

Všimla jsem si, že jsem se zastavila před obrovskou vrbou, která strašila celé generace bradavických studentů. Nyní stála tiše a nehybně. Remus zrovna zalézal do nějaké díry v jejích kořenech. Když jsem si ho všimla, byl už z poloviny vevnitř. Bylo moc dobře, že jsem si na sebe vzala staré a nepotřebné oblečení, protože svah byl úplně celý zablácený. Podívala jsem se do tunelu. Byla tam tma jako v pytli a já jsem náhle pocítila osten úzkosti.

"Remusi?" Špitla jsem. Dostala jsem velikánský strach, že mě tam nechal samu. Ale nenechal. Jeho ruka vyhledala tu moji a pevně mi ji stiskl. V tu ránu jsem pocítila svrbění v žaludku a lehké mrazení na zádech. Kdyby nebyla taková tma, bylo by vidět, jak se červenám.

"Dávej si pozor. Ten tunel není dvakrát bezpečný." Řekl tiše. Kývla jsem na odpověď, ale potom jsem si uvědomila, že v té tmě to nemohl za žádných okolností vidět.

Remus moji ruku nepustil. Šel první a vždycky mě upozorňoval na blížící se překážky. Skoro to až vypadalo, že se o mně staral a to mi vykouzlilo na tváři lehký úsměv. Plně jsem se soustředila na jeho teplou ruku, pevně spletenou s tou mojí.

Cesta trvala velice dlouho, ale nakonec se přeci jen zastavil, přičemž moji ruku pustil. V tu ránu jsem cítila, jak se mi svět doslova rozpadl. Ale ani tenhle pocit netrval moc dlouho.

Uslyšela jsem zvuk vrzajících pantů a brzy mě oslepilo prudké světlo. Okamžitě jsem si zastínila obličej a držela si ruku před tváří tak dlouho, dokud jsem si nebyla jistá, že se zvládnu dívat.

Remus mě dotáhl až pod čtvercový otvor na stopu tunelu. Potom se otočil a natáhl ke mně ruku.

S jeho pomocí jsem se vyšplhala na podlahu něčeho, co připomínalo rozpadající se rujny nějaké budovy. Podlaha byla špinavá a vrzala s každým mým krokem. Schody opodál vypadaly velice nebezpečně a nestabilně. Celý objekt působil dojmem, že se při každém silnějším větříku rozpadne. Slunce pomalu vycházelo a rozzařovalo špinavá okna.

"Tak pojď." Upoutal Remus moji pozornost. Začal opatrně šplhat po schodech a tak jsem šla za ním. Zavedl mě do haly a ukázal na místnost a konci. "To je druhá ložnice. Před tím, než zapadne slunce by ses tam měla zavřít. Do té doby ale můžeš zůstat se mnou, jestli chceš." Pousmál se.

Úsměv jsem mu oplatila a přikývla. "Chci."

Remus otevřel dveře do místnosti, která stála nejblíž a vešel dovnitř. Ohromilo mě, v jakém stavu se ložnice nacházela. Stěny i podlahy byly nenávratně porušené něčím, co připomínalo škrábance obřích drápů. Tři křesla a postel vypadaly jako vykuchané a molitan pokrýval bezútěšně celou místnost. Okno bylo zatlučené prkny.

Remus položil svoji brašnu na křeslo pod oknem a posadil se. Udělala jsem to samé.

"Co teď?" Zeptala jsem se.

"Musímě čekat," řekl Remus, "a dodělat si domácí úkoly."

"Úkoly jsou vážně to, na co teď dokážu myslet!" Zabručela jsem a jedním máchnutím jsem svoji tašku otevřela.

Byla to ironie, že zrovna ten den se ostatní měli učit Povzbuzovací kouzla. Já i Remus jsme si to na sobě navzájem ihned vyzkoušeli. Den však uběhl rychle. Když jsem zamířila do svého pokoje, uvědomila jsem si, že účinky onoho kouzla jsou už dávno pryč.

Posadila jsem se na okenní parapet a zahleděla se na oblohu. Tma se rychle rozlévala skrz mraky. Na obzor vysvitl měsíc, v úplňku. Po zádech mi přeběhlo mrazení a sevřel se mi bolestivě žaludek. Srdce mi začalo bušit mnohem rychleji a žebra mě ohromně bolela.

Postavila jsem se, protože jsem doufala, že tím bolest zmizí. Nestalo se nic. Uchopila jsem hlavu do dlaní a padla na kolena, jak mi bolest projela každou částečkou mého těla. Všechny svaly v těle se mi chvěly, trhaly a groteskně se zvětšovaly. Kosti mi doslova hořely. Zdálo se, že se zlámou a dorostou na správnýc místech. Zavřela jsem oči, jako bych chtěla skrýt tu bolest, která se v nich leskla. Nos a brada se začali rozšiřovat a prodlužovat a místo nich jsem po chvíli měla obří čenich. Vlasy mi zarůstaly jakoby zpátky do hlavy. Udeřila jsem bolestí rukou do podlahy. Už to ale ruka nebyla. Byla to ohromná tlapa se silnými a už jen na pohled velice nebezpečnými drápy, které se okamžitě zasekly do podlahy. Pozorovala jsem, jak se svět mění z barevného na černobílý. Slyšela jsem trhání oblečení, které už nedokázala unést změnu velikosti mého těla. Nakonec už jsem nevnímala nic, protože kontrolu za mě převzal ten vlk, co se skrýval někde uvnitř mé duše a vylézal jen jednou za čas, za úplňku.

x - x - x - x - x

Bolelo mě celé tělo. Tekl ze mě pot, který se ochlazoval díky studenému rannímu vánku. Těžce jsem dýchala a snažila se uklidnit srdce, které stále ještě bylo jako spalšené i přes to, že ten vlk byl zase na nějakou dobu pryč. Každý nádech způsoboval mně i mým žebrům neuvěřitelnou bolest. Moje tělo bylo příliš křehké na to, abych se dokázala zvednout a tak jsem jen ležela a snažila ujistit samu sebe, že jsem ještě pořád naživu. Cítila bych se nejspíš lépe, kdybych mohla brečet, ale nechtěla jsem svoji slabost odhalovat před osatními, kteří by mě tu mohli vidět.

"Lacelin? Slyšíš mě?"

Mohla jsem sice jen dál ležet a "umírat", ale místo toho jsem zašeptala odpověď na povědomý hlas.

"Její tělo si na přeměnu ještě nezvyklo." Slyšela jsem, jak Remus říká.

"Vezmeme ji na ošetřovnu?" Slyšela jsem Jamese. Takže ten druhý hlas musel být Sirius.

Odpověď jsem neslyšela, ale nejpíš byla kladná, protože se ke mně Sirius sklonil a jemně mě zvedl ze země. Okamžitě jsem začala předstírat bezvědomí. Bála jsem se, aby ode mě někdo nechtěl mluvit.

"Ona omdlela?"

"Vypadá to tak."

"Petere, vezmi jí tašku!"

Ale ne...Zapomněla jsem na ten konkurz! Pomyslela jsem si a otevřela oči, ale viděla jsem jen Siriovy hedvábné vlasy, které mu padaly do obličeje. Nesl mě tunelem. Na zádech.

"Ne!" Vydolovala jsem z hrdla něco, co připomínalo spíš chrapot školníka, když leze do schodů. "Já nechci na ošetřovnu!"

"Aha, takže jsi vzhůru." Řekl Sirius. "Myslím, že by tě madame Fixová měla prohlédnout."

"Ne, já nechci!" Řekla jsem a snažila se, aby to znělo lépe, než jak se cítím. "Zvládla jsem to sama i předtím."

"Remusi?"

"Vezměte ji do společenské místnosti."

Byla jsem mu vděčná. Mohlo by být podezřelé, kdyby se z ničeho nic objevila na ošetřovně. Navíc jsem slíbila Jodie, že přijdu na ten konkurz. Po zbytek dne jsem ležela v posteli. Jednou za čas se na mě vždycky přišla podívat Lily a v poledne mi přinesla jídlo. Konkurz se konal hodinu před večeří. Do té doby už jsem byla schopná se tak nějak normálně pohybovat, takže jsem zpod postele vylovila svoje koště (starší model Zametáku) a zamířila na hřiště.

Moc lidí tam nebylo. Několik prváků, kteří ani neměli vlastí košťata, potom pár lidí, kteří neprošli na konkurzech na začátku roku a pár diváků, včetně Pobertů. Kromě Jamese, Siriuse a Jodie tam jiný člen týmu nebyl. Jodie, když mě spatřila přicházet, doširoka se usmála a zamávala mi.

"Dobrá, děkuji, že jste přišli!" Přivítala nás. "Předpokládám, že jste tu všichni proto, aby jste se dostali do našeho týmu na post Odrážeče. Nejdřív budu chtít vidět, jak dobře umíte létat. Poté vypustíme několik očarovaných Potlouků a vyzkouším, jak dobře umíte odpalovat a uhýbat."

Letěla jsem slušně. Zdaleka ne tak, jak bych letěla v normálním stavu, ale nebylo to nejhorší. Zato vyhýbat jsem se uměla skvěle. Jednou jsem málem spadla a několikrát mě ten míč minul jen o pár centimetrů, ale zvládla jsem to. Ale věděla jsem, že jsem ani zdaleka nepodala výkon na to, abych mohla být přjata do týmu. Někteří z těch, co se nedostali na začátku roku, nejspíš trénovalo a momentálně chtěli na Jodie zapůsobit, jak to šlo. Moc mi nepomáhalo, že James i Sirius na tribuně hlasitě povykovali a zesměšňovali každičký můj pohyb.

Došla jsem do společenské místnosti a hodila si koště do přístěnku. Byla jsem nesmírně unavená, ale musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že dneska v noci budu mít příležitost. Hned po večeři jsem plánovala, že si zalezu do postele.

Ale když jsem vešla do společenské místnosti, zaujala mě skupina lidí, kteří se tlačili kolem jednoho z křesel a nadšeně si něco mezi sebou vykládali.

Kapitola 6 - Odposlech a Blížící se Úplněk

18. srpna 2011 v 8:36 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitola. Strašně se těším na vaše reakce u té další, ta mě přímo fascinovala. :) Ale na komnty se přirozeně těším i u téhle. Je věnovaná Zasněnce* a Penn. Ty rozhovory na skypu.. :) Díky :)
Chloe M. Raddle

Po namáhavém dni v knihovně jsem uslyšela známé hlasy. Zastavila jsem se a poslouchala.


Věci se zdály mnohem lepší poté, co se Lily dozvěděla moje tajemství. Skoro se mi i zdálo, že se naše přátelství ještě zesílilo. Trávila méně času s těmi povrchními...dívkami a víc času jsme byly spolu. Byla jsem jí nesmírně vděčná, že mi je nablízku, ale zároveň mě to nutilo přemýšlet o tom, jestli to nedělá jen z lítosti, kterou vůči mě určitě cítí.

Ať tak či onak, prospělo to všechno dvěma věcem: mé náladě a studiu. Byla jsem většinu času zvyklá být sama a uzavřít se do sebe se svými černými myšlenkami a pocity, ale když se kolem mě neustále motala ona ryšavá dívka, najednou se začala více projevovat moje pozitivní a optimistická stránka. Na škole mi také záleželo více, než kdy předtím. Byla jsem dobrá studentka, ale nechávala jsem se hodně často rozptylovat svými fantasy romány, které bych nesmírně ráda vymněnila za normální učebnice.

Vztah s Remusem byl teď v klidu. Často mě zdravil v učebnách nebo na chodbách, ale to bylo tak všechno. Nikdy jsme spolu kromě toho odpoledne u jezera nevydrželi rozhovor delší, než tři minuty. Zdálo se, že další Pobertové začali pozornost věnovat i mně. Řekl jim o mně něco Remus? A nebo se diví, že se Rem baví s někým, jako jsem já?

Odpovědí na všechny tyhle dotazy se mi dostalo jeden čtvrtek v noci. Příští úterý měl být úplněk a já už jsem začala pociťovat změny. Spala jsem déle a častěji, než obvykle a cítila jsem lehkou nevolnost. Ale bohužel, tu noc, kdy jsem to všechno slyšela, jsem měla plné ruce práce s domácími úkoly a tak jsem se musela zahrabat na celý den do knihovny, odříznutá od okolního světa.

Bylo to deset minut před večerkou a já se zoufale snažila dopsat poslední úkol z Přeměňování, než mě madame Pinceová nelítostně vyžene pryč. Naprosto jsem zapomněla na krasopis nebo souvislé věty a rychle zapisovala výpisky z knihy, kterou jsem měla rozevřenou před sebou. Přesně v deset hodin se knihovnice zvedla a zamířila k ménu stolku. Rychle jsem zaklapla knihy, naházela jsem si úkoly do brašny a rychle vystřelila ke dveřím. Neměla jsem madame Pinceovou ráda a ona nikdy neměla ráda mě. Proto jsem se snažila vyhnout se rozhovoru s ní, jak jen to bylo možné.

Běžela jsem, co nejdál jsem mohla. Potom jsem se zastavila, opřela se o stěnu a snažila se popadnout dech. Pomalu jsem se rozhlédla kolem dokola, ale nikde nikdo nebyl. Dost se mi ulevilo. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a když jsem si byla jistá, že kolem opradu nikdo nepůjde, vykročila jsem do společenské místnosti. Zarazila jsem se, když jsem uslyšela dva hlasy, přímo za zdí, o kterou jsem se donedávna opírala. Přitiskla jsem ucho úplě na stěnu a snažila se pochytit něco z toho, co ti dva říkali. Zdálo se, že stáli na rozcestí tří chodeb.

"Stejně jí to budeme muset nakonec říct!" Říkal až příliš známý chlapecký hlas.

"Ale potom bude vědět i o nich třech. Navíc nebude nic vědět, když budeme v oddělených místnostech.." Věděla jsem až moc dobře, kdo byl ten druhý hlas - Remus! Těmi ostatními třemi musel myslet Jamese, Siriuse a Petera. Pomalu jsem se přesouvala blíž a blíž k těm hlasům, abych lépe slyšela.

"A co když něco uvidí?" Zeptal se jeden z chlapců, James nebo Sirius. "Budeme v pořádném maléru, když to vykecá některému z profesorů!"

"Proč by to měla dělat?" Oplatil mu skepticky Remus. "To mi připomíná, že vy jste se nikdy do problémů nedostali, není to tak, Jamesi?"

Potom nastalo ticho, bylo slyšet jen Peterovo sýpání, které mě varovalo o tom, že tam ještě jsou. Chudák Peter. Byla jsem přesvědčená o tom, že to má z toho neustálého poletování po škole a škození všem okolo. Nejspíš měl astma.

Konečně si jeden z chlapců povzdechl. "Chceme, aby věděla, že jí chceme pomoct, tak, jako pomáháme i tobě, Náměsíčníku."

Náměsíčníku? Zamrkala jsem a přemýšlela, co to mělo znamenat. Uvědomila jsem si, že muselo jít o přezdívku.

"Slyším dobře?" Optal se celkem naštvaně Remus a já v tu ránu zacítila, jak mi do břicha zabodl pomyslnou dýku. "Buď jste jí ubližovali, nebo jste si jí nevšímali. Kde se vzala ta náhlá lítost?"

"Nebuď takový, Remusi! Nemůžeme s ní soucítit?" Řekl James trochu žertovným tónem.

"Chceš se přes ni dostat k Lily, nemám pravdu?" Zeptal se Remus. Divila jsem se, proč byl najednou takový ke svým nejlepším přátelům, ale také jsem chtěla vědět, proč by mi proslulí Pobertové chtěli pomáhat, i když jsem byla -

Najednou jsem se zarazila. Zírala jsem přímo před sebe a bylo mi lhostejné, co si tam povídají. Remus to udělal. Zradil. Řekl jim, že jsem vlkodlak...!

Zadívala jsem se na podlahu a nechala si vlasy spadnout přes obličej. Co kdyby to někomu řekli? Co kdyby se mi začali pomívat? Já jsem věřila, že moje tajemství udrží, když má stejný problém jako já. Vždyť byl také vlkodlak!

Úplně jsem na ně zapomněla. Naprosto jsem se utopila ve vlastních myšlenkách a snažila se srovnat svoje nijak veselé pocity. Už mi nezáleželo na tom, abych věděla, proč se mnou soucítí nebo jaké mají tajemství oni.

Bohužel, opět jsem byla do sebe tolik ponořená, že jsem neslyšela kroky profesora Clintse, které ještě zrychlily, když mě spatřil.

"Slečno Crillová, co děláte po večerce mimo svoji kolej?" Nerudně se zeptal, postavil se přímo proti mně a zkřížil ruce na prsou.

Cítila jsem, jak se mi rozšířily oči. Trhla jsem hlavou směrem nahoru a podívala se na něj. Přála jsem si, abych mohla splynout se zdí za mnou, ale bohužel, se mi to nedařilo a tak jsem e rozhodla použít svůj důvtip. "Byla jsem pozdě v knihovně, pane profesore." Koktala jsem.

"Tak proč tu stojíte na chodbě?" nakrčil obočí. Skoro to znělo, jako by to vážně chtěl vědět. "Ve skutečnosti čekáte na nějakého chlapce, nemám pravdu?"

Překvapeně jsem zavrtěla hlavou. "Ne, pane! Byla jsem unavená a tak jsem se nachvíli opřela o tuhle stěnu."

"Lžete." Přerušil mě hrubě profesor. Udělal pár kroků vzad a získal tak svělý výhled na rozcestí, kde nepochybně ještě stále postávali Pobertové. "Sirius Black?" Clints se naklonil, aby viděl i na zbytek party. "Potter, Pettigrew a Lupin? Tolik se stydím!" Dramaticky roztáhl paže a zhluboka se nadechl, nejspíš proto, aby se uklidnil. Potom ukázal volnou rukou směrem ke společenské místnosti. "Na svou kolej. Okamžitě!" Odmlčel se a poulil na nás oči. "Všech pět máte školní trest. Budete do večerky čistit trofeje v Pamětní Síni!"

Přejel nás ještě posledním rozzuřeným pohledem a potom rychle utekl dolů, do sklepení. Nejspíš nechtěl, aby kdokoliv z nás začal protestovat. Začínala jsem ho podezřívat, že se studentů bojí.

Vykročila jsem směrem k Pobertům. James i Sirius se postavili přímo vedle mě. "Lacelin!" Ty jejich úsměvy se mi vůbec nezdály.

Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem oči upřela znovu na své boty. "Ahoj Siriusi...Jamesi..."

"Nikdy by mě nenapadlo, že se dostaneš do problému." Zašklebil se Sirius.

"A navíc ještě s námi!" Dodal James se stejným šklebem.

Remus a Peter šli po schodech za mnou. Remus propaloval Jamese i Siriuse varovným pohledem, ale neřekl ani slovo.

"Opravdu jsem šla pozdě z knihovny." Řekla jsem a pohlédla jsem na všechny čtyři chlapce kolem mě. Nenáviděla jsem ten pocit, že jsem mezi nimi obklíčená.

"Tak proč jsi nás poslouchala, hm?" Položil mi Sirius ruku kolem ramen. Bojovala jsem se zasněným úsměvem a chvěním v břiše, ale nedařilo se mi to - jako většině dívek na škole.

"Já - Já jsem nic neslyšela!" Bránila jsem se, ale prozradil mě ruměnec ve tváři.

"Oh, vážně? Nám nemůžeš lhát." Řekl James. "My jsme ve lhaní mistři, každou lež by jsme dokázali rozeznat."

Nerózně jsem se ošila a hrála si přitom se zipem u své brašny. Měl pravdu. Ale co jsem měla říct? Nenapadlo mě nic a tak jem pro jistotu mlčela.

Sirius otevíral pusu, že něco řekne, ale Remus ho zarazil hlasitým: "Ne!", takže se zase stáhl a vydoloval jen jeden ze svých okouzlujících úsměvů. "Takže ty hraješ famfrpál?"

Zamrkala jsem. Byla jsem překvapená, ale velice vděčná za to, že změnili téma. "Jak...to víš?" Vykoktala jsem.

"No...Jodie mluví dost hlasitě na to, abychom to všichni slyšeli." Řekl James, ale nevnímala jsem ho. Zírala jsem jen na Siriuse.

"Odrážeč, jo?" Sirius mě zamyšleně pozoroval a potom prohlásil: "Ano, dokážu si tě jako odrážeče představit..."

"Vážně bych mohla?" Po těle se mi rozlil díky jeho komplimentu velice příjemný pocit.

"Myslím, že Harris byl dobrý, ale ty budeš dost slušná náhrada."

"Přestaň s ní flirtovat!" Ozval se zezadu Remus přísným hlasem.

Odtrhla jsem pohled od Siriuse a otočila se přes rameno na Rema. Sotva se střetl s mýma očima, upřel pohled k zemi. Do očí už jsem me neviděla, protože je zcela zakryly jeho světle hnědé vlasy. Proč byl tak...napjatý? Možná, že se choval tak divně, protože jsem se mu svěřila s tím, že jsem vlkodlak..?

"Nevšímej si ho." Řekl Sirius a já zase upřela pohled do jeho krásné tváře. "Podle mě, bys to měla vyzkoušet. Určitě ti to půjde." Řekl ještě a já si nebyla jistá, jestli stále myslí famfrpál. Došli jsme k portrétu a James řekl heslo. Všichni jsme vešli do společenské místnosti a zastavili se.

"Každopádně máš můj i Siriův hlas." Usmál se na mě James.

Cítila jsem, jak mi někdo něco strčil do polouzavřené dlaně a potom se Sirius ode mě odtáhnul. "Jsme rádi, že jsme si s tebou promluvili, Licelin." Řekl Black a otočil se k Removi. Vzal ho za ramena. "No tak, Remusku, netvař se tak kysele!" Zasmál se a potom se všichni čtyři vydali po točitých schodech do svých ložnic. Sirius v pdstatě Rema táhnul za sebou.

Bez pohnutí jsem tam stála, dokud nedozněly jejich kroky a potom jsem se konečně podívala na to, co jsem měla v ruce. Byl to kus pečlivě složeného hrubého pergamenu s načmáraným nápisem: "Pro Licelin". Díky tomu už to tak slavnostně nevypadalo.

"Lacelin?"

Lekla jsem se, až jsem málem vyskočila z kůže a rychle zastrčla papírek do kapsy. Ohlédla jsem se a spatřila Lily, jak sedí ve svém oblíbeném křesle a před sebou má rozložené učebnice a nejspíš domácí úkoly. Ve tváři jí zračila zvědavost a zmatek. "Co to mělo znamenat?"

Chvilku jsem na ni koukala a přemýšlela, co mám říct. "Já vlastně vůbec nevím. Půjdu si lehnout. Dobrou, Lily!" Řekla jsem a vyběhla schody do ložnic dřív, než mě ještě stále překvapená Lily stihla zavolat zpátky. V ložnici jsem odhodila brašnu k nohám své postele. Přepadla mě myšlenka na domácí úlohy, na které jsem pěkně dlouho nesáhla, ale potom mi myšlenky zahalil opět ten papír od Siriuse Blacka. Padla jsem na postel a pomalu ho rozložila.

Byl prázdný.

Byla jsem zmatená a samozřejmě také trošku zklamaná. Otáčela jsem ho vzhůru nohama, ale nikde nebyla ani kaňka. Byl to snad vtip? Nechala jsem ten kus pergamenu položený na posteli a hrábla jsem pro tašku. Vylovila jsem nedokončené pojednání do lektvarů a už jsem se do něj chtěla pustit, když se na tom papíru od Pobertů začal oběvovat text. Zalapala jsem po dechu.

Pan Tichošlápek přeje slečně Crillové dobrou noc.

Pan Dvanácterák jí gratuluje ohledně výběru jejího oblečení. Tahle uniforma je čistší, než uniformy ostatních.

Pan Červíček by byl rád, kdyby pan Tichošlápek a pan Dvanácterák drželi hubu a nechali ostatní spát.

Pan Tichošlápek žádá pana Červíčka, aby si to strčil do intimních partií.

Pan Dvanácterák souhlasí.

Překvapením se mi rozšířily oči, když jsem sledovala postupně se objevující text na onom pergamenu. Samozřejmě slyšela o kouzlu, kterým by se tohle dalo zařídit, ale bylo tak těžké, že by to nezvládli ani mnohí dospělí. Navíc nebylo tolik známé.

Pan Tichošlápek se slečně Crillové omlouvá.

Pan Dvanácterák byl byl vděčný panu Červíčkovi, kdyby byla jeho ústa (stejně tak pero) zavřená. Ale teď k věci.

Pan Tichošlápek by rád pověděl slečně Crillové o třech zvířatech, které budou 27. v noci poblíž...

Pan Dvanácterák nechce, aby kvůli tomu byla slečna Crillová vyplašená, nikdo jí neublíží.

Dívala jsem se zamyšleně před sebe a neřekla ani slovo. Potom jsem složila pergamen a štítivě se od něj odtáhla. Měla jsem strach se ho už dotýkat. Pomalu a opatrně jsem ho popadla za růžek, rychle otevřela zásuvku u nočního stolku a hodila ho tam. Potom jsem sebou znovu plácla na postel a zamyšleně zírala na strop. Kdo to byl? Zvířata? Co se budu dít za toho úplňku? Jak vědí, že jsem vlkodlak? Po několika minutách jsem přišla na to, kdo to byl. Kdo taky jiný?

Mé myšlenky přerušily kroky na druhé straně dveří. Rychle jsem přes sebe přetáhla peřinu a snažila se dělat, že už spím. Nechtěla jsem Lily cokoliv vysvětlovat.

Kapitola 5 - Famfrpál

17. srpna 2011 v 17:11 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitolka k povídce je tady. Snad vás můj překlad nezklame :) Děkuji všem, kdo čtete moje povídky a vůbec navštěvujete můj web, i když nepíšete komentáře. Samozřejmě tisíceré díky těm, co píší, moc moc moc mě to těší :) To je asi všechno :)
Chloe

Jodie mě požádala, abych přišla na nábor do nebelvírského famfrpálového družstva. Souhlasila jsem. To, že úplněk připadá těsně před famfrpál jsem si uvědomila velice pozdě.


Měla jsem ohledně Lily pravdu. Když jsem přišla trochu pozdě na lektvary, držea mi místo vedle sebe. Omluvila jsem se profesorovi a posadila se. Jakmile jsem dosedla, pevně mě objala. Naštěstí nic neříkala.

Špitla jsem, že si s ní o všem promluvím po hodině a ona přikývla. Obě jsme teď myslely na dvě naprosto rozdílné záležitosti. Lily se patrně domnívala, že jsem s ní chtěla rozebírat moje neexistující problémy s Remusem. Bude to nejspíš velký šok, až doopravdy zjistí, co se děje.

Později mi připadalo, že Lils rozhovor neustále odkládá. O přestávce na oběd byla v knihovně a pracovala tam na úloze na Starodávné Runy. Až moc dobře jsem věděla, že kdybych tam šla s ní, ebude mě vnímat. Jakmile se Lily pustila do domácích úkolů, přestala vnímat svět. Takže jsem zůstala sama.

Procházela jsem se podél jezera, cpala se hranolkami a rybou ze sáčku, který jsem nesla v jedné ruce a druhou jsem se snažila přidržovat svoji tašku na rameni. Byla jsem do svých myšlenek ponořená natolik, že jsem neslyšela Jodie, která za mnou nejspíš běžela už dlouho a křičela mé jméno.

"LACELIN!" Křikla mi Jodie přímo u ucha tak nahlas, až jsem se lekla a upustila tašku z ramene. Ta dopadla na hladinu jezera a začala se pomalu snášet dolů. Vykřikla jsem a snažila se pro ni sáhnout - bez úspěchu. Naštěstí se za několik málo okamžiků na hladinu vynořilo jedno chapadlo obří sépie a tašku mi podalo. Vděčně jsem po tom kusu mokré látky chňapla a přivinula si ji k hrudi.

"Jodie, málem jsem kvůli tobě přišla o tašku!" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl naštvaně a otočila jsem se na ni.

Ona se široce usmála, jako by na to byla pyšná. "Stejně se učíš až moc. A právě proto jsem tady!"

Nadzdvyhla jsem levé obočí. "O čem to mluvíš?"

"Harris je zraněný, spadl odněkud a zlomil si nohu. Jeho matka to svedla na famfrpál a zakázala mu hrát. Takže nám zbyl jen jeden odrážeč. Potřebujeme dva, jinak tým nebude kompletní." Vydrmolila a stále se přitom usmívala jako měsíček na hnoji.

Pokrčila jsem rameny. "To mě moc mrzí, ale co to má co dělat s mým učením?"

"Tvoje čtení...?" Opakovala po mně se smíchem Jodie. "Ne, já jsem myslela, že by ses kohla zůčastnit konkurzu!"

"Co?!" Vykřikla jsem a málem tašku upustila znovu. Konečně jsem dojedla rybu, zahodila sáček a chytila brašnu pro jistotu oběma rukama. "Jodie, víš přeci moc dobře, že ve vašem týmu hrát nemůžu!"

"Ale ano, můžeš! Být odrážeč není zas tak těžké. Je to jedno z vedlejších míst, lidé mu nevěnují tolik pozornosti." Snažila se mi to překotně vysvětlit. "Pamatuješ, jak jsme s Lily famfrpál hrály o vánočních prázdninách? Byla jsi senzační odrážeč!"

"Ano, ale to bylo jen jednou. Jediný člověk, proti kterému jsem kdy famfrpál hrála, jsi ty!"

Jodie se stále usmívala, jako by nic z toho, co jsem řekla, neslyšela. "No a?"

"Jodie!" zakňučela jsem téměř prosebně.

"Lacelin!" I ona začala kňučet a tím mě úplně vyvedla z míry. "No tak, vyzkoušej to! Za pokus to stojí, ne? Co můžeš stratit? Prosím!" Zadívala se na mě tak prosebně a zbědovaně, až vypadala jako hladovějící afričan prosící o něco k jídlu.

Povzdechla jsem si a přikývla. "Pokusím se, ale budu vážně hrozná, uvidíš!"

"Hurá!" Vykřikla a pevně mě objala. "Konkurz je naplánovaný na 28. září. Tak zatím!" Otočila se na podpatku a běžela směrem k hřišti.

S povzdechem jsem se posadila na břeh a zírala do vody. Nebude špatné, si to vyzkoušet, nebo ne? Neznamenalo to přeci, že se do týmu dostane. Na konkurz přijdou i další nebelvírští studenti, možná mnohem lepší, než jsem mohla být kdy já.

Potom jsem se zarazila a vyděsila se. 28. září je den po úplňku! Věděla jsem, že budu úplně vyčerpaná. Mezi rty se mi prodral další povzdech. Zaklonila jsem hlavu dozadu. To je vážně perfektní!

x - x - x - x - x

Tu noc jsem seděla s knihou v klíně v jednom z velikých křesel ve společenské místnosti. Četla jsem tam už dvě hodiny - krátila jsem si tím čekání na Lily. Už jsem byla téměř u konce knihy. Moc se mi líbila.

Konečně se portrét odklopil a dovnitř vešla Lily. Vypadala neuvěřitelně vyčerpaně, v náručí nesla celou hromadu kniha lahviček inkoustu. Postavila všechno na stůl přede mě, padla na pohovku a několik minut tam jen tak ležela a popadala dech.

Dočetla jsem článku, kterou jsem měla načnutou a potom zavřela knihu. "Jsi v pořádku, Lils?"

"Ale ano. Jsem jen trošičku unavená z toho všeho učení a domácích úkolů." Posadila se a překvapeně se na mě zadívala. "Ach bože, Lacey! Úplně jsem zapomněla, že jsi se mnou dneska chtěla mluvit!"

"To je v pořádku, můžeme mluvit zítra." Řekla jsem a mile se na ni usmála. Stejně jako jsem jí to potřebovala říct, musela jsem to neustále odkládat. Bála jsem se tolik, až mě to málem zabilo.

Lily rychle zavrtěla hlavou. Několik pramenů jejích ohnivě rusých vlasů jí přitom spadly do obličeje. Odstrčila je zpátky dozadu a posadila se na konci pohovky, blíž ke mně. "Ne, promluvíme si. Řekni, co se děje? Něco s Remusem, že?"

"Ne, to zrovna ne. Je to nejspíš...o hodně vážnější..." Řekla jsem pomalu. Každé slovo jsem v ústech chvilku převalovala. Bylo to mnohem těžší, než řekl Brumbál s Remem dohromady.

Lily se na mě překvapeně a zvědavě zadívala. "O co jde?"

Zhluboka jsem se nadechla. Už jsem to zvládla říct dvakrát.. "Lily, jsem vlkodlak." Vynechala jsem koktání, pištění a mumlání. Možná to tak tedy bylo srozumitelnější. Očividně to ale neplatilo pro moji nejlepší přítelkyni.

Lily tam seděla s ústy dokořán. "Ne! To není možné! Ty žertuješ!"

Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. "Stalo se to asi v polovině léta. Bydlela jsem u tety, která bydlí v horách. Je to tam krásné, obklopené lesem. No, můj bratr a já jsme chtěli prozkoumat ten les v noci. Bylo to o úplňku, ale světlo svítilo tak jasně...byl to prostě ideální čas na průzkum. Zapomněli jsme, jak nás teta varovala před vlkodlaky. Bohužel, jsme se s bratrem nepohodli a každý šel na jinou stranu lesa." Odmlčela jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se uklidnit, jak jen to bylo možné. Vzpomínky na tu noc byly stále ještě tak jasné, až to skoro nebylo možné. Lily na mě s hrůzou zírala a v očích se jí hromadily slzy. "Můj bratr slyšel vytí a utekl zpět do domu. Ráno mě potom našel. A taky tohle.." Pomalu jsem nadzvedla košili a ukázala hrozivou rozšklebenou jizvu, hrající snad všemi barvami, která spočívala téměř na celé pravé horní straně mého těla. Nebyl to zrovna vábný pohled. Lily už slzy pomalu začínaly smáčet obličej.

Obtočila mi ruce kolem krku a tiše plakala do mých dlouhých, jako uhel černých vlasů. Snažila jsem se zarazit pláč, jak jen to bylo možné. Nakonec jsem to ale vzdala a přidala se k ní. Uvědomila jsem si, že je to poprvé, co jsem od toho incidentu kvůli tomu uronila slzu. Předtím jsem byla nejspíš příliš zděšená na to, abych mohla brečet. Odtáhla jsem se a jen se na ni smutně dívala.

Po chvíli se Lily vzpamatovala. Rychle si setřela slzy z tváří a snažila se mi věnovat povzbudivý úsměv. Vypadal spíš ale jako neuvěřitelně smutný škleb. "Brumbál to všechno ví, nemám pravdu?"

Kýla jsem. "Poradil mi, co mám dělat. O úplňky se zavřu v Chroptící Chýši."

Lily přikývla a setřela si rukávem zbytky slz. "Alespoň, že ti Brumbál pomohl. Je to tak hodný člověk."

"Jo." Řekla jsem. V tom jsem si uvědomila, co to řekla. Absolutně jsem tomu nedokázala uvěřit. Myslela to vážně. "Lily...ty si nemyslíš, že jsem zrůda?"

Lily na mě zamrkala. "Co? Samozřejmě že ne, Licelin! Znám tě už tak dlouho! To, že jsi teď... vlkodlak, přeci neznamená, že jsi se změnila!"

Usmála jsem se. Najednou jsem se cítila mnohem lépe. "Jsem tak moc ráda..." Ani jsem nedovedla vyjádřit, jak se mi ulevilo.

Lily se na mě zazubila. "Půjdeme se trochu prospat?" Když jsem kývla, zvedly jsme se a pomalým krokem se vydaly do dívčích ložnic. Vzala tu zprávu dobře, vlastně mbohem víc než to. Nemohla se ale ubránit tomu pocitu, který jí říkal, že v tom nějaký háček přeci jen bude.

Kapitola 4 - Setkání v knihovně

16. srpna 2011 v 14:00 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitola, přesně jak jsem slíbila ;) Jsem moc ráda, že vás to takhle chytilo, mně se ta povídka taky moc líbí. Teď se to pomaličku začíná rozjíždět a musím říct, že se ještě máte na co těšit. Kapitola je pro Piece, která komentuje každičkou kapitolu a vždycky mě povzbudí k vydání dalšího dílu. Děkuji :)
Chloe

Takže...setkání v knihovně neprobíhalo podle plánu...


"Tak co?" Zeptala se Lily, když jsem si o patnáct minut později sedala k obědu.

"No...nic moc." Řekla jsem. "Ale večer máme schůžku v knihovně." Snažila jsem se předstírat radost, co to šlo.

Lily nic předstírat nemusela. "Lacey! Já jsem tak šťastná! Držím ti palce!" Vypískla a vrhla se na mě a začala mě objímat. Zasmála jsem se a rozpačitě se poškrábala na hlavě.

"Proč všechna ta radost?" Zeptala se Jodie, když si sedala na místo vedle Lily.

"Myslím, že by si Lacey mohla konečně najít kluka!"

Lily a Jodie se ponořily do čistě dívčího rozhovoru. Ignorovala jsem je a rychle zhltla celý svůj oběd, aby mě nikdo nestihl vyrušit. Při pohledu na Poberty jsem se kvapně zvedla a běžela si do společenské místnosti dodělat alespoň část domácích úkolů. Nechtěla jsem s nimi nic mít. Co když jim Remus něco řekl? Doufala jsem, že ne, protože to by byl můj konec.

Posadila jsem se před kus pergamenu a snažila se někde najít iknoust. Co když jim ani neřekl o svém vlkodlactví? To by vysvětlovalo jejich tak pevné přátelství. A zdálo se mi to i celkem pravděpodobné, protože Pobertové by se vlkodlakům spíše vysmívali a neřátelili se s ním. Je to nejspíš tajemství. Chtěla jsem se najednou s Remusem spřátelit. I navzdory tomu, že měla Lily pravdu. Musela jsem si přiznat, že je Remus roztomilý...

x - x - x - x - x

Na setkání s Remusem jsem přišla hodně brzy, takže jsem si vybrala nějaké knihy lektvarů a napsala si domácí úlohu. Po chvíli jsem se podívala na hodinky.

9:30
Ještě se tu neukázal, takže jsem začala pracovat na jiném úkolu. Bylo vlastně štěstí, že se opozdil, protože jsem tak měla možnost si dodělat všechno to, co jsem do té chvíle prošvihla.

9:40
Má deset minut zpoždění. To se dá pochopit, nebo ne? Všechny moje domácí úkoly byly téměř hotové a já jsem byla stále nervóznější a nerozhodnější. Co kdybych šla?

9:50
Deset minut před večerkou. Úlohy jsem dokončila a madame Pinceová mě začala propalovat divným pohledem. Proto jsem vstala a půjčila si knihu o fénixech. Začala jsem číst, ale byla jsem tolik nesvá, že jsem nedokázala vnímat, co je tam napsané. Nohy se mi nervozitou celé klepaly.

9:55
Povzdechla jsem si a odložila knihu. Ten už nepřijde. Sbalila jsem si věci a odešla zpátky do společenské místnosti. Třeba měl na práci něco důležitějšího...

Jo, třeba nějaký veledůležitý vtípek... Pomyslela jsem si a hořce se ušklíbla. Potom jsem ale zakroutila hlavou. Remus měl určitě dobrý důvod, proč nepřišel. Mohl třeba jen zapomenout. Necítila jsem se po téhle myšlence o moc lépe, ale pořád to bylo lepší, než kdybych zůstala při tom, že se místo toho někde bavil s těmi otrapy.

Když jsem vešla do místnosti, Lily na mě ihned upřela netrpělivý pohled. Jodie už šla do postele, ale Lily věrně čekala...nebo byla jen zvědavá. "No... Jak to šlo?" Zeptala se.

"On... Vůbec tam nepřišel." Řekla jsem a nepatrně se od ní odvrátila se zuby zakouslými do svých rtů. Snažila jsem se chovat smutě a zdrceně. Vlastně jsem se ale tak cítila doopravdy.

Lily se zatvářila soucitně. "Lacey..."

"Asi si půjde lehnout." Věnovala jsem jí smutný úsměv a vyšla schody do ložnic. Byla jsem zdrcená, stejně jako Lily. Potom jsem si uvědomila, že jí prostě musím říct pravdu.

x - x - x - x - x

Druhý den jsem vstala ještě před Lily a rozhodla se vynechat snídani. Místo toho jsem zašla k jezeru, sedla si pod svůj oblíbený strom a usilovně doufala, že mě tu nidko nenajde. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, co budu muset večer Lily říct. Ale věděla jse, že bude milá, jak jen to půjde. Byla to Lily.

Vytáhla jsem z batohu svůj oblíbený román (Hořící Šíp od Edith Pattou), otevřela ho na označeném místě a pustila se do čtení. Přes všechny problémy jsem se do knihy po chvilce začetla. Možná také proto jsem za sebou neslyšela kroky, které se ke mně zezadu blížily.

"Lacelin?"

Leknutím jsem sebou trhla a kniha mi vypadla z ruky. Sebrala jsem ji a vzhlédla a střetla se s Removýma očima, které na mě zíraly trochu překvapeně z mé reakce. Povzdechla jsem si a zadívala se na knihu ve svých rukou. "Sakra, ztratila jsem místo!" Zamumlala jsem a začala jsem románem nervózně listovat.

Remus si ke mně přiklekl. "Omlouvám se, že jsem v noci nepřišel." Nervózně si začal mnout ruce. "Nemohl jsem od Jamese a Siriuse..."

"To je v pořádku, Remusi." Konečně jsem stránku našla. Založila jsem ji lístečkem papíru a vzhlédla k němu.

"Můžeme si promluvit teď. Jestli teda chceš...!"

Pokrčila jsem rameny. "Klidně."

Remus se usadl vedle mě, zkřížil nohy a uhladil si svoje pískové vlasy. "Co potřebuješ vědět?"

"Co mám při úplňku dělat?" Napadla mě první otázka.

Remus kývl. "Víš, kde je Chroptící chýše, ne? Takže..." Začal mi všechno vysvětlovat. Chroptící Chýše byla původně postavená pro vlkodlaky studující v Bradavicích, aby se tam při úplňku mohli schovávat daleko od ostatních lidí. Měla bych tam zůstat celý den před úplňkem a brzy ráno se vrátit do hradu, abych nezameškala další den školy.

Usmála jsem se úlevou. Konečně jsem věděla, co mám dělat. Cítila jsem se teď mnohem lépe. "Děkuji moc."

"Bude asi nejlepší, když se zamkneme každý do jiné místnosti." Prohlásil Remus. "Vlkodlaci mezi sebou nejspíš bojují a...to ostatní..." Nabral do obličeje trošku růžové barvy.

Zasmála jsem se a zrudla stejně, jako on. "To je dobrý nápad."

Potom jsme byli oba zticha a jen zírali směrem k jezeru. Oba jsme si potřebovali utřídit myšlenky a nabrat zpátky normální barvu.

"Už jsi to řekla Lily?" Zeptal se zvědavě Remus.

Zakroutila jsem hlavou. "Mám v plánu jí to říct dnes večer. Když dostanu příležitost." Odpověděla jsem a nervózně skousla rty.

"Lily to pochopí. Nemyslím, že by se s tebou přestala kamarádit." Řekl Remus a mile se usmál.

Úsměv jsem mu oplatila. I přes všechny škrábance, co na obličeji měl, jsem si uvědomila, že je mnohem hezčí, než jsem si kdy myslela. "Víš...když jsi se neukázal v té knihovně, myslela jsem si, že jsi si o mně myslel, že jsem blázen a to o tom setkání jsi řekl jen proto, abys se mohl ztratit." Přiznala jsem nesměle.

"Samozřejmě, že ne. Jen jsi mě zaskočila. Byl jsem potom vyvedený z míry celé odpoledne."

"Promiň." Řekla jsem, ale zároveň jsem se zašklebila. "Asi vím, na co jsi si myslel, že se chci zeptat.."

"A na co?" Remus překvapeně zamrkal.

"Myslel sis, že tě chci pozvat ven, co?"

Remus znovu zrůžověl a já cítila, že se taky červenám. "No...vlastně ano." Pomalu mi odpověděl.

"Chystal ses mě odmítnout." Prohlásila jsem a pokusila se usmát. Nevím proč, ale ten úsměv nebyl upřímný. Skutečnost, že se mi chystal dát košem, moc povzbudivá nebyla. Právě naopak. Cítila jsem tlak na prsou a chuť utéct někam hodně daleko.

Otevřel ústa, že něco řekne, ale potom je zase zavřel. Zřejmě si to rozmyslel. Protože jsem měla pravdu. "Musím už jít, Lacey..." Vstal a sehnul se pro svoji tašku. "Musím jít najít Jamese a Siriuse. Promluvíme si ještě později?" Vymáčkl ze sebe a aniž by počkal na odpověď, odešel svižným krokem zpět ke hradu.

Zamrkala jsem. Co to sakra mělo znamenat? Potom jsem pokrčila rameny, sbalila si věci a odešla do hradu stejnou cestou, jako před chvílí Remus Lupin.

Kapitola 3 - Remus a Pobertové

15. srpna 2011 v 13:20 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Přidávám další kapitolu. Nevím, jak to teď bude s mojí docházkou, protože jsem u babičky, není tu skype a na počítač můžu nejspíš tak jednou denně. Kapitoly k téhle povídce by tedy být měly, ale nevím, jak bude vypadat obíhání a tak.. Snad to pochopíte :)
Komentáře mě potěší :) A kapitolu bych ráda věnovala wolf-lucy. Moc děkuji za všechny ty komentáře, nečekala jsem, že by byl někdo mými povídkami (a překlady) tak nadšený :) Vážím si toho :)
Chloe

Je čas na setkání s onou čtveřicí výtržníků! Já ale potřebuji mluvit jen s jedním z nich...


"Kde jsi byla včera v noci?" Zeptala se Lily, zatímco se připravovala do školy. "Nemohla jsem tě nikde najít."

Rychle se mi v hlavě přehrály všechny použitelné lži. "Musela jsem si jít promluvit ohledně rozhvrhu na věštění. Nechci ho dvakrát týdně." A přitom jsem se modlila, aby mi to uvěřila.

Lily byla terčem neustálých vtípků Pobertů, hlavně kvůli Jamesově nikdy nekončící a nezdravé posedlosti a tak dostala pořádnou lekci ve čtení v lidech. Nemluvě o tom, že je velmi inteligentní. Proto je velice těžké jí lhát.

Ale ona na to skočila. "To jsem ráda, že jsi si to šla vyřídit." Asi to bylo tím, že vstávala velice brzy ráno. Dokonce i velká Lilian Evansová byla v časných raních hodinách ospalá a rozhozená. "Kdo by chtěl ten hrozný předmět dvakrát. Překvapuje mě, že tam ještě chodíš."

Jen jsem pokrčila rameny. Ve třídě věštění se dalo hezky odpočinout a bylo nesmírně lehké projít do dalších ročníků.

Lily si pověsila tašku přes rameno a doširoka zívla. Potom si naposledy utáhla vlasy v culíku. "Pojďme na snídani. Ať vydržíme lektvary."

x - x - x - x - x

O týden později jsem ještě stále s Remusem nepromluvila.

Protože jsme přišly s Lily pozdě na snídani, nebylo už u nebelvírského stolu moc místa. Musely jsme si sednout nedaleko všech čtyř Pobertů. K mému překvapení nám (respektive Lily) nevěnovali žádnou pozornost, ale moje myšlenky se stejně upínaly jedině k tomu, co jsem musela udělat.

Zadívala jsem se na Remuse. Jak si s ním asi chceš promluvit o samotě? Pokud byl někde poblíž, vždycky byl u něj někdo z Pobertů.

Lily si všimla mého pohledu a usmála se. "Tak konečně se ti někdo líbí?"

"Co?" Rychle jsem se k ní otočila, tak rychle, až jsem se hlavou málem srazila s prvákem sedícím vedle mě.

"Takže se ti líbí Remus?" Zeptala se Lily na rovinu a já mohla pozorovat její neustále se zvětšující úšklebek na rtech.

V šoku jsem málem převrhla sklenici pomerančového džusu. "Ne!" Zrudla jsem a rozhodla si dát k pití něco lepšího, než byl pomerančový džus.

Lily zalapala po dechu. "Ale ano, líbí!"

Povzdechla jsem si. Možná bych si s ním díky tomu mohla promluvit. "Ehm...Jo..." Řekla jsem neochotně.

Lily se rozzářila. "Máš dobrý vkus. On je skvělý bez ostatních z té jejich děsné party!"

"Mohla bys mi, prosím, zařídit, že bych si s ním promluvila? Osamotě?" Zeptala jsem se a rozpačitě zírala na sklenici před sebou, jako by stepovala.

Lily chvíli přemýšlela a potom řekla: "Před obědem s ním mám Starodávné Runy."

"Je to ve chvíli, kdy mám Věštění se zbytkem Pobertů."

"Přesně tak. Pokud přijdeš včas, můžu Remuse zadržet, než půjde za ostatními na oběd." Usmála se. "Můžete mít třídu jen pro sebe, protože profesor chodí ze třídy ihned po zvonění."

Kývla jsem a slíbila, že tam přijdu. Byla to moje jedinná šance a motýli, které jsem v žaludku měla, způsobovaly víc než jen chvění.

x - x - x - x - x

Celou hodinu Věštění jsem sledovala hodinky. Profesor Lang byl slepý jako patrona a tak nezaregistroval, že jsem si pět minut před zvonením tiše sbalila věci, abych nevzbudila zbytek podřimujících Pobertů. Měla jsem strach, aby mě nikdo neviděl, ale nikdo si mě nevšiml.

Opřela jsem se vedle dveří Starodávných Run a čekala na zvonění. Když hodina konečně skončila, sledovala jsem, jak se studenti valí ze třídy pod vedením profesora Clintse. Lily měla pravdu.

"Remusi, můžu s tebou na chvíli mluvit?" slyšela jsem říkat Lily.

"Uhm...samozřejmě, Lily." odpovděl Remus.

Odtáhla jsem se od zdi a vešla do třídy. Žaludek se mi houpal jako na vodě. Měl by z toho všeho dostat mořskou nemoc. Remus se na mě zmateně podíval a potom zase zpátky na Lily.

"Vlastně...s tebou chtěla mluvit Lacelin, ne já." Lily se otočila a zamíčila ke dveřím s úsměvem, který jí přímo hrál na její hezké tváři. "Uvidíme se na obědě."

Když Lily odešla, vydolovala jsem ze sebe: "Remusi, musím ti něco říct..." Uvědomila jsem si v tu chvíli, jak to znělo a Remus nejspíš také. Téměř jsem mohla vidět, jak jeho mozek namáhavě pracuje na tom, jak mě co nejtaktněji odmítnout.

"Ano?" rozpačitě se zeptal.

"Brumbál chtěl, abych si s tebou promluvila." Uvolnil se a potom najednou ztuhl znovu. "Je tu něco...vážného... Máme to společné." Začala jsem si opět mnout pravý rukáv.

"A co to je?" zeptal se tak klidným hlasem, jak jen to bylo v této situaci možné.

Zhluboka jsem se nadechla. Bylo by lepší, kdybych to ze sebe dostala rychle a najednou, než ztrácela čas koktáním nebo obcházením tématu. "Oba jsme vlkodlaci." Řekla jsem a najednou dostala ohromný strach. Co když on není...?! Brumbál mohl poplést jména. Nebo slyšet špatně.

"To je nějaký vtip?" Optal se Remus naštvaně. Jeho oči se změnily na dva chladné kusy ledu.

Truchu mě naštvalo, že si myslel, že bych žertovala o takové věci. Tak jsem si jen povzdechla a snažila se svůj vztek potlačit. "Jak bych mohla žertovat o takových věcech?"

Remus přikývl. Zdálo se, že si uvědomil, že si z něj jen hloupě nestřílím. Jak bych ale jinak zjistila, že je vlkodlak, kdyby mi to neřekl Brumbál? "Takže..." Jeho hlas zněl ještě pořád značně něvěřícně. "Kdy se to stalo?"

"V létě." Zamumlala jsem. "Brumbál mi řekl, že bys mi mohl prozradit, co dělat za úplňku a tak." Řekla jsem a všemožně se snažila se uklidnit.

"Sejdeme se někde jinde." Řekl. "Co třeba o půl desáté v knihově? Nikdo tam nebude."

Kývla jsem. "Tak jo."

Remus byl chvíli ticho. "Je jsem se ještě chtěl zeptat...kolik lidí ještě ví, že jsi vlkodlak?"

"Jen ty, Brumbál a moje rodina." Překvapeně jsem zamrkala a divila se, proč se probůh ptá.

"Ani Lily?"

"Ne, ani Lily." Rozpačitě jsem se zahleděla na podlahu a zastyděla se, že jsem to neřekla své nejlepší přítelkyni.

"Asi bude lepší, když jí to řekneš. Je důležité mít přátele." Řekl a já měla v tu chvíli pocit, že z něj mluví vlastní zkušenost.

Rozpačitě jsem zamrkala a přikývla.

"Už budu muset jít. James, Sirius a Peter mě budou hledat."

"Dobře."

"Půl desáté?" Pro jistotu se zeptal ještě jednou.

"Jo." Rychle jsem odpověděla.

Remus mi mávnul a zmizel.

Opřela jsem se o lavici za mnou a povzdechla si. Spadl mi ze srdce obrovský kámen, ale další opět přibyl. Mohla jsem říct Lily o celé té lži "líbí se mi Remus", aniž by se mi to vymklo z rukou? A mohla jsem věřit Removi, že udrží tohle moje tajemství před ostatními Poberty?

Kapitola 2 - Letní Příběh

14. srpna 2011 v 6:17 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Další kapitola. Ještě pořád to je takový rozjedzd, takže nic moc.. Zamotávat se to začne až v další kapitole ;) Stejně mě ale potěší komentáře :)
Jo a chtěla jsem se ještě zeptat...kdyby měl někdo chuť, přihlásit se do kouzelnické školy... Na jednu mě navedla Zasněnka*. Hrozně se mi to zalíbilo, ale bohužel, nezačne to, dokud tam nebude určitý počer žáků a teď je tam asi polovina... Školu najdete tady: www.magic4u.blog.cz . Všechno je vážně skvěle propracované a...prostě se mi ten nápad hrozně líbí :D
Toť vše :) Přeji příjemné počtení :)
Chloe M. Raddle

Co se vlastně stalo letos v létě? Nyní je čas to zjistit...

Když jsem se ocitla nahoře, zhlubka jsem se nadechla. Tady to je... pomyslela jsem si a zvedla ruku s úmyslem zaklepat, ale dveře se otevřely samy dřív, než jsem se jich stihla dotknout. Zůstala jsem tam stát s rukou stále napřaženou a překvapeným výrazem ve tváři.
"Čekal jsem, že se budete chtít sejít v mé pracovně, ale pokud si přejete zůstat stát na práhu, nebude mi to vadit." Řekl Brumbál s úsměvem.

"Ehm...ne, promiňte, pane..." zamumlala jsem, trochu zčervenala a vešla do místnosti. Dveře se za mnou okamžitě zabouchly. Nedalo se říct, že bych nebyla nervózní.

Profesorova pracovna nebyla příliš velká. Stěny byly pokryté portréty bývalých ředitelů a ředitelek. U stěny stála knihovna, na které se povalovaly různé drobnůstky, které se prudce točily, pískaly, zpívaly a vyfukovaly kouř. Vyšla jsem po krátkém schodišti na stupínek, kde seděl za svým stolem sám Albus Brumbál.

"Posaďte se, slečno Crillová." Uposlechla jsem a ztěžka dopadla na místo, které mi nabídl. "A teď... co ode mě potřebujete? Váš dopis byl celkem šílený." řekl.

Poškrábala jsem se nervózně na hlavě při vzpomínce na čmáranici, kterou jsem posalala řediteli na cestě do školy. Snažila jsem se to skrýt před Lily, jak jen to bylo možné. Napsala jsem to rychleji, než bych si kdy zabalila ponožky a sově potom udělila velmi matoucí pokyny.

"Je to...vážně je těžké se s tím svěřit, pane..." Řekla jsem a začala si nervózně popotahovat rukáv.

"Asi bude nejlepší, když to řeknete tak, jak to je." Řekl Brumbál.

Přikývla jsem a vrhla po něm nesmělý pohled. Nebyl to nejlepší nápad a tak jsem své oči pro jistotu upřela na svá vlastní kolena. Konečně jsem pustila rukáv, který zůstal úplně zkroucený. "Je to zlé. A stalo se to letos v létě." Začala jsem a potom se zarazila.

"Ano?"

Skoro jsem doufala, že už to ví. Že mě zastaví a řekne, že to celou dobu věděl. Nechtěla jsem to už v sobě dusit...

Můj panický strach byl zpátky. Bála jsem se, že mě vyhodí ze školy. Srdce mi bylo tak silně, až jsem si byla jistá, že ho profesor uslyší. Na mysl mi přišlo spousta černých myšlenek připomínající nekonečnou filmovou pásku.

Tak ven s tím, ať se stane cokoli! Pobídlo mě mé podvědomí. "Byla jsem v létě pokousaná, pane!" Vymáčkla jsem ze sebe, jak nejrychleji to šlo. Ale znělo to velice hloupě. Pokousaná? Taky si mohl myslet, že mě kousla moje kočka.

Brumbál se naklonil dopředu, k mému překvapení jsem v jeho modrých očích spatřila jiskřičku zájmu. "Co tím myslíte, slečno Crillová? Hádám, že se nejedná o obyčejný kousanec, jinak by jste asi teď neseděla v mé pracovně. A netvářila se tak nervózně."

"Ano...kousl mě..." Nasucho jsem polkla. "Vlkodlak." Zahryzla jsem se do rtů s takovou vervou, až jsem v tu chvíli mohla ochutnat svoji krev, ale ignorovala jsem to.

Brumbál se opřel, spojil šičky prstů k sobě a mlčel. Bála jsem se na něj pohlédnout, ale když už jsem tak učinila, spatřila jsem ho, jak se usmívá.

Usmívá!

Byla jsem ohromená. Právě šlo o to, jestli bude moci na škole zůstat nebo ne a on se usmívá! Proč se usmíváte? Těšíte se na to, až mě odsud vykopete? "Slečno Crillová, jsem si velice dobře vědom, v jaké situaci se nacházíte."

Spadla mi čelist a už jsem nedokázala říct nic srozumitelného.

"Vaše matka mi poslala sovu a vysvětlila mi vaši situaci ještě před začátkem tohoto školního roku." Vysvětlil a na důkaz pozvedl složený kus pergamenu popsaný matčiným kostrbatým písmem.

"Takže...mě odsud nevykonete?"

Brumbál zavrtěl hlavou a tiše se zasmál. "Samozřejmě, že ne. Vlkodlaky jsem již v minulosti učil a učím je stále. Rozhodně nemám v plánu s tím přestat."

Úlevou jsem vydechla. Cítila jsem se, jako bych zadržovala dech celou noc. Najednou jsem se cítila naprosto uvolněně, jako bych dostala nějakou neviditelnou masáž. Poté mi na mysl vytanulo v mysli to, co profesor předtím řekl. "Počkejte...tím jste myslel, že právě teď učíte nějakého... vlkodlaka? Myslím...někoho jiného, než mě?"

Ředitel přikývl. "Ano," řekl a na okamžik vzhlédl ke stropu, "a přeji si, aby jste se s ním setkala. Může vám říct, co máte o úplňcích dělat, protože to nejspíš bude hodně podobné."

Moje srdce mi pokleslo tak rychle, až bych se vsadila, že ho ve Spojených Státech slyšeli šplouchnout do žaludečních kyselin. Úplněk mě děsil sám o sobě, natož myšlenka, že by měl být někdo se mnou. Natož jiný vlkodlak. "Kdo to je, pane?" V mysli jsem si přehrála mnoho jmen a tváří a já se snažila zjistit, kdo by to mohl být. Napadlo mě i pár lidí, kteří se v žádném případě nechovali mile a přátelsky a všichni dozajista patřili na Temnou stranu. Stejně jsem si ale netroufla ukázat na někoho konkrétního.

"Remus Lupin." Prohlásil Brumbál a tím zastavil mé myšlenky podobně, jako kdyby narazily do cihlové zdi. "Je veliké štěstí, že patří do vaší koleje i ročníku, nemám pravdu?" Podíval se na mě přes půlměsícové brýle s jiskrou v očích a nepochybně musel vidět, jako moc zmatená jsem byla.

"Ehm...no...ano, pane..." zamračila jsem se. Remus patřil k Pobertům, ke skupině, nad kterým slintaly snad všechny dívky na škole. Jasně, obvykle se moc do jejich vtípků nezapojoval. Lily se s ním přátelila a měla ho ráda. To bylo pozitivní. Negativní zase bylo to, že jim pomáhal s vymýšlením těch největších žertů. Proč by se s nimi jinak měl přátelit a oni s ním?

"No, už je pozdě, jinak bych vám celou proměnu lépe vysvětlil. Teď je myslím na čase, aby jste se vrátila na svou kolej."

Kývla jsem a postavila se. "Děkuji, pane profesore." Když jsem odcházela, přemýšlela jsem o tom, jak nejlépe zavést na to téma s Remusem řeč ještě před dalším úplňkem. Bylo to jen pár týdnů. Mohla bych jít na ošetřovnu? Určitě jsem nemohla zůstat v ložnici. Byla tam Lily a nevěděla, co se děje, i když určitě tušila, že to nic dobrého nebude. Cítila jsem se...sama. Mohl by mi tedy Remus pomoct?

Kapitola 1 - Nervozita

13. srpna 2011 v 6:27 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Takže přidávám první kapitolu. Abych pravdu řekla, ten překlad existuje ve třech verzích :D Nejdrřív jsem to překládala do 2. osoby. Tak je to správně, protože je to napsané tímhle stylem. Nelíbilo se mi to, tak jsem si to upravila do mé oblíbenné 1. osoby. A nakonec jsem zjistila, že autorka napsala příběh ještě jednou, ve třetí osobě, tak jsem přeložila i ten. Nejvíc se mi ale líbil ten jakoby z 'mého' pohledu.
Snad se vám to bude líbit :) Sice jsem to po sobě kontrolovala, ale jsem ještě pořád ospalá (byli jsme včera na návštěvě u známých, naši s nimi vypili několik láhví vína a potom se vraceli domů až moc v náladě), takže... :D
Chloe ;)

Nový školní rok začíná. Zatímco moji přátelé jsou šťastní, spokojení a veselí, já jejich pocity rozhodně nesdílím...

Dívám se dolů, na své nehty u nohou. Začátek cesty probíhal celkem v poklidu, ale teď se cítím hůř a hůř. Kolem sebe neslyším nic, než brebentění spousty hlasů, ale poslední zbylou energii vkládám do vyhlížení Bradavického hradu, který se mi ne a ne vloudit do zorného pole.
Vlak jel po kolejích napříč celou Británií celkem tiše, jemné kolébání přímo vybízelo cestující ke spánku, ale většina z nich byla vzhůru a jen tak odpočívala, přičemž snila o velkolepé hostině, která na ně čekala. Snad jen prvním rokem cítili rozčilení, strach, stres a jiné, energii ubírající emoce.

"Lacelin?" Lily Evansová zvedla oči od své knihy a sledovala mě s obavami ve tváři. "Jsi si jistá, že jsi v pořádku?" zeptala se snad už podesáté od začátku cesty.

Kývla jsem a falešně se usmála. "Říkala jsem ti, že jsem jen nervózní díky začátku nového roku, Lils!" Lhala jsem.

"Aha!" Lily se mile usmála. "Tenhle rok bude klidný. OVCE nás přeci čekají až příští rok. Do té doby se nemusíme stresovat."

"Jo..." Nerózně jsem se zasmála. "Asi máš pravdu."

Přikývla a sklopila oči zpět do knihy, božské zelené duhovky se tedy opět vrátily ke skenování černě vytištěných řádků v textu.

Já jsem samozřejmě nebyla nesvá díky začátku nového školního roku. Zaujal mě jen ten první rok, kdy se každý bál toho neznámého dobrodružství. Byla jsem pro každou špatnost, ale rozhodně se nedá říct, že bych to všechno vyhledávala. Za normálních okolností jsem byla klidný člověk, ale nové události působily, že jsem měla chuť si od stresu začít kousat nehty snad i na nohou. Byla jsem moc ráda, že se o to Lily víc nestarala.

Jakmile vlak zastavil, vylezli jsme s Lily a jejími slavnými přátely ven a snažili se najít nějaký kočár. Lilyini kamarádi mě moc rádi neměli. Vždycky Lily říkali, aby mě odkopla, ale ona to nikdy neudělala. Kdykoliv jsem potřebovala, našla si na mě čas. Skoro jsem se až samolibě domnívala, že jsem její jedinná opravdová kamarádka. Ale Lily byla schopná se ujmout každého a vždycky pro něj měla úsměv nebo objetí. Většina lidí nejspíš vidí tuto vlastnost jako slabost, ale naopak - v očích se jí odrážela síla, ať už psychická nebo fyzická. Nikdo si nedovolil urazit Lily Evansovou.

Seděla jsem mlčky a poslouchala dívky, jak klábosí o svých letních láskách a neřekla jsem slovo až do příjezdu na hrad. Pohled na tu budovu na mě působil uklidňujícím dojmem. Byl to můj domov daleko od domova: Bradavice. Okna byla jasně osvětlená a srpek měsíce svítil na jezero, po kterém se v prvním ročníku plavili na první cestě k této kouzelné škole. Nejspíš bych asi byla také tak šťastná, jako všichni kolem, jen kdybych neměla tak těžké srdce i mysl.

Lily se mi ztratila v davu proudícím do Velké Síně a tak jsem si sedla vedle Jodie Fosterové na téměř poslední místo u nebelvírského stolu. Jodie byla moc hezká holka, ale ukrývala to pod chlapeckým oblečením, které nosila. Měla po bradu dlouhé hnědé vlasy a mechově zelené oči. Nejspíš milovala nakupování v pánské části obchodu a většina jejích přátel byli kluci, kteří hráli famfrpál. Nikdy jsem se nechovala jako barbie nebo tak, ale vedle Jodie jsem určitě musela vypadat jako jedna z Lilyiných povrchních kamarádek.

"Ahoj Lacey!" křikla na mě vesele Jodie. "Jaké bylo léto, hmm? Moje byly úžasné! Strávila jsem je na návštěvě v Irsku u mojí prababičky! Páni, moc jsem si to užila!" Vychrlila na mě jedním dechem.

Usmála jsem se na ni. "Bylo to celkem fajn." Znovu jsem byla nucena lhát.

Jedinná vlastnost, která jí z ženské zbyla, byla její schopnost mluvit. Jodie byla velice často otravná, ale i přesto jsem ji měla moc ráda. Zvedla mi náladu, když mluvila o rodinném výletu do Irska a trénincích famfrpálového týmu. Poslouchala jsem a přitom prohrábla jídlo přede mnou vidličkou; neměla jsem přílišnou chuť k jídlu vzhledem k tomu, co se mělo později stát.

Velká Síň působila ještě hlučnějším dojmem, než obvykle a mně to nikdy tolik nedráždilo tak, jako právě teď. Většina dívek se chichotala a štěbetala na téma Sirius Black. Byl to pohledný chlapec, věčně zatažený v malérech a vypadal jako vůdce celé party - čtyř kluků, znamých jako Pobertové. Všemožně jsem se s nimi pokoušela nezaplétat. Ale protože James (nejlepší Siriusův přítel) měl slabost pro Lily, potulovali se velice často kolem. Obvykle nás nechávali osamotě, jen když zjistili, že už s námi žádná "legrace" nebude. Ale všichni tak špatní nebyli, knihomol Remus byl milý a z nich nejzodpovědnější. Vždycky jsem se divila, že s nimi pořád drží. A Peter byl jen něco jako přívěsek, který za sebou vláčeli. Nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit.

Hostina pomalu končila a jídlo ze stolů bylo pryč. Zabodla jsem do talíře svoji vidličku a zmizelo to také.

Brumbál něco říkal, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Když jeho řeč skončila, zvedla jsem se a stejně jako ostatní se vydala k portrétu Buclaté Dámy, ale někdo mi položil ruku na rameno a tím mě zastavil. Otočila jsem se a spatřila profesorku McGonagallovou, jednu z mladších profesorek na škole. Hádala bych jí tak třicet let, byla nesmírně přísná, ale i přesto jsem si jí oblíbila. Když jsme chodili do čtvrtého ročníku, získala funkci vedoucího nebelvírské koleje. "Slečno Crillová, pan ředitel souhlasil s tím, že si s vámi promluví. Prosím, následujte mě!"

Udělala jsem to, co po mně profesorka chtěla a šla jsem za ní o několik poschodí nahoru, přičemž jsem cítila žaludek až někde v krku.

Zastavila se před kamenným chrličem. Byla jsem zmatená a tak jsem na ni nejistě pohlédla. Ona můj pohled ignorovala, rychle se rozhlédla a pak pronesla jasným a zřetelným hlasem: "Čokoládové zákusky" směrem k chrliči.

Povytáhla jsem obočí a přemýšlela, jestli jsem se nezbláznila, když chrlič odskočil na stranu a odhalil dveře. Zůstala jsem zírat s doširoka otevřenou pusou. Pomyslela jsem si, jaký na mě je asi pohled. Profesorka McGonagallová dveře otevřela a bez jediného slova mi pokynula směrem do místnosti. Překročila jsem opatrně práh a v ten moment se schody pode mnou začaly otáčet směrem vzhůru.

Moonlit Nightmares - info k povídce

12. srpna 2011 v 9:07 | Chloe M. Raddle |  ***Moonlit Nightmares***
Důvod mé nepřítomnosti? Pustila jsem se do překladu, vážení.. :D Původně jsem chtěla pořádné drama, ale čím víc jsem překládala, tím víc jsem zjišťovala, že o smrt nebo bolest tu nepůjde. Ale nevadí. Povídka na mě udělala obrovský dojem, stejně tak to, že to má i pokračování :D Snad se vám to bude líbit tak, jako mně..
Chtěla bych poděkovat Zasněnce* a Penn, které mě k překladu přivedli. Bez nich bych si tohle nikdy nemohla přečíst. A přesvědčit se, že moje angličtina ještě není v tak špatném stavu... :D Takže děkuji


Omezení: 15+
Kapitol: 11
Postavy: Brumbál, Remus, McGonagallová, Sirius, Lily, James, AUTP
Žánr: Drama, Romantické
Doba: Pobertové
Páry: Remus/AUTP, ostatní páry
Stav: dokončené
Upozornění: mírně sprosté, mírné násilí
Popis: Vaše jméno je Lacelin Crillová a vracíte se šestým rokem do Bradavické školy. Ovšem není to jen tohle, co způsobuje vaši husí kůži! Přes léto se váš život převrátí vzhůru nohama, když se stanete vlkodlakem. A kdo vám v této situaci pomůže lépe, než jiný vlkodlak?

Jméno: Moonlit Nightmares (Úplňkové Noční Můry)
Překlad: Chloe M. Raddle
Stav: dokončená, postupně přidávaná..
Věnování: Překlad bych chtěla věnovat Zasněnce*, Penn a Jasmíně. Děkuji za všechno :)

Přeložené povídky

12. srpna 2011 v 8:57 | Chloe M. Raddle |  °°°POVÍDKY°°°
V téhle rubrice jsou povídky, které mě zaujaly na anglických stránkách. Snad se vám můj pochybný překlad nezprotiví :D



Moonlit Nightmares - DOKONČENO
Vaše jméno je Lacelin Crillová a vracíte se šestým rokem do Bradavické školy. Ovšem není to jen tohe, co způsobuje vaši husí kůži! Přes léto se váš život převrátí vzhůru nohama, když se stanete vlkodlakem a kdo vám v této situaci pomůže lépe, než jiný vlkodlak?


November First - JEDNORÁZOVKA
Remus Lupin přišel v jeden večer o všechny, které miloval. Největší trápení je žít a být osamělý...


In the Palm of Sin - JENORÁZOVKA
Nešťastná láska havraspárské dívky do zmijozelského prince.

Řetězák - Harry Potter

8. srpna 2011 v 8:04 | Chloe M. Raddle |  Řetězáčky
1. Nejoblíbenější kniha o Harry Potterovi je:
Harry Potter a Fénixův Řád

2. Nejoblíbenější scéna v knize je:
Svatba Billa a Fleur

3. Nejoblíbenější kouzlo je:
Cruciatus

4. Nejoblíbenější postava je:
Sirius Black

5. Druhá nejoblíbenější postava je:
Fred a George

6. Famfrpálová pozice, na které bys chtěla hrát je:
Brankář

7. Laskomina z HP, kterou bys chtěla ochutnat je:
Čokoládovou žabku

8. Oblíbený předmět z Hp je:
Dějiny Čar a Kouzel

9. Nejoblíbenější duch je:
Šedá Dáma

10. Nejoblíbenější učitel je:
Horacio Křiklan

11. Nejhezčí kluk z HP je:
Fred nebo George Weasleyovi

12. Nejoblíbenější zvíře z HP je:
Papušík

13. Oblíbená kolej z HP je:
Mrzimor

14. Kterou věc z HP, vyjma kouzelnické hůlky, bys chtěla:
Létající koště

15. Co z HP, vyjma čarování, bys chtěla umět:
Přeměnit se ve zvíře

Hodnocení blogu od werunkawarna a *_Martíí_*

7. srpna 2011 v 18:06 | Chloe M. Raddle |  Info about WEB
Nechala jsem si na dvou webech ohodnotit blog. Moc dobře jsem sice nedopadla, ale alespoň vím, jak můj blog vnímá nezaujatá třetí strana a rozhodně souhlasím :) Asi hodně vadilo, že nemám záhlaví. Ale mně se to líbí, tak to měnit nebudu :D
Jinak jsem plánovala na dnešek novou kapitolu k OF, ale nemůžu se rozhodnout, jestli má být Nat grázl nebo ne :D
Toť vše :)
Chloe

1,zahlaví:(6bodů)

2.stránka:(6bodů)

3:menu:(9bodů)

4.Aktivnost:(8bodu)

5,první dojem:(6bodů)

6.Přehlednost:(9bodů)

7.takže tvuj blog zahlavý nemá takže jsem dala 6bodu..:) ...Stránku máš obyčejnou,ale hezkou.:) ... .... .:) ..-Menu máš dobře přehledný.aktivní jsi někdy hodně a nekdy zas málo.první dojem je nahnutý pusobý dobře i zle..:/ ... ... Přehledný je dostatečně.

Celkový počet bodů:(60/44)..jjjjjééé to je skvělé.



Dess - 8/10 Jelikož žádný dess nemáš tak to nemůžu ohodnotit, tak ti ohodnotím pozadí a to je super :)
Menu - 10/10 Hezky přehledné a máš pěknou grafiku :)
Návštěvnost - 10/10 Super návštěvnost! :)
Obsah blogu - 10/10 Super články :) A neděláš žádné chyby..To mám ráda :)
Dohromady - 38/40 Známka jako ve škole 1-










VĚTŠINA POSTAV V MÝCH POVÍDKÁCH PATŘÍ J.K.ROWLINGOVÉ!! BLOG NEBYL VYTVOŘEN ZA ÚČELEM ZISKU,
PRÁVA NEJSOU VYHRAZENA!!!
TEDA...KDYŽ NEPOČÍTÁTE POSTAVY, KTERÉ JSEM STVOŘILA JÁ A JENOM JÁ. U TĚCH NESTRPÍM KOPÍROVÁNÍ ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ. JSOU TO VŠECHNO ČÁSTI MÉ PODIVNÉ OSOBNOSTI A KE VŠEM Z NICH MÁM CITOVÝ VZTAH! PROTO KAŽDÉ "VYPŮJČENÍ BEZ DOVOLENÍ" OKAMŽITĚ HLÁSÍM!!!